Šlechetnosť, ozdoba dítek/Do půl noci v lese

Šlechetnosť, ozdoba dítek Václav Špaček
	Do půl noci v lese	Vyslyšená modlitba

Údaje o textu
Titulek:	Do půl noci v lese
Autor:	Václav Špaček
Zdroj:	ŠPAČEK, Václav. Šlechetnosť, ozdoba dítek. Svazek I. Nové Město nad Metují : Bohdan Böhm, 1883. s. 5–11. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jaroslav, synek zámožného rolníka, byl hodný hošík: ve škole býval pozoren a pilně se učil. Doma rád čítal v obrázkových knihách, které dostával od otce, kdykoli přinesl ze školy pěknou zprávu. Když do syta do nich se nadíval, hrával si se svými sestřičkami, ale nikdy se s nimi neškádlil, jako to dělávají někteří rozpustilí chlapci. Za to měli ho rodiče i sestřičky rádi.

Však jednu chybu měl Jaroslávek přec, a to chybu velmi ošklivou: nebyl totiž zvyklý mluviti vždy pravdu.

Každé dítko, byť bylo sebe hodnější, dopustí se někdy nějaké chyby, třeba z neopatrnosti. Ale tu rodiče zajisté dítku takovému rádi odpustí, jest-liže jich odprosí a se polepší.

Ale Jaroslávek nedbal napomínání rodičův: on sice často si umínil, že nebude více lháti, když mu otec vylíčil ohavnosť lži a jej káral, ale po krátké době zapomněl na své předsevzetí a lhal opět, aby si z některého spolužáka ztropil žert. Ovšem že tato nectnosť synáčkova rodiče velmi rmoutila. —

Jednou k večeru, bylo to na podzim, byl Jaroslav na poli a viděl jíti nedaleko Bedřicha, synáčka chudého dělníka.

„Kam jdeš?“ otázal se ho.

„Jdu naproti otci,“ dí Bedřich.

„A kam?“ chtěl Jaroslav věděti.

„Do Borova,“ odvětil Bedřich, „otec tam pracuje.“

„A ty víš, kudy se chodí do Borova?“ divil se Jaroslav, neboť Bedřich byl ještě malý chlapec.

„Snadno tam trefím, ačkoli jsem tam ještě nikdy nebyl,“ odvětil Bedřich. „Otec mi řekl, abych se dal v pravo, až přijdu na rozcestí, pak že uhlídám brzy Borov. Ale možná, že tam ani nedojdu; snad otce brzy potkám.“

„Tvůj otec zajisté se zmýlil,“ řekl Jaroslav. „Až přijdeš na rozcestí, musíš dáti se v levo a nikoli v pravo. Znám tu cestu dobře.“

Bedřich nevěděl, má-li Jaroslavovi věřiti. Ale když Jaroslav jej ujišťoval, že mluví pravdu, měl za to, že otec snad se přeřekl, anebo že on mu dobře nerozuměl, a šel dále.

Však Jaroslav ho přelhal. Co jej k tomu svedlo? Chtěl si ztropiti z Bedřicha žert a užil k tomu lži. Jaká to nešlechetnosť! Máš mu zajisté za zlé, milý čtenáři.

„Ten bude se diviť, až přijde do lesa místo do Borova,“ smál se Jaroslav, když Bedřich se vzdálil.

Bedřich přišel na rozcestí a dal se v levo, jak mu poradil Jaroslav.

Cesta šla z počátku s vrchu, pak do kopce. Když vyšel na kopec, počalo se již stmívati. Tu spatřil před sebou les; nevěděl, má-li jíti dále.

„Však on les není dlouhý, a za chvíli budu v Borově,“ těšil se, spoléhaje na pravdu slov Jaroslavových; a nerozmýšleje se, kráčel hbitě dále.

V lese bylo ještě více šero. Tu počala cesta se úžiť a zbyla z ní jenom nepatrná pěšina. Bedřicha zmocnil se strach; ale šel přece ještě dále. Však za malou chvíli přišel k místu, kde křižovalo se mnoho pěšin.

Bedřich nevěděl, kudy by měl jíti, chtěl se tedy vrátiť. Ale zatím nastala úplná tma. Nemoha najíti cesty, po které sem přišel, pustil se nazdařbůh zpět; pozoroval však, že přichází hlouběji a hlouběji do lesa. Obrátil se zase zpět, ale konec lesa nemohl najíti. Tak chodil dlouhou dobu, až unaven klesl k zemi.

Dal se do žalostného pláče a chvěl se hrůzou, pomýšleje, že musí přenocovati v šírém lese.

Jaroslav byl v tu dobu již po večeři; na Bedřicha ani nevzpomenul. Právě chtěl jíti spat, když někdo zaklepal na dvéře. Do světnice vstoupil — Bedřichův otec.

„Neviděl jsi mého Bedřicha, Jaroslave?“ pravil třesoucím se hlasem. Šel mi naproti, ale já jsem ho nepotkal. Vrátil jsem se zpátky do Borova, nikdo však o něm nevěděl. Slyšel jsem, že s tebou na cestě mluvil; nevíš, kterou cestou se dal?“

Jaroslav zůstal jako omráčen. Sotva vypravil ze sebe několik slov. Přemáhaje leknutí, odpověděl zajíkavě, že Bedřicha sice viděl, ale že nemluvil s ním aniž ví, kterou cestou šel.

Otec Bedřichův byl všecek zoufalý; naříkaje odkvapil ze světnice.

Jaroslav ihned domyslil se, že Bedřich zabloudil v lese — jeho vinou. Svědomí činilo mu hrozné výčitky: viděl v duchu Bedřicha, jak pláče, bloudí po lese a volá tatínka.

Rodiče pozorovali, že Jaroslav zbledl. „Co je ti?“ tázali se; „snad nejsi nemocen?“

Jaroslava bodlo u srdce; jeho dobří rodiče ho litovali — byl toho hoden? Nemoha se déle zdržeti, dal se do pláče a pravil: „Ach tatínku a matinko, odpusťte mi, já jsem Bedřicha přelhal ukázav mu nepravou cestu. Já jsem vinnen, že zabloudil!“

„Nešťastné dítě!“ zvolali polekaní rodiče. „Zase jsi nás neposlechl? Viz, co způsobila tvá lež!“

„Jen tentokráte mi odpusťte, drazí rodiče, nikdy více nebudu lháti,“ prosil Jaroslav.

Otec vzchopil se a pravil: „Půjdeš ihned se mnou hledat Bedřicha; hleď, abys aspoň částečně napravil, co jsi provinil.“

Jaroslav vypravil se hned na cestu a za chvíli vyšel s otcem a s čeledínem do tmavé noci. Otec vzal s sebou také vycvičeného psa, který měl jim pomoci hledať ubohého chlapce.

Jaroslav spěchal, že otec a čeledín mohli mu sotva stačiti. Za chvíli byli v lese, a Jaroslav počal volati z plna hrdla: „Bedřichu, Bedřichu, kde jsi? Ozvi se, přišli jsme tě hledat!“

Nikdo se neozýval. Šli tedy dále a volali zase.

Byla již půlnoc, a Bedřicha posud nenalezli. Slyšel je sice volati, neozýval se však, neboť nemohl v lese poznati jejich hlasu. Seděl v hustém křoví a žalostně plakal.

Jaroslav běhal po lese na všecky strany, opouštěje často otce a čeledína; byl by nejraději Bedřicha sám nalezl. Právě přišel do údolí, kudy tekla neveliká strouha do blízkého rybníka, když náhle zaštěkal pes.

„Aha, již nalezl Bedřicha,“ myslil si Jaroslav a pospíchal k místu, kde ozýval se štěkot. Ale pojednou sklouzl a spadl do vody. Strouha nebyla na štěstí hluboká, a Jaroslavovi nestalo se nic jiného, nežli že se polekal a notně se zamáčel.

Vzpamatovav se, pospíchal dále a brzy došel k místu, kde byl Bedřich. Chytrý pes ho skutečně nalezl a přivolal svým štěkotem Jaroslavova otce i čeledína, kteří zde již Jaroslava očekávali.

Pomyslete si radosť Bedřichovu, když poznal známé lidi! Hned odebrali se všichni domů; Jaroslav odprosil ještě téže noci Bedřicha i jeho otce, aby mu odpustili.

„Ty jsi však těžce se provinil proti Bedřichovi,“ pravil otec, když přicházeli k domovu. „Jak vynahradíš mu jeho utrpení?“

„Rád mu je vynahradím, budeš-li mi nápomocen, milý otče,“ dí Jaroslav.

„Co tedy chceš učiniti?“ tázal se otec. „Svolím k tomu, bude-li to možno.“

„Bedřich má několik bratrův a sester, a jeho rodiče jsou chudi,“ vece Jaroslav. „Dovol tedy, milý otče, aby směl zůstať u nás. Budu ho milovati jako bratra a vynasnažím se všemožně, abych napravil, čím jsem se proti němu prohřešil.“

„Rád učiním ti po vůli,“ řekl otec pohnutým hlasem. „Těší mne, že chceš k Bedřichovi tak se zachovati. Poznal jsi, že lež může způsobiti mnoho zlého. Avšak pamatuj si, že lží nejvíce sobě škodíš, neboť ústa lživá zabíjí duši; tak stojí psáno.“

Jaroslav slíbil opět, že nebude více lháť, a jeho slib byl opravdový.

Bylo mu však mnoho vytrpěti za poslední lež, které se dopustil: maje mokrý oděv, způsobil si nastuzení a byl několik neděl nemocen.

Bedřich, který přestěhoval se již druhého dne do domu Jaroslavova otce, ani se nehnul od jeho lůžka. Tím byl Jaroslav velice pohnut. S uslzenýma očima děkoval svému příteli a znovu jej odprošoval. „Zkouším velké bolesti,“ pravil, „ale zasluhuji to; poznávám, že Pán Bůh káře lháře.“

Jaroslav pozdravil se tělesně i duševně: nezapomněl nikdy na to, co způsobil jedinou lží, kterou vyslovil jen ze žertu. Miloval Bedřicha jako bratra, a lež nikdy více nevyšla z jeho úst.