Šlechetný Čendeš

Údaje o textu
Titulek:	Šlechetný Čendeš
Podtitulek:	Uherská humoreska
Autor:	Jaroslav Hašek
Zdroj:	Národní listy roč. 44, č. 5. str. 1 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	05. 01. 1904
Licence:	PD old 70

Sedláci v bekečích, kožiších a sürkanech, pláštích, přišli do města na trh, právě když místní hasiči pokoušeli se marně uhasiti nový dům Lajoše Zeméryho, obhájce ve věcech trestních.

Venku stál vynesený nábytek a ležela napolo shořelá akta provedených i neprovedených trestních případů a u všeho toho stál advokát Lajoš Zeméry zabrán do horlivého hovoru se zdejším soudcem.

Mikloš Fehér, který přišel do města prodat dva vozy kukuřice, zapálil si dýmku a sňav kulatý promaštěný klobouk s hlavy, přiblížil se, ukláněje se již z dálky, k advokátovi.

„Naďšágoš úr, velkomožný pane, jak stojí naše záležitost,“ ptal se.

Lajoš Zeméry se usmál, což udělalo dobrý dojem na kolem stojící lid, většinou sedláky z okolních obcí, kteří kdyby jim hořely domy, jistě by se nesmáli a pak řekl vážně, pomalu, jako bylo jeho zvykem: „Milý příteli, věc naše stojí dobře, mám důkazy, že…“

Nedomluvil, neboť pravé křídlo domu se právě s rachotem sřítilo a kousky ohořelého dřeva s jiskrami zalétly až sem.

Když se závoj mraku, složený z dýmu a prachu zdiva trochu rozplynul, stál advokát opět zcela klidně na svém místě a Mikloš Fehér dýmal ze své dýmky.

„Milý příteli, mám důkaz,“ pokračoval advokát ve své řeči, „že Čendeš zapálil nejen vám loni stavení, ale i mně dům, ale zde není místa, pojdme do hostince!“

Mikloš Fehér zbledl a sledován zraky diváků, dal se vésti přes náměstí do hostince.

Tam před láhvemi vína trochu se vzpamatoval a řekl, rozpínaje kožich: „Kdy pak vám zapálil dům?“

„Oheň vypukl ráno a podle vší pravděpodobnosti chtěl se pomstíti za to, že vy mým jménem podal jste na něho žalobu.“

Mikloš Fehér zbledl ještě více a pak vyrazil se sebe: „Není možná, to není pravda!“

„Proč pak?“ otázal se nepříliš vlídně advokát, který neměl rád, když sedláci mu odmlouvali.

„Poněvadž,“ řekl Mikloš Fehér, zapaluje si chrčící dýmku, „poněvadž Čendeš byl po dva dni u nás a je tam ještě.“

„Jak to, Čendeš u vás, Čendeš na kterého jste podal žalobu, že vám loni zapálil stavení?“ s patrným zájmem tázal se advokát.

„Má se tomu tak,“ vykládal Fehér, „on mně totiž zachránil ženu.“

„Vaši ženu,“ divil se Lajoš Zeméry, který na takové případy šlechetnosti v tomto kraji u Tisy nebyl zvyklý.

„Ano, velkomožný pane, šla předvčírem k řece navážiti vody a spadla do vody. Proud ji strhl. Volala o pomoc a kolem šel Čendeš, ten skočil za ní do vody a vytáhl ji. Propustili jsme týden před tim čeledína, tak jsme Čendeše přijali. Po celé dva dny jsem s ním seděl v obecním hostinci.“

Oba dva mlčeli.

„Něco mne však mrzí, velkomožný pane,“ začal opět Fehér a tvář jeho se změnila, jako kdyby se chtěl dáti do pláče, „mnoho jsem se prohřešil na ubohém hochovi, žaloval jsem bezdůvodně…“

Advokát náhlým tím přechodem byl velice překvapen.

Fehér skutečně vzlykal: „Moje žena totiž před rokem šla v noci se podívat do stodoly se svítilnou, zdali tam nejsou myši, a tu jí svítilna upadla do slámy a hned stálo vše v plamenech. Měl jsem zlost na Čendeše, jednou mně v krčmě přede všemi natlouk'. Řekl jsem, že on zapálil. Žena mlčela, poněvadž má mne ráda.“

Advokát přimhouřil obě oči; „Hleďte, nyní naposled bude on vás ještě žalovat. Právo má, podat na vás žalobu. Utrhal jste mu na cti.“ Lajoš Zeméry zaplatil a šel se podívat ke svému dohořívajícímu domu, rozhodnut, že tento případ šlechetnosti bude vypravovat řidícímu učiteli, který by mohl z něho napsat pěknou povídku pro mládež.

Mikloš Fehér seděl dále v hostinci zapaluje si v určitých přestávkách svou hvízdající dýmku, tak že hostinský každou chvíli se ptal, co si přeje. Zde totiž na hostinského hvízdali.

Tak seděl, popíjel a pokuřoval zatím co Lajoš Zembery vykládal na náměstí řídicímu učitelovi o šlechetném Čendešovi, na což řídící učitel odpověděl: „Dobře máte, pane advokáte, naše mládež takovými povídkami, čerpanými ze známého jim okolí, tříbí svůj smysl pro dobro. Vaše myšlénka jest výborná.“

Řídící učitel se zamlčel a pak pokračoval: „Utrpěl jste nějaké škody požárem?“

Lajoš Zémbery na to odvětil usmívaje se: „Nikoli jsme pojištěn na větší sumu, než stál tento barák a pak doufám, že soudní pře našeho města stran rybolovu na levém břehu řeky mně vynese tolik, že budu si moci znova postaviti dům o jedno patro vyšší. Vy tedy budete psát povídku o šlechetném Čendešovi, můžete tam též napsat, že Mikloš Fehér svého činu srdečně litoval a kdykoli si vzpomněl na křivdu, kterou na Čendešovi spáchal, že plakal.“

Mikloš Fehér dopíjeje čtvrtý litr vína skutečně plakal.

Bylo již k večeru. Trh byl prázdný a jeho dva vozy kukuřice stály neprodány na náměstí. Proto měl Mikloš Fehér divné myšlénky.

Když probral důkladně v mysli všechnu křivdu, spáchanou na Čendešovi, umínil si, že Čendešovi se bude hledčt odměnit za jeho šlechetnost. Ale v tom ohledu rozcházely se jeho myšlénky. Kdyby měl dceru, dal by mu ji za manželku, ale jest teprve dva roky ženat a děti nemá. Konečně se rozhodl, že Čendeše podrží za čeledína a bude mu vyplácet dvojnásobnou mzdu.

Pak zde byly ještě jiné myšlénky, které naplňovaly hlavu Fehérovu.

Předně, co řekne žena doma, až přijde nazpět s neprodanou kukuřici a ostatní myšlénky jeho točily se stále kolem toho, co řekne žena.

Vozka na voze kjlímal, když večer Mikloš Fehér přišel k vozům. Hlava se mu trochu točila. První jeho prací bylo vzbudit vozku a vypravovat mu o šlechetjném Čendešovi.

„Nezapomeň, že je šlechetný, ano šlechetný, tak to říkal pan advokjíit, hučel ospalému vozkovi do uší, usedaje vedle něho na kozlík.

Jeli domů. Cestou stěžoval si na ženu. Vyprávěl, jak jest zlá, co za ty dva roky s ní zkusil, co zkusí ještě dnes, až přiveze neprodanou kukuřici.

V tom proti nim zasvítila svítilna. „Co zde chceš,“ vyrazil ze sebe Fehér, poznav v záři světla jednu z děveček, pracujících na statku.

„Vaše, vaše žena utekla s Čendešem,“ vykoktala ze sebe služka.

Mikloš Fehér obrátil se k vozkovi a řekl koktavě: „Jak řikal pan advokát, jaký že je Čendeš?“

„Šlechetný, mmě se zdá,“ řekl ospalý vozka.

A pan řídící učitel nepsal nikdy svou povídku pro mládež o šlechetném Čendešovi.“