Škola základů hry na housle/VI
Škola základů hry na housle Leopold Mozart | ||
V | VI | VII |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Šestý oddíl |
Podtitulek: | O takzvaných triolách |
Autor: | Leopold Mozart |
Krátký popis: | učebnice |
Původní titulek: | Das sechste Hauptstück: Von den sogenannten Triolen |
Zdroj: | Soubor:Gründliche Violinschule (1787).pdf |
Vydáno: | Augsburg: Lotter a syn, 1787 |
Licence: | PD old 70 |
Překlad: | (pracuje se) |
Licence překlad: | CC BY 4.0 |
Index stran | |
Šestý oddíl. O takzvaných triolách.
§ 1
Triola neboli takzvaný Dreyerl je figura [složená] ze 3 stejných not. Tyto tři noty jsou podle míry svého trvání, pod kterou stojí, považovány za dvě, proto se také musí mezi sebou podělit, aby všechny tři [dohromady] nezabíraly více času, než je třeba k odehrání dvou takových. U každé trioly je tedy jedna nadbytečná nota, se kterou se obě ostatní musejí srovnat takovým způsobem, aby takt nebyl ani v nejmenším změněn.
§ 2
Nakolik půvabné jsou tyto trioly, když jsou dobře předneseny, natolik ošklivě znějí, když neobdrží správný a rovný přednes. Proti tomu se prohřešují mnozí, a sice i tací, kteří [sice] mají nemalé hudební znalosti, při tom všem ale nejsou schopni odehrát 6 až 8 triol v náležité rovnosti; nýbrž odhudou buď první dvě nebo poslední dvě rychleji, a místo aby tyto noty správně rovně rozdělili, hrají zcela jiným způsobem a většinou takto:nebo:
což říká něco úplně jiného a myšlenka skladatele zcela unikne. Tyto noty jsou právě proto označeny číslicí (3), aby byly snadno rozlišitelné od jiných a mohly dostat potřebný, vlastní výraz a žádný jiný.
§ 3
Každou figuru lze mnohokráte obměnit způsobem smyku; dokonce i když spočívá jen v několika notách. Rozumný skladatel toto obměňování většinou zapisuje a hráč je musí při odehrání skladby přesně dodržet. Neboť je to v takových skladbách, kde spolu hraje více hráčů jeden hlas; tam se tak musí beztoho dít kvůli jednotnosti, kterou musí hráči udržet mezi sebou. Jedná-li se ale o sólo, chce tak skladatel vyjádřit výraz, nebo alespoň učinit oblíbenou obměnu. Trioly podléhají také takovým změnám, kde se smykem rozlišuje vše, cokoli je potřebné k vyjádření toho či onoho výrazu, aniž by byla narušena povaha trioly.
§ 4
Zpočátku je možno každou notu zahrát samostatným smykem, tak jak vyplývá z dříve popsaných pravidel pro smyky. Zde je příklad:
§ 5
Když ale chce hráč zahrát spojitě první ze dvou triol smykem od žabky a druhou od hrotu, máme zde již obměnu. Shlédněte příklad, který je třeba cvičit zpočátku zcela pomalu, postupně ale stále zrychlovat.
Nejen v tomto příkladu tam, kde jsou značky (✻), nýbrž také ve všech obdobných případech je třeba místo prázdné struny uchopit čtvrtým prstem sousední hlubší strunu. Ušetří se tím nepohodlný pohyb smyčcem, a obdrží se rovný tón, jak už víme z 13. § předchozího oddílu.
§ 6
Úplně jinak znějí trioly, je-li první nota zcela samstatně rychle odehrána smykem od žabky; dvě zbylé noty ale jsou svázány ve smyku od hrotu. Je ovšem třeba, aby při této, při předchozí i při následující obměně hráč věnoval plnou pozornost tomu, aby noty byly stejné. Zde je příklad:
Namísto první noty může také stát odsazení: např.
§ 7
Obraťme smyk a hrejme dvě první noty od žabky a přiražme k nim poslední smykem od hrotu podle pokynů následujícího příkladu:
Zde musím připomenout, že první notu trioly v předchozím příkladu § 6 a poslední notu každé trioly v tomto příkladu je sice třeba odehrát rychle, ale ne s přehnanou silou, což by ji tak bláznivě vytrhlo, až by se hráč před posluchači zesměšnil. Ti, kteří trpí touto chybou, dopouštějí se i při určitých figurách, a sice na př.
zde u první noty, nebo také na všech místech, kde mohou zastihnout jen jednu osamocenou notu, toho, že ji brnkonou tak komicky, až rozesmějí každého hned při prvním pohledu.
§ 8
V rychlých skladbách je často třeba vzít dvě trioly, tedy 6 not jedním smykem. Když tedy následuje po sobě více triol, hraje se prvních šest not od žabky, druhých šest not ale od hrotu. První notu z každé šestice je ale třeba narazit poněkud silněji, ostatních pět not pak připojit zcela mírně, a rovněž odlišit první notu od ostatních zřetelným zesílením. Na př.
Vyskytne se ale často i v pomalých skladbách. Na př.
§ 9
Má-li ovšem taková pasáž být zahrána s výrazem a oduševněle, vezme se první nota ze dvou triol nebo z šesti not od žabky, zbylých pět not se ovšem spojí smykem od hrotu. Na př.
Aby si začátečník zvykl také na trioly v jiném typu taktů a na různé způsoby zápisu, jsou zde dvě trioly spojeny, označeny číslem (6) a umístěny v taktu alla breve.
§ 10
Když je namísto první noty dvou triol použit přídech, lze zbývající noty úspěšně zahrát smykem od hrotu. Tento způsob se osvědčuje obzvláště v pomalých skladbách; obzvláště, když se první dvě noty zahrají o něco silněji a zbývající se docela tiše a jemně připojí, aniž by se smyčec přitlačil nebo pozvedl. Zde je příklad:
Lze také zkusit první čtvrťovou dobu zahrát od hrotu, druhou od žabky.
§ 11
Pasáž se také dá zahrát sice předchozím způsobem, ale zcela jinak: sice tak, že se všech 5 not odsadí v jednom smyku od hrotu a každá se oddělí krátkým důrazem. Jak předchozí znělo pohyblivě, tak je toto poněkud vyzývavější a oduševnělejší; zejména je-li přizdobeno silnou a slabou hrou. Na př.
Stále od žabky.
§ 12
Chce-li kdo pak zahrát takovou figuru opravdu pohrdavým a drzým výrazem, odrazí každou notu silně a krátce samostatným smykem, což změní celý přednes a zcela jej odliší od předchozího. Na př.
§ 13
Začíná-li dvojice triol ve zpěvné poloze přídechem, lze ji zahrát velice umně a lichotivě protaženým smykem: totiž zahrát společně první, druhou a třetí notu od hrotu, čtvrtou a pátou pak od žabky. Je ale třeba první notu smyku od hrotu nasadit o něco silněji a všechny ostatní, i při obratu smyku, stále zeslabovat. Na př.
§ 14
Při tempu, které není ani příliš pomalé, ani přehnaně rychlé, lze první notu trioly zahrát samostatně od žabky, druhou a třetí pak společně od hrotu; ovšem také: aby každá z obou posledních not zněla odděleně. Toho je třeba dosáhnout pozvednutím smyčce. Vizte příklad:
§ 15Lze učinit obměnu, kterou lze hned rozeznat od všech ostatních: a sice zahrát tři noty společným smykem, ale ne ty obvyklé tři; nýbrž spojit z každé trioly druhou a třetí notu s první notou následující trioly nebo jiné následující figury. Je ale třeba obzvláště dbát na stejnoměrnost triol a zesílení nebo přítlak provést ne na začátku smyčce, nýbrž na jeho konci; jinak připadne tento přítlak na nesprávné místo, totiž na druhou notu, přičemž musí připadnout na první notu. Příklad pro objasnění:
§ 16
Pro napodobení nebo vyjádření a vzbuzení takové či onaké vášně se vymýšlejí i takové figury, o nichž se hráč domnívá, že se odehraje-li je v souladu s jejich charakterem, nejlépe se přiblíží povaze této vášně. Když na př. každá triola začíná přídechem, pak nemůže být žalostné vzdychání vyjádřeno lépe, než tím, že zbývající dvě noty se zahrají střídavě forte a piano společným smykem od hrotu. Je ale třeba začít smyk velmi mírně silně a ukončit ho zcela tiše. Lze to vyzkoušet na následujícím příkladu:
§ 17
Lze zahrát i mnoho triol společně jedním smykem; obzvláště v rychlém tempu. Na př.
Prvních šest triol se zahraje od žabky, druhých šest ale od hrotu, a sice tak, že první nota každého taktu bude zvýrazněna zesílením pomocí přitlačení smyčce. Jistě si také budete ještě pamatovat, co jsme řekli v § 5 ohledně not označených (✻). I v tomto příkladě jsou takovéto postupy; a vůbec není třeba opouštět strunu kvůli prázdné struně, nýbrž vždy je lépe užít čtvrtého prstu.
§ 18
Chce-li to někdo zahrát ještě jinak, může zahrát pouze první notu dvou triol samostatně, čtyři následující noty společně jedním smykem, poslední ale opět samostatně: tak získá další obměnu. Na př.
§ 19
Toto jsou tedy ony obměny triol, které mě teď napadají. Lze je použít ve všech typech taktů a nanést podle potřeby a okolností tu samostatně, tu smíšeně. Bude mi jistě vyčítáno, že jsem dosud použité příklady neměl z větší části vysázet v (C) dur? Je to tak, téměř všechny jsou uvedeny v právě této tónině. Ale není snad lépe, aby se začátečník důkladně obeznámil s diatonickou stupnicí, než aby začal hrát z více stupnic, aniž by před tím jedné z nich důkladně porozuměl? Není pro žáka vhodnější, aby cvičil v jedné stupnici, kde se již intervaly přirozeně nacházejí, a on následně takto dostane dobře do ucha všechny tóny, než aby hrál chvíli v této, chvíli v oné tónině, všechna místa uchopil falešně, to ho zmátlo a učinilo tak nešťastným, že by již vůbec nedokázal rozlišit falešné od čistého? Takoví lidé dospějí obvykle až k tomu, že si nakonec ani vlastní housle nedokážou čistě naladit. Existují pro to živé příklady.