Školák Kája Mařík/Díl I./XXXVI. Před Božím Tělem

Školák Kája Mařík Felix Háj
XXXV. Kája chce na Svatou Horu	XXXVI. Před Božím Tělem	XXXVII. Kája se Zdeňou prohlížejí „kanón“

Údaje o textu
Titulek:	XXXVI. Před Božím Tělem
Autor:	Felix Háj
Zdroj:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík skolakkajamarik.cz (PDF)
Vydáno:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík. Jedenácté vydání. Brno : Občanská tiskárna, 1943.
Licence:	PD old 70

Bylo ve středu před Božím Tělem. Jak vešel Kája do třídy, rozesmál se zvesela. Všecky holky měly hlavičky zahalené v šátky a dívaly se náramně důležitě do světa.

„Holky, co máte pod šátky svázáno? Vešky, ju? Aby se vám nerozběhly?!“

Šel na své místo, ale už ani neví, jak se stalo, popotáhl za cípek šátku Teriny Pachlovic, a už se držel za bříško: „Já myslil, že vešky, a zatím jsou to cupánky.“

Terinky hlavička byla ze samých copánků spletena. Byly pěkně tuho do čela utaženy tak, že Terina vypadala náramně vyjeveně. Sekla po něm penálem a rovnala si šátek.

„Ty tomu rozumíš! Snad ani nevíš, že je zejtra Boží Tělo a že každá holka bude mít kudrlinky.“

Kája se ještě smál, když už seděl na svém místě.

Vida, myslil si vešky, a zatím kudrlinky! Taky jednou přišel domů, a jak večeřeli, zajel prstíkem do vlasů a poškrabal se. Za chvíli druhým s jedné strany, za chvíli oběma, a maminka přestala jíst, zavolala ho do přístěnku a řekla: „Kájo, vedle koho sedíš?“

„Vedle Filípka Podrazských.“

„Ó je,“ řekla maminka. „Filípek nemá ani maminku, ani tatínka, ani babičku, ani sestřičku, chodí po číslech. Nemá ho kdo očistit, a tys asi od něho chyť nějakou vešku. Ukaž hlavičku!“

Za chvíli byla v umyvadle teplá voda, a maminka mydlila, drhla a česala, a potom řekla: „Vidíš, vešku jsem chytla. Teď budeš mít pokoj. A raději od Filípka poposedni dál! On chudák za to nemůže, ale musíš dát pozor!“

Potom už ho nic nešimralo, ale od té doby věděl, že někdy může člověk chytit vešku, ani neví jak. Proto se dnes holkám smál.

Jak pan řídící vešel, Terina žalovala, že jí Kája strhl šátek a smál se jí. Pan řídící řekl: „To nesmíš, Kájo! Zdeňa lesních také jistě má dnes zapletené copánky. To už je tak zvykem.“

„A pane řídící, vo co, že nemá?“

„Ale má,“ odpověděl pan řídící. „To by ani nebyla holka.“

„Já taky nechci, aby byla holka. Dělám z ní kluka, kdepak by měla cupánky!“

Ale pan řídící zdvihl pravou ruku, udělal na čele kříž a děti se začaly modlit. Měly psaní. Kája se až potil na čelíčku, s jakou námahou psal, ale pokoje mu nedalo. Pan řídící tak jistě tvrdil: „Ale má, má Zdeňa cupánky,“ a on to ví, že ne. Musí se tam doběhnout podívat. Brzo-li pak tu nebude? Vezme to pěšinami.

A jak bylo devět hodin, vyrazil ze školy. Utíkal. V lesovně bylo ticho. Zdeňa spala, paní lesní tiše přecházela kuchyní.

„Dej Pán Bůh šťastné ráno, vzácná paní! Má nebo ne?“

„Dejž to Pán Bůh,“ nezapomněla poděkovat paní, protože věděla, že by si Kája poděkoval sám. „Co má nebo nemá?“

„No, má Zdeňa cupánky nebo ne?“

„Nemá, Kájo! Kdepak! Taková chundelka a copánky!“

„No, a pan řídící povídal: Zdeňa taky má, tak jsem řek’: vo co? — a nemá!“ A zmizel v pěšině. Utíkal, je pravda, ale přece přišel, kdy už děti první třídy byly puštěny. Šel do kuchyně.

„Nemá, pane řídící, nemá Zdeňa kudrlinky! A to jsem se zpotil.“

Ale pan řídící nic. Seděl u stolu, noviny v ruce, před ním na talířku stála sklenka s mlékem, vedle ležel krajíček chleba. Paní řídící také nic. Kverlala něčím na plotně.

Kája šoupl nohou. Byl však bos a nebylo to ani slyšet. Zakašlal. „Mám nějaký kašel,“ řekl hlasitě. Vtom si vzpomněl: Vždyť jsem nepozdravil! Řekl tedy hlasitě: „Pochválen Pán Ježíš Kristus, pěkně vítám, děkuju pěkně, a nemá, pane řídící, a nemá!“

Pan řídící zdvihl hlavu od novin: „Á, Kája! Kdepak jsi chodil, co? Myslíš, že je škola holubník, aby sis vyletěl, kdy se ti zlíbí? A už jsem ti říkal: Pěkně vítám říkáme, když k nám někdo přijde, ale ne, když někam vcházíme. Všecko to smeleš najednou.“

„Naše maminka to zrovínka tak říká, pane řídící, ale já už to mám tak ve zvyku a vždycky mi to běží z pusy samo.“

„Dovoloval jsi se někoho v devět hodin?“

„To, prosím, ne, ale řek’ jsem ‚vo co?‘, a to se musí hned běžet.“

„Co bys tomu, Kájo, říkal, kdybych tě hodinu nechal po škole?“

Kája zčervenal, přešlapoval, polkl slinu a řekl tiše: „To snad ne, pane řídící! Je to před tím Božím Tělem a Zdeňa by taky nevěděla, co se děje. Prosím vás, pane řídící, já bych si to odseděl až na to bude víc kdy, třebas bych si sem zaskočil ve čtvrtek ráno se Zdeňou.“

Paní řídící se nápadně rozkašlala, ale už se obrátila s úsměvem na pana řídícího: „Tatínku, už mu to odpusť, on už to nikdá neudělá, že ne, Kájo?“

„Ba ne, prosím,“ mnul Kája ručkama, „už nikdy, vzácná paní, já bych se moh’…“ chtěl říci „na to zaklejt“, ale už si vzpomněl, co mu nedávínko řekl pan řídící o tom slově, zarazil se a obrátil řeč: „já bych se moh’ uplakat.“

„Tak dobře, uvidíme,“ řekl pan řídící a sahal po novinách.

„A což, Kájo, lívanec bys nechtěl?“

„To, prosím, ano. Vívance já tuze rád, ale naše maminka je dělá málokdy. Říká, že jí je tatínek vždycky odbírá s válu, a že pořád tam nic nemá, a já že mám taky pořád hubičku dokořán. Tak to já si počkám. Moh’ bych přinést dříví, ne? Aby to pěkně peklo; na vívance je třeba přípal.“ A už chytil koš u kamen a běžel na dvorek. Za chvíli tu byl zpátky. Košík měl vyrovnaný dřívím, postavil jej na místo, vybral z něj náručku polínek. „To je loučka,“ povídal, „tu dám uschnout na kamna, ju, vzácná paní? Naše maminka říká, to že je hřích pálit. Tam jí je v dřevníku! Třeba až bych si sem přišel tu hodinu odsedět, tak bych ji vybral.“

„Už máš odpuštěno,“ řekla paní řídící.

Pan řídící se zeptal: „My tam také máme loučku? Říkal pan lesní, že je jí v dříví dost, ale starý Vinkler, kdepak ten by se shýbl, aby ji dal stranou!“

„To, prosím, pane řídící, je tak: Starý Vinkler není od lesa, on ani hned nepozná, ale my, co jsme lesáci, potmě loučku odložíme, protože moc voní. Mám, prosím, přiložit?“

Paní řídící položila na plotnu lívanečník, namastila důkladně všech pět koleček a za chviličku nabrala sběračkou žluté, citronem vonící těsto, a lila.

Kája se pozorně díval. Shrabal žhavé uhlíčky na roštu, přiložil, a paní řídící už nožem obracela do zlatova vypečené lívanečky. Za chviličku je odbírala nožem do hluboké bílé misky, a zase mastila a znova lila na nové.

„Naše maminka,“ ozval se Kája, „nejdřív kůží od špíčku vymastí takový veliký plech, lije a potom už nemastí. Jen s mašlovačkou šup do octa, a taky to je!“

„Do octa?“ podivila se paní.

„Ju, do octa, a ani drobínek to není kyselé, sám se divím. My jsme hajnejch, my nemůžeme moc mastit, ale jen ať to jednou vzácná paní zkusí!“

„To bych mohla hned,“ řekla paní řídící. „To přece není možné, to se ti něco zdálo!“

„Ba nezdálo!“

Paní řídící nalila do hrnečku octa, mašlovačkou jím vytřela lívanečník. „Přilepí se to,“ řekla.

„Nepřilepí, to já znám!“

A nepřilepilo. Ani kyselé to nebylo, jak se hned paní přesvědčila. Neleskly se lívance ovšem tak jako ty maštěné, ale chutné byly také. Vrtěla hlavou: „Vidíš, Kájo, od tebe aby se člověk učil šetřit.“ Namazala čtyři lívanečky povidlíčky, posypala perníkem a podala Kájovi.

„Děkuju pěkně, rádo se stalo!“

A než se paní ohlédla, byl talířek prázdný.

„Kampak jsi je dal?“

„Ty šly rovnou do ledvin, prosím.“

A paní řídící pekla, smála se a řekla: „Na tebe se, Kájo, nikdo nemůže zlobit.“

„Maminko,“ ozval se pan řídící, „dej mi také pár teplých!“

A paní řídící také měla pořád mísu prázdnou, protože zas už naložila Kájovi plný talíř.

„To abych se napřed pomodlil,“ řekl Kája. „To už stojí za to.“

„Stačí, když se pokřižuješ, ještě není poledne,“ řekl pan řídící.

Lívanečky mizely v „ledvinách“ Kájových tak zčerstva, jak paní řídící čerstvé z lívanečníku brala. Potom si Kája utřel pusu a řekl: „Zaplať Pán Bůh a naděl stokrát víc, a zas půjdu. Slečna, prosím není doma?“

„Není, Kájo, jela do Prahy.“

„Tak šťastnou cestu! Já už ani domů na oběd nepůjdu. Moh’ bych zas školu zmeškat.“ A už byl pryč.

Do školy bylo ještě brzo. Ty „vívance“ byly tuze dobré. To asi ledvinky říkají: „Chlapečku, kde jsi vzal takovou dobrotu?“ Ale maminka třeba bude čekat. Dnes vaří krupkovou kaši. Viděl ráno, že byly krupky v hrnci už připravené. Tu on nemusí mít. Ale za ty vívance by měl něco udělat.

Šel zticha do dřevníku a z velké hromady naštípaného dříví vybíral loučky. Rovnal je do hraničky. Potom sebral kůrky a dal je na hromadu. Pak teprve odešel do třídy.

Jak přišel domů, ptala se maminka: „Kdepak jsi byl přes poledne?“

„Já jsem, maminko, učil péct paní řídící vívance na octě. Já jich sněd’! Vrchovatý talíř. A potom jsem vybíral loučku, a helejte, maminko, co mám dělat? Já dnes pospíchám.“

„Nanos vody, naštípni pár třísek a potom běž do lesovny!“ Už tu byla Týna, abys přišel, že mají dnes vypejkané vdolečky.“

Kája nosil vodu, štípal dračky a říkal si hlasitě: „Dědeček Vinklerovic říká, že člověk se má na světě podle toho, na jaké se narodil ‚pranetě‘. Já asi na moc šťastné. Ve škole ‚vívance‘, u pánů ‚vypejkané‘.“

Donesl třísky do kuchyně a vyběhl do lesovny.

Zdeňa měla krásný bílý košíček hezky hluboký.

„Na kytičky,“ řekla, „abych mohla hodně sypat.“

Bílé šatky visely na věšáku a na nich byly bleděmodré stuhy, na stole ve vodě na talíři byl malý pomněnkový věneček, a u její postýlky stály bílé kožené střevíčky.

Kája řekl: „To je dobře, že už z tebe bude brzo kluk. Ty bys toho potřebovala!“

„Ze mne se kluk nestane, Kájo! Tatínek říká, že jsem už jako kluk, ale holkou zůstanu.“

„Že ne? No, možné to je, ale to je jedno. Já se budu učit buď panem Štulcem nebo panem Fichtlem, a potom bys mohla být jako u nás maminka. Já bych ti nosil rozinky anebo bych tě vozil v bryčce. Penízky bych ti také dal, a mohla bys pořád vařit kakó. Musíš koukat, abys uměla brzo vařit. A kdybych někdy přines’ málo, tak bys šla domů a vaše maminka by nám přidala. Ale to až budeš velká! Kdybych se učil panem Štulcem, to by bylo lepší, protože bych měl pořád v šuflíku peníze. Tam pořád nosí lidé peníze. Ale kdybych se učil panem Fichtlem, tak bych musel pořád jezdit, a to bysme měli míň. To bych byl skoro pořád pryč, víš, a ty bys byla sama, protože naše maminka musí na trávu. Tak já bych poprosil tetu Dvořákovic a ona by zašla do dubčí a…“

„Kájo, Zdeňo, pojďte do kuchyně!“ ozval se hlas pana lesního. Poslouchal nepozorován za pootevřenými dveřmi, poslouchala i paní lesní i Týna, a smáli se do dlaní.

Děti se hned rozběhly, a když viděly, že všichni si utírají oči, ztichly a Kája se zeptal: „Máte smutek? Potěš vás Pán Bůh! Naše teta už taky umřela. Maminka taky plakala a tatínek řekl: ,Nic neplač, maminko, musíme tam všichni.‘ Ona je už na ‚přilbě‘ a my tady —“

„Počkej, Kájo, tak to není.“ Utíral si znovu oči pan lesní. „To se říká: ,My tady na křivdě, ona tam na pravdě.‘ Na křivdě to znamená, že někdy protivenství trpíme, že nám lidé křivdí, ubližují. Ale kdo umřel, ten je na pravdě, u trůnu Božího.“

„Ju, já přece povídal: My tady ‚na přilbě‘,“ nedal se Kája přesvědčit.

„My nemáme smutek, nám teta neumřela,“ řekla paní lesní. „My jen máme radost, že se o naši Zdeňu tak postaráš.“

„To postarám,“ řekl Kája, „jen musí řeknout, jestli chce být paní Štulcovou nebo paní Fichtlovou. Jak vyjdu školu, dá mne tatínek do učení, potom půjdu bojovat za vlast, a potom už může jít Zdeňa k nám. Naše maminka ji naučí žít trávu a vařit jahelník. Krupkovou kaši se nemusí učit, tu já moc nerad. Ale abych zase šel. Baba je zatažena, to asi v noci přijde bouřka a ráno bude jako když vypere.“