Školák Kája Mařík/Díl I./XXXIX. Boží tělo

Školák Kája Mařík Felix Háj
XXXVIII. Kája a starý Vinkler	XXXIX. Boží tělo	XL. Kája bude mít přivítání na Sv. Hoře

Údaje o textu
Titulek:	XXXIX. Boží tělo
Autor:	Felix Háj
Zdroj:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík skolakkajamarik.cz Dostupné online. (PDF)
Vydáno:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík. Jedenácté vydání. Brno : Občanská tiskárna, 1943.
Licence:	PD old 70

Z lesovny i hájovny vyšli k městečku. Všichni tvrdili, že letos se Boží Tělo jak náleží vydaří. Zdeňa byla jako bílý obláček. Na přirozeně kučeravých vláskách velká modrá stuha držela pomněnkový věneček. V košíčku měla nejkrásnějších růžových lístků natrháno.

Jen Kája byl jaksi zamyšlen. Maminka zasadila mu pochybu do dušičky. „Aby tak…“ nesměl domyslit.

Došli až ke kostelu. Kája zamířil do sakristie, Zdeňa s ostatními do chrámové lodi. Jak oblekl Kája komži a rochetu, na všecko zapomněl. Začínalo to krásně. Strejček kostelníkovic měl tolik práce, že ani neměl kdy si šňupnout.

Družiček byla dlouhá řada. Ale modré stuhy na Zdenině hlavičce Kája neviděl. Myslil si: „No ju, ženská. To ona se někde zastavila a čeká na mne.“ Červené korouhve vlály tak vesele, muzikanti hráli tak krásně! Lidé zpívali tak radostně! Sluníčko hřálo tak líbezně: „Zas je to dnes všecko krásné jako v nebi.“

Došli k prvnímu oltáři. Pan farář světil věnečky. Celou horu jich měl vyrovnanou na velikém tácu. Sotva ty posvětil, zas už strejček kostelníkovic podával panu faráři jiné. Kostelník ani jednou nezajel rukou do kapsy pro pikslu.

„To mu ji dnes teta jistě schovala,“ pomyslil si Kája, „a šňupá sama někde za rohem. Měla pravdu. Vždyť by to tady všecko pošňupal!“

Potom strejček rozdával věnečky. Ukláněl se na všecky strany. Dával vrchnosti, panečku, Kája by si taky hned klekl na takové červeně potažené stupátko. A zas už byl mezi úředníky a rozdával. Potom šel kostelník k zpěvákům. Vtom jasně modrá stuha na Zdenině hlavičce kmitla se Kájovi před očima.

Zdeňa se k němu přiblížila, zatahala ho za rukáv a řekla hezky nahlas: „Kájo, ať mi taky strejček dá věneček!“

Kája chtěl Zdeňu zbaběle zapřít, ale nešlo to. Ona ho neúprosně tahala za rukáv. Vyvalil na ni oči a zašeptal: „Buď zticha!“

Zdeňa byla sice chvíli zticha, ale jak se kostelník vracel s tácem, na němž mu zbylo několik věnečků, zdvihla po něm oči, zatahala ho za šos a prosila: „Strejčku, dejte mi věneček!“

Kostelník se na ni podíval, chvíli váhal, ale pak sáhl po jednom a dal jej Zdeně.

„Pěkně děkuji,“ zašeptala a navlekla si jej s blaženým úsměvem na ruku.

Strejček ševcovic střílel do kanonu, až uši zaléhaly. Kadidelnice kouřila, až do vysoka kouř vystupoval, Kája zvonil. Muži v černém obleku a v botách jako zrcadlo vyleštěných pozdvihli nebesa nad panem farářem, který nesl Nejsvětější, a průvod se hnul ke druhé kapličce.

Před Kájou na tři kroky šla Zdeňa a sypala lístky růží přímo před Nejsvětější. Marně koulel Kája očima. Bílá družička z lesovny šla tři kroky před ním. Lidé se usmívali, protože to bylo tak zvláštní a hezké.

Došli ke čtvrté kapličce. Kája už nevalil očí. Myslil si: „Když ničeho neříká pan farář, snad je to dobře.“

Ale u čtvrtého oltáře, jak se kolem rozhlédl, div že zvonků z ruky nepustil, div že nepadl. Dědeček Vinklerovic stál u železných dveří kapličky a stahoval k sobě větev břízky.

Byl to on! Živý! Neumřetý! Neupitý! Někdo za ním povídal: „Vidíte Vinklera! Ráno mu odzvonili a on už tu láme větvičky!“

A zas někdo jiný řekl: „Povídal ráno u Čeňků, až se dozví, kdo mu šel zvonit, že ho roztrhá na cucky.“

Kája se vtáhl do komže: Na cucky! Co zas je to? Na cucky roztrhat? Vinkler je živ, moc živ. Co teď? Že mu on zvonil, ví jen maminka. Ale ta poví! Poví tatínkovi a metla bude poskakovat na jeho zádech. A Vinkler ho potom roztrhá na cucky.

Kája myslil, že on to už jistě na něm poznal, že zvonil. Tak ho tvářičky pálily! Otáčel se k Vinklerovi zády, ale strejček kostelníkovic ho vzal palcem do zad a řekl: „Neotáčej se!“

Ju, jemu se to řekne! Kdyby on byl ráno zvonil, tak by se taky otáčel od toho živéhoumřelého. Jen kdyby věděl: Ví, nebo neví, kdo mu odzvonil?

Jakživ Kája tak nepospíchal z kostela jako dnes. U poslední lípy, kde se měli všichni sejít, stála maminka a nějaké tety v živém hovoru. Pozdravil a chyt’ se maminky za ruku. To už byl jistější. Kdyby teď přiběh’ dědeček Vinklerovic ho roztrhat na cucky, maminka ho nedá.

Teta pekařka si najednou vzpomněla, že má doma zaděláno na koláče a rychle se loučila. Po dvou skocích se však obrátila a řekla hajné: „Slyšelas to o Vinklerovi?“

„Že umřel? To vím.“

„Ale kdepak! Vyspával na lavičce pod kaštany a někdo mu šel zvonit hodinku.“

Kája poznal, jak maminčina ruka se zachvěla.

„Ví, kdo?“ ptala se.

„Ale neví. Kdepak! Ani kostelník neví! Tak nezapomeň mi připravit těch šest slepiček! Zaběhnu si pro ně zítra ráno. S Pánem Bohem!“

Už tu byli pánovic i teta šafářka. Ty z městečka tety také se loučily a maminka pořád nic. Jen pustila ručku Kájovu, k němuž běžela Zdeňa.

„Kájo, víš, že Vinkler neumřel? A ráno mu někdo zvonil hodinku. Nevíš, kdo?“

Než Kája polkl slinu, už vykládal vzácný pán: „To se povedlo! A kterýpak ferina to asi byl, jenž mu šel odzvonit? Vinkler se tu ještě nazlobí!“

Kája byl přesvědčen, že kdyby tuhle ta sosna, co kolem ní zrovínka jde, uměla mluvit, že by taky začala o Vinklerovi. Teď ví že zůstalo utajeno, kdo zvonil, všem kromě maminky. „Hlavní,“ myslil si, „že to neví Vinkler. Ale maminka, panečku, ta to nenechá jen tak! Copak, ten výprask vydrží, ale maminka nakonec se dá do pláče a řekne: ,To jsem se dočkala na tobě pěkných radostí! Usoužíš mne‘!“

A tohle Kája nemohl poslouchat. To ho bolelo nejvíc.

Rozešli se u hájovny a Kája ovšem musil se Zdeňou. Ale nic ho dnes netěšilo. Zdeňa, která také ráno dospat nemohla, usnula pod hruškou na trávě a Kája přemítal, jak to všecko dopadne.

Na ovocné zahradě pásla se Mufla, odstávče. „Jako cukr,“ říkal o jalovičce pantáta šafářovic.

„Proč zrovna jako cukr?“ myslil si Kája. „Je celá zbarvená stejně jako pánovic kakó, a to přece není jako cukr.“ Byla krotká jako pes. Za vzácnou paní kolikrát až do kuchyně přišla, růžovou tlamu zdvíhala, až dostala kůrku chleba.

Pásla se blízko nich. Najednou zdvihla hezkou hlavu, podrbala se o kůru jabloně a zadívala se na Zdeňu.

„Líbí se ti, viď?“ řekl Kája. „Má ještě kytičku na hlavě a mašli. Nechtěla to sundat.“

Mufla popošla až k Zdeni. Sehnula hlavu a ukousla trávu kolem ní. Zamodraly se jí tam pomněnky i stuha. Mufla chňapla a povadlé pomněnky vtáhla jazykem do tlamy. Ale za kytičkou šla stuha. Kája ji mohl zachytit, ale myslil si: „Jestlipak ji také polkne?“

Zdeňa otevřela oči, viděla Muflu, jak její novou stuhu do sebe soukala, podívala se na Káju, ale ten se usmíval a povídal: „Vo co, Zdeňo, že ji spolkne!“

A opravdu! Mufla spolkla stuhu jako špičku od rohlíku, olízla se zeširoka, opřela se o přední nohy, zadečkem vyhodila, natáhla ocas a několika skoky přeběhla do druhého kouta zahrady.

Zdeňa stahovala koutky rtů k pláči, když Kája podotkl: „Vidíš, ta má radost, že ti to snědla! Ale ty doma dostaneš, počkej! Taková krásná mašle!“

„Moh’ jsi ji chytit, Kájo, ale ty nic!“

„Ju, chytit! Aby mi spolkla ruku, ne? Snad bys neplakala? Mufla musí mít také nějakou radost, tak jí to přej!“

Zdeňa vyhrnula ústní koutky vzhůru a přisvědčila.

Takový dobrý oběd byl, kakó k svačině, ale Kája nebyl ve své náladě. Jak Zdeňa zívla, řekl hned: „Taky abych šel domů.“

Vypoklonkoval se ze dveří, ale jak vešel do lesa, padla na něj tíseň. Vzpomněl si, že v dubčí, jak se cesty dělí, bývají nejzralejší jahody. I zašel tam.

Jak to vzal okruhem domů, viděl už z dálky proti sobě člověka. Nepoznal ho hned. Čím víc se blížil, tím urputněji strach klepal na jeho srdíčko. Ten člověk vypadá jako dědoušek Vinklerů. Uhnout nebylo kam. Touhle cestou s obou stran byl les oplocen.

A vrátit se? Mohl by zrovínka trefit na tatínka. Ten by se ho nezapomněl zeptat, kam tak uhání. Maminka často říkává: „Pánu Bohu poručeno.“

I on si to řekl. Šel jako hrdina, protože se mohlo stát, že Vinkler už věděl, kdo zvonil, a jde ho roztrhat na cucky. Už věděl, že je to on. Panečku, ten funěl!

„Pánu Bohu poručeno,“ řekl si znova. Vzpomněl si také, co říká maminka: „Zdvořilost — krásná ctnost.“ A proto s tlukoucím srdíčkem už z dálky hlasitě volal: „Dej Pán Bůh dobrýtro!“

Vinkler se klátivě přibližoval a řekl: „Dobrýtro už vylítlo, chlapečku! Ale zdvořilý jsi. Jakpak ti říkají?“

„Já jsem, prosím, Kája Mařík.“

„Á, hajnejch! No dobře. Heleď, já se jdu podívat po ňákejch šikovnejch proutkách na pometlo. Vyschlo mi v krku. Nemoh’ bys mi doběhnout k Čeňkovům s flaštičkou?“

Kája se šťastně usmíval. „Neví,“ řekl si v duchu. Jakpak by nedoskočil. Třeba až do Prahy. „Ju, já doběhnu. Ale budou mít zavříno.“

„Nevadí! Zaklepej na okno a řekni: Máte poslat Vinklerovi plnou, že to zejtra zaplatí. Jak to řekneš?“

„Já řeknu: Prosím, máte poslat panu Vinklerovi plnou, že to zejtra zaplatí.“

„Dobře, kloučku, dobře. Řekni ,panu Vinklerovi‘! Líbíš se mi. Víš, komu čest, tomu čest.“ Vytáhl z kapsy ohmatanou zašpiněnou lahvičku, pokročil ke Kájovi ještě o dva kroky, položil mu ruku na rameno. Kája už myslil: Teď mne roztrhá na cucky, ale on řekl: „Víš, já mám dnes moc památnej den. Ráno jsem pil na zlost, že mi zvonili hodinku, ale teď se chci napít na radost. Vzpomněl jsem si, že nebožka babička říkala: Koho lidi pokládají za mrtvého, ten bude dlouho živ. Tak se chci napít na její zdraví.“

Nalepená lahvička ležela v rukou Kájových. „Hned jsem tady,“ řekl a rozběhl se. Tisíc myšlenek letělo mu hlavou: „Vinkler nic neví. Je rád, že mu někdo zvonil, protože myslí, že bude dlouho živ. Ale jak chce pít na zdraví nebožky babičky? Ta už je přece umřelá, ta už zdraví nepotřebuje!“

Jak měl přeběhnout lávku, vložil do malých, ale čerstvých vlnek lepkavou lahvičku a umyl ji. Pak to vzal trapem. U Čeňků zaklepal na okno, oni mu nalili něčeho do lahvičky, a on zase běžel. Odevzdal lahvičku, Vinkler hned vyňal zátku a řekl:

„Na zdraví nebožky babičky a toho, který mi ráno odzvonil. Děkuju, chlapečku!“ dodal po dlouhém loku.

A Kája to vzal nejkratší cestou domů. Maminka byla sama. Seděla u stolu s hlavou skloněnou. Jak vešel a pozdravil, hned mu řekla: „Kájo, Kájo, jsem tolik smutná nad tebou. Co jen tě mohlo napadnout jít ráno zvonit, když jsi nevěděl, jestli je Vinkler mrtev? To není jen tak! Lékař musí přijít, prohlédnout, ale ty běžíš, zvoníš, no, pomoz Pán Bůh, dozví-li se Vinkler, žes zvonil ty! Divochu jeden nepředložený, zbrklý, ještě do neštěstí nás přivedeš! Vinkler řek’, na cucky že roztrhá toho, který mu odzvonil.“

„Ba ne, maminko! Už se nic nezlobte! Zrovínka jsem s ním mluvil a skočil jsem mu do města pro plnou flaštičku. Tak povídal: „Na zdraví nebožky babičky a toho, co mi dnes zvonil! Budu dlouho živ.“

Maminka zdvihla hlavu, oči jí zjasnily, v úsměvu ukázaly se bílé zuby: „Máš ty, kluku, štěstí! Vinkler ještě pije na tvoje zdraví. Ale pro podruhé si pamatuj, co jsem řekla.“

Kája hladil matčinu ruku a usmíval se.