Školák Kája Mařík/Díl I./XIII. Kája a Zdeňa jdou na „kočičky“

Školák Kája Mařík Felix Háj
XII. Kája pase	XIII. Kája a Zdeňa jdou na „kočičky“	XIV. Kája dodává Zdeně chuti k jídlu

Údaje o textu
Titulek:	XIII. Kája a Zdeňa jdou na „kočičky“
Autor:	Felix Háj
Zdroj:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík skolakkajamarik.cz (PDF)
Vydáno:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík. Jedenácté vydání. Brno : Občanská tiskárna, 1943.
Licence:	PD old 70

Bylo před Květnou nedělí ve čtvrtek, když Kája se Zdeňou se vybrali na „kočičky“. Bylo s podivem, jak měla Zdeňa Káju ráda a jak ho poslouchala. Ještě více bylo s podivem, že Kája dával úzkostlivý pozor, aby se Zdeňa v trávě nezarousala, maličké botičky v blátě neutopila a příliš se neuhonila.

Pan lesní několikráte nenápadně šel za nimi, aby ho nepozorovali. Když viděl péči Kájovu, řekl doma: „Kája je chlapec dobrého srdce, na Zdeňu bude opatrný, nic se nemusíš o ni bát, maminko!“

Toho dne rozsvětlilo se ráno, jak Kája řekl, „jako ze zlata“.

Vzácná paní dala jim snídani v hrnečkách s jelínkama a se zlatým pruhem a řekla: „Uvařila jsem vám kakao. Pěkně se najezte a do jedenácti ať jste doma! To poznáte, jak půjdou ženské z kultury!“

Na talíři, který měl okraj propletený podivnými kvítečky, ležely do výšky narovnané koláčky.

„Jezte, děti!“ pobídla paní lesní. Kája si vzal jeden, dva, čtyři, ale protože je vkládal do úst celé a ony se jen rozplizly, přece se jen ostýchal a pil čisté to, jak si v duchu řekl, „kakó“.

Paní si ho všimla. „Pročpak si nebereš, Kájo?“

„Já se přece jen stydím. Je to jako nic. Náš tatínek má v šuplíku schovaný starý čtyrák, a ten je zrovna tak velký. Já bych toho moc snědl. Nedělejte si škodu, vzácná paní, rádo se stalo!“

Paní lesní polkla smích: „Maminka dělá větší, viď?“

„Ju, copak naše maminka! Ta peče koláče jen o posvícení, ale myslím, z jednoho maminčina víc než deset těchhle by se udělalo. Já bych se třeba doma zeptal, jak to maminka dělá a vzácné paní bych vyřídil. Takhle se nerozplíznou, ale víc se člověk nají.“

Paní mu přinesla celý skrojek karásku.

„Zaplať Pán Bůh!“ zajiskřily mu oči. „To je něco jinšího.“ Zakousl se bílými zoubky do karásku. „Hrnečky také máme větší,“ osmělil se. „Ale my v nich máme polévku, ne kakó. Skoro mám strach, abych to nespolkl.“

Paní lesní se dovtípila a přinesla z kuchyně objemný hrnek.

„Zmůžeš tohle, Kájo?“ usmála se.

„Jak nic, prosím,“ řekl a teď si teprve jak náleží pochutnal.

Zdeňa jen tak udrobovala z koláčku. Víc drobtů měla v klínku než v puse. Jen tak usrkla z toho hrňoulku, jak Kája si myslil. Když dopil a dojedl, řekl: „Zaplať Pán Bůh!“

Paní odpověděla: „Rádo se stalo!“

Ale on řekl: „Naše maminka vždycky říká: Naděl Pán Bůh stokrát víc!“

„Tak naděl Pán Bůh stokrát víc!“ řekla paní.

Teď byl teprve Kája spokojen. „Ale myslím, Zdenička má moc malý žaludek, nic víc než křížala. Musí víc jíst. No, my se teď proběháme a ona dostane chuť. Umíte, vzácná paní, dělat rozpíčky?“ obrátil hezké, jasné oči po paní.

Zavrtěla hlavou: „Nedělám je, Kájo, neumím.“

„A to je škoda!“ řekl. „Naše maminka je umí tuze dobře. Vevnitř jsou trnková povidla a jeden je velký jako talíř. A když někdo umře, tak už nikdy nemůže jíst rozpíčky. Já bych moc nerad umřel. Tak pojď, Zdeňo!“

Paní je vyprovázela očima, až zašli. Potom sepjala bílé ruce, obrátila se ke kříži, visícímu uprostřed velké světnice, a vzdychla: „Pane Bože, kéž by Zdeňa měla jen čtvrtý díl zdraví tohoto chlapce! Vždyť máme než ji. Chraň nám ji, Pane Bože, chraň!“

Kája se Zdeňou vyšlapovali cestičkou a zašli do březového lesa.

„Kájo, nepoškrábou?“

„Kdo?“ ptal se Kája.

„No, kočičky! Řekl jsi, že půjdem na kočičky, a naše Minda mne včera škrábla, heleď!“ A natahovala růžový prstík, na němž teprve po důkladné prohlídce našel Kája malou stopu Mindina drápku. Dal se do smíchu:

„Tak tys myslila, že jdem chytat koťata? To je vidět hloupý holkovský rozum. Každý kluk ví, že ‚jít na kočičky‘ je jít na jívové pruty! Já nevím, Zdeničko, jestli tě vychovám podle svého. A heleď, tadyhle už máš pruty kočiček!“

Čerstvé jehnědy se leskly jako stříbro a jak je Zdeňa prstíkem přejela, byly hebké jako maminčiny parádní šaty.

„Tak, to jsou kočičky,“ řekla radostně. „Kdo by to byl řekl?“ Kája opatrně lámal pruty. Složil je pod keř a řekl: „Půjdeme ještě dál. Tamhle pod strání jistě najdeme už podléštky.“

Šli a našli. Drobné kvítky srovnal Kája v kytičku, svázal a podal Zdeničce:

„To dáš mamince. Tvoje maminka je také moc hodná, ale neumí rozpíčky, a to je škoda. Ty vaše koláčky, víš, ty jsou tuze dobré, ale ty je neumíš jíst. Kousneš do něj, rozdrobí se ti, a nic ti na jazyku nezůstane! Máš jako já vstrčit je do pusy celé. Necháš jej na jazyku, začne se rozplývat a potom ti sám sklouzne do ledvin. Jenže já bych jich sněd’ k tomu kakó aspoň padesát.“

Zdeňa zatrnula nad těmi ledvinami: „Kájo“, odvážila se namítat, „tatínek říká, co sníme, že přijde do žaludku.“

„No ju,“ ohrnul Kája rtíky. „Bramboračka, česnečka, loupané brambory, to přijde do žaludku, ale rozpíčky a jahelník a ty vaše koláčky, ty jdou ještě níž, protože je to tuze dobré. Když jednou naše maminka tuze stonala, řek’ pan doktor: To je níž než v žaludku, to bude v ledvinách! Od té doby vím, že všechny dobroty jdou žaludkem do ledvin. – A špačky bys chtěla vidět?“

„To chtěla,“ usmála se Zdeňa radostně.

„Tak ju, ale buď zticha!“

Vrátili se k polednímu, když už vzácná paní je vyhlížela. Kája hned hlásil:

„Tatínek také říká: To je soužení, jak začnou ty kultury! Na jednom konci řeknou, ,ještě půl hodiny‘, na druhém konci stará Havláska už otřepává zástěru a utíká, že musí dělat placky. Není na ně spolehnutí, vzácná paní, tak jsme podle nich nešli. A kolik je doopravdy?“

„Za pět minut tři čtvrti na dvanáct.“

„Panečku,“ zaškrabal se Kája za uchem, „to je asi moc. Je to víc než jedenáct?“

„To je, Kájo, o tři čtvrti hodiny.“

„Já jsem měl nést za tatínkem oběd na ‚mokrej‘. To jsem to asi zmeškal.“

„Už jo, Kájo! Před jedenáctou už pospíchala maminka kolem. Jen se zeptala, jestli jsi tu, a když jsem řekla, že jsi se Zdeňou, usmála se a řekla: To je něco pro něj! No, já tam doběhnu sama“.

Kája se díval upřeně na paní. „Že se usmála?“

„No ano, jistě!“

„A zasvítily jí při tom zuby?“

„No a jak! Tak jsem si myslila: Svobodná holka i každá panička z města by jí je mohla závidět, jak je má zdravé a bílé.“

Kája si výskl: „Ju, copak naše maminka! Jak jí zasvítily zuby, to se ani drobet nezlobila. A říkáte, vzácná paní, že má bílé? Já se už také ptal, proč teta kovářka má už než jeden černý napřed a takový kejvavý. Já vždycky mám strach, že jí vypadne. Maminka řekla: Protože teta, pokud měla zuby jako já, pořád jimi sekala, o jiné se starala, až se jí ubrousily až k dásním, a i s tím jedním, co jí zůstal, ještě dost neplechy natropí. A tatínek tenkrát povídal: To není tak, maminko! Tobě je čistily tvrdé chlebové kůrky se všech stran okoralé, a to je ta nejlepší ‚pastva‘ na zuby.“

„Pasta, chtěl jsi říci, Kájo, ne?“

„Kdepak! Pasta, to nic není. Pastva jsem povídal. Tak maminka se nezlobí? To je dobře. A Zdeničku jsem v pořádku dovedl, prutů kočičkových jsme přinesli dost, tak opatruj Pán Bůh! Maminka bude pomalu doma. Máme dnes ‚jarskou‘ s bramborami. To je moc dobré.“

„I toto,“ řekla paní lesní. „Už jsem řekla mamince, že budeš přes oběd tady. My máme také ‚jarskou‘ (omáčku) a knedlíky a maso a trubičky s krémem.“

Kája byl na rozpacích. Takovou „jarskou“, jako umí jejich maminka, neumí žádný jiný. Knedlíky u nich mají jen málokdy, ale nejvíc ho odrážely ty trubičky s krémem. Jéje! Někdy mu dala maminka dva krejcary a řekla: „Skoč do města pro šúviks!“ A Kája přinesl od pana Štulce velkou bílou krabičku s černým obsahem. Když všem čistil boty, maminka nad ním stála a říkala:

„To musíš do šúviksu hodně plivat, aby toho neubejvalo!“ Takovou škatulku měli kolik neděl. Až jednou přinesl tatínek z městě plechovou krabičku pěkně červenou, celou popsanou a řekl: „Viks už neprodávají. Místo něho nesu krém. Ale do toho nesmíš, Kájo, plivat!“ Kája byl rozhodným přítelem viksu-leštidla. I když krabičku viksu nedovřel, nic se nestalo! Jak nedovřel krém, hned to vyschlo, bylo to jako troud a drobilo se to. Maminka do toho jednou nakápla petrolej a dala na kraj plotny. Ale ono to chytlo a shořelo nadranc a několik dní to páchlo. A teď tady vzácná paní jako nic řekne: „Trubičky s krémem!“ No, vždyť to nemusí jíst. Potřásl hlavičkou: „Jak maminka ví, že tu budu přes poledne, to já teda už domů nepůjdu. Ale maminka dělá ‚jarskou‘ sladkou, vzácná paní!“

Zdeňa po návodu Kájově vkládala do pusy celé máslové koláčky a libovala si.

Paní se zeptala Káji: „Mléko bys nechtěl?“

„Rádo se stalo,“ odpovídal, „ale to bych prosil.“

„Jaké chceš? Teplé, studené, svařené, syrové, sladké nebo kyselé?“

„A to, prosím, je mi jedno. Já doma – co mamince zbyde. Tatínek říká: ,Mléko půl živobytí, chléb – druhá půlka‘.“

Dostal hrnek nesbíraného, sladkého, studeného.

Jak je paní lesní ze sklepa přinesla, sáhl na hrnek a řekl uznale: „Vzácná paní ví, že malí kluci mají často žízeň.“ Přiložil hrnek k červeným rtům. Paní už se to zdálo trochu dlouho, co Kája nemluví. Když se na něj obrátila a viděla, že bez přestávky pije, řekla:

„Kájo, ne najednou, srazí se ti mléko v žaludku a bude ti škodit.“

Kája dopil, utřel si pusu čistým šátkem a řekl: „Tohle šlo také rovnou do ledvin, to bylo moc dobré. Že by uškodilo? Kdepak taková dobrota by mohla uškodit!“

Zdeňa vrněla nad sklenkou, v níž zlatilo se s půl zdravotního vína, s půl vody.

„Já to nechci. Já bych mléko!“

„Ty, Zdeňo? Vždyť je nikdy nechceš?“ divila se paní.

„Ale když Kájovi tolik chutnalo!“

Paní přinesla i jí, a ku podivu! Zdeňa se neušklibovala jako jindy, ale vypila naráz malou sklenku. Čeho nedokázali lékaři příkazem, rodiče prosbami a sliby, to dokázal Kája příkladem.