Školák Kája Mařík/Díl I./X. Marjánka šafářovic

Školák Kája Mařík Felix Háj
IX. Popeleční středa	X. Marjánka šafářovic	XI. Kája s housaty

Údaje o textu
Titulek:	X. Marjánka šafářovic
Autor:	Felix Háj
Zdroj:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík skolakkajamarik.cz (PDF)
Vydáno:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík. Jedenácté vydání. Brno : Občanská tiskárna, 1943.
Licence:	PD old 70

Nelhal Kája, když odpověděl panu řídícímu, proč po společném pozdravu „S Pánem Bohem“ před školou vždycky utíká:

„Prosím, mám moc práce. Než doma všecko opatřím, trvá chvíli, a potom už čeká pánovic Zdenička. Ona je sice jen holka, ale moc stonala. Měla k smrti, no, víte, pane řídící, říká naše maminka: Jako s hráze do rybníka. Musí hodně chodit venku a běhat, aby byla při chuti. Já jsem vždycky při chuti. Říká maminka, že jsem jako Bumbrlíček. Znáte tu pohádku, pane řídící? Tak vám byl jednou tatínek a maminka…“

„Počkej,“ přerušil ho pan řídící, „to nám povíš až ve škole.

Tak ty máš moc práce?“

„Moc, pane řídící, já musím pořád fungovat.“

Pan řídící nemohl potlačit smích. „Jak to, Kájo?“

„No, přece pan Štulc – já se budu učit panem Štulcem – ten může jíst celý den rozinky. Jed’ jste už někdy rozinky, pane řídící? Takové jsou scvrklé, ale tuze dobré. Tak pan Štulc má za sklem takovou papírovou hlavu, a ta se hýbá se strany na stranu, a pan Štulc tomu říká – počkejte, já si honem nevzpomenu – je to, jak tu jednou byli vojáci na noc – jak se to říkalo? Ju, už vím: regiment. A pan Štulc jednou povídal: ‚Funguje ta regiment za oknem‘?“

„Myslíš snad reklama, Kájo!“

„Ju, tak nějak to bylo. Ale od té doby vím, že co se musí pořád pohybovat, funguje. Tak já také musím pořád fungovat. A už musím jít. Opatruj Pán Bůh, a zase brzy přijďte! Moc jsem se zdržel, musím to vzít trapem.“

V údolích hýbalo se trochu jarem. Hluboké vzdechy zimy skoro už nemohoucí rvaly se s vítěznými jarními větry. Ještě z nich sice čišel chlad, ale přece jen zdály se vonět po fialkách. Každý strom i keř, který Kája cestou potkával, nabíhal k novému životu.

Do Káji vjela otcova krev. Čekal příchod špačků, lehké jarní tříšti na potoce říkal „s Bohem“, vdechoval vůni jistě už, ale kdesi daleko ještě rozkvetlých fialek. Ve škole přeskakovaly mu myšlenky:

„Jak jen to jaro letos přijde v lese u nich bez něho?“ Přišel domů se smutkem v očích: „Je to jisté. Jaro už přijde. Vždyť i pan farář vykládal dnes o bouři, a ty přece v zimě nejsou.“

„A co vykládal pan farář?“ ptala se maminka.

„No, na lodičce bylo moc lidí a uprostřed mezi nimi seděl Kristus Pán. Pustili se na moře a začalo pršet. Lilo se jako z konve a blesky lítaly po obloze jako veverky se stromu na strom, kroutily se jako hadi a byly žluté jako měsíčky a zase modravé jako fialky. Hrom bil a rachotil, jako když Fichtlovic koně uhánějí přes štěrkovanou silnici. Víte, maminko, jak mne tenkráte pantáta Fichtlovic svezl, to byla krása! Já si sed’ nejdřív na sedátko, ale pantáta švihl nad koni a já bych byl vypadl. Tak jsem seď do slámy pod sedátko a pantáta na mne křikl: ‚Dej pozor, ať si nepřekousneš jazyk!‘ A už to šlo hup nahoru, hup dolů. Kdybych se nechtěl učit panem Štulcem, tak bych se učil panem Fichtlem, abych mohl malým klukům dělat radost a vozit je. Tak vám to hřmelo a bouchalo, a ti učedníci na té lodičce se báli, že se utopí. Křičeli, a Kristus Pán, když byl největší rámus, vztáhl ruku a hned přestalo pršet.“

„Kájo,“ ozval se vtom hlas hajného, „rychle se obleč a běž s tímhle lístkem do městečka do lékárny. Šafářka pánovic se zle rozstonala, utíkej, co můžeš! Pan doktor musil kočárem jet dále, pro léky doběhni! Stav se u tety Dvořákové, víš, vedle školy, a řekni jí, aby běžela hned s tebou! Nebyla ráno doma, teď už bude. A vyřiď jí, aby všeho nechala a utíkala, že šafář není doma a šafářka ji potřebuje! Víš, kde je to?“

Kája už byl na poskoku ze dveří.

„Jakž bych nevěděl! To je ta teta, co mne k vám přinesla z dubčí.“

„Kabát, Kájo, kabát a čepici!“ volala za ním ustrašeně maminka, ale kdepak už byl Kájovi konec!

Pot stékal mu po čele a on si pamatoval: „Teta šafářka, co mu vždycky při pečení chleba upekla točenici kmínem a solí posypanou, jako talíř velkou, stůně. Musí přinést něco z lékárny. Obálku s penězi a psaním pevně v ruce drží, a teta Dvořákovic má utíkat s ním.“

Jak do města doběhl, do lékárny vrazil, všechny ty, kteří kolem pultu stáli, odstrčil a vyhrkl:„Moc pospíchám. Teta šafářovic stůně!“

Dali mu, co napsáno, zbytek peněz do obálky vložili a řekli: „Jen aby ses ty nerozstonal. Venku je sychravo, a tys celý propocený.“

Kája už uháněl za roh školy. „Teta,“ volal, „máte honem jít k pánovům. Teta šafářka stůně. Ale honem!“

Teta otevřela a řekla: „Jen pojď dál, musím se připravit.“ Kája si nesedl, ale stál jak na žhavém uhlí. „Teta, vezmem to trapem!“

Teta si ho změřila a řekla zvolna: „Trapem můžeš ty, ale já už ne; jen počkej!“

Jak vyšli, popoháněl ji Kája: „Zčerstva, teta, zčerstva!“

Teta šla co mohla. Černavě rozkládal se pozdní večer do lesů, měsíc značil bíle cestu.

„Honem, teta, honem!“ pobízel Kája.

Když ji postranními cestičkami, nejkratší cestou do lesovny přivedl, div neklesla schvácena během.

Kája už zase uháněl domů. Už viděl světýlko v hájovně. Přesto, že košilka se mu na těle potem lepila, otřásl se chladem. Schvátil se a sotva domů došel, roztřásl se zimnicí, kterou za chvíli prudká horečka vystřídala.

A tak, když do hájovny Maříkových bledě zakoukalo se ještě zimomřivé sluníčko, otevřel Kája oči do široka a řekl tiše: „Maminko, dnes nefunguju. Mám nohy jako ze železa, za nic se na ně nepostavím.“

A padl znova do horečky.

Dva dny to trvalo a lékař nad jeho postýlkou se usmál: „Už je z toho venku. Jiný na jeho místě by umřel, ale za dva dny bude Kája chlapík.“

Přišla sama vzácná paní, roztodivné cukroví přinesla, pomeranče a hračky. Kája blaženě bral jednu věc po druhé do ruky a v duchu si říkal:

„Nic mi už není. Pane Bože,“ a to už řekl nahlas, „kéž bych zase stonal, abych zase tolik věcí dostal!“

Ale maminka ho zakřikla, aby nehřešil, a on si už jen povídal:

„Tak ne, maminko, ale helejte: pumeranče, čikuláda a tolik věcí. A teta šafářka je už zdráva?“

„Už je, Kájo, a teta Dvořáková jim přinesla malou holčičku.“

„To z dubčí, viďte, maminko? No ju, proto ona pořád u dubčí říkala: Už nemůžu, už nemůžu, ale to ona ji tam vybírala. Už bude chodit do školy?“

„To ještě ne, Kájo! Ještě ani neumí mluvit.“

„A to je škoda. Byli bysme chodili spolu.“

Pátý den už byl Kája ve škole. První, co ho zachytlo, bylo slovo „odvod“. Aby se ptal větších kluků, toto! Cítil, že by si zadal. Vždyť dosud ukazovali na něho:

„To je Kája Mařík, co přepral Brabence, největšího rváče!“ Ale zeptá se až tatínka. Tatínek byl náhodou doma. „Tatínku, co je to odvod? Hraje prý při tom muzika a maminky pláčou.“

„Dá-li ti Pán Bůh zdraví i nám, také se dočkáš, že půjdeš k odvodu, Kájo. Dají ti pušku do rukou a naučí tě s ní zacházet, abys uměl bojovat a chránit naši vlast, kdyby na ni přišly zlé časy.“

„To já bych uměl, tatínku, já se nebojím. Já bych bojoval jako jako –“, nemohl honem vzpomenout, ale vzpomněl si na zamilované víko krabice – „jako vembloud.“

Špačkové už se hlásili. Kája dával pozor, kam je nutno dát nové budky. Tatínek už prohlíží pobořená vlaštovčí hnízda u chléva. Nic platno, jaro je tady. A ve škole pořád nic. Ne, aby řekli:

„Kluci, jaro už visí nad Babou, můžete už zůstat doma!“

Kája byl pevně rozhodnut, že ohlásí panu řídícímu, že teď už nemůže chodit do školy, teď ať chodí jen holky!