Školák Kája Mařík/Díl I./V. Prvně na ledě

Školák Kája Mařík Felix Háj
IV. Kájovy další vánoční příhody. Jeho pohádka o „vembloudech“	V. Prvně na ledě	VI. Zdeňa stůně

Údaje o textu
Titulek:	V. Prvně na ledě
Autor:	Felix Háj
Zdroj:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík skolakkajamarik.cz (PDF)
Vydáno:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík. Jedenácté vydání. Brno : Občanská tiskárna, 1943.
Licence:	PD old 70

„Na zámeckém rybníku už snese,“ hlásil Vojta Brabencovic po ránu ve škole. Všichni věděli, co to znamená. Na zámeckém rybníku už je tak silný led, že snese. A v 10 hodin všichni kluci zamířili od školy vlevo za roh „do stodol“ kolem staré kovárny a rovnou po svahu k rybníku.

Holky rozmýšlivě přešlapovaly před školou. Tonča Kvíčalkovic natřásala si tašku na zádičkách a zastrčila si světlý pramínek vlásků pod šátek: „Půjdem taky, holky?“

Nanda Troníčkovic ukousla z krajíce chleba. „ Já ne. Vojta Brabencovic mi slíbil, že mě porazí, protože jsem mu špatně napověděla.“

Terina Pachlovic se zatočila dokolečka: „Já dostanu želízka – Harifáxy!“

Tonča se ušklíbla: „My jich máme doma! Já bych je ani nechtěla.“

„Jo, nechtěla! Jen kdybys je dostala! Máte doma kusy starého železa a ne želízka. Já jdu, pojďte, holky,“ rozhodla se Terina. Běželo jich za ní asi šest. Postavily se dole u rybníka.

Kluci už se rozjížděli po hladké ploše. Jak trošku led zapraskal, výskli si hoši: „To praská mrazem. Holky, pojďte dělat vlak!“ pobízel je Vojta.

Tonča Kvíčalkovic udělala na něj dlouhý nos, Vojta se rozběhl, ale holky už upalovaly. Tak ještě zadupal a vrátil se na led.

Kájovi se tam náramně líbilo. Párkrát sebou švihl, protože stál na ledě prvně, ale za chvíli byl jistější. Než se nadál, přiběhli s pokřikem třeťáci. Podle toho věděl, že už musí k obědu. Šel nerad, a jak domů přišel, smutno mu bylo, neboť maminka doma nebyla. Nesla oběd za tatínkem do lesa. Jen Péťa měl velikou radost. Kája vzal z trouby hrneček s polévkou, v kastrůlku měl jáhlovou kaši. Pokřižoval se a slupl oběd jako nic. Péťovi dal čerstvou vodu a vzdychl si upřímně: „A to je tady smutno bez naší maminky!“ Pustil psa zase na dvůr a šel do školy. Měli do dvou a pak rovnou zase k rybníku. Kája chtěl se zrovna rozběhnouti a rozjeti, když přišly od Lážova slečinky a za nimi páni. Každý nesl na řemínku brusle jako nové, lesklé, krásné. Panečku, to by bylo něco!

Kája viděl prvně brusliti a hned si v duchu řekl, že jen tak na botkách to nic není a že by bylo tuze krásné, kdyby měl taky želízka. Kluci vytahovali z kapes svoje želízka, ale ta byla docela jiná než slečinek a pánů. Rezovatá, šrouby netáhly. Vojta Brabencovic měl každé jiné. Jedno s takovým zobanem ke špičce boty, druhé bez zobanu. Některý měl než jedno želízko. Pepík Harvíkovic vytáhl něco jako silnější prkýnko a ukázal je klukům zespodu: „Mám tam zapuštěné želízko.“ A už si to vázal provázkem na střevíc.

„Ju, zapuštěné,“ řekl Kája, „máš tam nůž jen tak.“

„Ty nemáš ani takové!“ odsekl mu Pepík. Omotal si provázek pevně kolem kotníku, vstal, našlápl, pravou nohou se rozjel, levou vedle přidupával, rukama komíhal a křičel: „Ouhá! s cesty!“

Za ním jel Vojta Brabencovic. To s tím zobanem mu drželo, protože měl na ně víc špagátu, ale to, kterému říkal hrdě „Merkúr“, to pořád spadávalo s paty. Tož tu nohu nezdvihl, jen sem tam jí kroutil.

A už vstávali ostatní. Některý měl jen přivázané prkénko, ale radosti měli všichni stejně. Kája se smutně po nich díval. Vojtovi spadl „Merkúr“ a ujížděl po hladkém ledě jaký kus cesty.

„Abys to věděl, už tě nechci!“ rozkřikl se Vojta. „Kluci, který chcete Merkúr, chyťte si!“

Tohle Kája slyšev, div se nepřerazil. Skoro současně s ním přiběhl druhák, Lojzík Žemlovic, ale Kája už držel „Merkúr“ v ruce.

„Já na ně dřív sáhl, tak je želízko moje!“ řekl, sedl si na led, vytáhl hrst provázků a kdejaký otvor v “Merkuru“ protahoval a utahoval, až se mu do botičky provázky zařezávaly. Ale to nic nedělá! Má želízko! Bude brusliti! Vstal opatrně, mával rukama, poskakoval levou nohou za pravou, která se šinula po ledové ploše jedna radost. Kájovi oči svítily rozkoší a blahem. Rejdil po rybníku, ani si nevšiml, že se stmívá, že někteří z dospělých už odešli. Zrovna dojel ke kraji, kde led byl ještě slabý. Kdosi z kluků do něho vrazil. Kája popojel, svalil se, led zapraskal, a Kájovi koukala z ledové tříště jen hlavička. Lekl se náramně, ale zčerstva nahmátl nohou pevnou půdu. Několik kroků a byl na suchu. Zima ho rozrážela strašlivá. „Merkúr“ se mu uvolnil, stáhl želízko s nohy a hodil na silný led. Kluci tam stáli trochu vyděšeně, když drkotavě zavolal: „Já už to nechci, Vojto!“

Pepík Harvíkovic volal: „Běž honem domů, nebo nastydneš!“

Kája chtěl běžet, ale šlo to špatně. Prudkým mrazem tuhly mu šaty, zdálo se mu, že i košilka je kus ledu. Vzpomněl si na ten veliký kus cesty domů a řekl si v slzách, že se domů takhle nedostane. „Kam jen půjde, kam půjde oschnout? No, to bude mít maminka malou radost!“ drkotal zuby, když vyšel ke staré kovárně. „Kam jen půjde? Kdyby to tak Pán Bůh dal a pan řídící nebyl doma! Šel by tam a poprosil, smí-li tam uschnout.“

Protože zrovna je na rohu, už bez váhání jde po můstku do chodby. Bětuška metla. Jen tak se na Káju podívala, jen mu na ramínko sáhla, spráskla ruce, chytla ho do náruče a nesla rovnou do kuchyně: „Podívají se, on se, chudáček, vykoupal, má to na sobě jako roh.“

Paní řídící jen se pokřižovala, honem naložila do kamen, rozhodila v kuchyni Bětuščinu postel, přinesla z pokoje nějaké prádlo, ale, panečku, nemohly honem s chudáka to stáhnouti, jak to bylo zmrzlé. Paní řídící ho celého vysušila ručníky, dala mu takovou dlouhou košilku, „po Milce“, řekla, a sama ho uložila do postele. Bětuška vařila thé pro pocení, a za chvíli jim Kája vypověděl, jak se to stalo.

Bětuška vyběhla ven, kdyby někdo náhodou šel na samoty, aby tam vzkázaly. Štěstí jí přálo. Zrovna tam šel pan Růžička s telegramem do lesovny. Řekla mu, ať Maříkovi nemají strachu, že Kája zůstane dnes přes noc ve škole, že se někde klouzali a má moc promáčené boty. Ale maminka hajná přece přiběhla, přinesla mu jiné šatičky i botičky. To už Kája spal. Hajná tolik děkovala a ráno že zase přijde a Kája dostane svůj díl.

Ale nebylo to zlé. Kája se brzo probudil, a protože mu pranic nebylo, oblekl se do suchého, poděkoval a že ještě doběhne domů. Přišel s takovým pokorným prošením a s takovými sliby, že maminka jen chvíli hubovala a řekla: „Jestli se ještě jednou na ‚čundračku‘ odvážíš, dopadne to hůř. Potrestán ovšem být musíš. Měl jsi dostat novou čepici, nedostaneš nic.“

Kája byl rád, že to dopadlo tak. Na rybník už nešel.

Tatínek mu řekl: „Budeš-li hodný, budeš tam smět, ale až budeš větší. Teď tě jen Bůh nebeský chránil, že jsi vyvázl bez těžké nemoci.“