Šedesátník Otokar Březina
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Šedesátník Otokar Březina |
| Podtitulek: | (Ke dni 13. září 1928) |
| Autor: | Jindřich Vodák |
| Zdroj: | VODÁK, Jindřich. Cestou. Praha : Melantrich, 1946. s. 169–175. Moravská zemská knihovna v Brně |
| Vydáno: | České slovo 13. IX 1928 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Otokar Březina |
Bude mít slavné šedesáté narozeniny Otokar Březina, tak slavné, že jim podobných žádný náš český básník ještě nezažil, ať se jmenoval jakkoli. Jiní byli básníky jen velkými, ale on bude oslavován jako náš největší a jako ten, jenž si dobyl u nás nejvíce práva, aby byl nazýván básníkem světovým. Dávno před 13. zářím už se ohlašovalo, kde všude za hranicemi daleko a široko bude vzpomínáno jeho šedesátin a co se kde stane, aby známost jeho tvorby byla rozšířena a aby pochopení pro ojedinělou krásu jeho veršů bylo rozmnoženo. A u nás! Kdyby všichni, kdož o něm píší, dovedli promlouvat s tím širým, ohromným, provolávavým vzletem jako Březina, jistě by ho teď užili v bezmezné míře pro něho a opěvovali by ho nejnádhernějšími slovy, jaká by si jen vymyslili. Dospěl tu básník „Tajemných dálek“ opravdu k vrcholům slávy až závratným, jež mocně musejí dojmout každého, kdo se ohlédne nazpět do jeho života. Nenarodil se Václav Ignác Jebavý, pozdější Otokar Březina, ve skrovných Počátkách až kdesi na Českomoravské vypnulině z otce chudého obuvníka a z upracované matky, která mu záhy, už v jeho dvaadvacátém roce umřela souchotinami? Nežil ve starobylé Telči za studií na reálce jako strádající nemajetný student, jenž se musil dost bídně protloukat soukromými hodinami vyučovacími? Nebyl pouhým nuzně placeným učitelem na moravské obecné škole v Jinošově u Náměště nad Oslavou a v klášterní Nové Říši, nežli se pro celý ostatek své školní služby dostal na jaroměřickou měšťanku? A teď zní na jeho počest hlaholné veřejné fanfáry, aby hlásaly, že celý národ uznal ho za knížete svých básníků, hodného, aby jeho jméno bylo vyslovováno s nejpobožnějším podivem!
Snad by si byl jihočeský rodák Otokar Březina své šedesátiny představoval poněkud jinak, snad by byl chtěl zřejměji a přesvědčivěji vidět, že nepsal nadarmo svých veršů směřujících k nebývalému všeobecnému duševnímu povznešení a že jeho vroucí pojetí lidského života více než v jásavých pozdravech bude se obrážet ve zušlechtěných povahách a ve zjemněných mravech. Zatím, bohužel, uvidí něco docela jiného! On, učitel a apoštol, snažil se verši i prózou vzbudit nejpozornější úctu k vedoucím myslitelům, mudrcům, osvobozovatelům, průbojníkům, stavitelům nových řádů, a nedosáhl posud ani tolik, aby aspoň ti, kdož se mu okázale klanějí, dostatečně si uvědomovali, čím jsou povinni osvěcovatelům a bdělým, pátravým strážcům národa i lidstva. On, pokorný a vlídný duch, požadoval největší promíjivé laskavosti k nepřátelům, nabádal k zdrželivé shovívavosti pro odchylné jejich názory nebo popudy, ukazoval, jak se máme za ně modlit, a musil by shledat, že staré zvyky nevraživých, nenávistných útoků a urážlivých výpadů udržují se dokonce trvaleji a zhoršeněji zrovna u těch, kdož se vydávají za jeho bezvýhradné přívržence. On, podněcovatel sociálního cítění, líčil v nejdojímavějších rozhledech všelidské bratrství, vyznával se svrchovaným důrazem nezvratnou víru, že nejhrubší práce má touž vznešenou hodnotu jako každá zdánlivě vyšší, rozechvíval se pobouřeným smutkem nad miliony vyděděných a zotročených, kteří „plíží se žitím jak sady zapověděnými“, a nemohl by se utěšit, že se těm vyděděným a zotročeným vlivem jeho básní přestalo přitěžovat jejich břímě a ubírat jejich chleba. Nechybělo by mnoho a tvrdilo by se, že obrodné rozlety Březinovy jsou toliko pro krátké, bleskné chvilky vnitřního vytržení a že vykonávají svůj úkol, když také zase jenom na krátkou chvilku vytrhnou duši z její všednosti.
Není jistě pro Březinu nic horšího, než je-li stále a tvrdošíjně zařazován mezi mystiky a ekstatiky, mezi náměsíční (somnambulní) blouznivce a pěstitele horečných vidin a dokazuje-li se, jak po „Tajemných dálkách“ ve všech čtyřech básnických sbírkách té mystičnosti a ekstatičnosti pořád jen přibývá. Neoddaluje se tím Březina všem, kdož na ekstáze mystiků hledí s nedůvěrou a nejsou jich schopni? neklade se tím přehrada mezi básníka a prosté duše, které se podřizují výlučně jen vládě zdravého, střídmého rozumu? a je té přehrady vůbec třeba? Vypadá-li Březina se svými slavnostními vzruchy na pohled jako mystický ekstatik, nutno si tím bedlivěji všimnout, jak všecko jeho opojení a rozvichření má základ ryze vědecký a jak jeho básnická představa světa vytváří se neúchylně ve shodě s naukami novější vědy. — V novoříšské klášterní knihovně, z níž Březina ve svých počátcích hlavně čerpal, nebylo těch mystiků mnoho, a on studoval tehdy mnohem usilovněji různá odvětví vědecká, aby se vším svým zkumem upjal na nauku vývojovou a dobyl z ní všech jejích důsledků. Učinil velký objev, že nauka koluje, že ji všichni přijímají za svou, ale že si nikdo ještě úplně neujasnil, co všecko je v ní obsaženo a co z ní vyplývá pro naše nazírání, smýšlení a konání. Jemu, Březinovi, rozestřely se za naukou vývojovou nesmírné rozlohy světových a vesmírných dálek; jemu vyvstal z nauky vývojové pomysl lidstva, lidského moře, vlnícího se všemi prostory země od nejdávnější nepaměti až do nedozírných dnů budoucnosti; jemu pověděla nauka vývojová, že všechno tvorstvo minulé, dnešní i budoucí je spojeno týmž jediným rodným, hluboce soudružným společenstvím životního určení. V „Hudbě pramenů“, v prvním jejím essayi, promluvil Březina o zkušenostech druhého, vnitřního zraku, a jeho patero básnických sbírek přišlo nám ještě zřetelněji vysvětlit, že dnes, po nauce vývojové, musíme si vybystřit jiný zrak než dosud, silnější, vnímavější, soudnější, přemýšlivější, chápavější, takový, který dovede v každou chvíli dolétat dopředu i dozadu až k nejzazším obzorům světového dění a prohlédat nejen po celé jeho bezbřehé šíři, nýbrž také do jeho nejskrytějších hlubin. Už nejen z mystiky a ekstatiky, nýbrž z vědeckého popudu!
„Dithyramb světů“ — co je to nežli největší rozpětí pohledu po milionech světů, jak následovaly za sebou v tajemství časů s novými a novými jary dychtivého klíčení? „Píseň o slunci, zemi, vodách a tajemství ohně“ — co je to nežli pohnuté zadívání k prvním dobám zemského bytí, kdy vznikaly teprve zárodky příštího vzrůstu? „Zpívaly vody“ — co je to nežli geologický výklad, jejž básník podává se svým vzdutým úžasem nad nummlitovými moři, temnotami diluviálních pralesů, královstvími bájných původních obrů, jeskyněmi prvotního člověka? Nebylo tomu u Březiny tak, že by bylo jakési mystické zvichřené jasnozření způsobilo ty daleké výhledy, nýbrž naopak výjevy pravěku, jež vynesla věda z mlh uniklé minulosti, způsobily to pozdvižení básníkovy bytosti, jež nabylo vzezření mystického. Ale Březina vyvodil z nauky vývojové něco víc než to hvězdářské, geologické, biologické, archeologické obzírání, dovedl pochopit, básnicky ukázat a navodit, že vývojová nauka zahrnuje v sobě nový lepší názor na lidstvo, na poměr člověka k člověku, na dobro a zlo, na bolest a štěstí, na spravedlnost a práci, na vše, čím žijeme, čím se ve směru svého života spravujeme. Pověděl nám, že není vteřinky, na kterou by tvořivá životní síla v někom utuchla ve svém věčném spění k příštím útvarům; pověděl nám, že každé naše hnutí obráží se nemizejícím účinkem v osudech celého světa, pověděl nám, že naše hruď nemůže dýchnout a naše oko zazářit, aby v tom dechu a záření nevyznívalo něco z lidských pokolení zašlých a nepřipravovalo se něco pro lidské pokolení příští. Čemu všemu nás Březina z vývojového pojetí naučil a k čemu všemu nás ponukl! co všechno můžeme po Březinovi slyšet v nočním oddechování spících a co všechno nám po něm vypravují lidské ruce v kouzelném řetězu, jenž obepíná celou zemi a řadu věků! jak jinak rozumíme tragické vině, kterou neseme v sobě, nebo pojmu souladu a smíru!
Setkal-li se Březina ve svých věrách a vidinách s jinými novějšími mysliteli a básníky, k nimž se uchylujeme pro trochu světla, s Dostojevskými, Emersony, Carlyly, Walty Whitmany, vyznačuje se proti nim právě horoucností, s níž přejal výsledky vědeckého bádání, od vědy osvojil si postupně i nebojácnost poznání, statečnost, jež se nedá už zachmuřit žádným poznáním sebeděsivějším. Neměl jí zprvu ještě v „Tajemných dálkách“, kdy podléhal Schopenhauerovi, ale propracovával se k ní od „Svítání na západě“, prodchl se jí v mocném závanu u „Větrů od pólů“, a když po „Stavitelích chrámu“ stanul u „Rukou“, postoupil v ní koloběhem srdcí až k opojné, rozplesané, unesené radosti, jež ujišťovala, že „sladko je žíti“. Pro tajemství bolesti, smrti a znovuzrození! Pro neviditelnou přítomnost velkých a svatých našeho rodu! Pro vichřice, převraty, bouře, výbuchy lásky a vůle, války duchů a účastenství naše v díle dobyvatelů! A není pochyby, že ta radost rodila a vzmáhala se v něm s přibývajícím básnickým sebevědomím, s rostoucí hrdostí nad zázračnou uměleckou silou, jež dovedla osnovat a budovat českým slovem básnické stavby dotud nevídané, vymykající se z dosahu průměrných vloh. I ona, ta Březinova umělecká síla, má svůj vědecký ráz aspoň tak jako básnický. Ano, ohromné rozpětí básnického vznětu! ano, nádherné obrazy, úchvatně výmluvné a kouzelné, zcela nové a překvapující! ano, jemný, útlý, svatě čistý cit, jenž napíná a zostřuje všecky smysly, jenž rozlévá tím více krásy, čím více nalézá hoře a utrpení! Ale ve všem, ve volbě slov i v sestavování vět je vědecká přesnost, která pracuje nejvýš kriticky a uvážlivě; ve všem, v rozvíjení rytmů i v sepětí odstavců a slok, je bdělý a pozorný vědecký důmysl, který si nesleví ani vlásku v poměru myšlenky k jejímu vyslovení. Bylo už také ve spojení s Březinou řečeno: je gothika víc básnická a náboženská či víc vědecká svým odvážným rozpočtením a uděláním? U Březiny dokonce v jeho mohutných, kovově pevných stavbách básnické planutí je vždy více úzce sloučeno s vědeckým chladem, brzy převažuje to a brzy ono, jako by byly pracovány odborníkem, který si nechce dát překážet citovými zmatky.
Není to četba pro každého, nebyla od počátku. Jako vědecká díla jsou pro mnohé a mnohé dosud knihami uzavřenými na sedm pečetí, tak je tomu i s básnickými sbírkami Březinovými: psal je člověk vysoce vzdělaný, jenž vkládá celé své vzdělání do veršů, a jen lidé stejného vzdělání mohou ho běžně číst. Ne nadarmo značná část básnických představ Březinových připadá na klášter a mnišský život — je skutečně jako učený středověký mnich přesazený do moderního dnešku, kde skládá nejen učené hymny k oslavě Nejvyššího, nýbrž též učené básnické kosmogonie o vzniku a účelu světa. Ale básníci jako on netvoří na prchavý okamžik, na deset nebo dvacet let, tvoří na celá staletí a vytyčují mety, ke kterým se teprve v budoucnosti za nimi dospěje. Vždyť životní dílo podle „Hudby pramenů“ „náleží milionům nenarozených, kteří v budoucnosti nás vystřídají a budou trpěti vším, čeho jsme mohli dosáhnout a nedosáhli“.