Šárka
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Šárka |
Podtitulek: | Zpěvohra o třech jednáních s hudbou Zdeňka Fibicha |
Autor: | Anežka Schulzová |
Zdroj: | Anežka Schulzová: Šárka. Národní hudební nakladatelství Orbis. Praha, 1950 |
Vydáno: | [1897] |
Licence: | PD old 70 |
Dílo ve Wikipedii: Šárka (Fibich) |
Obsah
editovatZa podklad libreta „Šárky“ užilo se známé pověsti o dívčím boji v Čechách, zvláště nejvýznačnější episody z něho, příběhu o Šárce a Ctiradovi. Poněvadž není přesných historických dokladů, jež by vrhaly pravé světlo na jádro této pověsti a na určité okolnosti jejího vzniku, poněvadž jest tu pouze mlhovitá, nedoložená pověst, již toliko libovolně obohacovaly a okrašlovaly výmysly různých podání starších i novějších, zajisté jest dovoleno zpracovateli, jenž se ujme této látky, aby ji upravil podle vlastního svého pojetí. To na omluvu některých odchylek od běžné tradice.
Jednání první: Obětní háj blíže Vyšehradu.
Po smrti kněžny Libuše kníže Přemysl s muži sám ujal se vlády v zemi a vyloučil z Vyšehradu radu děv Libušiných, jež za života kněžnina těšily se vynikajícímu místu u stolce vladařského, byly rádkyněmi kněžny, účastnily se sněmů, střežily desky práva, meč křivdy kárající, i svatocudnou vodu a oheň pravdozvěstný. Vlasta, vůdkyně děv, pod tíhou tohoto ponížení a pokoření utekla se do hlubin svatého háje, a ostatní děvy spěly za ní, aby vyprosily si ochranu bohů. Však hrdá a vášnivá Šárka povzbudí je smělým slovem, aby neklesaly, ale vzchopily se a vlastní silou dobyly si odňatých práv. — Kníže Přemysl přichází do háje s muži vznítit slavnou žertvu bohům, aby naklonili se vládě mužů. Šárka rozmetá žertvu. Za skutek svůj má zemříti. Však Vlasta přednese knížeti vroucí prosby děv, aby jim vrátil práva jejich. Přemysl pohnut slovy Vlastinými slibuje, že vždy bude ochráncem děv, na znamení smíru odpouští Šárce, však prohlašuje pevně, že jen muži v zemi povládnou. Šárka nepřijímá odpuštění, žádá za jinou milost. Chce jíti v zápas s jedním z mužů, aby bozi sami rozsoudili, na čí straně jest právo. K zápasu tomu vyzývá Ctirada, poněvadž v oku jeho plane nejmocnější zášť proti děvám. Ctirad posměšně urazí Šárku, ona vrhne se na něho s tasenou zbraní, však Vlasta ji zadrží slovy, že bojem přímým spěti chtějí k právu. Vím otevřena perspektiva k boji mezi děvami a muži. —
Jednání druhé jest v lese blíže Děvína.
Boj již krutě zuří, děvy přepadají dědiny, pálí, ničí, vraždí, muži marně se snaží, aby je přemohli. Na jedné své výpravě přepadly dvorec, kde přítel Ctiradův slavil svatbu, uloupily nevěstu a odvlékly ji. Ctirad s lidem dal se za nimi. Šárka, v níž dávno zakořeněná zášť k Ctiradovi stále roste, umíní si, že užije té náhody k záhubě Ctiradově, Dá přivázati se k dubu, jemuž na blízku Ctirad byl viděn, a káže družině děv, aby se skryly v lese. Ctirad přijde, nic netuše. Najde Šárku, odváže ji, chce ji zachrániti před domnělou zkázou. A tu oba teprv poznají, co pokládali za zášť, že byla jen vášnivá, horoucí láska, jež v hrdých srdcích jejich nedovedla najíti si cestu, jak by se projevila, a vřela tam a bouřila. — Šárka vyzná se Ctiradovi ze své lsti a prosí ho, aby se spasil útěkem. Však bohatýr Ctirad nechce prchat před děvami. Sám zvukem rohu je přivolá. Divá tlupa se přižene, Ctirad směle postaví se jim vstříc, však jedna z děv úskočně ze zadu ho bodne do ramene, že meč mu vypadne. Děvy ho spoutají, však Šárka, jež chce ho zachrániti, prohlásí velitelsky, že jen ona má právo nad jeho životem.
Jednání třetí přivádí nás do skalnatého údolí na levém břehu Vltavy (do nynější divoké Šárky).
Děvy nechtějí Ctirada usmrtiti na Děvíně, obávají se útoku mužů, vědouce, že Přemysl bude chtít zachránit svého nejdražšího přítele. Proto vydají se s ním tajně do skalnatého údolí, kde chtějí vplésti ho v kolo. Však Šárka kvapila k Přemyslovi, sdělila mu vše a tajně přivedla ho s jeho vojem do údolí, kdež všichni se ukryjí ve skalách, aby na znamení Šárčino přepadli děvy a osvobodili Ctirada. Děvy přivedou Ctirada. Šárka nejprve se snaží obměkčiti je prosbami; když její slova jsou marna, údery na svůj štít přivolá muže. Rozzuří se zápas; muži zatlačí děvy do průsmyku, kde je všechny povraždí. Ctirad jest osvobozen a chce odvésti Šárku do svého domova. Však v Šárce, jež zdrcena jest tím, že zradou její padly všechny děvy, procitnou mučivé výčity svědomí. Objevují se před ní bledé, zkrvácené zjevy zabitých děv; ona slyší jejich hrozby a výčitky, až hrůzou a zoufalstvím štvána se vrhne se skály.
V tomto zpracování tradicionelní zášť Ctirada a Šárky pojata jako neuvědomělá, tajená a nevyslovená láska dvou hrdých, vášnivých a silných bytostí v přírodě vyrostlých a přírodě blízkých. Šárka tento neuvědomělý a domněle neopětovaný cit pokládá za zášť; chce Ctiradovu smrt, však jen poněvadž ho miluje. Podobně jako Heine — ovšem svým sarkastickým způsobem — praví o Herodiadě, jež dala stíti Jana Křtitele:
„Jinak nelze vysvětliti
divnou choutku oné dámy. —
Žádala by žena hlavu
muže, jehož nemiluje?“
Tím, že Šárka Ctirada skutečně miluje, byl možný pak tragický konflikt mezi Šárkou ženou a Šárkou bojovnicí; konflikt, v němž Šárka žena vítězí svou láskou. — Zjevení pobitých děv jsou ovšem jen personifikací Šárčiny viny a výčitek jejího svědomí; tím též vysvětleno, proč zjevení tato jsou neviditelna Ctiradovi; podobně jako duch Bangua jest viditelný jen Mackbethovi a nikomu z jeho hostí. Že Ctirad zůstává na živě, jest odchylka nutně plynoucí z našeho zpracování pověsti, dle něhož Ctirad zůstává prost jakékoliv viny tragické a aby dobrovolně podlehl ranou, zasahnuvši ho ztrátou Šárky, nebylo by zajisté v souhlase s drsným karakterem doby pohanské.
A. S.
ŠÁRKA
editovatZpěvohra o třech jednáních
s hudbou
ZDEŇKA FIBICHA
OSOBY
editovat- Kníže Přemysl
- Ctirad, vladyka
- Vitorasz, žrec
- Vlasta
- Šárka
- Libyna
- Svatava
- Mlada
- Radka
- Hosta
- Častava — děvy rady Libušiny[red 1]
- Kmeti, leši, vladykové, žreci, děvy, zajaté ženy, zjevy pobitých děv.
Místo děje: 1. jednání v obětním háji blíže Vyšehradu. — II. jednání v lese blíže Děvína. — III. jednání v skalnatém údolí na levém břehu Vhavy.
Doba: Po smrti kněžny Libuše.
JEDNÁNÍ PRVNÍ
editovatHáj obětní blíže Vyšehradu. Nalevo povýšený stolec kamenný. V pozadí viděti hradby Vyšehradu. Hájem dlouží se poslední lehké stíny šera, však nad vrcholky lesa již počíná rdíti se východ. Na dolejších stupních stolce sedí Vlasta s hlavou skloněnou do dlaní. Po chvili povstane a rozhlíží se hájem.
VLASTA
- Stínové vy duší zemřelých, již
- lehkým křídlem v háji svatém stromů
- témě obletujete, proč v dáli
- oku mizíte? …Zda zlaté šípy
- slunce plaší vás? …Oh, postůjte v svém
- plachém těkání!… Hle, žhavá touha
- pudí mě, bych v sborech vašich kmitných[red 2]
- našla tu, jež odešla, by bolest
- družkou nám jen zůstavila v odvet!…
Paprsky sluneční vždy více prozařují háj.
- Marně volám!… Mizí ve výšinách! — —
- K větvicím již vracejí se ptáci,
- strach jež před dušemi zapudil a
- jarým pěním zdraví odchod stínů! — —
Unešena nádherným obrazem vycházejícího slunce.
- Nad lesem, hle, z pevné brány nebes
- slunce vystupuje jako skvělý
- rek, jenž v mocné dlani štítem zlatým
- vládne! — —
Náhle se zachvěje a zahalí si tvář řízou.
- Skryj se, hlavo porobená,
- svatý lesk by jeho na tě nepad’! — —
Klesne opět na stupně stolce. Náhle v pozadí háje ozve se šustot. Nad koruny stromů vyletí ostříž, za ním vzduchem kmitne se šíp a zasáhne ho. Pták chvíli trhaně se zmítá, pak klesne na zemi. Jakmile dopadl, z houštiny vyběhne Šárka s lukem v ruce, spěchá k ptáku, pozvedne ho a prohlíží.
ŠÁRKA
- Mrtev! — — Bystře šíp můj přímo k prsoum
- letěl! — — Teplou krev již lačná země
- pije! — — Vám za oběť ruka má ho
- sklála, bozi věční!
Položí ptáka do pozadí, kde místo pro žertvu.
- Statnost svou a
- sílu k nohám vašim zbožně kladu;
- žár ten mladistvý, jenž v nitru plane,
- za žertvu vám dávám!
Tu spatří Vlastu, jež posud v zadumání sedí na stupních stolce.
- Viz, zde děva
- sama v zadumání! Postoupí blíže.
- Aj, toť Vlasta! — —
VLASTA vytrhne se ze zamyšlení a vzchopí se:
- Šárko! — Ty! — Ach, také bloudíš zvěř jak
- vyplašená? — —
ŠÁRKA s trpkou výčitkou:
- Vlasto, proč se straníš
- Vyšehradu síní? S tebou bychom
- nebyly tak klesly!
VLASTA s hrdou vážností se vzpřímí:
- Robou být jsem
- měla? — Pohrdání, posměch zříti
- kolem sebe? — —
Upřeně pohlédne na Šárku.
- Mluv však; temných zvěstí
- mrak já vidím na tvém čele.
ŠÁRKA prudce
- V svaté
- háje houštiny zda hanba naše
- nedolétla? — — Po pomlčce; temně.
- Zaduněly rány
- pádné v štít a rohů hlahol volal
- k radě první, Libuše co v smrti
- stín nám klesla. — — S družkami jsem spěla
- k Vyšehradu. — Ale výsměch jen a
- zloba záští vítaly nás v očích
- mužů. Hradbou pevnou před kamennou
- síní stáli, s úšklebkem nás slali
- ke krbu a ku vřetenu. — Dosti
- prý té ženské vlády, muž zas bude
- pánem ženy! — — Na vždy od zlatého
- stolce stupňů vyštvali nás! Vše to
- hlavně dílem Ctiradovým, jehož
- pýchu práva naše urážela! —
VLASTA
- Běda! Poroba jen údělem jest
- naším!
ŠÁRKA
- Pryč, vy malomocné stesky!
- Nyní doba k činům! — Jitra toho
- Přemysl a muži slavnou žertvu
- vznítí zde, by bohy naklonili
- vládě svojí. — Vyčkáme zde a svá
- práva třeba mocí žádat budem. —
- Viz, tam družky naše již se blíží! — —
Hájem po různu scházejí se dívky.
DĚVY
- S teskným srdcem v koby svatého my
- háje vstupujeme, neboť věční
- odvrátili od nás přízeň svoji!
SVATAVA
- Naše oběť nemila jich zraku!
RADKA
- Slova chvály odmítají němě!
MLADA
- Kněžno Libuše, ty v krajích věčných,
- slyš, jak osiřely tvoje druže!
LIBYNA
- Zlatým štítem ochrany nám byla’s,
- poroby šíp vnik’ teď v prsa naše!
ČASTAVA:
- Pohasla již světla očí tvojich,
- z nichž k nám linula se přízeň věčných!
DĚVY
- Běda! Běda! Běda!
ŠÁRKA
- Hoj, vy děvy malé mysli! Lépe
- zdá se, já že chápu záměr bohů!
- Mlčení zda jejich nedí zřejmě,
- samy bychom rázně k dílu spěly?
- Nemilují věční slabost, bázeň,
- v srdci smělém jen si oltář staví!
VLASTA nadšeně Šárku obejme:
- Svatá věštba mluví ústy tvými,
- Libuše nám tebou pokyn dává!
DĚVY
- Jasný již nám smysl slova tvého!
- Vlastní silou pouta setřást máme!
VLASTA nadšeně:
- Slyšte, věční, prosby hlas a právo
- svaté vraťte nám! Ať vzejde nám jak
- slunce jas již volnost opět zářná!
DĚVY
- Z poroby teď prachu povznesme své
- témě! Nezdeptá nás drsná ruka
- mužů! Přísaháme svatě, že i
- životem svá práva hájit budem!
- Směle vítězstvím již spějme k cíli!
PŘICHÁZEJÍCÍ MUŽOVÉ z dáli:
- Vítejte nám svatoháje stíny,
- kam nás vede zbožných citů plání!
VLASTA trpce:
- Nuže, ustupme již stranou, trpkým
- údělem jak porobených bývá!
Dívky postoupí napravo do háje.
ŠÁRKA patří do lesa, náhle prudce se zachvěje a těžce vydere se jí z ňader výkřik.
- Ctirad!… Opět vidím hanbu naši,
- ponížení!… Vášnivě:
- V hanbě k zemi sklonit
- hrdé čelo to, by v pokoření
- cítil moc a vládu ženy!… Kde jen
- kouzla najít, která by ho spjala?…
Z levé strany vyjde dvanáct kmetů bíle oděných, s lipovými věnci na hlavách a s varyty v rukou; v jejich čele kráčí Vitoraz a nese smolnici, jíž má zanítiti se žertva. Za nimi přicházejí jinoši nesoucí k žertvě bohaté dary kvitím a ratolestmi ověnčené. Pak ve skupinách přicházejí kmeti, leši a vladykové. V jejich středu kníže Přemysl, jemu nejblíže Ctirad. Přemysl vystoupí na stolec, muži seskupí se kolem něho. Děvy trvají v pozadí, jedině Vlasta za následující řeči Přemyslovy vždy blíže postupuje a s napjatosti a s výrazem naděje naslouchá jeho slovům.
MUŽI
- Zdráv buď statný Přemysl, náš kníže!
PŘEMYSL
- Přízeň bohů všem! — Mně pozdravení
- buďte všichni vy, kdož páskou svatou
- se srdcem mým spjati jste, tož žalem
- nezměrným a mocným, stíny své jenž
- v duši rozsypal! — Již odpusťte mi,
- bozi věkožizní, s nitrem teskným
- k oběti že vaší přistupuji;
- radostno a milo však, co v dobách
- blahých bylo, trudem teď se stalo. — —
- Dvakrát bolestné ty upomínky
- štěstí! — —
Zadumá se.
- Větve dvě, hle, úzce spolu
- vyrůstaly na pni svorné lásky.
- Haluze se jejich proplétaly,
- lístky s něhou k sobě chýlily se! — —
- Jeden úsměv slunce obě blažil,
- kropila je rosy jedné vláha.
- Sněžná zimy příze, svěží jara
- květy v úzké objetí je obě
- spjaly. — V stínu jejich pláčci tichý
- útulek svůj měli, ochraně jich
- svěřujíce hnízda. Slunná záře
- štěstí kolem šířila se, zdar a
- požehnání na všem vykvétaly! — —
- Náhle ničící dlaň Morany kol
- spěla, krutě podlomila jednu
- z družných větvic! — S listím svadlým k zemi
- schýlila se! — — Libuše má, zářný
- sne ty mého žití, z něhož bědný
- procitl jsem s nitrem bolem zdraným! — —
- Ach! Kde jsi? — Kam zmizel zjev tvůj jasný?
- Kde tě hledat má mé zoufalství, má
- láska, moje touhy? — — Žel, o žel mi,
- žes mě opustila! — — Však již skryj se,
- zrakům cizím ráno otevřená!
- Nemužno jest v žalu klesat. — —
K lidu.
- Nuže,
- přistupme již k žertvě slavné, slova
- chvály vzdejme bohům spásám, by nám
- útěchu a přízeň mocnou slali! — —
Přemysl sestoupí k žertvě, již Vitoraz připravuje s jinochy. Tento pak podá knížeti smolnici, jíž žertvu zanití.
VITORAZ A ŽRECI stojí v polokruhu před žertvou:
- Bože věčný, vládce světla, tmy a
- plamenných též šípů z toulce mračen!
- Svarohu, ty v sídle věkovitém,
- jemuž koří všech se bohů sbory,
- tající se v řekách, hájích, skalách,
- před nímž uklání se slunce zlaté,
- po tvrdé jež hradbě nebes kráčí,
- měříc kroky svými život lidský!
- Přijmi oběť, již ti zanítila
- srdce naše, koříce se tobě!
MUŽI ubírají se kolem žertvy, klaní se a bijí se v čelo:
- Slova chvály nechť zní bohům spásám!
- Silu vítězící muži kladou
- v paže, moudrost, v duši chrabrou, aby
- zemi spravoval a vedl k slávě!
ŠÁRKA
- Hoj, vy muži, zmije chlubné, k výši
- věčných chcete vrhat pych svůj! Nikdy
- bozi nežehnají křivdě! Vaše
- oběť ohavna jich jasné líci
- a buď rozmetána!
Vrhne se k žertvě, vytrhne jednomu muži meč a rozmetá žertvu. Muži, překvapení neočekávaným útokem, pozdě se snaží tomu zabrániti. Ostatní děvy mimo Vlasty spějí Šárce na pomoc a zápasí s muži.
DĚVY
- Vzhůru! Křivdu
- mstěte!
MUŽI:
- Hrůza! Knížete i bohů
- pohana to smělá!
DĚVY
- Pomsta svatá
- veď nás!
MUŽI:
- Zběsilé vy, zpátky, zpátky!
PŘEMYSL
- Slyšte všichni jménem Libuše můj
- hlas a chraňte již před zlobou vášně
- svatý země mír!
Dívky a muži ustávají v půtce a ustupují, jen Šárka stane nejblíž před stolcem v hrdém vzdoru.
CTIRAD
- Můj kníže, viz, zda
- pravdou slova má, že bejlí ženské
- vlády příliš směle kolem stolce
- vzrostlo? — K Šárce: Krásná jest! — Však líce její
- šalbou jen! — Toť skvělý květ, jenž plný
- otravy! Ty dlaně bílé zášti
- nástrojem! Ta ústa růžová jen
- pomstou dýchají a pýchu zná jen
- srdce ledové. —
MUŽI
- Ó prones soud svůj!
- Krev my žádáme za vinu její!
VLASTA předstoupí před stolec:
- Svatým jménem tím, jež sám jsi vzýval,
- volám k tobě kníže! Dříve slyš, než
- soudit budeš! Žádám právo jen!
PŘEMYSL
- Já
- svatost práva vždycky chránit budu,
- s pohledem na Šárku
- ale plenit bejlí bezpráví! Nuž
- mluv, — kdo po právu zde voláš!
VLASTA v stále rostoucím zanícení:
- Jako
- blahý ohlas doby zašlé v duši
- zvučí slova dojemná! — Ta slova
- žalně lkala nad zlomenou snětí,
- z družného jež svazku vyrvána, již
- nikdy nemůž chránit stolec zlatý. —
- Ale větev štíhlá, hrdá, květy
- bílé v rozpuk vypěstila, jež jí
- částí těla byly. A když padla
- podlomena ranou smrti, květy
- bílé, setřeseny, skanuly jak
- slzy ke zlatého stolce stupním. —
- O rci, kníže, proč ty květy větve
- drahé šlapat chceš teď ve porobu,
- proč je zdeptat v pokoření? — Slyš mě!
- Z hloubi bolu svého k tobě úpím!
- Vrať nám práva svatá! — Dej ať Šárka
- v sněmech slavných věhlasný meč třímá,
- Vlastě svěř zas desky svaté a nechť
- děvy střeží oheň pravdozvěstný,
- jehož plamen spravedlivé chrání!
- Svatá láska k právům těm nás pojí,
- srdce z ňader s nimi bys nám vyrval!
Poklekne v nejvyšším zanícení.
DĚVY
- Vyslyš! Vyslyš prosby naše vroucí!
PŘEMYSL
- Povstaň, Vlasto! Ne tam místo ženy!
- Úcta, láska právem buď jí svatým,
- ale muž jen v zemi naší vládni! — —
- Ve znamení smíru, Šárko, slyš, já
- život tobě dávám!
ŠÁRKA prudce:
- Co můj život!
- Jinou milost kníže přej! — Ty ženou
- zhrdáš, nuže sílu její změř! — Mně
- dovol v zápas jíti s tím, jejž muži
- zvolí! Bozi sami suďte, na čí
- straně právo! Komu nejmocnější
- plamen zášti v oku hárá, ten ať
- jest můj sok! — Ta slova vyzývají
- tebe, Ctirade!
CTIRAD
- Mně v posměch tvoje
- slova! — Šelmu dravou pusť a Ctirad
- pouhou rukou rvát se bude s drápem
- ostrým, tura zkrotí tvrdou pěstí,
- ale nikdy neskloní se, aby
- sílu měřil v směšné půtce s ženou!
ŠÁRKA se zbraní tasenou vrhne se proti němu:
- Urážku tu životem mi splatíš!
VLASTA ji zadrží:
- Nikdy vraždou! Bojem přímým spějme
- k právu!
DĚVY
- Vzhůru k boji!
MUŽI
- Nuže v zápas!
Opona spadne.
JEDNÁNÍ DRUHÉ
editovatHustý, divoký les. V pozadí obzor uzavřen chlumy, mezi nimiž volným svahem vine se úžlabina. Nalevo se stráně padá pramen. Kupředu les rozstupuje se v nevelkou mýtinu, na níž nalevo rozkládá se mohutný dub, jehož silné kořeny místy prorývají se půdou. Jas sluneční tlumeně prodírá se korunami stromů a vrhá zlatozelenavý svit na mýtinu. Zde onde roztroušeny jsou kameny a pařezy porostlé mechem; v pozadí na úpatí kopců lesnatých leží několik vyvrácených kmenů, opředených lesním rostlinstvem. — V pozadí v úžlabině objeví se Vlasta. Na pleci houpá se jí toulec s šípy a luk, na hlavě má přilbici, v ruce oštěp a štít. Stane a volá zpět do lesa:
- Hejá! Hejá!
Z dáli odpovídají hlasy děv.
DĚVY
- Hejá! Hejá!
A zároveň počnou v úžlabině objevovati se děvy, podobně ozbrojené jako Vlasta.
VLASTA sejde na mýtinu, — děvy sestupují za ní, jiné ozývají se ještě z lesa a vycházejí:
- Stavte krok! Jsme u cíle! Zde svatý
- dub, kde družky vyčkáme.
Stane pod dubem.
- Vše ticho
- posud kolem, ani Šárka zde. Přec
- mrakem temným letí vždy!
Oštěp zarazí do země, štít o něj opře.
- Již těžká
- krví naše zbraň! Dnes krutý byl to
- boj!
Usedne; děvy sestoupily též na mýtinu.
- Byl Zbislav chrabrý rek a mrtev
- leží již. Jest ubit jeho rod i
- čeleď veškerá a statná těla
- jich jsou šelmám potravou!
Pohlédne kolem na děvy a líc jeji se zasmuší.
- Však žel, že
- naše krev též tekla za oběť!
Povstane.
- Vy
- děvy bojovné, jež život daly
- jste za naši svatou věc, vám věčná
- budiž čest!
DĚVY
- Vám slavná paměť buď!
Uhodí zbraněmi o štíty.
- Však
- pomsta krvavá buď smírem vám!
Děvy také odkládají zbraně, zavěšují je na stromy a zarážejí do země. Pak rozloží se kolem Vlasty, jež usedla pod dub. Z pravé strany vystoupí Radka, Mlada a šest děv, všechny jsou rovněž ve zbroji.
DĚVY RADČINY
- Hoj!
- Zdrávy buďte sestry!
DĚVY VLASTINY
- Budiž zdar! Vám
- zdar!
VLASTA
- Zda šťastná byla vaše zbraň?
RADKA předstoupí před Vlastu, za ni postaví se dvě děvy nesouce štít šatem zakrytý:
- Dnes
- bozi s námi byli v díle. — V spící
- dědinu my vtrhly bouří divou. —
- V mžiku zrudlo všechno plameny a
- krví! — Hoj! Tu bledý Třas vše muže
- jal, že v útěk dali se! My všechny
- pobily je jako psy, že živí
- zůstali jen dravci hladoví, již
- vzduchem kroužili!
Strhne šat se štítu.
- Zde nová zdoba
- na Děvína hradby!
Pozvedne za vlasy zkrvácenou hlavu muže.
DĚVY s radostným obdivem:
Pelej lech!
RADKA
- Byl
- krutým nepřítelem děv!
DĚVY s divokým posměchem:
- Nuž, s námi
- reku! Na Děvín!
Děvy položí zas hlavu na štít a odnesou.
VLASTA
- To statný čin byl,
- Radko! — Dobrý byl dnes boj! Vám dík
- bozi věční! Slunce vítězství nám
- vstává z mraků krvavých a slavně
- kyne čas, kdy hrdý Vyšehrad již
- před námi se skloní!
Z dáli ozve se zatroubení na roh.
MLADA
- Libyna to
- s druží!
Mlada vezme roh a odpoví. Děvy s Radkou přišlé také odkládají zbraň a usedají. Radka a Mlada nejblíže Vlastě. Z lesa ozve se dusot koní a hlasy.
LIBYNA v lese:
- S běsy v závod leťte!
SVATAVA A DRUŽINA v lese:
- Hajo!
- Jsme ti v stopě!
Mezi pokřik děv mísí se žalostné prosby zajatých žen.
ZAJATÉ v lese:
- Běda! Slitování!
DĚVY dříve přišlé:
- Plesný klus to! Vítězně se blíží!
Z lesa s pravé strany vystoupí Libyna a Svatava ve zbroji a každá drží koně na uzdě. Volají zpět.
LIBYNA, SVATAVA
- Zajaté sem! Koně přivažte!
Děvy přivléknou několik žen spoutaných, mezi nimi dívka ve světlém rouchu svatebním. Jiné děvy odvádějí koně.
LIBYNA kynouc k spoutaným:
- Zde
- naše kořisť!
ŽENY lomí rukama, některé poklekají, nevěsta klesá k zemi jako ve mdlobách:
- Soucit mějte! Zpět nás
- pusťte k milým našim v chaty!
VLASTA tázavě:
- Ženy
- jaté?
LIBYNA ukáže na omdlelou dívku:
- Nevěsta to Sobka, druha
- Ctiradova. Medovinou vše když
- spito bylo, z prostřed svatebního
- veselí my uloupily ji i
- její družky.
Při prvních slovech Libyny vystoupí z lesa Šárka v temném zadumání; vyslechne vše.
SVATAVA
- Za námi však muži
- v sled se dali.
LIBYNA
- Pomstou nejprudší se
- Ctirad s lidem hnal, leč v houšti lesní
- stopu ztratili.
ŠÁRKA dychtivě:
- Co díš? Že Ctirad
- za vámi se dal? — Pak přijde sem! — —
ČASTAVA
- Já
- v lese zřela jej, on houštinou se
- plížil, jak by hledal zvěř!
HOSTA
- A sám byl,
- čeleď asi jinam slal.
ŠÁRKA pro sebe:
- To chvíle
- pomsty! — Rychle vzhůru! — Vlasto, slyš, to
- dílo přenech mně! — Jen malou druž mi
- ku pomoci dej. Chci mnou by klesl!
- Smrt však malá msta, on musí v hanbě
- zhynout.
VLASTA
- Jak si žádáš, staň se, pomni
- však, že čestno, aby bojem padl
- bohatýr, ne lstí!
ŠÁRKA prudce:
- On padne! — Na tom
- dosti. —
VLASTA
- Na kůň zajaté a vzhůru
- na Děvín!
ZAJATÉ
- Oh! Běda! Slitování!
DĚVY odvléknou je:
- Marné lkání. Na Děvín již vzhůru!
Děvy odejdou s Vlastou. Zbude Šárka, Libyna, Svatava, Mlada, Radka, Hosta, Častava a osm děv.
ŠÁRKA pro sebe, jakoby nahlas pokračovala ve svých myšlenkách:
- Jako temný stín ta zášť se plíží
- žitím mým! — — Já noci probděla pro
- hled ten pohrdavý, jenž mě v duši
- pálí! — — Prudce. Jeden musí ustoupit! — — To
- čár snad jest, však smrt jej jistě zlomí. — —
Obrátí se k děvám, jež v pozadí očekávají jejích rozkazů.
- Blíže sem! — Vy říkáte, že krásná
- jsem? — —
Děvy se přiblíží a patří na ni s úžasem, jako by nerozuměly její otázce.
- Nu, zdali krásná jsem se táži
- vás? Zda krásná tak, by vnada moje
- spíjela jak vůně květů čárných,
- v noci měsíčné, jež víly sobě
- v kadeř pletou? — —
LIBYNA
- Sličná jsi jak jabloň
- kvetoucí!
SVATAVA
- Jak studánka, v níž svěží
- les se zhlíží.
MLADA
- Jako jitra úsměv
- růžový!
OSTATNÍ DĚVY
- Jsi krásná jako letní
- noc, jíž hvězdná zdoba v kštici temné
- plane!
ŠÁRKA chladně, však s uspokojením:
- Nuže, dosti slov! Čas pílí!
Pro sebe; s divokou rozkoší.
- Jako had se k němu vplížit chci a
- jako had svou oběť zardousit — v své
- náruči — svým dechem palčivým! — —
Kvapně vystoupí k dubu, strhne šat s hrdla a s ramen, při čemž temné kadeře rozproudí se jí po šíji; vášnivě:
- Oh,
- Ctirade, tys zhrdal bojem přímým!
- Nuže viz, teď nemám jiné zbraně
- nežli mladost svou a krásu, ale
- těmi tebe v zápas smrtelný já
- vyzývám! — Sem Radko! strhne si pás
- Ruku přivaž!
- Svatavo, tvůj pás! — Zde pevně k dubu
- připoutejte mě!
DĚVY couvají:
- Co žádáš, hrozno
- jest!
ŠÁRKA velitelsky:
- Já poroučím!
DĚVY bojácně:
- Nuž staň se vůle
- tvá!
Děvy učiní, jak Šárka kázala.
ŠÁRKA ukáže rukou, jež jest volna, podle sebe na zemi:
- Sem, Mlado, polož roh! A slyšte:
- v lesa houšť se skryjte, až vás hlahol
- rohu zavolá!
DĚVY
- My opustit tě
- máme Šárko?
ŠÁRKA
- Neváhejte již, kdož vzbudit nechcete můj hněv!
DĚVY odcházejí:
- Nuž, budiž
- s tebou zdar!
Zůstane jen Šárka u dubu přivázaná. Zapadající slunce vysílá zlatorudou záři na mýtinu. Vše utichlo, jen les šumí; červánky vždy více blednou a již jen slabý odlesk vrhají na Šárku. Soumrak počíná rozkládati se lesem, až vše se ponoří v průzračnou temnotu letního večera.
ŠÁRKA pozvedne hlavu:
- Vše ticho kolem. — — Les jen
- šumí táhlou písní! — — Kolébavko
- mého mládí, zpěve dumný korun
- staletých, svým hlasem tklivým budíš
- mrtvé sny, jež v duši leží jako
- květy svadlé! — — Oh! Kde jste vy léta
- dětství blahého, kdy znala jsem jen
- hvozdy ztmělé, slunné lučiny a
- strmých skalin hrdé vrcholky! — —
Položí hlavu na zad; s horoucím zanícením.
- Já
- snila tehdy o velikém štěstí,
- horoucím jak slunce polední, jež
- ústa žhavá tiskne k zemi zkvetlé,
- že mu v rozkoši pak květy dává
- vše a vůně! — — Ale slunce mé leď
- rudé jest a krev jen z něho kane. — —
- Zoufale: Marně v hrůzách vraždění a bojů
- zapomnění hledám klid! Mě bolem
- divým mučí myšlenka, že žije
- on! — — Buď zhyne, nebo ruka jeho
- dá mi smrt, vše jedno, jen když zhasne
- bouřný žár, jenž v nitru plá a hárá! — —
Plný měsíc vynoří se nad vrcholky stromů a stříbrným svitem oblévá les. Z dáli z lesa ozve se zpěv blížícího se Ctirada.
CTIRAD
- Bílý měsíc v doubravinu
- lesklým štítem mává,
- reky budí z mohyl stínu,
- druž jich k žití vstává.
ŠÁRKA
- On! toť on!
CTIRAD blíže:
- Na palouku v řadách stanou
- jako na bojišti,
- meče září, zraky planou,
- oštěpy se tříští!
ŠÁRKA
- Již blíží se! — Mě úzkost
- jímá! — Proč mě vášeň ztrhla k zrady
- činu?
Levou rukou, jež jest volna, prudce snaží se rozvázati pouto.
- Pryč! — Chci přímo jít mu vstříc!
Ctirad objeví se v úžlabině, Šárka jej uzří.
- Již
- pozdě. — — Bozi sami rozsoudili! — —
CTIRAD stane:
- Lada luzná s hvězdné výše
- k nim se snáší letem,
- věnčí skráň a plné číše
- věčné slávy květem!
Sestupuje úžlabinou.
- Tady spočinu, dál marně bych se
- stopou bral, tam na vrcholu zrak mě
- neklamal, to Vlasty divý voj již
- letěl na Děvín a zajaté vlék
- s sebou. — — Ó, jen lid svůj míti, od nějž
- pomsty nedočkavost odtrhla mě,
- a již krev by byla pych ten smyla!
- Nutno nyní vyčkat rána a pak
- muže ku útoku sebrat rázně.
Usedne na balvan na pravé straně a jme se odkládati zbraň.
CTIRAD
- Lada luzná s hvězdné výše
- k nim se snáší letem,
- věnčí skráň — —
Uzří Šárku, jež jako ve mdlobě sklonila hlavu k ňadrům; vzchopí se.
- Tam cos bělá se a svítí, jak by
- květy bílé plály na kmeni… Snad
- klamný zjev to víly, která muže
- láká v zhoubnou náruč svou,
postoupí blíže
- neb snad to
- žena?
Pokročí ještě blíže, stane před Šárkou, na níž právě padne plný svit měsíce; pohlédne jí ve tvář, vykřikne:
- Šárka! —
couvne v údivu.
Šárka trvá nepohnutě jako únavou a bolesti přemožena.
Ctirad opět se ji přiblíží.
- Mrtva snad? — —
ŠÁRKA zasténá jako bolestí:
- Ach!
CTIRAD
- Žije! —
- Ale trýzní zmámena. — Kéž včasná
- ještě pomoc má!
Vytrhne lovecký nůž a přetne pouto vížící ruku pravou, jež bezvládně klesne podle těla. Pak klekne k Šárce a hotoví se přeřezati pouta kolem těla; jak se jí dotkne, Šárka, jako by nabývala vědomí, zaúpí:
ŠÁRKA
- Oh! — Běda! — Pomoc! — —
CTIRAD
- Šárko, slyš, jsi v rukou ochranných; však
- mluv, co stalo se ti?
ŠÁRKA stále s hlavou skloněnou, nepohlédne na něho, jako by ho neznala:
- Vlasty divý
- voj tak ztýral mě a zvěři vydal
- v pospas, že jsem chránit chtěla ženy
- zajaté.
CTIRAD
- Ty s ubohými soucit
- mělas! Díky měj. — —
ŠÁRKA pozvedne hlavu, upře na Ctirada pohled, pak vztyčí proti němu obě ruce, jako by se chtěla bránit a vzkřikne:
- O hrůza! — — Ty! Jsem
- ztracená! — stranou: Jen sílu, sílu pomsto
- krvavá!
CTIRAD povstane:
- Již vzpamatuj se, Šárko,
- přináším ti pomoc!
ŠÁRKA jako by nevěřila jeho slovům:
- Výsměch ještě;
- Ctirade! — — Jsem v moci tvé! — Já vím, mě
- čeká smrt — — Vždyť nepřáteli jsme! — — Ty
- nenávidíš mě. Já nemám právo
- doufat v záchranu. — — Však za jedno jen
- prosím; rychle skonči již můj život!
- Slituj se, vždyť poslední to prosba!
Skloní opět hlavu, jako by odevzdána byla svému osudu očekávala smrtící ránu.
CTIRAD
- Žádej spíše proti sobě abych
- zbraň svou obrátil! — — Však dovol! Dovol,
- abych ochrancem ti byl!
ŠÁRKA stranou:
- Již zrady
- jed mu otravuje krev! K Ctiradovi: Ty nechceš
- moji smrt? — Ty odpouštíš? — Ne, ne, to
- blahý klam! — Vždyť zhrdáš mnou a zášť jen
- pro mne máš! — Ó, nech mě zemřít! — —
CTIRAD těžce, s namáhavě tajenou, propukávajicí vášní:
- Ano,
- nenáviděl jsem! — Já nenáviděl,
- Šárko, krásu tvou. — Zda slyšíš? — Zášť jsem
- měl ku vlnám kadeří, z nichž šíje
- bělostná ti svítí jako květy
- bílé z temných hlubin vod, a zášť jsem
- měl k tvým retům růžovým i k zrakům
- zářivým, jež řasou temnou planou
- jako hvězdy lesní houštinou! To
- stále bodalo a štvalo mě, bych
- železnými svaly tebe stisk a
- zdrtil, až bys k nohám mojim klesla
- neživá! — — Nuž nazývej to záští,
- ale nechtěj, abych bez ní žil! — —
ŠÁRKA vztyčí se s vítězným výkřikem:
- Oh!
- bohové! —
Pak s líčenou oddaností opět praví.
- Jsem v moci tvé, chci být tě
- poslušna; nuž pojď a rozvaž moje
- pouta.
CTIRAD opět před ní poklekne a jme se rozvazovati pouta:
- Ty se chvěješ, Šárko! — —
ŠÁRKA
- Z lesa
- vane chlad. — —
Vezme ruku jeho a přitáhne ji k pasu.
- Zde ještě pouto tísní! — —
Skloní se k Ctiradovi.
- Tiše! — Slyším srdce tvé, — — tak blízko
- u mne bije! — — Ruka tvá se také
- chvěje, — — snad, — snad — též to chlad? —
Pouto povolí, Šárka sklesne Ctiradovi na prsa, jako překonána únavou a slabostí.
- Ach, odpusť! — —
- Tak jsem znavena, — — tak slabá, — — ty tak
- šlechetný, — — já nezasloužila si
- tvojí dobroty. — —
Náhle prudce se mu vytrhne z náruče.
- Stranou: Ó, bozi! — — Co se
- děje se mnou? — Proč tak důvěřivý
- jest, tak šlechetný? — Já urážky a
- krutost čekala. —
CTIRAD kyne pod dub:
- Sem usedni a
- pohov údům znaveným.
ŠÁRKA stranou, jako by čemusi zoufale se bránila:
- Ne, ne!… — — Já
- nemohu! K Ctiradovi: Již nech mě odejíti!
CTIRAD skokem se u ní octne a uchvátí ji do náruče; s horoucí vášní:
- Nikdy! — Moje jsi a nikdo mi tě
- nevyrve! — Jsi má, má! — Spíše dravci
- kořist vyrvat chtěj! — Já cítil sladký
- dech tvůj na své tváři, v náruči jsem
- tiskl teplé tělo tvé a vnadná
- hlava tvá mi dlela na srdci, a
- teď mi zmizet chceš? — — A myslíš, abych
- dále žil s tím žárem v nitru svém, jenž
- spálit hrozí celou bytost mou!
Trhaně, hlasem vášní dušeným, šeptá jí těsně u tváře:
- Já
- miluji tě!… Má jsi!… Slyšíš, má!… Neb
- usmrtím tě!
ŠÁRKA se zoufalým napjetím sil vyrve se mu z náruči, vytrhne ze šatu dýku a napřáhne ji proti Ctiradovi s výkřikem:
- Nedotýkej se mě!
Ctirad stojí před ní nepohnutě, prsa nekryta před zbraní její a patří na ni okem vášně a lásky. Šárka zvolna spustí napřaženou ruku a odhodí zbraň.
ŠÁRKA zoufale:
- Marně!… Nemohu!… Klesne Ctiradovi na prsa.
- Horoucně: Nuž vezmi mě i
- život můj:
Ústa jejich setkají se v dlouhém políbení.
CTIRAD
- Již věčně má!
ŠÁRKA
- Ó zmírám
- blahem!
CTIRAD
- Mně jsi život dala!
ŠÁRKA
- Láska
- život náš!
CTIRAD
- Ó rci, že nesním pouze?
ŠÁRKA vroucně:
- Miluji tě jako květ, jenž v stínu
- lesa toužně snil a čekal, slunce
- miluje! Ach, ty jsi slunce mé, já
- hořím ve tvém objetí a život
- vydechnout chci na tvých ústech!
CTIRAD
- Blíž, jen
- blíže na mé srdce! — Jak jsi krásná! —
- Retem žíznivým já piju krásu
- tvou a každým douškem roste ještě
- touha palčivá! — Jen v jedno splynout! —
- Věčně!… Nerozlučně! — S tebou v jedno!…
ŠÁRKA
- Cítíš žár, jenž z ňader šlehá?
CTIRAD
- V proudech
- zlatých oblévá nás lásky blaho! — —
Klesne mu v nejvyšším opojení na prsa. Ctirad ji odvede v náruči pod dub a jemně přinutí ji, aby usedla; sám jí usedne k nohám.
- Viz tu krásnou noc! Tak plná něhy
- jest. — To naší lásky zvěst kol vane
- přírodou! — —
ŠÁRKA
- Ne, tisíc jisker hoří
- ve výši!
CTIRAD
- Já všechny vidím pláti
- ve tvém oku!
ŠÁRKA
- Vůni sladkou květy
- dýchají!
CTIRAD
- Však sladší ústa tvá!
ŠÁRKA
- Toť
- blahý sen!
CTIRAD
- Ó, kouzlem spjalas mě!…
ŠÁRKA náhle prudce se mu vytrhne z objetí:
- Ha!
- Běda… Rychle pryč!… Již jdi!…
CTIRAD
- Jen s tebou!
ŠÁRKA klesne před ním na kolena:
- Zaklínám tě láskou svou i bolem
- zoufalým! Svůj život zachraň! — Na roh
- tento znamení a z lesa tlupa
- litá děv by přikvačila. — Měj již
- slitování s ženou bídnou! Odpusť,
- odpusť, já tě zničit chtěla zradou!
CTIRAD pozvedne ji:
- Zrada lásku tvou mi dala, proto
- žehnám jí! — Však před ženami měl bych
- ustoupiti zbaběle? — — Ty sketu
- nemohla bys milovat!
Uchopí roh; Šárka snaží se, aby mu ho vyrvala, však marně. Ctirad zatroubí, pak vezme svůj meč.
- Můj meči
- vzhůru! Hotov k boji jsem a věnčit
- bude láska zbraň mou vítězící!
Z dáli ozve se odpověď děv.
ŠÁRKA
- Hrůza! Křídlem netopýřím zrada
- již se blíží! Oko krví blýská,
- z tlamy jed jí kane. — — Mě, mě zachvať,
- příšero, já vzbudila tě, ale
- jeho šetři! Miluji jej!
CTIRAD
- Šárko,
- důvěru měj v lásku mou a sílu!
Obejme Šárku jednou rukou, v druhé drží meč.
Děvy se zbraněmi tasenými a se smolnicemi přikvapí z různých stran s posměšným pokřikem:
- Hajo! Šelma v léčku padla! Bijte!
- Bijte!
CTIRAD
- Ostrým zubem chce se šelma
- bránit!
RADKA ze zadu vrazí mu oštěp do ramene, že mu meč vypadne z ruky:
- Ostřejší však moje zbraň jest:
CTIRAD
- Zmije lstivá!
ŠÁRKA stranou:
- Běda! Jak jej spasit?
Děvy vrhnou se na něho a spoutají ho.
DĚVY
- Hajo! Náš jest!
Šárka se vrhne mezi Ctirada a děvy a hrozivě před nim se vztyčí.
ŠÁRKA
- Zpátky! — — Můj jest on! — Jen
- já mám právo nad životem jeho! —
Opona spadne.
JEDNÁNÍ TŘETÍ
editovatPusté kamenité údolí mezi skalami, v pozadí úžící se v průsmyk. Jednotlivé skály se zvedají v ostrých a příkrých obrysech a mezi útesy jejich prozírá jen úzký pruh obzoru. — Na povýšeném výstupku skalním stojí kníže Přemysl ve zbroji, kolem něho ozbrojení muži. Uprostřed mužů Šárka; jednu ruku má ukrytu v řasách pláště, do něhož jest zahalena, druhou rukou se opírá o štít.
PŘEMYSL
- S vojem svým jsem tebou vést se dal až
- v skalní tuto skrýš, ač tajemná mi
- posud tvoje zvěst. — Ty, ženo zkázy,
- vést chceš naši zbraň? Ty, která záští
- krvelačnou živíš onu saň, jež
- hubí dědiny a rolím spustlým
- setbu mrtvol dává?
MUŽI hrozivě:
- Vražednice
- kletá! V zhoubu chce nás vlákat!
Šárka stojí nepohnutě a mlčky.
PŘEMYSL
- Jak ti
- věřit mám, že zdar mi přinášíš, když
- zmar jen z tebe vlá a krví naší
- dlaň tvá zbrocena?
MUŽI
- Hoj! V kořist nám ji
- vydej!
PŘEMYSL
- Mluv, co tebe přivádí? — Snad
- světlý zákmit lítosti pad’ v temné
- nitro tvé a hledáš nyní smíru
- očistu?
ŠÁRKA záporně kyne hlavou:
- Já lítost necítím a
- smíru nehledám! — — S vroucností: Však přece jasná
- záře nitrem rozlila se, že vše
- jiné v stíny zapadlo! A zář ta
- svatá mojí očistou! — —
Podá Přemyslovi meč, jejž měla ukrytý v plášti.
- Znáš tuto
- zbraň?
PŘEMYSL
- To meč jest Ctiradův!
MUŽI
- Ha, slyšte!
- Ctirad zabit jest!
PŘEMYSL
- Pak třes se ty i
- tvoje družky! — Srdce mého kus s ním
- jste mi vyrvaly. Oh! Hrozně pomstěn
- bude rek! Já z vašich těl mu vztýčím
- mohylu, z níž žertvou bude stoupat
- krve vaší dým! A ty, jež drze
- honosíš se činem krvavým, ty
- poselkyně hrozné Morany, již
- první v temnou říš své paní spěj!
K mužům.
- Jest
- vaše!
Šárka zvedla zatím meč Ctiradův, jejž Přemysl spustil na skalisko; muži vrhnou se na ni.
MUŽI
- Bídně v mukách zhyň!
ŠÁRKA vyrve se jim a vyběhne na vyvýšený výstupek:
- Slyš, věčná
- obloho, z níž střely smrtící se
- ve vinníka prsa vrývají! I
- ohni, slyš, jenž hady žhavé k trestu
- vysíláš, i vodo dravá, slyš, jež
- kořist svoji v chladné zkázy vrháš
- hlubiny!
Bodne se mečem do obnaženého ramene.
- Svou krví tvrdím hroznou
- přísahu a bohů věčných sbor mi
- svědky buď! — Svůj život chci vám dáti
- v plen, však spaste Ctirada!
PŘEMYSL A MUŽI
- To není
- klamu hlas! Muži ucouvli. On žije!
ŠÁRKA sestoupí opět mezi muže:
- Jako hejno
- krkavců se žene dívčí voj a
- oběť svoji vléknou za sebou. Sem
- dorazí se sluncem poledním a
- nežli západ rudý pohasne, má
- Ctirad v mukách život dokonat.
PŘEMYSL A MUŽI
- Již
- vzhůru! Zbraně k dílu!
ŠÁRKA
- Opatrnost
- žádá dívek lest. Mě bdělým okem
- učiňte a sami v hradby těchto
- skal se tajně skryjte. — Úder na můj
- štít buď poslem marných proseb mých a
- k útoku vám znamením.
PŘEMYSL
- Jak plazu
- zlého muž se štítí lsti, leč nutnost
- zrady zbraň nám vtiská do dlaně. Neb
- krutá doba kruté činy žádá.
Muži a Přemysl odejdou mezi skály do pozadí a vpravo.
ŠÁRKA sama:
- Kam. mě vedeš zrady příšero? — Proč
- spáry svoje v srdce zatínáš? — A
- přec tak musilo se stát! On musí
- žít, byť všechno kleslo v zmar a zkázu!
Pomalu odejde mezi skály napravo.
S levé strany přijde spoutaný Ctirad v průvodu Radky, Svatavy, Libyny, Mlady, Hosty a Častavy; za nimi Vlasta. Pak ostatní děvy. Všechny jsou ozbrojeny; některé přinášejí kůl a kolo a různé nástroje k usmrcení Ctirada. Děvy a Ctirad stanou napravo.
VLASTA k Ctiradovi:
- Spravedlivý soud tvé viny zvážil
- tíž a trest ji vyměřil. — Ty, Ctirad
- vladyka, jenž v nepřátelství krutém
- proti nám jsi brojil, krví splatíš
- krev, již prolila tvá dlaň! Dnes ještě
- v kolo vpleten buď.
DĚVY
- Tak staň se! Zemřeš
- ještě dnes!
Děvy tiše odejdou do pozadí, kde dělají přípravy k usmrcení Ctirada. Vztyčí kůl, postaví kolo, rozdělají hranici. Vlasta prochází mezi nimi a prohlíží přípravy. Jen dvě děvy ozbrojené zůstanou jako stráž nablízku Ctirada.
CTIRAD usedne na skalisko:
- Jen sporých chvílí zákmit
- prchavý a hrozná ruka tvá, ó
- Morano, již na vždy skvělý dar mi
- vyrve života!
DĚVY
- My smírnou oběť
- dáme stínům padlých děv!
CTIRAD
- Ach! Zemřít!
- Zemřít! Když jsem počal žít! — Když štěstí
- číše zlatozářná prvně k retům
- práhnoucím se schýlila a oku
- užaslému slunce lásky vzešlo
- zářící! ——
DĚVY
- Hoj! Na ohnivém koni
- duše poletí!
CTIRAD
- Já nelekám se,
- smrti chladná, muk ni stínů tvých, však
- žel mi jest, že láska moje se mnou
- musí mřít! Chtěl vložit bych ji, slunce
- věčné, v zlaté srdce tvé! A ukrýt
- ji ve skalin mocných nerozborný
- klín! Ji vdechnout toužím v sladkou vůni,
- kterou chví se květ, i v zlaté vlny
- klasů žírných, jimiž dme se lán! A
- rozzvučet ji v tklivé dumě boru
- koruny, i stříbrolesklých bystřin
- šumných proudy zpěněné! — Pak láska
- má by nenalezla v ňadrech zchladlých
- hrob, však věčně by ve věčné kráse
- plála, jásala!
Mezi skalisky objeví se Šárka, štít zavěsí na skálu, meč položí pod něj; patří na Ctirada, však on ji nepozoruje.
CTIRAD
- O žehnána buď
- lásko moje! Věčně žehnána!
- za to, žes mi život dala, i že
- dáváš smrt! — Chci obé vzíti z ruky
- tvojí s blahou vděčnosti! — —
DĚVY
- Již čas jest!
LIBYNA, SVATAVA, MLADA, RADKA, HOSTA A ČASTAVA vezmou varyta a pějí blížíce se k Ctiradovi. Ostatní děvy, ozbrojeny, ubírají se za nimi, Vlasta jim v čele.
DĚVY
- Morano svatá!
- Morano hrozná!
- Opusť svou říši,
- podzemní, temnou!
- Lačným svým retem,
- lačným svým spárem
- pro oběť chvátej!
- Morano svatá!
- Morano hrozná!
- Pro oběť chvátej!
VLASTA mečem svým se dotkne hlavy Ctiradovy:
- Morano, svou oběť vezmi!
Děvy divoce odhazují meče, štíty, oštěpy, varyta, aby vrhly se na Ctirada:
- Zmar! Zmar!
- Krev tvou chceme!
ŠÁRKA vrhne se k Ctiradoví a pevně ho obejme; děvy v údivu ucouvnou:
- Láska má ti štítem
- bude!
CTIRAD
- Šárko! — — Kterak zmírat mám, když
- ty jsi u mně?… Obejme ji horoucně.
- Jdi… Již jdi!… Ó jdi!…
ŠÁRKA
- Jen
- u tebe můj život i má smrt!
DĚVY
- Toť
- klam! — Zda Šárka to! — Ha, zrádkyně! — Hoj!
- Zpátky, zběsilá, neb sdílej osud
- jeho!
ŠÁRKA
- Vlasto, ty mě slyš! Ty velká
- bylas vždy a šlechetná!
VLASTA
- Co říci
- ještě chceš? Ty srdce své, v němž pomsta
- svatá stolec vztýčila, jsi bídně
- zneuctila klamem otravným, jenž
- z ženy činí robu mužovu! Ty
- zlomila jsi svaté přísahy a
- zradila své družky i stín drahý
- Libuše! Buď vyvržena z kruhu
- našeho a věčně prokleta!
DĚVY
- Buď
- prokleta!
ŠÁRKA
- Ach!
Zastře si tvář; když opět pozvedne hlavu, zazáří líce její nadšením.
- Viz, tak slabá jsem, že
- v prosbě ruce spínám před tebou a
- přec tak silná, že se neděsím ni
- kletby tvé!… To divná, velká moc, jež
- spjala mě… Já marně proti ní se
- bránila. Jak bouře jarní náhle
- přilétla, jež stromy keře, květy
- zachvátí ve víru závratném! Však
- jedno věz, že ona jenom dává
- blaženost a život! — Nechci moc ni
- vládu bojovnou, vše vracím vám, jen
- odejít nám přejte s láskou naší! —
Opět se přivine k Ctiradovi.
VLASTA
- On jest souzen — a ty souzena jsi
- s ním!
DĚVY
- Jest souzen!
Vlasta kyne děvám, jež vrhnou se na Ctirada a Šárku; chtějí Šárku od něho odtrhnout a vléknou ho ke kolu.
CTIRAD
- Šárko, zachraň se!
ŠÁRKA vyrve se děvám a běží ke skále, kde zavěsila štít:
- Pak souzeny jste vy též! Uchopí meč a bije do štítu:
- Hajo! Hajo!
Mezi skalami muži odpovídají a pak se zbraněmi tasenými vyřítí se ze skal; Přemysl jim v čele.
MUŽI
- Bijte! Bijte! Neživte ni sestru
- ani dceru!
PŘEMYSL
- Bozi, zbraním našim
- žehnejte!
DĚVY
- Toť zrada! Běda! Zrada!
Zanechají Ctirada a v zděšení a ve zmatku chápou se svých zbraní, muži dorážejí na ně. Rozpoutá se krutý zápas, muži zatlačí konečně děvy do průsmyku mezi skály. Zůstane jen Ctirad a Šárka.
ŠÁRKA sejme mu pouta:
- Živ a zachráněn!
Klesne mu na prsa.
CTIRAD
- Tvou spasen láskou!
V dáli ozývá se třesk zbraní.
- Slyšíš válečný ten hluk a třesk? Proč
- rámě raněno a ku pomoci
- nemůž spěti přátelům!
Obloha počíná se zachmuřovat a kalit. Vichr přihání temná těžká mračna. Bouře se blíží.
ŠÁRKA pro sebe; temně:
- A mé to
- dílo!
Ctirad vystoupí na skalisko, z něhož otvírá se rozhled směrem za bojujícími.
CTIRAD
- Jako dubů les jsou mužů
- řady, ale jako klasů zralých
- žeň již děvy klesají.
ŠÁRKA pro sebe, s výrazem rostoucí hrůzy:
- Tou rukou
- vražděny!
Bouře se již rozpoutala, hrom duní a blesky kmitají se mraky.
CTIRAD
- Jak štvaná zvěř již mužům
- vítězícím v oběť padají.
Ctirad sestoupí se skaliska.
ŠÁRKA
- Mě
- hrůza jímá!
Pevně se přivine k Ctiradovi.
CTIRAD
- V náruč mou se skryj a
- opusťme ta místa záhuby a
- smrti. Viz, i nebe již se dává
- v hněvný boj.
Chce odvésti ji.
Bouře stále roste, setmělo se, jen žlutavý kmit blesků prorývá temné mraky.
ŠÁRKA pro sebe:
- Ty duše mrtvých — — — kde as — —
- těkají! — — vykřikne: Zda slyšíš? — — Šelest!
- — — Pojď, již
- pojď!
Pevně tiskne se k němu.
CTIRAD
- Toť vichru peruti, ty šumět
- budou dnes nám v lásky sen!
Chtějí odejíti mezi skály napravo. Tu jako by blesk náhle rozdělil clonu temných mraků a mezi nimi ve výší objeví se zsinalé, zkrvavělé zjevy pobitých děv. V popředí Vlasta, Libyna, Svatava, Radka, Mlada, Hosta, Častava a jiné zjevy ještě ztrácejí se dále v mračnech.
ŠÁRKA okem vytřeštěným na ně patří, pak hlasem hrůzou dušeným vydechne:
- Viz! — — Tam! — —
CTIRAD
- Ten
- mrak?
ŠÁRKA vytrhne se mu a pokročí proti zjevením; hlasem temným, stísněným:
- Co chcete ode mne, vy zjevy
- bledé, krvavé? — Zoufale vykřikne. Ach! Nejsem,
- nejsem vinna!
CTIRAD
- Co tě děsí?
ŠÁRKA
- Viz ty mrtvé
- tam? — — Ty zbraně krvavé? — —
CTIRAD
- Jen blesky
- mrakem kmitají!
ZJEVENÍ DĚV
- Již s námi pojď! Nás
- čeká divý let! Však dříve hrůza
- vyssaje ti krev!
ŠÁRKA vrhne se k Ctiradovi:
- Mě chraň svou láskou!
CTIRAD
- Vždyť jen láska naše s námi jest!
ZJEVENÍ DĚV
- Kam
- chceš se skrýti? Zrada tvá jak lačná
- vlčice se plíží za tebou! — Již
- chvátí tě! — Již srdce z ňader chce ti
- rvát!
ŠÁRKA
- Již blíží se! Již rukou smrti
- po mně sahají!
Klesne Ctiradovi do náruče jako bez smyslů.
CTIRAD
- Tím svatým žárem,
- jímž mě k sobě spjalas, zaklínám tě
- zapuď chmury děsivé a se mnou
- pojď — Já v náruči, na vřelém srdci
- svém tě ponesu přes kameny a
- hloží v tichý dvorec svůj! — Tam lípy
- mile v okna kývají a střásat
- budou květy v blahé lásky sny. — —
Mezi řečí Ctiradovou svit blesků pohasne a zjevení děv ztrácí se v temnu. Líce Šárčina se jasní, zdá se, jako by prociťovala z děsného snu.
ŠÁRKA
- A
- věčným jarem pokvete nám život! — —
Ústa jejich k sobě se nachýli, v tom opět osvětlí se zjevení děv.
ZJEVENÍ DĚV
- Krev máš na rtech! Naši krev!
ŠÁRKA zoufale se vytrhne z objetí Ctiradova:
- Ach! Hrůza!
- Zas těch očí mrtvých výčitka! — Jsou
- zde, zas blíží se a mezi nás se
- derou! — Nikde, nikde spása! Nikde
- záchrana.
CTIRAD
- Jest v lásce!
ZJEVENÍ DĚV
- Kdo ty rány
- prsoum dal? Kdo v ňadrech srdce proklál?
- V říši temnou Morany nás slal?
ŠÁRKA
- Mě
- hrůza chvátí!
ZJEVENÍ DĚV
- S námi pojď!
ŠÁRKA
- Jen jedna
- spása! Smrti, přijmi mě i moji
- lásku!
Vyběhne na skálu a vrhne se dolů; zjevení zmizí, sluneční svit prozáří mraky.
CTIRAD
- Šárko! — — Sám! — — A dál mám žíti — —
Opona padne.
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.
- ↑ V originále uvedeno svorkou za jmény děv.
- ↑ Na tomto a dalších více než 90 místech jsou ve vydání v Orbisu (1950) péčí Zdeňka Culka poznámky zohledňující rozdíl mezi originálem libreta Anežky Schulzové a libretem, jak je použil Fibich v opeře. Zde zůstává jen autorskoprávně nechráněný text Schulzové.