Otevřít hlavní menu

Požehnání,[1](jež odříkává ředitel divadla).

Tím, co jest prvním tvůrce stvořením,
a tím, co žertvu svatou k nebi nosí,
pak tím, kdo bohům spásám koná obět,
tím dvojím, jež svým během měří čas,
co uchu slyšno vesmír proniká,
co všecko símě za svůj váží zdroj,
čímž, pokud žije, dýše každý tvor: —
tou osmí vás bůh Śivá stále chraň !

(K herečce za scénou.)

Až tam své skončíš, paní, strojení, pak objev se!

Herečka

Zde jsem! Rci, pane můj,
co stát se má, co žádá vůle tvá?

Ředitel

Hle, muži slovutní dnes sešli se;
„Śakuntala“, již napsal Kâlidâsa,
dnes „s prstenem“ před nimi má se hrát.
Nechť každý pečliv své jest úlohy!

Herečka

Vše zdaří se; vždyť, pane, mnoho her
jsi proved’ s zdárným vždycky prospěchem!

Ředitel

I mistr cítí bázeň úzkostnou,
než díla potlesk strží pochvalný —
a trudná mysl svírá pochybnost.
Kdož na svou by jen sílu spoléhal?

Herečka

Co činit mám?

Ředitel

Ty zapěj píseň nám!
Ta duši k citům nadchne vznešeným,
a příznivý nám zjedná úsudek!

Herečka

Nuž, jakou velí píseň zapět pán?

Ředitel

O pěj, jak krásný nyní léta čas,
jak dvakrát chutná každý požitek,
jak lázeň zčerství tělo zemdlelé,
jak vánek voní květin dotknutím,
jak spánek snadno v stínu přemáhá —
o krásní dnové, krasší večery!

Herečka (zpívá)

Teď sličné dívky, láskou jaté,
śiriše květy trhají,
a z kvítků těchto včelkolibých
si okras bujných splétají,
pak kvítky ty u věnce spjaté
do vlasů sobě vetkají.

Ředitel

Jak krásný zpěv! Hle posluchače tam
tak dojal zpěvu tvého libohlas,
že jako obraz sedí nehnutý!
Nuž, jaký kus jim dáme k potěšení?

Herečka

Aj, pravilť pán, že to Śakuntala,
kus, který nemá sobě rovného,
ten že se dnes má hráti pečlivě.

Ředitel

Ach, jména skoro byl bych zapomněl!
Vždyť dojat zpěvu tvého lahodou,
pobloudil jsem, tak jako zde ten král,
jejž rychlá svedla semo gazela.

(Konec předehry.)


  1. Předehry dramat indických měly podobný asi účel jako prology dramat věku starého a středního, totiž seznámiti diváky ne-li s obsahem aspoň se jménem dramatu a se spisovatelem. Že a jak zároveň sloužily ad captandam benevolentiam, toho důkaz nad jiné jasný předehra k dramatu tomuto. V požehnání, jež obyčejně ředitel divadla, (jenž, jak Wilson se domnívá, ku kastě brahmanské náležel), někdy i herec či herečka (srovnej Úrvaśi) odříkával, shledává se náboženský původ dramatu indického, kteréž jako u ostatních národův, tak i v Indii z obřadů, chorů, tanců a p. se vyvinulo. Důkazem toho i jméno herce i herečky (natî, nrta), kteréž původně znamená tanečníky. Mystická osm, již Śiva divákům má žehnati, zavírá v sobě: vodu, oheň, kněze, slunce a měsíc, éther, zemi a vzduch.