Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j./Řemeslo má zlaté dno
| Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j. | ||
| Abu Nyut, Abu Nyutin | Řemeslo má zlaté dno | Dcera královská |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Řemeslo má zlaté dno |
| Autor: | neuveden |
| Zdroj: | Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j. Přeložil P. J. Šulc. Praha : Alois Hynek, 1885. s. 170–173. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD anon 70 |
| Překlad: | Pavel J. Šulc |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Sultán indický byl nábožný a spravedlivý panovník, jejž milovali poddaní jeho. Měl hodnou manželku a dva syny, kteří byli jeho potěšením.
Po čase ochuravěla královna, i chřadla víc a více. Král svolal všecky mudrce, by zkoumali, jak by nabyla zase zdraví. Konány modlitby a dávány almužny, ale královně dařilo se vždy hůře, tak že očekávali již konec jejího života.
Jednoho dne přišel do hlavního města země té nábožný poutník. Procestoval celý svět, a když uslyšel o nemoci královnině, pravil: „V Sýrii žije stařec, jehož léky a masti jsou vůbec známy. Kdyby možno bylo od něho dostati „vodu života“, pozdravila by se královna. Avšak onen stařec nenávidí vyznavače prorokovy. Jest nebezpečno, vkročiti do jeho domu a požádati od něho vodu života.
Když zaslechli princové, že bylo by možno zachrániti královnu, nabídli se hned, že podniknou tu cestu. Ale král nechtěl jich pustit, boje se o ně. Když pak nepřestali jej prositi, svolil konečně, ač nerad.
Selim a Mahmud, tak sluli princové, vyjeli za město, tam rozloučili se a dali se každý jinou cestou.
Selim dospěl první k cíli, do chrámu, v němž sídlil stařec, který měl vodu života. Přijel právě večer k zlaté bráně a zaklepal.
„Co chceš?“ ozval se uvnitř hlas.
„Hynu žízní,“ pravil princ, „pro Bůh, dejte mi trochu vody.“
Podána mu zlatá číše, a když se napil, klesl mrtev k zemi, poněvadž onen zlý stařec byl do vody namíchal jedu. Pak zahalil mrtvolu v šat a hodil ji do podzemní skrýše.
Za deset dní po tom přibyl princ Mahmud ku chrámu, a když zaklepal na bránu, voláno uvnitř: „Co chceš?“
„Nocleh,“ odpověděl princ; „přijměte mne pod střechu, jsem obchodník. Zítra ráno odcestuji.“
Brána se otevřela; princ vešel a stařec mu dal jísti a píti a pak mu upravil lože, na kterém princ záhy usnul, jsa velice unaven.
V noci přišel stařec, maje v jedné ruce světlo, v druhé pak nůž, by princi uřízl hlavu. Zastaviv se u něho, bručel si: „Jest velmi hezký a bylo by ho škoda. Prodám-li jej za otroka, dostanu zaň mnoho peněz. Nechám jej tedy na živě.“
Ráno byla brána chrámu zavřena, stařec pak oznámil princi, že jest jeho otrokem a musí mu sloužiti.
Princ musil poslouchati, a snažil se při tom, by došel svého cíle.
Jednou, když byl sám, vešel do podzemních skrýší chrámu a nalezl tu mnoho mrtvol, mezi těmi i bratra svého. Ulekl se velice a přísahal pomstu vrahu. Avšak musil se přemáhati a přetvařovati, by si získal starcovu důvěru.
V domě starcově byla ukryta princezna, jež unesena byla císaři čínskému. Ona prosila prince, by také ji vysvobodil. Při tom poradila mu, jak si má počínati, by dostal vody života. V noci pak dovedla jej k loži starcovu. Princ vytáhl dýku jeho a pak zvolal: „Procitni, lotře, nastává konec života tvého.“
Stařec procitl, a když spatřil prince, jenž mu hrozil dýkou, prosil za milosť.
„Ne, ty jsi zavraždil mého bratra a musíš umříti.“
Lotr se bránil, ale princ mu vrazil dýku do srdce; potom vzal mu klíče a šel otevříti skříň, ve které uschována byla voda života.
„Nevezmeme s sebou nic z pokladů tuto nahromaděných?“ tázala se princezna.
Mahmud odpověděl: „Jest to hříšný peníz a nepřinesl by nám požehnání.“
Odebrali se tedy do Indie. Král byl mrtev, královna stonala posud a přední hodnostové hádali se o trůn.
Sotva se královna byla napila vody zázračné, ihned se pozdravila.
Princ Mahmud dosedl na trůn a vezírové přísahali mu věrnosť.
Královna si přála, by se oženil s princeznou čínskou. Když pak vysláno k otci jejímu poselstvo, jež o princeznu žádalo pro krále svého, odepřel mu jí císař a svolil teprv, když král naučil se tkáti koberce.
Mahmud nemohl pochopiti tuto libůstku a smával se tomu často, a když říci chtěl o něčem, že to zbytečno, pravil: „To přináší takový užitek, jako mně moje tkaní koberců.“
Mladý král měl ve zvyku, přestrojen procházeti se po městě, by poznal poddané zlé a spravedlivé, kteří zasluhují odměny, a by slyšel, jak soudí o něm lid jeho. Jednoho dne zabloudil v úzkých a klikatých uličkách, i nemohl se z nich dostati ven.
Unaven vešel konečně do krámu paštikářova a požádal něco k jídlu. Muž ten poslal jej do zadní jizby. Král usadil se na sedadlo; v tom pak povolilo pod ním vše, i spadl do sklepa, aniž by byl se poranil, poněvadž spadl na hromadu mrtvol. Za chvíli přišel paštikář s nožem, by krále zavraždil.
„Příteli, nemám u sebe nic cenného. Ale já chci vyplatit svůj život jinak. Umím tkáti krásné koberce. Opatři mi látku, a pak dostaneš za mou práci mnoho peněz.“
Zlosyn váhal, konečně však řekl: „Klameš-li mne, zabiji tě potom.“
Paštikář přinesl vlnu a hedvábí, načež král počal pracovati. Celý koberec byl pokryt květinami překrásnými, které tvořily islam, to jest poselství v květomluvě, jaká byla obvyklou u jeho dvora.
„Koberec tento musíš donésti velikému vezírovi,“ pravil, „nikdo jiný ti ho nezaplatí. Stojíť bratru za padesát dukátů.“
Srdce lakomcovo plesalo radostí. Vzal koberec a šel s ním k velkovezírovi, před nímž jej rozprostřel.
Všickni, kdož uzřeli koberec, chválili jeho krásu.
Pojednou pak zvolal velkovezír: „Stráže sem. Svažte muže toho. Zajal našeho krále, jejž drží ve sklepě svém zajatého a jest vrah.“
Paštikář ulekl se hrozně. Musil vésti vojáky do svého domu; král Mahmud byl vyproštěn, dům sbořen a zlosyn oběšen.
Od toho času neposmíval se nikdy již Mahmud opatrnosti a prozřetelnosti císaře čínského, a když později měl syny sám, dbal o to svědomitě, by každý naučil se nějakému prospěšnému řemeslu.