Řeč Dra Karla Sladkovského při slavnosti 500leté památky narození Mistra Jana Husi v Husinci dne 6. září 1869

Údaje o textu
Titulek:	Řeč Dra Karla Sladkovského při slavnosti 500leté památky narození Mistra Jana Husi v Husinci dne 6. září 1869[1]
Autor:	Karel Sladkovský
Zdroj:	HAVLÍČEK, Karel; SLADKOVSKÝ, Karel. O Mistru Janu Husovi. Praha : Český národní spolek „SLADKOVSKÝ“, 1889. s. 21–32. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Jan Hus

Půl tisíce let! Národe český cítíš váhu tří těchto slov? Vrchol to slávy, prohlubeň sníženosti, i zásvit nové, nadějné budoucnosti Tvé.

Hluboko, tak hluboko byl před pěti sty lety klesl křesťanský svět v západní Evropě, že co mrzké zboží jedni prodávali a druzí kupovali samo věčné milosrdenství boží. Jako nyní jest obyčejem všech kupců, tak za oné doby v Římě sestavili si zvláštní cenník, cenník to odpustků za všeliké hříchy a poklesky lidské, i vyslali do veškerého světa šantročníky své, kteříž táhnouce od města k městu i ode vsi ke vsi, na veřejném trhu všude za bídný peníz nabízeli každému úplné prominutí v tom i onom životě všech jeho hříchů minulých i budoucích. A blbé stádo zaslepeného lidu hrnulo se k bezedným pokladnám svatoprodavců, i naplňovali je penízem svým od krvavého haléře chudé vdovy počínaje až k stříbrňákům a zlatým bohatého prostopášníka, a domnívali se, že takto bezpečný zakoupili si vstup do nebeského království.

V neblahé této zatemnělosti rozumu i mravocitu lidského nad nepatrným tímto městečkem zaskvěla se dennice v nejjasnějším lesku svém, a v tomtéž okamžení v malé jizbě skromného domku tohoto nový zasvitl paprslek života, o němž ovšem nikdo tenkráte netušil, že národu našemu i veškerému člověčenstvu prvním jest svítáním nového, světlejšího dne. — V třiatřiceti letech na to ozývalo se již a mocně po veškeré vlasti české i za hranicemi rozléhalo se kárající slovo Kristovo: „Dům můj, dům modlitby jest, vy jste jej však učinili peleší lotrovskou!“ Bylť to hlas mravokárce, vyslaného z rolnické této chýže zde v Husinci, jenž v třiatřicátém roce věku svého v Betlémské kapli v Praze nastoupil úřad učitele lidu, bylť to hlas Mistra Jana Husa.

Veškeren lid také uvěřil slovům nadšeného hlasatele neporušené pravdy věčné, odvrátil se od oněch, kdož k nečistému vedli jej kupčení s milostí boží, a horlivě následoval vznešený příklad bezúhonné mravnosti učitele Betlemského. Ti však, jichž hnusné výdělkářství učením jeho trpělo ujmu, v neukrotné proti němu zahořeli zášti, i neustali štváti proti němu veškeru moc duchovní i světskou, až uzřeli plamen hranice kostnické vyšlehnouti nad jeho hlavou i nad hyzdící jej korunou papírovou, na niž shromáždění v Kostnici svatí otcové vepsati dali nález svůj nejosudnějším tenkráte slovem: „Arcikacíř!“

Když pak za Mistrem Janem Husem upálili také šlechetného přítele jeho Jeronýma, byla zuřivá vášeň obou jich nepřátel ochlazena, i bylo vyhověno spravedlnosti sv. otců v Kostnici. Avšak nyní teprvé spravedlnosť véčná na soudní zasedla stolici, a následující soud její byl hrůzný, tak hrůzný, že veškeré člověčenstvo žasnouc trnulo, i nastal postrach i nářek mezi sv. otci v Kostnici a v Římě.

Vírem zatočila se nad plameny kostnickými, i v nejpronikavějším hvízdění svém zafičela divá vichřice, a jako by na vždy chtěla zničiti rovnováhu moře vzduchového, v nejlítější rozkacenosti své počala projížděti se nad veškerou svatou říší římsko-německou, rozmetávajíc ohnivé oharky z hranice kostnické po vší vlasti českomoravské. Tu pak v plamenné září povšechného požáru veškeren lid sbíhal se v tábory válečné, vozy srážely se v nedobytné hradby, bořily se svatoprodavačů chrámy a kláštery, hrady a města lehaly v prach a popel, a celý národ českoslovanský ve zbrani s nepřemožitelnými reky svými, s Janem Žižkou i s oběma Prokopy v čele, děsnou nepřátelům jal se zpívati píseň: „Kdož jste boží bojovníci!“

Z ponořeného v Rýně popele upáleného arcikacíře povstalť jest celý národ kacířů, a sv. otcové v Římě třásli se i zdvihali kříž proti němu, avšak kříž nejevil nižádné moci v rukou jejich, nejevil moci proti bojovníkům božím. — Pozdvihliť kříž poprvé, avšak zaražena sklesla ruka jejich a s památného od té doby Žižkova, kde na 100.000 křižáků ze všech národů střední Evropy vítěznému podlehlo palcátu hrdiny našeho Žižky, vítězohrůzná zaznívala jim píseň: „Kdož jste boží bojovníci!“

Pozdvihli kříž po druhé, i po druhé malomocně klesla ruka jejích, a od Chebu, kde ohromné vojsko křižáků v hanebném potřeno útěku, i od Hor Kutných, a od Německého Brodu, kde celé vojsko císaře Sigmunda na hlavu poraženo od Žižky, ještě hrůzněji než dříve zaznívalo: „Kdož jste boží bojovníci!“

I pozdvihli kříž po třetí a po čtvrté, a zoufaleji vždy klesala ruku jejích, neb 200.000 křižáků se samým kardinálem v čele, při pouhém již pohledu na tábor jen 20.000 Čechů od Stříbra i od Tachova dvakráte v zděšení dalo se útěk, i pobito jest a rozehnáno za vítězného zpěvu: „Kdož jste boží bojovníci!“

A po páté ještě podvižen kříž, i vypadl zcela z ochromených rukou sv. otců, a od Domažlic, kde opět i 50.000 křižáků s kardinálem v čele jako pleva rozprášeno a potřeno, co konečný a neodolatelný soud boží vítězoslavně rozléhalo se až do Říma: „Kdož jste boží bojovníci!“

Titíž svatí otcové, kteří o 16 let dříve Mistra Jana Husa v Kostnici co arcikacíře dali upáliti, titíž svatí otcové nyní, v Basileji shromáždění, uznali následovníky jeho slavně před celým světem za — věrné syny prvotné církve Kristovy! — Zvítěziliť bojovníci boží, zvítězil národ českoslovanský, a po celých dvě stě let v slávě a ve velké vážnosti u všech národů evropských požíval vítězství svého. Celý svět obdivoval se chrabrosti a neoblomnosti národa českého, celý svět obdivoval se velerekům a znamenitým mužům jeho.

V skutku také slavné, ba zázračné, a od oné doby, co malý národ Řeků ubránil se proti celému milionu hord asiatských, bezpříkladné bylo, ahy národ sotva čtyř milionů, jako tenkráte národ český, odolal po celých 16 let veškeré takřka Evropě, a statisíce vojska jejího opět a opět sporážel a v šílený vehnal útěk.

Nejvyšší význam ale vítězství českého byl ten, že podlehl mu světovládný tenkráte ještě Řím. Král Jindřich VIII. odloučil se i s národem anglickým zúplna od Říma, a později větší část knížat německých vybojovala vyznání luteránskému i protestantskému vůbec plnou svobodu a neodvislost od papeže. V obojím tomto případě Řím utrpěl velkou ztrátu, ale zásada při tom vždy zůstala neporušena. Angličané a protestante Němci stali se kacíři, jež Řím nemohl sice mečem vyhladiti, jimž ale také ani v nejmenším se nepodrobil, — Vítězní však praotcové naši, vítězní Čechové dokázali toho, že svatí otcové musili naslouchati jejich výminkám míru, musili, tajíce vnitřní zlobu svou, chlácholiti a prositi je o mír, a konečně podrobiti se výminkám od kacířských Čechů samým položeným! Tak Čechové pokořili zpupný Řím, až on sám před celým světem musil připustiti, že libovůle jeho a hierarchie vůbec není článkem víry Kristovy, až svatí otcové v Basileji sami musili pronásledované dříve kacíře prohlásiti slavně za pravé syny prvotní církve Kristovy. Takovýmto vítězstvím nad samými základy Říma nemůže honositi se nižádný jiný národ v Evropě; a toto vítězství, národe český, toť vrchol slávy tvé.

Avšak co znamená smlouva s Římem, co znamená smlouva s celým táborem sv. otců, pokud jest učením jejich, že netřeba dostáti slovu kacíři danému, netřeba dostáti přísaze, složené ve prospěch kacířů!

Když Mistr Jan Hus před smrtí svou v Kostnici veřejně připomínal císaři Sigmundovi, že on slovem i průvodním listem svým císařským zaručil mu úplnou bezpečnost osoby a života, císař v hlubokém zarděl se studu. Rychle však shromáždění v Kostnici sv. otcové přispěli na pomoc slabé mysli císaře, a zvláštním zápisem ubezpečili jej, že není zavázán dostáti slovu kacíři danému!

Od oné doby pak, co shromáždění v Basileji svatí otcové sami toužebně Čechy prosili o mír, a co mír ten s nimi uzavřeli na základě tak zvaných kompaktát, sotva více než čtvrt století bylo minulo, a Řím již necítil se slavnou smlouvou tou vázána, a papež neostýchal se veřejně prohlásiti ji za neplatnou. Kompaktáta basilejská nesvědčila prý než těm, kdož tehdáž, když obapolná o nich stala se smlouva, byli na živě!! Tak mezi jiným dokazoval sv. otec, a zrušil je za takovýmto vší pravdě v oči bijícím důvodem.

Neohroženě však rekovný král náš Jiří Poděbradský bránil proti Římu dobrého práva národa českého a byť si od papeže za hlavu všech proklatých prohlášen, slavně odolal všelikým pohromám, jež následkem klatby papežovy hrozily jemu i celému království českému.

Pranic neprospělo jednostranné zrušení kompaktat, pranic neprospělo, že prohlášen byl veškeren národ český za rotu proklatých kacířů, pranic neprospělo všeliké usilování, aby národ ten kacířů vyhlazen byl mečem a ohněm.

Národ český neustupně hájil si 16letým bojem vydobyté právo svobody svědomí, ba rok od roku šířeji rozevíral jí brány přesvědčení svého; až konečně také vystoupením Martina Luthera celý takřka národ německý pozdvihl se proti drzému kramaření s odpustky, a takto za příkladem Čechů celá střední Evropa vztýčila prapor svobody myšlenky, svobody ducha.

Dva věky byly minuly, co Mistr Jan Hus a přítel jeho Jeroným za přesvědčení své podstoupili smrt v plamenech kostnických, národ český památku jejich červenými literami zaznamenal v kalendáři svém, nejšlechetnější snažení jejich po obnovení církve křesťanské v prvotní její ryzosti v jednotě českomoravských bratří vznešeného došlo výrazu, a na místo jednostranně zrušených kompaktat basilejských národ náš co novou hradbu svobody svědomí od krále svého, císaře Rudolfa II., vymohl si král. majestát, jímž pro veškeré země koruny české slavně zaručena jest svoboda náboženská. Ze čtyř asi milionů českého lidu v Čechách i na Moravě nebylo již ani půl milionu oněch, kdož zúplna a bez výminky přidržovali se ještě Říma, a majestát císaře Rudolfa II. byl tudíž nade všechnu pochybnost výsledkem vůle veškerého takřka národa. Kdož takto mohl osobovati si právo zvrhnouti zjevnou tuto vůli celého národa stvrzenou i přísahami samých králů jeho?

Avšak jak šeredný jeví se nám tu obraz zvrácenosti pojmů lidských o závaznosti slavných slibů a přísah posvátných! Král Matyáš, aby domohl se koruny české, přísahou potvrdil veškerá práva i svobody království českého, přísahou potvrdil i majestát zaručující svobodu náboženskou, nedlouho však na to dal se přesvědčiti od rádců jesuitských, že rušením přísahou stvrzeného majestátu přispěje jen k větší oslavě boží. Ještě pak za živobytí jeho Ferdinand ze Štýrska úsilovně domáhal se koruny české, a když nemohl srovnati to s náboženským přesvědčením svým, aby přísahal na majestát, obrátil se o radu k sv. otcům jesuitské koleje pražské, kteříž mravné dali mu naučení, aby jen přísahal, není-li lze mu jinak dostati se k vládě, neb přísahu kacířům složenou že netřeba zachovávati. Nešetřeno tedy majestátu, a když národ český opřel se proti tomu, na prosto zrušen majestát, a na novo vyšlehl plamen strašné války náboženské.

Slzou žhoucí zaros se oko genia člověčenstva, a srdce lidské horoucím zaplápolej bolem! Osudné již blíží se okamžení, v němž po více než dvěstěletém zápasu hrdinném pravda musí podlehnouti, a vycházející slunce svobody ztrácí se jakoby na vždy v hustém mračnu temnoty středověké. Na smrt zemdlen dvěstěletým bojem krutým klesl na Bílé Hoře mohutný lev náš český a jakoby na úplně mrtvého, již slítlo se naň hejno bídných dravců, i jalo se rváti mocnou hřívu jeho, jejíž pouhým otřesením někdy vyděšeno rozprášilo se do všech úhlů světa. — Nyní svatí otcové řádu jesuitského plnýma rukama chopili se díla. Kacíři jímáni, trýzněni, popravováni i ze země vyháněni, veškeré spisy české v oheň vrhány, a v několika desítiletích v Čechách i na Moravě, dle zevního zdání aspoň, nebylo stopy více zlořečeného kacířstva. Aby však vyhlazena byla na věky všeliká památka i národa českého vůbec, uvržena jest hrstka zbývajícího lidu českého v nejtužší nevolnictví, uzavřena mu škola národní, i dohnáno zpotvoření jeho tak daleko, až on sám styděl se za přirozený jazyk svůj, a jazykem cizím učil se zlořečiti a láti památce nejslavnějších mužů, vlastních otců svých. Tak hluboko byl jsi pokořen, národe český, tak hluboko klesl jsi během dvou set let, toť prohlubeň sníženosti Tvé!

Kam ale, těžce zkoušený národe, kam zmizela světová druhdy sláva Tvá, kam zmizela někdejší všech ostatních národů evropských úcta k Tobě, a je obé snad na věčné časy nenavratně pro Tebe ztraceno? Hle, temnou tuto roušku zde, nevíš co znamená, netušíš v srdci svém, co skrývá se jí po dlouhé již věky oblouzenému zraku Tvému? — Projděmež síně, v nichž mnohé rodiny od dávných let sestavují podobizny veškerých předků svých, i najdeme tam také po různu obraz, hustým zastřený závojem. Znamení to, že člen rodiny, jehož podoba takto zahalena jest, velkého pro celou rodinu byl původcem neštěstí, neb že dokonce považován jest za skvrnu rodiny a že tato s pocitem hanby tvář jeho zakrývá světu.

Má snad tato rouška zde podobný míti význam? Ano, tentýž neblahý jest význam její. Či nebylo nám po více než dvě stě let dokazováno a násilné vštěpováno, že všickni předkové naši z nejslavnější doby dějin českých od Jana Husa počínaje až k Janu Komenskému co kacíři byli vesměs jen samí proklatci, paliči, loupežníci a krvelační vrahové, od nichž všichni počestní lidé a tak i vlastní synové a potomci jejich s ošklivostí a hrůzou musí odvrátiti se, jež vlastní národ jejich na věky proklínati má co hlavní příčiny všeho neštěstí svého a jichž jmena nikdo ani vysloviti nemá bez znamení sv. kříže?

Ano, ano, ti poctivci, tak oni nám i celému světu líčili veškeré předky naše, i abychom nemohli pohlednouti jim v tvář, a neshledali v ní snad přece cosi lidského neb dokonce vznešeného, zahalili je všecky v tuto roušku největší ohavnosti, jíž lze jen domysliti se. A my potomci těchto obětí nejhanebnějšího utrhačství chceme neustále nechat przniti památku praotců svých? Chceme snad po všecky časy slouti syny proklatců? My podnes bychom nebyli tak dalece dospěli, abychom strhli onu od podlých sobíků a podvodníků upletenou roušku, a pohlédli v tvář otcům svým, abychom sami o nich vlastní utvořili si úsudek svůj a mužně ho na příště hájili proti veškerému světu, i zatočili oštěpem obrany nad hlavami těch, kdož by dále ještě chtěli hanu kydati na hlavy rodu našeho?

Čím provinil se náš Mistr Jan Hus? Předstuptež obžalobci jeho, předstupiž ty Jene Železný, biskupe Litomyšlský, i ty Michale z Německého Brodu s pověstným příjmím „de Causis“, i ty mistře Štěpáne Palče; předstuptež všichni, vy politování hodní náhončí kata kostnického, kteříž tak dalece zapomněli jste se, že co Čechové proti rodnému bratru svému Čechu a na potupu slavného království českého vystoupili jste co žalobníci před soudem cizím!

Byloť vám arci snadno žalovati před soudem sv. otců v Kostnici, o nichž jste napřed již věděli, že každý z nich bude cítiti se osobně uražena Husovým horlením proti přepychu a prostopášnictví jejich, i že pak všickni vespolek budou nestranným, ku podivu nestranným soudem ve strannické záležitosti své vlastní.

Nyní však, po půl tisíci let, předstupte sem před všeobecný a strannických vášní vašich prostý soud potomstva, před vznešený soud dějin lidských, jemuž jedině náleží veškeré soudní výroky minulosti a tudíž i nález na plamennou smrt v Kostnici revidovati s konečnou právoplatností pro tento svět, sem přistupte a opětujte, jaké viny shledali jste na mistru Janu Husovi.

Nelze vám nijak popírati, že mistr Jan Hus vedl ve všem všudy bezúhonný, vzorný život co pravý následovník Kristův, a to zajisté samo o sobě velice již svědčí proti oněm, kdož jej obžalovali, soudili a zatratili, neb největší jich žásť v nejhnusnějším libovala si smilství a prostopášnictví všeho druhu. Všickni tito mrzcí rozkošníci však jen proto, že mistr Jan Hus káral neplechy a neřesti jejich, volali zuřivě: „Upalte jej, upalte jej!“

Avšak slyšíme vás, vy zuřivci samozvané pravověrnosti, slyšíme vás brojiti a divoce křičeti: „Bylť kacíř Jan Hus, proklatý arcikacíř, a musí na věky býti zatracen!“ Utište se, hned pohledneme kacířství tomu přímo v tvář. Horlilť mistr Jan Hus proti hanebnému obchodu, jenž z nekonečné boží milosti tržiti chtěl co z prodajného sprostého zboží. Chce dnešního dne někdo tvrditi, že jest to kacířství? Nikdo neodváží se toho! Propadli jste, žalobníci, s první obžalobou svou před soudem dějin lidských.

Hlásalť Mistr Jan Hus, že říše Kristova není říší tohoto světa, a že tudíž následovníci jeho, biskupové i kněží vesměs nemají poddávati se nezřízené dychtivosti po marných statcích a rozkoších světských. Jest zde koho, jenž shledává v tom kacířství? Nikdo nehlásí se! Po druhé, žalobníci, odmítá vás soud dějin lidských.

Mistr Jan Hus byl toho příčinou, že utvořila se národní církev česká, jež sřekla se nesrozumitelné věřícím a zohyzděné mluvy latinské a ve všem všudy konala služby boží v srozumitelném lidu a přirozeném jazyku jeho. Zdaž v tom snad chtěl by kdo nyní viděti kacířství? Slavné ticho, velevýznamné to ticho, pro vás, žalobníci, a po třetí zavržena jest žaloba vaše před soudem dějin lidských.

Avšak Hus, volají rozsápaně obžalobci jeho, Hus dotýkal se také článků věrouky samé, i bludné zejmena rozšiřoval učení o večeři Páně. Nuže, vy horlivci víry, rcete, co jest víra? Nevíte, že víra počíná tam, kde přestává všeliké vědění lidské, i má kdo právo kaceřovati, zatracovati a upáliti jiného pro to, co on sám neví? Kdož rozumný staral neb dokonce hádal by se dnes ještě o to, je-li či není-li nutno přijímati pod obojí, aneb zmizel či nezmizel-li chléb ve večeři Páně? Či chtěli byste dnes ještě kaceřovati někoho, proto že v některé z těchto a podobných jiných věcí nemá stejnou s vámi víru? Možno vám ovšem podnes kaceřovati a zatracovati dle libosti. Avšak i kaceřovaný dle libosti může s chladnou myslí odvrátiti se od kaceřující společnosti vaší, a můžete pak ještě jako druhdy odevzdati jej na hranici k upálení? Tu, bohu díky, stavena jest moc vaše, na dobro stavena jest mocí ducha času, na věky stavena neodolatelnou mocí ducha osvěty, jenž co nejvyšší přikázání úplnou hlásá svobodu svědomí, jenž nezná nižádných kacířů ani v přítomnosti ani v minulosti.

Ustupte tedy již a ustaňte viniti Mistra Jana Husa, neb konečně a neodolatelně rozhodl již soud dějin, i zníť nezrušitelný jeho nález: „Není kacířem Mistr Jan Hus, alebrž mučenníkem přesvědčení svého, jest osvoboditelem národa svého z okovů nevolnictví duševního, jest jedním z nejpřednějších a nejvznešenějších bojovníků za všeobecnou svobodu lidskou.

Rozhlednětež se, Čechové, a pozorujte, kterak jmeno Mistra Jana Husi ctěno a váženo jest u všech národův osvícených, a kterak přední synové jejich z dalekých dostavili se krajin, aby společně s vámi oslavili dnes památku velkého buditele ducha lidského; i pohlednětež, kterak rodní bratří naši všech kmenů slovanských hrdě hlásí se k Mistru Janu Husovi co velduchu slovanskému! Chtěli bychom snad my samojediní zneuznávati jednoho z největších svých mužů, chtěli bychom snad jeho k vůli i vlastním svým nepřátelům odřeknouti se ho, i odřeknouti se slávy, kteréž jmenem jeho nabyl druhdy národ náš, a kteréž napořád těšiti se může ve veškerém světě vzdělaném? A zdali nyní, zdali národ český vůbec ještě náležel by mezi národy živé, kdyby nebylo bývalo mistra Jana Husi? Díky cizorodným králům jeho měli cizinci jen příliš často rozhodující vliv při dvoře, cizinci vládli na vysokých školách pražských, cizinci také měli již obecní správu královského hlavního města Prahy tak dobře jako zúplna v rukou, a mocným nátlakem se všech těchto stran den ke dni víc a více živel český ve veškerém životě veřejném ustupovati musil živlu cizinskému.

V nanejvýše nebezpečném okamžení tomto byl to Mistr Jan Hus, jenž zmalátnělého ducha českého k novému povzbudil životu a mocnou roznítil v něm snahu sebezachování. Jeho přičiněním Čechové opanovali vysoké školy pražské, jeho přičiněním zrušena nadvláda cizinců v obecní radě pražské, jeho zásluhou zveleben jazyk český co do slova i písma, a bojem ducha i meče, jenž vzplanul z mučennické smrti jeho. Čech opět stal se pánem ve veškeré vlasti své. Svobodou duševní Mistr Jan Hus povzbudil a posílil národ svůj také k zachování a slavnému zabezpečení národní jsoucnosti jeho pro celé dva věky; a národ ten neměl by s hrdostí, neměl by s vděčností pohlížeti k němu po všecken čas svého trvání?!

Roztržena budiž neblahá ta rouška, kterouž závistná ruka cizí po dvě stě let zakrývala největší slávu naši, roztržena budiž na vždy, aby celý národ náš pro všecku budoucnost zříti mohl opět ve vznešenou tvář osvoboditele i oslavitele svého.

(Rouška spadne.)

Veřejně, Mistře Jene Huse, před celým světem hrdě nazýváme Tě svým, i chceme památku Tvou ctíti a slaviti, pokud trvati bude jméno české. Nedbáme toho, zdali jiní Tě kaceřují, aniž více třeba nám staviti Tě v řadu svatých. Vímeť, že jsi největší chloubou naší, ozdobou veškerého Slovanstva i světlou hvězdou celého člověčenstva. Vejdiž v chrám oslavenců našich a v jich přední řadě zaujmi místo! — S Tebou zároveň pak voláme nyní v střed našich mužů nejslavnějších též šlechetné přátele Tvé: Mistra Jeronýma Pražského i Mikuláše z Husince, i voláme všecky, jichž jmena zaskvěla se v zahájené Tebou nejskvělejší době dějin českých. A hle, jeví se již velerek a nepřemožený vítěz náš Jan Žižka, tvůrce nového umění válečného, obhájce vlasti a postrach našich nepřátel, a za ním oba Prokopové, proslaveni vojevůdcové vítězoslavných bojovníkův božích. Vstupuje moudrostí a rekovností proslulý král náš, velký Jiřík Poděbradský s přítelem a důvěrníkem svým Mistrem Janem Rokycanou. Přichází pak Petr Chelčický v dalece vzdálenou budoucnost zírající věštec nového zřízení společnosti lidské, i zavírá řadu slavných velký náš Jan Amos Komenský, hvězda to večerní vyhaslého lesku slávy národa našeho. V jak světlém kruhu jasných paprsků slávy nejvyšší září tu pojednou jmeno Tvé, národe český! Pozoruješ nyní, kam dřívější byla zmizela světová sláva Tvá, kam úcta ostatních národů k Tobě?

Národ, jenž nectí zasloužilých mužů svých, sám cti hoden není. Národ, jenž neslaví velkých mužů svých, sám vlastní maří slávu svou. Národ, jenž zapomíná svých veleduchů a bohatýrů, sám v temné vrhá se zapomenutí u národů ostatních. — Nečestné takové zapomenutí po více než dvě stě let neblahým bylo osudem naším. Minula však ona doba a nevrátí se více. Dnešního dne, národe český, oslavením památky jednoho velikána svého, oslavením 500leté památky narození nesmrtelného Jana Husi, sám navracuješ sobě dlouhou řadu mužů slavných, sám navracuješ sobě slavnou minulost, sám navracuješ sobě vážnost a úctu všech národů osvícených. — Znovu krev slavných předků proudí ve všech žilách Tvých, znovu po příkladu jejich mužně a neustupně hájíš nepromlčitelného svatého práva svého i vlasti své, znovu obracejí se k Tobě uznání plné zraky veškeré vzdělané Evropy.

V tomto znamení, národe česko-slovanský, v znamení vítězství otců Tvých již svítá Ti nová nadějné budoucnosti zora, v znamení vítězství otců svých i Ty slavně zvítězíš!

---

1. Viz: Slavnostní řeči Dra Karla Sladkovského. V Praze 1878.