Ďáblické pohřebiště

Údaje o textu
Titulek:	Ďáblické pohřebiště
Autor:	Popelka Biliánová
Zdroj:	Národní listy roč. 70, č. 174. str. 3 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	31. 07. 1930
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Ďáblice

Není těmito řádky míněno nové, pražské obecní pohřebiště ďáblické, které leží pod vrchem Ladvím (ale blíž k Libni) a ďáblickým sluje proto, že leží na pozemcích ďáblických. Ale název hřbitova „ďáblický“ není zrovna lákavý nejen pro křesťany, ale ani pro bezvěrce nebo jinověrce a měl by býti změněn na jméno „hřbitov na Ladví“, nebo pod Ladvím, což by bylo místně správné a hnedle by se vžilo. Budiž tuto jen tak maně připomenuto, že ještě ve třináctém století nařizuje papežský nuncius farářům českým, aby měli své osadníky k tomu, aby pochovávali své mrtvé pořádně na hřbitovech u kostelů a nikoli kdekolivěk na Ladech u svých předků.

Zvláštní shodou okolností na druhé, severní straně Ladví, přímo v osadě ďáblické, objeveno bylo v posledních dnech jiné pohřebiště, ale popelnicové.

Zde na ďáblickém pohřebišti, jehož rozsah bude teprve prozkoumán — mezi popelnicemi nalezena byla i kostra skrčence. Svrchovaně zajímavý nález: Kdo byli tito skrčenci, kteří ojediněle nalézáni jsou dosti často v širém okolí pražském. V Úněticích pod vrchem Babou i dál v Šárce, pod Vyšehradem u kostela sv. Bartoloměje, v Podolí, ve Vršovicích i jinde. Tyto kostry pochovány jsou v zemi v poloze skrčené tak, jak leží dítě v lůně matky, totiž: kolena přitisknuty k tělu a lokty rukou o ně opřeny — dlaně přitisknuty byly ke tváři. — Kdo byli tito lidé, takto nezvykle pochovávaní? Vyznavači nějakého zvláštního náboženství, nebo zvláštní třída lidí? A jak byl mrtvý do této polohy připraven, kdyžtě mrtvé tělo přece ztuhne? Ještě za živa — ale umírající — nebo po smrti bylo tělo nějakým zvláštním způsobem zvláčněno a poddajným učiněno?

Pisatelka těchto řádek vzpomíná na svůj časný dětský věk — tedy asi před šedesáti lety: tenkrát pochován byl na podčáplském našem hřbitově také člověk — muž v poloze skrčené sedící (jako někteří Židé) a prý všichni muži toho rodu museli býti takto pochováni. A proč? Nezvěděla jsem. Tenkrát ještě velmi živé byly u nás pověsti o vlkodlacích a upírech.

Ďáblice jsou samy sebou osada hodně zajímavá. Leží v údolní široké prolaklině pod Zdiby na nejúrodnějším pásu země České, který se tímto směrem táhne od Vltavy až k Vinoři. A nad Ďáblicemi vypíná se táhlé pohoří, zde zvané Na Ladví, kde jest nejvyšší místo v okolí pražském — 365 m nad mořem. Toto místo bylo prý zasvěceno slovanské bohyni Ladě, která zde měla své božiště. A tu hned dole na svahu pod lesem zjevuje se občas v noci nějaká bílá, zakletá dívka a usedá blíže kříže pod stromy.

Ďáblice jmenovaly se prý za stara Davlice. Obojí jméno ukazuje na ženskou podstatu a odvozeninu od jména děvy — Davlice = Děvice — jako naproti za Vltavou Dejvice.

A že Ďáblice? Nedivno — doba křestanská všecko, což pohanské bylo — přisuzovala čertu: rokle, skály, kameny atd. a Ďáblice bylo Děvicím příbuznější nežli Čertice — zůstaly Ďáblice i osadě asi knéžek bohyně Lady, které zde měly své sídlo. Však Šárka — také sídlo kdysi kněžek pohanských — nemá jméno také o nic krásnější: šarkán jest ve staroslovančině drak a Šárka jest tudíž — dračice. Do takového světla postavila staré, pohanské náboženství nová víra křesťanská…