Čtyřverší Omara Chajjáma/Úvod k prvému vydání

Čtyřverší Omara Chajjáma
	Úvod k prvému vydání	1.

Údaje o textu
Titulek:	Úvod k prvému vydání
Autor:	Josef Štýbr
Zdroj:	CHAJJÁM, Omar. čtyřverší Omara Chajjáma Praha: Symposion, 1947 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ghiásuddín Abu-I-rath ’Omar bin Ibráhím al-Chajjámí, slavný perský matematik, hvězdář,volný myslitel a epigramatik, narodil se Níšápúru v perské provincii Chorásánu v prvé polovici našeho jedenáctého století^[1] a zemřel tamtéž roku 517 A. H.(1123 A. D.), prý ve stáří 85 let.^[2] Jeho vlastní jméno ’Omar (’Umar) seodvozuje od arabského slova ’umr (život) a jeho rodinné jméno Chajjám (stanař) asi od řemesla jeho otce Ibráhíma.

Jako jinoch byl poslán k slavnému učiteli imámu Movafrakovi v Níšápúru, o němž šla pověst, že kdo s ním četl korán, dojde v životě štěstí. U něho se setkal se spolužáky Nizámu-l-mulkem^[3] a Hasanem ihn Sabbáh, se kterými se spřátelil do té míry, že v mladické horlivosti napili se navzájem krve jeden druhého a slíbili si poděliti se o své štěstí v budoucnosti.

Když pak Nizámu-l-mulk se stal vezírem sultána Alp-Arslana (1063–1073), pomohl Hasanovi k hodnosti dvorního tajemníka. Ale tento zatouživ vyrvati místo svému příteli a dobrodinci, stal se svými podlými pletichami u dvora nemožným a byv zbaven svého úřadu klesal, až se stal náčelníkem zlověstné sekty Ismá’ílíů a posléze prý i vrahem svého přítele Nízámu-I-mulka.

Druhému příteli, Omaru Chajjámovi, nabídl Nizámu-l-mulk správu Níšápúru s příslušnou provincií. Ale skromný filosof Omar namítl, že netouží po správě provincií a vládě nad lidem, a spokojil se roční pensí deseti tisíc dínárů ze státní pokladny v Níšápúru. Tím mu bylo umožněno cele se věnovati jeho oblíbeným vědám, matematice a hvězdářství. V obojím proslul tak, že jeho hlavní dílo o algebře, napsané arabsky, a jiné jeho práce toho druhu ho postavily mezi přední vědce v tomto oboru. Z té příčiny povolal ho roku 467 A. H. (1074 A. D.) sultán Malikšáh do osmičlenné komise k opravě kalendáře. Výsledkem prací této komise bylo opravené vydání „Zídž-í Malikšáhí“ (astronomických tabulek) a zavedení tzv. éry Tárich-i Džalálí, jež začíná 10. ramazánem 471 A. H. (15. březnem 1079). Vedle toho napsal Omar různá vědecká díla, z nichž však se zachovaly jen „Ukázky problémů algebry“, vydané F. Woepckem roku 1851 a „Stať o některých nesnázích definic Euklidových“, chovaná v knihovně leydenské.

Jinak jsou životopisná data Omarova shledána z různých úryvků a anekdotárních zmínek, jež o něm zanechali jeho současníci, přátelé i odpůrcové. Woepcke na př. v předmluvě ke zmíněné publikaci, přeložené z rukopisu v Bibliotheque Nationale, uvádí charakteristiku Omarovn dle jeho vrstevníka Sahrastáního v jeho díle „Ta’rích al-hukamá’“. Sahrastání nebyl Omarovi zvlášť nakloněn a líčí ho jako největšího učence své doby, jenž hlásal vyhledávání Jediného Původce veškerenstva pomocí skutků, posvěcují. cích tělo i duši, a odporučoval studium politiky a řeckých spisovatelů. Ve svých básních však prý hlásal základy naturalismu a neorthodoxní názory, pro něž byl nenáviděn. Z obavy o svůj život prý se odmlčel slovem i perem, vykonal pouť do Mekky a vrátiv se chodil sice k ranním í večerním modlitbám, ale přes to byly jeho volné názory veřejným tajemstvím. Podobně se o něm vyjadřuje Abu-l-Fidá’, který žilo 200 let později.

Zajímavý příběh o Omarovi vypráví jeho žák Nizámí-ji-’Arúdí ze Samarkandu ve svém spise Čahár maqála (Čtyři rozpravy). Roku 506 A. H. (1112–13 A. D.) setkal se v Balchu s Omarem, který mu řekl za rozmluvy: „Můj hrob bude na místě, kde na mne budou stromy sypati květy dvakrát do roka.“ Ta slova zarazila Nizámího, ježto se příčila koránu. Ale když za 14 let po Omarově smrti navštívil Níšápúr a vyhledal hrob jeho na hřbitově Híra či Hírí, byl překvapen vida, že hrob, který byl u zahradní zdi, přes niž se skláněly větve hrušní a broskví, byl zasypán květy těchto stromů, tak že ho nebylo ani znáti.

Jako básník měl však Omar mezi velkými básníky íránskými zvláštní osud. Ve své vlasti dodnes slyne především po své vědecké stránce jako slavný hvězdář, matematik a filosof, jakoby byl u něho vědec básníkovi na úkor. Kdežto Sa’dí, Firdúsí a Háfiz žijí stále v srdcích a na rtech všech Peršanů, básně filosofa níšápúrského měly stejně tklivý osud jako jejich tvůrce. Ten, pronásledován náboženskými fanatiky a znešvařen súfii, byl takřka na živu zachován jen svobodomyslnou elitou a přízní a obdivem hýřilů. Ale snad se právě tímto splnilo i jeho přání.

Zato Evropa a Amerika našla a ctí v Omarovi především velkého básníka, skladatele slavných čtyrverší. Jeho slávu založil na západě anglický básnik a překladatel jeho Edward Fitzgerald, který šťastnou rukou přeložil a parafrasoval výbor z jeho čtyrverší, jež po různých osudech nakonec ovládla anglickou básnickou literaturu na sklonu 19. století a zůstala v ní dodnes klasickým dílem^[4] Odtud přešel Omar do všech světových literatur a dnes ani nelze přehlédnouti, celý jeho rozsah v nich.^[5]

Hledě zrakem svých věd do nezměrných oblastí všehomíra a hloubaje o tajemství stvoření, života, smrti a nebytí a o účelu a určení tvorstva a člověka, zastavil se Omar nad neproniknutelnou záhadou všech těch věcí. A nedocházeje odpovědi ke svým otázkám, doznal sice svou nevědomost, ale postavil se mužně na odpor vůči nedokazatelnému a své závěry vlil do svých kvatrén, v nichž se jeví dle různých nálad, tu jako pantheista, jenž hledá sblížení a splynutí s božstvím po způsobu mystiků, tu jako atheista, jenž nevidí ve vesmíru jiné vůdčí síly než slepý osud. A shledávaje všecko filosofické tápání marným, upadá v naturalismus a přidrží se toho, co chápe bezprostředně svými smysly, zříká se každé spekulace a oddává se požitku dneška, nevěda a nestaraje se, co ho čeká zítra, a dospívá k svému kredu: „Jez a pij a buď vesel, dokud jsi živ“ –Horatiovu „carpe diem!“

Ve svém filosofickém pojetí vesmíru bývá přirovnáván k Lucretiovi, ve svém volném názoru o božství, lidství a světě k Voltairovi, nad nímž však stojí vysoko svými rhapsodiemi ke chvále vína, lásky a rozkoše a svými vášnivými žalobami na zlovolný a neúprosný osud, jenž krutě odsuzuje k zániku vše dobré, krásné a vznešené na světě. Místy zračí se v něm předchůdce Byrona, Swinburna a Schopenhauera a moderního pesimismu. Ale jeho mohamedánská výchova spočívala na zásadách koránu a šarí’y a proto přese všechnu snahu vymaniti se ze začarovaného kruhu moslemského pojmu božství, lidství, života, smrti, ráje a pekla, buší marně křídly své fantasie a chladným výpočtem svých věd o stěny svého duchovního vězení. Není vysloveným nevěrcem, ale silným pochybovačem a posléze se přece jen vrací do oblasti citu a víry, vzývá svého Boha vroucími modlitbami, na smrtelném loži čte v Avicennově knize aš-Šifa’ kapitolu „0 Jednom a mnohých“ a umírá se slovy: „Ó Bože! Zajisté jsem se snažil poznati Tebe, pokud mé sily stačily; pročež mi odpust, neboť vědomost má o Tobě jest opravdu mou jedinou možností přiblížiti se k Tobě“^[6]

Svými čtyrveršími zaujímá Omar zvláštní místo mezi svými vrstevníky a velkými básníky iránskými. Jiní, jako Firdúsi, ’Attár, Nizámí, zanechali celé folianty svých básní. O Omarovi se ani neví bezpečně, jaký vlastně byl rozsah jeho básnického díla. Počet jeho čtyrverší se odhaduje dle různých rukopisů velmi různě, od 124 až do 1200. Mnohá z jeho čtyrverší se přisuzují různým jeho následovníkům a napodobitelům, o něž nikdy nebyla nouze. Nejstarší známý rukopis bodlejský (č. 525), který pochází z roku 865 A. H. (A. D. 1460–1461), tedy více než tři století po Oma. rově smrti, čítá 158 slok.^[7] Všecky ostatní – a jest jich celá řada – jsou mladších dat a není vyloučeno, že se kdesi v orientě najdou ještě jiné. Co jest v tom počtu bezpečně Omarovo, jest většinou pouhým dohadem, jako zase jest dohadem to, co se mu nemá připisovati. Jestliže tedy pisatel rukopisu laknauského,^[8] z jehož litografického vydání z roku 1894 tento překlad pořízen, uznal za vhodné přes některé opakování přisouditi Omarovi všech těch 770 slok, pokládám za správnější býti při překladu úplným, nežli dopustiti se neoprávněné libovůle menším výběrem.

Rubá’í znamená čtyrverší, kvatrénu, tetrastich. Množné číslo rubá’íját. Rubá’í znamená slovo o čtyřech písmenách, v básni pak sloku o čtyřech verších, v nichž prvý, druhý a čtvrtý končí stejným rýmem, kdežto třetí vyznívá na prázdno, což dodává sloce zvláštního spádu. Rýmují-li se všecky čtyři verše, jmenuje se taková sloka rubá’í tarána – píseň

V překladu jsou obého četné ukázky. Rýmy v originálu jsou skoro vesměs opakovaná tatáž slova i celá rčení, jimiž jsou verše zakončeny; často však je předchází ještě zvláštní rým uprostřed veršů. I to podáno v překladu tu a tam (č. 21, 26, 185 a j. v.).

Rozměr v perské poesií vůbec jest přísně dodržovaná časomíra, ještě přísnější nežli v poesii řecké, rubá’í však jest ze všech druhů veršů nejvolnější aspoň potud, že jsou v něm dovoleny určité obměny v časomíře dle těchto vzorů:^{[red 1]}

afsús ki náma-ji džaváni taj šud
vín táza bahár-i šádmání tai šud
ván murgh-i tarab ki nám-i ú búd šabáb
farjád kai ámad u nadání kai šud

Ukázka originálu čtyrverší s. 332 s českou transliterací

Zakladatelem čtyřverší byl Abú Sa’íd bin Abi-l-Chair, který je uvedl do perské poesie k vyjádření vtipných nápadů a myšlenek súfíistické mystiky. Omar však překonal svůj vzor.

Každý rubá’í sám o sobě tvoří celek, hotovou báseň, a nemá s předcházejícími ani následujícími po smyslu žádné souvislosti, leda nahodile. Původně byl každý rubá’í napsán na zvláštním listu a seřazení slok v díván (sbírku) jen abecedně dle posledního písmene rýmu jest zcela nahodilé, takže celá sbírka jest jen chaotická snůška myšlenek velmi různého druhu. Jedny jsou čistě mystické, jiné pantheistické; jedny vážné, filosofické, jiné vtipné, humoristické; jedny abstraktní, jiné realistické atd., celek pak jest jakýsi kaleidoskopický breviář volného myslitele, vzpírajícího se tu nevědomosti, licoměrnosti a nadutosti orthodoxních kněží a učenců, tu výstřednostem a řádění pokrokářských Súfiů. A ačkoli títo si ho hleděli přisvojiti dávajíce jeho slokám násilně význam vesměs mystický, on vede s ními otevřeně a úspěšně boj, používaje k své satiře jejich vlastních zbraní z jejich mystické slovní výzbroje. V tom směru se stal mnohými místy nedostižným vzorem Háfizovi.

V českém překladu není možno sledovati originál ve výše uvedeném rozměru, už proto nikoli, že se řídí perská časomíra pravidly v češtině zhola nepřípustnými. Z toho důvodu zvolil jsem si ke své práci přízvučný desetislabičný verš jambický s mužským rýmem. Jinak byl jsem veden k tomuto rozhodnutí též návykem od svého překladu Fitzgeraldovy verse z angličtiny a pak proto, že se mi tato cesta jevila nejschůdnější, neboť jsem shledal v této formě možnost vyjádřiti přiléhavěji prostotu, přímost, úsečnost a spád dikce Omarovy. Sotva snad třeba připomenouti zvláště, že při vytknu té povinnosti zachování určitého rytmu a rýmu musel jsem sleviti leccos z filologické věrnosti. Šlo mi především o to, abych podal překlad básnický, zrcadlící myšlenky a obrazy originálu a při tom zachoval jeho jasnost výrazu a plynulost mluvy a tím se co možná přiblížil umění autorovu. Pokud se mi to zdařilo, zůstavuji úsudku laskavého čtenáře.

Dr. J. ŠTÝBR

---

1. Rok jeho narození klade se do let 1018–1024–1050–1060 a rok jeho úmrtí do let 1123–1124.
2. Domněnka Johna Payne-a. jakoby byl Omar dosáhl věku nad 100 let, spočívá asi na omylu z překladu 2. verše čtyřverší 632, jejž Payne překládá slovy: sto let jsem žil a Tvé lásky, blažených.
3. Tato historie, jak ji uvádí Fitzgerald, bývá brána v pochybnost. Tak E. G. Browne (A Literary History of Persia II, New York) dává za pravdu Houtsma-ovi, že to nebyl Nizámu-l-mulk, nýbrž prý méně slavný pozdější ministr Anúširván bin Chálid. Browne však sám též cituje doslovně historii o Nizámu-l-mulkovi, jak svrchu udána, ze spisu „Džámi’u-t-tavárích“, slavných dějin mongolských z počátku 14. století od Rašíduddína Fadlulláha.
4. Viz můj překlad „Rubá’lját Omara Chajjáma z angl. verze Edw. Fitzgeralda“, 1922. L. K. Žjžka, Praha.
5. Obsáhlou literaturu ovádi Nathan Haskell Dole v „Multivariorum Edition“. Boston 1912. a Karl Herrmann Ethé v „Eneyclopaedia Brittanica“, New York 1911.
6. Cit. E. B. Browne, II, s. 251.
7. Jeho faksimile s anglickým překladem otiskl Edward Heron Allen, Londýn, 1898.
8. Lucknow nebo Lakhnau (Vysl. Laknau). hlavni město provincie Oudh v britské Indii.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Zde chybí (doufejme, že dočasně) zobrazení metra Omarových čtyřverší a text jedné jeho básně v arabském písmě (viz zdroj), jelikož nevím jak do českého textu vložit „versologické a arabské znaky“. Doufám, že jiní budou vědět jak na to. Tyto versologické a arabské znaky (spolu s transliterací) by zřejmě měly být vycentrovány (opět viz zdroj). PS: Možná by stálo za úvahu, zda „nezhypertextit“ Štýbrův poznámkový aparát a využít tak možností elektronického textu. Byl by to sice odklon od zdroje a jistě i od originálu, ale zde by myslím bylo lepší dát přednost funkci před 100% věrností. Myslím, že po „zhypertextění“ postačí poznámka, že v původním textu se hypertext nenachází, i když by to mělo být zřejmé na základě zdravého selského rozumu.