České státní právo
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | České státní právo |
| Autor: | Alois Rašín |
| Zdroj: | RAŠÍN, Alois. České státní právo Praha : Vydavatelstvo „Časopisu čes. studentstva, 1891. Moravská zemská knihovna v Brně |
| Licence: |  PD old 70 |
| Index stran | |
 |
|
Co jest obsahem českého státního práva?
Každý ze čtenářů tohoto spisku viděl asi již obraz, na kterém v prostředku namalován jest znak Čech, po jedné straně znak Moravy, po druhé Slezska. Nad těmito znaky vznáší se koruna česká.
Obrazem tímto znázorněna jest veledůležitá zásada českého státního práva, že Čechy, Morava a Slezsko činí jediný nedělitelný celek jediný stát.
Země tyto mezi sebou úzce jsou spojeny. Každá z nich má ovšem svůj sněm, dává si pro sebe zákony, spravuje svoje záležitosti sama čili má samosprávu. Ale vedle toho mezi zeměmi těmito jsou taková pojítka, která působí jejich celistvost. Tato pojítka jsou dvojího druhu: jednak je to osoba krále, jednak jsou to některé záležitosti společné všem zemím a společně vyřizované.
Král nastupuje na základě zákona o dědičné posloupnosti, k čemuž před bitvou bělohorskou u každého krále přistoupiti musilo přijetí jeho od stavův. Po vymření rodu panovnického nastupuje svobodná volba krále. Král jest vládcem v Čechách, na Moravě a Slezsku, a to takovým způsobem, že všechny tyto země musí býti sloučeny pod žezlem jediného panovníka. V případu vymření rodu panovnického nebylo by tedy možno, aby zvolen byl jiný panovník pro Čechy, jiný pro Moravu a jiný pro Slezsko, nýbrž panovník zvolený byl by panovníkem ve všech zemích jako král český. Neboť Morava jest zemí nerozlučně přivtělenou Slezsko pak je lénem koruny české. Rozdíl těchto poměrů leží v tom, že Slezsko by na čas mohlo dáno býti v užívání od krále samého, Morava jen se svolením společného sněmu.
Tato nedílnost zemí českých slavně byla slibována při korunovaci. Král dovolávaje se Boha za svědka a pomocníka, sliboval, že vždy chce práv a výsad tohoto království hájiti, od něho ničeho neodcizovati, naopak je pokud možná rozmnožovati. Korunovace byla tedy slavným prohlášením jednoty země. Korunovaci nesmíme však stotožnovati se státním právem, neboť ona jest pouze formálním prohlášením panovníka, že chce dle zákonů zemských se říditi. Ale vyplnění slibu toho, to jest skutečné obnovení samostatnosti české, nenásledovalo ani po korunovaci Leopolda II. ani po korunovacích Františka I. a Ferdinanda Dobrotivého, takže z toho jasně vidíme, že žádati obnovení státního práva jest daleko důslednější nežli volati jen po korunovaci. Korunovace spíše by měla zpečetiti, zakončiti obnovení státního práva než aby předcházela bez jeho uskutečnění.
Druhý svazek vížící země koruny české v pevnou jednotu byly některé společné záležitosti, pro které zřízen byl také společný orgán tak zv. generální sněm, to jest sněm, na němž měly účastenství všecky země koruny české, takže můžeme jej nazvati — abychom učinili věc názornější — radou říše české. Každá země vyslala ze svého sněmu posly, sněm český účastnil se buď celý nebo také jen komissí. Každá země měla jeden hlas a usnesení přišlo jen tehdá k místu, když všecky země souhlasily. Nemohlo tedy několik zemí přehlasovati jednu z nich.
Sněmy tyto svolával král dle toho, jak potřeba kázala. Působnost jejich byla:
- volba krále;
- přijímání korunovační přísahy od krále a slibování věrnosti králi;
- všechny důležitosti, které se týkaly důstojnosti a stavu celé koruny české.
Takovými důležitostmi byly ku př. základní zákony o nedělitelnosti země a o posloupnosti přijaté za Karla IV. (1348. 1355.), sesazení Zikmunda sněmem Čáslavským (1421.), dočasné rozdělení Čech a Moravy mezi Matiáše a Rudolfa II. (1611.), spolek mezi korunou českou a stavy uherskými a j. v. Sněmy tyto se scházely i po úpadku českého státu, po bitvě bělohorské, poněvadž sněmy korunovační jsou sněmy generálními, tak že poslední sněm zemí koruny české zasedal při korunovaci r. 1836.
Třetí důležité pojítko zemí českých je tak zvané právo obyvatelské, které mělo ve středověku stejný asi význam jako nyní státni občanství. Mohl totiž dle tohoto práva jen ten nabýti úřadů zemských, dvorskych, nemovitosti a důchodů, kdo byl odedávna usedlým v zemi neb obdržel zvláštní vysadou toto právo. Právo obyvatelské v jedné zemi nabyté platilo pro všechny. Výsadu tuto udílel dříve sněm zemský společně s králem; dle obnoveného zřízení z r. 1627. pak jen král samostatně. Ten, kdo obdržel právo obyvatelské výsadou, musil vydati tak zvaný revers čili, jak my bychom nyní řekli, slib občanské vérnosti, v němž sliboval, „že žádného jiného za pána dědičného míti nemá než J. Mst. krále českého korunovaného (od doby Marie Terezie vkládáno místo korunovaného panujícího).“ Poslední právo obyvatelské dáno bylo r. 1847., jímž, jak výslovně se praví, přijata byla Karla hraběnka z Bergenu „za obyvatelku královstvi českého a zemí přivtělených“ (t. j. Moravy a Slezska).
Již dříve jsme řekli, že, pokud záležitosti nebyly společnými, rozhodovala si každá země úplně samostatně, samosprávně.
Stát český byl státem s ústavou stavovskou. Ústavním státem byl proto, že král neměl práva jediný vládnouti, nýbrž děliti se musil při vykonávání určitých aktů vládních se sněmem o svoji moc. Aby totiž určité zákony platnými byly, musil souhlasiti s nimi sněm zemský. Ale tento sněm zemský nebyl sestaven, jako nyní jest obyčejem, z poslanců zvolených od lidu, nýbrž na sněmu měly účastenství jen určité třídy čili stavové, kteří tam měli právo zasedati na základě svého rodu a majetku (stav panský a rytířský) nebo důstojenství (duchovní) nebo privileje (zástupci svobodných měst).
Takový sněm nazýván sněmem stavovským. A takovýto sněm dosud právně trvá, poněvadž stavové čeští neměli tolik vlastenectví a tolik porozumění pro nové svobodomyslné řády státní, aby učinili podobně jako stavové uherští, kteří r. 1848. změnili ústavu zemskou učinivše ze sněmu stavovského sněm volených zástupců lidu a usnadnili tím boj o obnovení svého státu.
Jako nyní panovníkovi některá práva neobmezeně jsou vyhrazena, v jiných však vázán je na svolení sněmů, tak bylo tomu také dle ústavy české.
Král neobmezeně mohl vésti správu financí čili komory královské, to jest rozhodovati o vydáních, pokud se nejednalo o vydání z takových příjmů, které králi sněmem jen k určitému účelu byly povoleny.
Král měl právo raziti mince dle ustanovení zvláštní smlouvy. Léna koruny české mohl udíleti na čas samostatně. (Tak bylo r. 1858. Těšínsko ve Slezsku od císaře Františka Josefa I. jakožto panujícího krále českého a jako „léno koruny české“ uděleno arcivévodovi Albrechtovi k užívání s tím, že po vymření rodu jeho zpět připadnouti má koruně české.) Hrozilo-li zemi nebo panovníku z ciziny nebo domácími spory nebezpečí, mohl povolati tak zvanou obecnou hotovost zemskou, kteréž se súčastniti musili všichni dospělí muži. Ale hotovosti této nesmělo od krále užíváno býti k válkám výbojným, ano do r. 1720. ani ne na ochranu ostatních zemí habsburských leč se svolením sněmu zemského. Z toho jde, že právo vypovídati válku útočnou nenáleželo do výhradné moci královy.
Od této hotovosti musíme lišiti vojsko královské, to jest vojsko najaté čili žoldnéřské. Tohoto vojska mohl si najmouti král, kolik chtěl, jen když si je sám zaplatil.
Do právomoci sněmu naproti tomu náleželo:
- povolování a odepírání berní a
- platů na najaté vojsko.
Náklady veškeré správy státní měl vlastně nésti král sám. Za účelem tím dána mu hojnost statků v Čechách, příjem z cel, hornictví, soli atd. Jestliže tyto příjmy nestačily, král žádal stavů, aby mu povolili vypsání berní (ku př. daně pozemkové, daně z nápojů atd.) buď na jeden rok neb i na několik let. Stavové mohli to buď povoliti neb odepříti. Podobně se to mělo s platy na najaté vojsko. Nebylo to sice povolení k odvádění branců jako jest v nynějších státech, ale při obnovení státního práva by to vyšlo na jedno, poněvadž král český nemá již královských statků (které z valné většiny byly prodány za účelem umoření dluhů státních) a musil by tedy žádati každoročně o povolení nákladů na vojsko. Dle výše povolených sum řídil by se pak počet vojska.
3. Máme-li na mysli, že daně vypisovaly se jen, když nestačily příjmy ze statků královských, vysvětlíme si neobyčejnou důležitost třetího práva stavovského sněmu, to jest práva dávati neb odepírati svolení k odstoupení, prodeji, darování nebo zastavení statků královských. Nyní nemá ovšem již právo toto valného významu, poněvadž stavové dávali svolení k jejich zcizení hlavně ze sobeckých příčin, aby nemusili pro těch několik let, na které stržená cena vystačila, platiti daní. Naposledy pak r. 1825. obecným svolením práva toho ve skutečnosti se vzdali.
4. Sněm měl dále právo dávati zákony, které právoplatnými byly teprve, když král je schválil. Objem této moci zákonodárné nebyl vždycky stejně veliký. Před r. 1627. dával sněm zákony ve všech věcech vyjímaje ty, které byly vyhrazeny králi. Po obnoveném zřízení zemském z r. 1627. velice tato právomoc sněmů byla oslabena, ale nikdy nezanikla.
5. Sněm český měl jedno vynikající a zvláštní právo: bdíti nad celistvostí země, povolovati neb odepírati odstoupení jednotlivých částí země. Tak dal sněm svolení k odstoupení části Slezska Prusku po nešťastné válce Marie Terezie r. 1745.
6. Sněm měl dále právo povoliti neb odepříti účastenství obecní hotovosti ve válkách mimo zemi, o čemž již svrchu byla řeč.
Co se týče veřejné správy, byla v rukou samosprávy (v obcích a městech svobodných) a v rukou královských hejtmanův.
Školství bylo úplně samosprávné jsouc v rukou obcí, farních obcí, klášterův a měst. Universita pražská byla úplně samosprávná.
Soudnictví bylo v rukou zemských, městských a královských soudů.
Úředníkem v zemi mohl býti jen ten, kdo měl právo obyvatelské v některé ze zemí koruny české. Zemští úředníci jmenováni byli od krále k návrhu sněmu jen z občanů českého státu.
Jazyk český byl původně jazykem státním. Teprv od obnoveného zřízení z r. 1627. byly oba jazyky rovnoprávny.
Poměr mezi jednotlivými zeměmi českými byl vytvořen na základě úplné rovnosti. Království české mělo jen o jedno právo více: bdíti nad celistvostí koruny české.
Od r. 1526. spojeny byly země koruny naší tím, že povolaly na trůn Ferdinanda I. z rodu Habsburského, se zeměmi rakouskými a s Uhrami. Jaký byl poměr mezi těmito zeměmi a korunou českou?
Pojítko jediné, které mezi nimi bylo, byla osoba panovníka. Jinak společných záležitostí neměly a neměly také společných sněmů. Poněvadž pak mezi nimi nebylo jiného spojení nežli osoba panovníka, říkáme, že země naše s ostatními zeměmi stojí v osobní jednotě čili cizím názvem v personální unii. Kdyby měly země tyto nějaké společné věci, stály by ve svazku věcném čili v reální unii. Panovník měl ovšem některá svrchu uvedená oprávnění vládní (jako na př. správu pokladny a j.), takže pro tato práva panovníkovi vyhrazená byly zřizovány zvláštní společné úřady. Poněvadž však práva tato byla osobními, neměnilo se tím nic na státoprávním poměru zemí českých k ostatním zemím rakouským. Tím se jen soustřeďovala čili centralisovala správa panovníkem prováděná, úřady tyto pak byly jen dvorskými, ne státními.
Po tomto stručném vylíčení poměrů státoprávních naznačme si podstatu čili jádro českého státního práva několika stručnými větami:
Země koruny české jsou jednotným, nedělitelným celkem. Spojeny jsou nerozlučně:
- osobou krále, který všecka oprávnění vládní ve všech zemích těchto vykonává jako český král;
- společnými věcmi vyřizovanými na sněmech obeslaných ze všech zemí korunních;
- společným státním občanstvím. — Jinak jednotlivé země mají plnou samosprávu.
Království České (Čechy, Morava a Slezsko) je stát ústavní. Vládní moc vykonává král z části neobmezeně, z části se svolením sněmů (pro společné věci společných, pro zemské věci zemských).
Sněmům společným náleží:
- volba krále a změna řádu posloupnosti;
- přítomnost při korunovaci;
- důležitosti celé koruny se týkající.
Sněmům zemským náleží:
- právo povolovati neb odepírati berně;
- právo povolovati neb odepírati náklady vojenské;
- dávati zákony;
- činiti návrhy k volbě zemských úředníkův;
- právo vypovídati útočnou válku (společně s králem);
- český sněm má právo rozhodovati o odloučení lén koruny české a zcizení královských statkův.
Soudnictví je z části v rukou samosprávy, z části v rukou krále.
Veřejná správa dělena mezi krále a stavy.
Vyučování je v rukou samosprávy.
Oba jazyky jsou úplně rovnoprávny.
Úředníky zemskými i dvorskými či královskými mohou býti jen občané českého státu. Úředníci přísahají věrnost nejen králi, nýbrž i zemi.
Králi náleží neobmezeně:
- finanční správa;
- ražení mincí;
- udílení lén korunních na čas;
- povolávati hotovost obecnou na obranu země a panovníka (od r. 1720. na obranu všech zemí habsburských);
- část moci soudní;
- výkon vyhrazených práv královských.
Jak si představujeme obnovené státní právo české?
Čtenáři tohoto spisku snad také slyšeli někdy nazývati státní právo přežitkem, který se pro nynější poměry nehodí, který bychom neměli tahati ze starých pergamenův.
Mluvili tak nejen nepřátelé národa našeho, nýbrž i ti, kteří myslili s národem naším upřímně. Tito poslední vedeni jsouce pravidelně zásadami svobodomyslnými obávali se, že obnovení státního práva znamenalo by obnovení stavovských sněmů bez účastenství lidu, bez volených zástupcův. Kdybychom si přáli takovéto státní právo, byli bychom zpátečníky. My však, mluvíme-li o obnovení státního práva, rozumíme tím obnovení celistvosti a nedílnosti zemí koruny české, tak že by tyto země spojeny byly osobou panovníkovou a společnými věcmi vyřizovanými na společném sněmu zvoleném přímo od veškerého lidu bez rozdílu rodu, stavu i pohlaví. Rozumíme tím dále obnovení úplné samosprávy jednotlivých zemí českých pro jejich zvláštní věci, které by vyřizovány byly na zemských sněmech zvolených zase od lidu.
Rozumíme tím revisi poměru našeho k ostatním zemím habsburským trvajíce na stanovisku personální čili osobni unie potud, pokud nám nebudou dány zákonné záruky, že volně se bude moci vyvíjeti náš stát, kdyby vzdal se některých práv svých ve prospěch velmocenského postavení a tužší organisace říše.
Rozumíme tím provedení rovnoprávnosti jazykové jak ve vnitřní tak zevnější službě úřední, rozumíme tím však také poskytnutí záruk zákonných pro vývoj všech tří národů (Čechů, Poláků ve Slezsku a Němců) jak tam, kde jsou ve většině tak i tam, kde jsou jen menšiny jejich, poněvadž chceme, aby zároveň s obnovením státního práva byla rozřešena otázka sporu německočeského smírem uzavřeným na základě úplné rovnoprávnosti.
Stojíce tedy na stanovisku státního práva nepřejeme si obnovení přežilých a nevhodných forem stavovského státu, nýbrž chceme jen na základech tohoto práva státního vytvořiti požadavkům naší doby vyhovující stát se svobodomyslnou ústavou.
Tato snaha naše odpovídá právě době nynější! Otázka národnostní u nás v Rakousku způsobila, že všechny národnosti vyjma německou snažily a snaží se o utvoření zvláštních samosprávných celků, ve kterých by svoje zájmy životní co nejlépe mohly obstarávati. Snaha po takovémto vydobytí široké samosprávy nazývá se federalismus. Protivou jeho pak jest centralismus, to jest snaha utvořiti z celé říše jediné těleso, s jediným zastupitelstvem lidu a tím země samostatné snížiti na provincie.
Vytýká se nám však také někdy, že nechceme se spokojiti jen s národnostním územím zahrnujícím českou část Čech, Moravy a Slezska a že nechceme připustiti podobné samosprávné území národnostní Němcům.
Co na to odpovíme?
Po prvé nemohli by Němci ani v Čechách a rozhodně ne na Moravě a Slezsku utvořiti území ryze německé, poněvadž všude prostupováno jest toto území českým lidem. Po druhé nemohli bychom něco takového připustiti z důvodů bezpečnosti a neodcizitelnosti naší země a klidného vývoje našeho národa, poněvadž území české nemá přirozených hranic tvořených horami nebo řekami proti cizině. Důvod tento má i pro říši Rakousko-Uherskou význam dalekosáhlý.
Třetí konečně důvod jest rázu národohospodářského. Utvoření národnostního území německého mělo by za následek ztrátu krajů, ve kterých jsou přírodou samou skytané podmínky pro vývoj a zdar průmyslu (ku př. laciná vodní síla pro vývoj průmyslu tkaninového, dostatek a blízkost křemene a lesů pro vývoj sklářské a porcelánové výroby, hojnost uhelných dolů). Území-české nemajíc podmínek tak výhodných nemohlo by konkurrovati; náš kapitál v době rozkvětu hospodářského nemohli bychom umístiti. — Proto za státní právo, které ve všech těchto 3 bodech nám pomoci skytá, vedeme boj. Při tom národnosti německé újma se nestane, ježto ochotni jsme vždy zaručiti jí volný rozvoj a dáti jí jako menšině silnou ochranu zákonnou, silnější ještě než požívala již dle státního práva.
Uveďme si na konci této stati na mysl stručně obsah její:
- Snaha po státním právu odpovídá myšlénce pokroku, poněvadž obnoviti chceme stát český jako novodobý, svobodomyslnou ústavou nadaný útvar, ne jako stát stavovský.
- Snaha po obnovení státního práva srovnává se s myšlénkou federativního zřízení Rakouska a
- neodporuje myšlénce národnostní federace Rakouska, ježto z příčin zeměpisných, národních a hospodářských nelze z našich zemí zříditi ryze národnostní území a ježto ochrana menšiny plně má býti zaručena.
Jaké kynou nám ze státního práva prospěchy?
Prospěchy byly by jednak národní, jednak hospodářské, jednak politické.
Co se týče národních prospěchů, leží jeden z nich v té důležité skutečnosti, že pak celý národ český sloučen by byl v jediný celek, v jeden stát, tak že nejen vědomí této jednotnosti národní by se velice sesílilo, nýbrž i sebevědomí lidu by se povzneslo. Ale nejenom to. Český stát měl by v rukou svoje školství, které by si sice sám platil jako nyní, ale které by si také sám řídil, což nyní není. I pokud se týče zřizování škol, byli bychom neodvislí. Nemusili bychom býti za každou 2000zlatovou subvenci danou nám z našich peněz vděčni. Myslíte, že by v českém státě pak musila býti „Ústřední Matice“, aby doplňovala to, co má vykonati stát?
Co se týče hospodářských prospěchů, plynuly by tyto hlavně z práva sněmu povolovati berně a náklad na vojsko. Daní a dávek musilo by se užívati jen ve prospěch zemí našich. Do ciziny by šly peníze naše jen, když bychom výslovně k tomu svolili. A myslím, že bychom neposýlali peněz svých do Tyrolska na upravení bystřin nebo do Vídně na překlenutí řeky Vídeňky, když doma máme neupraveny veliké řeky, jež způsobují nám každoročně milliony škod. Zde by byly potřeby naší země na prvním místě. A příkladů jiných a jiných najde každý zajisté dost ve státním hospodářství rakouském. — Povolování výdajů vojenských dávalo by sněmu do ruky moc, aby měl vliv na výši těchto výdajův. Jaký vliv máme nyní, ví a cítí každý poplatník.
Co se týče prospěchů politických, sluší jim rozuměti zvětšení vlivu našeho na vyřizování společných záležitostí říšských. Země české již nyní za nepřirozených a nepříznivých poměrů jsou aktivní, to jest mají tolik bohatství, že Rakousko může z daní v nich vybraných vyrovnávati schodky v několika zemích (majících více vydání nežli příjmů). Při státním právu nastal by rozvoj ještě potěšitelnější. Stát náš byl by finančně a hospodářsky mocný a důsledkem toho by bylo, že by měl mocný hlas v soustátí rakouském. Tato vážnost jeho by se zvýšila ještě i tím, že při vysoké dokonalosti průmyslové mohl by se odvážiti k opravám společenským čili sociálním (řešení otázky selské, dělnické, maloživnostnické atd.), ke kterým ostatní státové v soustátí pro nedostatečný vývoj odvážiti by se nemohli. Poněvadž by stál následkem toho na vyšším stupni vývoje, měl by také větší váhu v radě států rakouských. Vliv na výdaje vojenské vedl by nevyhnutelně k vlivu na politiku zahraniční. Mohlo by se ještě mnoho napsati o prospěchu, který by z obnovení práva státního plynul. Malé místo nám vyměřené nutí nás však obrátiti se k dalším předmětům tohoto spisku.
Jak si představujeme postup, jímž by státní právo bylo obnoveno?
Dosud mluvili jsme o tom, jaký byl obsah státního práva a jaký obsah a objem má míti státní právo obnovené. Přistupme nyní k otázce, jakým způsobem má toto právo býti obnoveno, kdo jest oprávněn je obnoviti.
Ve věci této názory se velmi rozcházejí. Někteří myslí, že obnovení státního práva by se mělo díti jako v Uhrách. Tam totiž starý stavovský sněm r. 1848. změnil pravoplatně svoji ústavu tak, že ze zastupitelstva stavovského stalo se zastupitelstvo lidu v nynějším, moderním způsobu. Tento sněm pak vyjednával s radou říšskou o to, které věci mezi Uhrami a zeměmi na říšské radě zastoupenými by měly býti společny. Toto „vyrovnání“ bylo pak schváleno oběma sněmy.
U nás prý dle toho také by musil býti svolán starý stavovský sněm, který by změnil se na zastupitelstvo lidu a toto by vyjednávalo o poměr k ostatním zemím.
Ti, kdož pokládají takovýto postup za nevyhnutelný, stojí na stanovisku jakési přísné zákonné souvislosti. My však víme, že při zahajování sněmu českého svolaného na základě únorové ústavy z r. 1861. protestovali členové bývalé korporace stavovské proti právní existenci nového vnuceného čili oktrojovaného zřízení a sněmu.
Podobně stalo se i na Moravě. Tu by snad mohla nyní nastoupena býti cesta jiná tím, že by členové bývalé korporace stavovské projevili svůj souhlas s novým zřízením. Ale i bez tohoto formálního uznání pravoplatnosti můžeme obnoviti státní právo české, budeme-li trvati na zásadě, že státní právo naše je svobodnou smlouvou mezi panovníkem a národem a budeme-li dále poukazovati k tomu, že přirozeně zrušením nevolnictví a zrušením robot rozšířeno bylo právo zastupovati čili representovati národ na třídy, které dříve byly bez práv. Tu ovšem nastoupiti bychom mohli opět dvojí cestu; buďto uznati nynější sněmy za schopné k vyjednávání o obnovení státního práva nebo žádati za svolání sněmu ústavodárného na základě spravedlivého prozatimného volebního řádu, kterýžto sněm by měl podobný úkol jako sněm kroměřížský r. 1848., totiž vytvořiti svobodomyslnou ústavu pro země koruny české a stanoviti poměr zemí těchto k ostatním zemím habsburským. Moc zákonnou by měla tato ústava, poněvadž by král ruku v ruce s lidem ústavu tuto dávali. Tento poslední způsob je nejvhodnější a poskytoval by zároveň největších záruk klidného rozvoje, poněvadž lid sám by si ústavu tuto sdělal.
Nikdy však nemůže nám státního právní existenci nového vnuceného čili oktrojovaného zřízení a sněmu.
Podobně stalo se i na Moravě. Tu by snad mohla nyní nastoupena býti cesta jiná tím, že by členové bývalé korporace stavovské projevili svůj souhlas s novým zřízením. Ale i bez tohoto formálního uznání pravoplatnosti můžeme obnoviti státní právo české, budeme-li trvati na zásadě, že státní právo naše je svobodnou smlouvou mezi panovníkem a národem a budeme-li dále poukazovati k tomu, že přirozeně zrušením nevolnictví a zrušením robot rozšířeno bylo právo zastupovati čili representovati národ na třídy, které dříve byly bez práv. Tu ovšem nastoupiti bychom mohli opět dvojí cestu; buďto uznati nynější sněmy za schopné k vyjednávání o obnovení státního práva nebo žádati za svolání sněmu ústavodárného na základě spravedlivého prozatimného volebního řádu, kterýžto sněm by měl podobný úkol jako sněm kroměřížský r. 1848., totiž vytvořiti svobodomyslnou ústavu pro země koruny české a stanoviti poměr zemí těchto k ostatním zemím habsburským. Moc zákonnou by měla tato ústava, poněvadž by král ruku v ruce s lidem ústavu tuto dávali. Tento poslední způsob je nejvhodnější a poskytoval by zároveň největších záruk klidného rozvoje, poněvadž lid sám by si ústavu tuto sdělal.
Nikdy však nemůže nám státního všech národností bydlících v zemích českých) máme za právoplatný každý postup jeho obnovování, se kterým by tito dva činitelé souhlasili.
Nemůžeme však uznávati říšskou radu nynější za oprávněnou k jeho obnovení.
Jakých prostředků užíváno bylo dosud při dobývání státního práva?
Státní právo české utrpělo krutou pohromu bitvou bělohorskou. Vítězný Ferdinand II. řídil se proti odbojným Čechům krutou zásadou „Běda přemoženým!“. Ale svobod tohoto království přece úplně vyvrátiti se neodvážil, nýbrž jen velice je seslabil vydav roku 1627. tak zvané obnovené zřízení zemské. Stavové tehdejší jsouce většinou cizinci a věrní přivrženci královi nesli s počátku mlčky obmezení práv zemských i práv svých. Ale již brzy potom počali přednášeti nově nastolenému králi Ferdinandu III. svoje stížnosti a vymohli na něm aspoň toho, že nejkrutější ustanovení r. 1640. v tak zvaných deklaratoriích zmírnil. Tento ústupek měl za následek, že i stavové pozdější po rozšíření moci sněmů toužili a o ně se snažili, avšak bez výsledku. Naopak roku 1720. Karel V. předložil jim ke schválení pragmatickou sankci, to jest řád posloupnosti panovnické, který oni schválili zavázavše se zároveň tím hájiti celistvosti všech zemí sloučených pod žezlem habsburským, kdežto dříve povinnost tuto jen vůči koruně české měli. Za Leopolda II. zdálo se, že zasvitne nová lepší doba našemu státu. Avšak jednak krátká doba jeho panování, jednak to, že stavové neuměli získati lid pro zápas o právo státní brojíce proti zrušení nevolnictví a proti zrušování robot, mělo za následek, že svobody zemské opět nebyly rozšířeny. Za panování Františka I. pro stálé války nebylo lze pomýšleti na změnu způsobu vlády. Stavové byli čím dále tím chabější v obraně práv zemských povolujíce králi ochotně každou daň a svolujíce ke každé žádosti čili postulátu královu. Tyto bezmocné sněmy (nazývané obyčejné postulátními) trvaly až do r. 1845. Nové proudění, které v této době nastalo, mělo za následek, že státního práva dobýváno nebylo. Politikové čeští obávali se, aby Čechy nedostaly se do Německa, jež mělo se utvořiti na sněmu frankfurtském, a proto hleděli raději Rakousko jako pevný stát zbudovati. Zároveň pak domnívali se, že svobodomyslná ústava, která by neodpírala samosprávy zemím, postačila by rozvoji národa úplně. Proto odebrali se na sněm, jenž měl vypracovati ústavu rakouskou a zasedal nejprve ve Vídni, později v Kroměříži na Moravě. Sněm tento, aniž dostál svému úkolu, byl r, 1849, rozpuštěn a nastoupila doba samovlády čili absolutismu, v níž nesvolávaly se sněmy, a panovník vládl úplně neobmezeně. Stav tento potrval až do r. 1860., kdy po nešťastné válce v Italii Rakousko pokládalo za nutné uspokojiti nespokojené své národy. Dne 20. října r. 1860. vydán byl říjnový diplom jako neodvolatelný základní zákon. Diplomem tímto položena byla hlavní váha na sněmy a jen pro některé výslovně vytčené věci měla býti zřízena říšská rada, ale již 26. února r. 1861. vydána byla ústava zvaná únorová nebo také Šmerlingova, která se sice nazývá provedením říjnového diplomu, jest však přímou protivou jeho; neboť sněmům náležely jen některé výslovně vytčené věci, říšské radě pak všecko ostatní. Tato říšská rada byla dvojí: širší, v níž měli býti zástupci všech zemí rakouských i uherských, a užší, v níž Uhři neměli zastoupení. Širší rada nikdy se nesešla, poněvadž Uhři nikdy jí neobeslali.
Poslance volil sněm ze svého středu dle jednotlivých kurií (velkostatkářské, městské a venkovské). U nás v Čechách byl velmi silný odpor proti obeslání říšské rady vedený Palackým. Ale konečně zvítězili ti, kdož byli pro obeslání (Rieger a hlavně kardinál Schwarzenberg) a vstoupili do říšské rady s ohražením státoprávním. Toto vstoupení bylo velikou politickou chybou. Tam pronásledování byli jak strannickým jednáním předsedy tak i Němcův, tak že národní poslanci již následujícího roku na říšskou radu nešli. Roku 1863. vystoupili také Moravané. Od doby té stáli Čechové v trpné čili passivní opposici, to jest neúčastnili se jednání rady říšské.
Na sněmu však trvali a vyslali r. 1861. k císaři deputaci, jež žádala o korunovaci. Císař odpověděl: „Dám se korunovati v Praze na krále českého a jsem přesvědčen, že tímto svatým obřadem bude upevněn nový nezrušitelný svazek důvěry a věrnosti mezi trůnem Mým a Mým královstvím Českým.“
R. 1866. rozřešen byl mírem pražským státoprávní poměr zemí habsburských k Německu v tom smyslu, že Rakousko vzdalo se náčelnictví v německém spolku. Po této válce nastalo vyrovnání s Uhrami tím, že v tak zv. vyrovnání uherském přeměnilo se Rakousko ve dvojstátí (t. zv. dualismus), čímž obnoveno státní právo uherské.
Naši politikové poslali proti dualismu — papírový protest a nešli dále na říšskou radu. — Ústupkem jakýmsi snahám po větší samostatnosti zemí sluší nazvati prosincovou ústavu z 21. prosince 1867., poněvadž v ní vyslovena byla zásada taková jako v diplomu říjnovém, že vše, co není výslovně vyhrazeno říšské radě, patří do právomoci sněmů (v únorovce opačně: vše, co není výslovně vyhrazeno sněmům, patří říšské radě.) Ale ústupek tento byl jen zdánlivý, poněvadž říšské radě bylo vyhrazeno tolik věcí, že na zemské sněmy skoro nic nezbylo.
Poslanci čeští vystoupili dne 22. srpna 1868. podavše tak zv. deklaraci (prohlášení) také ze sněmu zemského. V deklaraci stěžují si nejprve na pronásledování českého národa se strany vlády i sněmovní většiny, po té prohlašují, že na sněmu, který zvolen byl na základě nespravedlivého řádu, nemůže býti rozhodováno o právích národa českého. Na konec pak praví se doslova: „právní poměr království Českého k jiným zemím říše a k nejvyšší dynastii, vůbec celé státní právo koruny České může se upraviti trvale a pro blaho země i prospěch dynastie bezpečně jedině úmluvou mezi nejjasnějším králem a politickohistorickým národem Českým zastoupeným na základě právním a spravedlivém. Za zastoupení spravedlivé pokládáme zastoupení založené na volebním řádě takovém, při němž by všude stejným užitím týchž pravidel rovné právo obou národností naší vlasti také prakticky provedeno bylo, a přejeme si shodnouti se s německými krajany svými o instituce, které by zabránily všelikému zkracování jedné nebo druhé národnosti zemské mocí pouhé vétšiny.“ K deklaraci přistoupila později také historická šlechta. Na Moravě národní poslanci zároveň se šlechtou podali podobné osvědčení státoprávní a vystoupili ze sněmu. Tato passivní čili trpná opposice proti sněmu trvala v Čechách až do r. 1870. Mezi tím stal se důležitý obrat na radě říšské. V samém ministerstvu přimlouvala se menšina (Taaffe, Potocki a Berger) za vyrovnání s Čechy. Tato menšina byla sice počátkem r. 1870. propuštěna, ale i zbylé ministerstvo chtělo zahájiti jednání s Čechy. Pověstný nepřítel národa našeho ministr Giskra prostřednictvím ještě více pověstného místodržitele Kollera žádal Riegra a Sladkovského, aby přišli do Vídně na konference vyrovnávací. Tenkráte Rieger dobře odpověděl, řka, že on a Sladkovský nezastupují celou opposici státoprávní a pak položiv důraz na jednotu zemí českých žádal i pozvání Moravanů. Z těchto důvodů odmítli vyjednávání, načež Giskra odstoupil. Příčinu, proč Giskra ve vyjednávání vstoupil, sluší hledati v tom, že mu byl asi znám úmysl Poláků, Slovinců a poslanců bukovinských vystoupiti z říšské rady, což také asi za týden po jeho odstoupení skutečně se stalo. Situace Čechů velice se tím zlepšila, poněvadž říšská rada byla nyní bezmocným zlomkem zastupitelstva říše. Proto také nový předseda ministerstva Potocki jal se vyjednávati s Riegrem a Clamem Martinicem nejprve ve Vídni, pak v Praze. Do Prahy dostavil se také dr. Pražák jako zástupce Moravanů a dr. Smolka jako zástupce Poláků. Nerozhodnost Potockého a snad také jiné příčiny přivodily nezdar tohoto vyrovnání. —
Nedlouho po tom vypukla válka německo-francouzská. Vláda, ačkoli bylo Rakousko neutrální, hleděla upokojiti Čechy. Sněm český rozpuštěn a při nových volbách zvítězila strana česká a historická šlechta, takže sněm nabyl české většiny. Čeští poslanci vstoupili po té bez záruk s prohlášením, že trvají na deklaraci, na český sněm, kdežto Moravané trvali dále v odporu trpném.
Roku 1871. nastoupilo nové ministerstvo Hohenwartovo, ve kterém byli dva Češi Habětínek a Jireček, oba však jen vlažní vlastenci. Ministerstvo toto mělo za úkol zjednati mír nejen s námi, nýbrž také s Poláky a Tyroláky.
Hohenwart upřímně smýšlel s naším národem. Avšak ani na říšské radě neměl většiny, takže návrh na rozšíření práv sněmů zemských propadl, a Hohenwartovi projevena většinou sněmovny nedůvěra. Císař přes to ho nepropustil, nýbrž výslovně projevil mu plnou důvěru. Za tohoto obtížného stavu na radě říšské zahájil Hohenwart vyjednávání s Čechy nejprve soukromě s Riegrem a Clamem Martinicem. "Tato soukromá ujednání měla býti přijata sněmem. Dne 14. září zahájen sněm český, v němž čten památný císařský reskript ze dne 12. září 1871., v němž stálo: „Majíce v paměti státoprávní postavení koruny české a jsouce Sobě povědomi slávy a moci, kteréž tato koruna Nám a předkům našim propůjčila, mimo to jsouce sobě pamětlivi neoblomné věrnosti, s kterou obyvatelstvo země české každé doby trůn náš podporovalo, uznáváme rádi práva tohoto království a jsme hotovi toto uznání přísahou Naší korunovační obnoviti.“ V dalším praví se, aby sněm hleděl upraviti poměr k ostatním zemím rakouským tak, aby tím neutrpěla práva daná zemím těmto diplomem říjnovým a ústavou.
Sněm počal po tom vskutku se zabývati otázkou tou. Němci podavše protest proti uznání práv historických odešli ze sněmu.
V komissi a pak i ve sněmu přijaty jednohlasně tak nazvané fundamentální články čili českým slovem články základní. Obsah těchto článků byl asi tento:
Za věci společné uznány záležitosti zahraničné, vojenské a společné finance. Orgánem společným měly býti delegace, do nichž sněm český měl vysýlati 15 delegátů. Dualismus čili vyrovnání uherské uznáno. Ustanoveno dále, mnoholi procent má platiti království České na společné záležitosti (tak zv. kvota). Všechny záležitosti mimo společné náležejí sněmu a výkonná moc zemské vládě (místodržitelství). Mimo to mohlo (ale nemusilo) se zaříditi také zvláštní zastupitelstvo zemí předlitavských zvané senát, na němž jednotlivé země měly býti zastoupeny dle své důležitosti. Tento senát vyřizoval by: státní smlouvy, ústavní a státoprávní spory a podával by dobrá zdání o určitých věcech. Ve věcech, které se týkaly státoprávního poměru zemí českých a kterými by se měnily fundamentální články, bylo třeba svolení sněmu českého. mezi Mladočechy a Staročechy vstoupili všichni čeští poslanci na sněm r. 1878.
Když pak roku 1879. ministerstvo Auerspergovo padlo a nastoupil hr. Taaffe, vyjednával s Riegrem i s Martinicem o vstoupení Čechů na radu říšskou, což tito učinili s ohražením, na něž odpověděno bylo v trůnní řeči: že nemá býti toto vstoupení na újmu jejich státoprávním názorům.
Delegace česká potom po 12 let stála ve straně vládní a (jak Jakub Malý praví) „poodložila prozatím stranou otázku státoprávní“,
Při březnových volbách letošních zvolena nová delegace mladočeská, která ve volebním provolání slibovala obnoviti boj za státní právo. Nastává tedy nová fáse boje toho.
Jaký by měl býti v době nynější postup při dobývání práva státního?
V posledních několika měsících vystřídala se ve veřejnosti naší celá řada názorův 0 otázce této, z nichž mnohé objevily se býti velice jednostrannými již tím, že poměry za lepší nebo za horší byly pokládány nežli jsou ve skutečnosti. Nechceme zde s projevovanými názory polemisovati, nýbrž uvedeme jako vodítko pro posuzování postupu české delegace několik všeobecných zásad.
Uveďme si nejprve na pamět, jaký význam má naše vstoupení na radu říšskou:
Vstoupení toto stalo se bez vzdání se práva státního. Šli jsme na říškou radu, abychom připravovali půdu pro odstranění nynějšího dle našeho přesvědčení nezákonného stavu a pro zavedení pořádku obnovením historického práva státního. Strana státoprávní jest tedy stranou bojovnou, stranou revise státních řádův. Proto strana tato musí posuzovati každý krok svůj se stanoviska státního práva a uvažovati nejen, zdali nečelí kroky ty proti státnímu právu, nýbrž také zdali nečelí k utvoření poměrů, které by stížily obnovení práva státního (ku př. státní řeč, nové centrální úřady atd.) Při tom vždycky musí býti delegace česká pamětliva toho, že na říšské radě jest jen prozatímně a že musí býti úplně připravena a ozbrojena, aby v případu útoku odpověděti mohla silnou passivní opposicí.
Jest nyní otázka, jakou posici má zaujímati delegace česká proti vládě. Měřítkem opět musí býti, jaké stanovisko zaujímá vláda proti požadavku státního práva.
Ve vládní straně mohla by česká delegace býti jen, kdyby vláda chtěla nejen slovy, nýbrž také skutky provésti státní právo. Bude-li podporovati vládu jiného programu, pak v Rakousku bude se klidně a výborně vládnouti, a změn potřebí nebude.
Politiku volné ruky bude moci vésti delegace česká jen proti vládě, která stojíc na stanovisku široké samosprávy zemí prováděním tohoto programu usnadňovala by obnovení práva státního. Neboť tolik jest jisto, že čím menší bude rozdíl mezi stavem nynějším a tím stavem, jenž by nastal po zavedení státního práva, tím snadněji dá se provésti právo státní, poněvadž je to menší převrat.
Proti vládě však, která by prohlásila, že nechce provedení státního práva, nebo která by prováděla zákony, jež čelí k roztržení země nebo stěžují obnovení práva státního, musí státi na stanovisku rozhodné opposice. Ale nejen delegace, nýbrž také lid musí provésti důsledky tohoto postavení. Musí zříkati se drobných úspěchů, podávati petice jen sněmu zemskému a to tak, že pokud jde o věci radě říšské příslušící, žádal by na sněmu, aby tento o věc onu požádal říšskou radu. Neboť vláda by opposiční poslance nesměla viděti mezi prosebníky. Lid by musil býti obětovný ve příspěvcích na věci politické — zkrátka musilo by se ve skutcích lidu viděti, že je odhodlán jíti v opposici své rozhodněji a rozhodněji v před.
Tato opposice čili odpor vedena by mohla býti buď na říšské radě čili aktivně, činně nebo nesúčastněním se na radě říšské čili passivně, trpně.
Co se odporu činného dotýče bude se způsob jeho říditi dle stavu na radě říšské. Bude-li dosti veliké množství opposičních stran, povede se obyčejným způsobem parlamentárním. Nebude-li dosti opposičních poslanců, může se vésti tak zvaná opposice obstrukční, to jest protahováním jednání na radě říšské působiti k tomu, aby zákon nemohl býti usnesen. Taková opposice prováděna byla na zemském sněmu loni proti punktacím. Ovšem opposice obstrukční musí býti daleko důraznější než ona na zemském sněmu. Obmezuje-li se svoboda slova, tu může dáno býti ne pět nebo šest, nýbrž šedesát návrhů opravných obsahujících pranepatrné změny (tak vedena byla v Anglii obstrukce několikráte). V této době by lid vůbec o nic nežádal říšskou radu ani prostřednictvím sněmu.
Passivní či trpný odpor může býti prováděn tím způsobem, že poslanci nepůjdou na říšskou radu. Každá ústava má ustanovení, že musí býti určitý počet poslanců přítomen, aby sněmovna byla schopna uzavírati. Vystoupilo-li by tolik poslanců, že by sněmovna byla neschopna k uzavírání, byl by to velmi vydatný prostředek. Ovšem i v jiných případech dle okolnosti trpný odpor by byl vhodný. K takovému vystoupení mají poslanci právo, neboť ve smyslu ústavy nemohou býti nuceni, aby se sněmování zúčastnili, nýbrž sněmovna může je jenu zbaviti mandátů.
K rozhodné opposici i k passivní opposici musí býti veliké přípravy a dobrá organisace vykonány. Důkladnost těchto příprav musí býti při passivní opposici daleko větší, poněvadž se tím vzdalují poslanci z jediného místa, kde smí se volně mluviti, vzdávají se tím práva, aby řeči jejich nemohly býti konfiskovány. Sbor zákonodárný — je-li i bez nich schopný uzavírati — může usnášeti zákony proti nim. Jestliže se vzdávají důležitých prostředků bojovných, musejí se ohlížeti po náhradě. Tato náhrada bude záležeti v dobré organisaci strany i lidu. Poslanci musejí hledati prostředky, aby evropské mínění o našich snahách vždy dobře bylo zpraveno, musejí se postarati o laciné listy jak v Praze tak i na venkově. Listy tyto budou se vydávati třeba se škodou, jen když se hojně rozšíří. Aby však to podnikati mohli, musí míti dosti peněz, jichž bude potřebí též tenkráte, když by se mělo pomáhati těm, kteří pro věc národní škody utrpěli.
Peníze tyto musí býti poskytnuty lidem samým. Nepostačí ovšem, aby teprve v době, kdy rozhodná opposice neb oprávněné odejití poslanců ze říšské rady nastane, prostředky tyto byly sháněny. Neboť nesmíme zapomínati na jednu věc: že odejití poslanců z rady říšské jest ústavou oprávněná stávka oproti tomuto sboru zákonodárnému, Jestliže organisace organisace k takovéto stávce již předem bude hotova a jestliže zároveň nepřítel viděti bude, že stávkující vydrží dlouhou dobu důsledně stávku, pak bude daleko méně naň útočiti. Mimo to mohou pak býti využity příležitosti, ve kterých stávka jest velmi výhodná a nebude se musiti říci: „Ano, bylo by to dobré, ale nejsme připraveni.“
Povinnost lidu v době rozhodné opposice i v době nesúčastnění se poslanců na radě říšské byla by podporovati akci jejich nejen slovy, nýbrž i účinnými skutky jako podporami k účelům politickým atd. Jak daleko tato podpora a účast lidu by jíti měly, jest otázkou velmi spletitou a vyžadovati bude asi samostatného spisku, v němž šíře rozebrány budou všechny případy. V poslední době byla vyslovena myšlénka, že mladočeská delegace bude svoji opposici stupňovati. Rozumné by to bylo jen tehdy, když by svědomitě vykonala přípravy již k nejrozhodnější opposici, aby v každé chvíli příhodné mohla se jí chopiti.
Nemůžeme však pochopiti, jak z některých stran může se odporučovati okamžité opuštění říšské rady. Nejsme ani řádně připravení k parlamentární rozhodné opposici a pro samé osobní smíry dosud se ani k přípravám nepřistoupilo, ano ani o těch věcech se vážný rozhovor nezavádí nejen ve veřejnosti, nýbrž ani ne ve vůdčích sborech. V této době nemůžeme opouštěti jediné místo svobodného slova, nýbrž musíme poslance i lid nutiti konati přípravy, aby v době příhodné nebyla opposice naše výbuchem citu, který by vzplanul jako kus slámy a nepřinesl by světla trvalého v naše poměry! —
Z uvedeného nedá se souditi, že by se snad některé prostředky sloučiti nedaly na př. trpný odpor lidu a obstrukční opposice poslanců. Jaká politika by se měla vésti nyní? Rozhodná opposice! —
Končíme tuto epištolu přejíce si, aby aspoň trochu světla vrhla na důležitou tuto otázku mezi naším lidem. Aby sebevědomě šel lid náš do nového tohoto boje za své právo, jehož provedení v dobách dobrých i zlých bude pro rakouský stát požehnáním a od jehož dobývání ustupovati nemáme — jako dosud kolikráte se stalo — proto, poněvadž prý to káže prospěch říše; neboť pevně zajisté všichni věříme, že prospěch říše právě naopak vyžaduje obnovení práv našeho státu.
Kéž by v boji tomto i lid i poslanci postupovali tak, aby neskončila nová tato fáse opět — — papírovým protestem!