České granáty/7.
| České granáty Josef Kajetán Tyl | ||
| 6. | 7. Smolarinský, herec, umění svého první milovník, takto ale intrikán u národního divadla v Neznámovicích, příteli svému u baletu …ského[1] | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | 7. Smolarinský, herec, umění svého první milovník, takto ale intrikán u národního divadla v Neznámovicích, příteli svému u baletu …ského[1] |
| Autor: | Josef Kajetán Tyl |
| Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek třetí. Praha: I. L. Kober, 1882. s. 272–274. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Jak se máš, rachoto? — Gut? très bien? — Bene, optime! Mně se vede jako pánu bez panství. Dnes máme pátého, já nemám již ani vindry — a patnáctého je tuším teprva za deset dní. Patnáctého! Ach, jazyk všech národů nemá tak líbezného a spolu předce i rázného — tak mysticky allegorického slova, jako je to čtyrslabičné: Patnáctého! — a kdybych měl předce některému přednost dáti, bylo by to jen trojslabičné: Prvního! Kdyby bylo po celý měsíc každý den patnáctého a prvního — bei den Gebeinen meines Rollers! — byla by to radost, býti sto let u divadla. Pak by snad nemusel člověk pořád na gáži čekat!
Dobře, že jsem začal o divadle — byl bych skoro zapomněl. A kdo může také všecko v hlavě nosit! —
Jak živ bych byl neřekl, že může míti takový trulant, alias pan Kačer, přítomného času náš vysoce vážený pan principál, takovou kapitální myšlénku, jako ta byla: založiti české divadlo. Chlap ti sedí teď v rákosí až nad hlavu, a místo píšťalek řeže píšťaly jako fagoty. Avšak arci! — toho se nemohl on i my, tulipánové, nadíti! Našinci chňapají po všem, co jen trochu vlastenectvím zapáchá, jako ryba po kebuli. Vyskytni se, s čím chceš — mohou-li přitom lidé jen drobátko ukázati, že jsou Čechové: tu je máš, tu jsou při ruce; slov jako vody, chuti plná míra, peněz jako želez!
Nemysli, že jsem se přepsal — nikoli! — Auf Ehre! praví Nestroj, a já jsem rád, že jsem to vloni ze své Vídeňské cesty profitoval — auf Ehre! Já se nepřepsal — ich kenne meine Pappenheimer — auf Ehre! A proto se zlobím, že jsme my dva na tu myšlénku nepřišli. Teď jsme mohli my sedět u kasy — ty vybírat, já vydávat.
Ostatně jsem spokojen; publikum dělá, jako by bylo spokojeno, a věřitelové musejí býti spokojeni. Ti milí věřitelové! Šťastný člověče při své sprostotě, kterýžto nevíš, jaký je to národ! Tak pozorný, tak ostražitý, tak delikátní — ještě více nežli publikum. S tímto se také raději potkávám. Před publikum vstoupí člověk, třeba nic v mozku neměl; před věřitele jde nerad, když nic v kapse nemá. Publikum — a zvláště to naše publikum, je pravá ovce! člověk, jako já, může s ním dělat, co mu napadne. Mluv, jak jsi bez gramatiky, bez kněh, bez učení mluviti se naučil — ono bude rádo, jen když tě uslyší; sypej chyby z rukávu, ono bude nábožně poslouchati; mluv nesmysl, ono řekne, že je to vysoká čeština. Toho bych utopil, udávil, uškrtil, komu by napadlo, čistotu, přísně gramatickou mluvu na naše prkna uvádět — aneb kdo by našim posluchačům uši tak otevříti chtěl, aby všechen neřád v přednášení našem viděli!
Jsou zde arci flouskové — škrabáci, kteří nás Bůh ví z jakého záští v žurnálech tepají; na štěstí to ale nikdo nečítá — a vezmu-li já někdy v kafírně list do ruky, kde si někdo na mne vyjíždí: začnu si jen z obou stran fousy natírat, ušklebím se, zachechtám se a řeknu hodně na hlas: „Kterej vosel to zasejc psal?“ — Nota bene! Referent sedí u druhého stolu a pije vodu s cukrem — ale já mu ji osladím! já! — Rozumíš? Ich kann auch witzig sein, aber mein Witz ist Skorpionstich! — Co je těm lidem do toho, jak hrajeme a jak mluvíme? Oni při tom čerta ztratí, a… pak, co potřebuje o mně cizí psát? Já si to dám napsat známému, anebo si napíšu sám něco o sobě. Redaktor si oblízne prsty, když mu pikantní článek zašleme — třebas byl polovypsaný a z estetik celého světa stlučený. Co je mu do toho? Jen když se publikum hádá: Kdo to psal? Vive la speculation!
- ↑ a b Když jsem tento lísteček ponejprv na světlo Boží vyslal, bylo některým, jakoby nad ním obočí a nos krčiti museli. Zatím ale uplynulo několik let — mnoho obočí se vyhladilo, mnohý nosejček spadl; teď uvidí a ucítí snad všickni, že tu není nic přehnaného, nepravého — nic jiného než pouhá nátura.