České granáty/5.
| České granáty Josef Kajetán Tyl | ||
| 4. | 5. Paní Háta Vyběráčková, direktorka v Y-ích — pensionistce Hladomřilové[1] | 6. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | 5. Paní Háta Vyběráčková, direktorka v Y-ích — pensionistce Hladomřilové[1] |
| Autor: | Josef Kajetán Tyl |
| Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek třetí. Praha: I. L. Kober, 1882. s. 260–263. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Milá paní sestro!
Tuto Jim odesýlám mého Poldíčka a dva krocany. Prosím Je, daj mi na něj hezky pozor jako na vlastní dítě; já je oba sama nasadila a vykrmila. Oni si nemůžou ani pomyslit, jakou radost mi ten hoch dělá! — a já ho mám tak ráda — viděj, že bych se k vůli němu třeba ještě jednou vdala, kdyby mi Pánbůh mého starého vzal. Ať chodí jen pilně do školy — a dobře, že jsem si zpomněla: prosím Je, zač pak je teď v Praze telecí maso? ráda bych ho tam něco poslala — a abych nezapomněla: chodit do školy musí, rozuměj? — ale mučit se tam tuze nemusí. K čemu to? On je trochu slaboučký na prsou, a až jednou tatík oči zavře, bude beztoho hotovým pánem — a to vědí, s penězi přichází tak dobře rozum jako s ouřadem. Nejlépe by snad bylo, kdyby se naučil tancovat, trochu francouzsky a několik kousků na fortepiano — to mu dá jakýsi nóbl ónsegn.
Především Je ale, drahá paní sestro, žádám a prosím, aby ho tou češtinou nemořili. Nevím sice, jestli se ten mor už také v Praze ukazuje, ale u nás jim to jde truc[2] cholery. Já si nemůžu ani pomyslit, co si to ti lidé najednou začínaj. To jsme jim sem dostali učitele, pouhého holobrádka — já myslila, že bude po mně, když u nás první svou vizitu skládal. Jen si povážej — řekne on mi: Račte mě, jemnostpaní, ve své milosti zachovati! — Račte! Vy — mně! a jemnostpaní bez direktorky! Počkej, já ti dám milosti, ale nebudou to jistě boží milosti. A ten člověk pokazil mého starého do gruntu. — Jindy aby byl dal krejcar za knihu, a k tomu za českou? I to, to! — Nynčko? Vyhazuje peníze jako zmámený. Ta čeština ho zbláznila. A co mě už nejvíc dopaluje — že mě chce podvádět, mne! Nejsem tak hloupá, jak vypadám. Ta mi onehdy začne kdesi cosi: „To je pro matici.“ Ale já mu dala matičku! Jako bych nevěděla, že je matka jeho už dávno nebožkou. Na to dělal, jakoby mě chtěl udobřit. Slíbil mi, že pošle do Prahy pro nějaké květiny či květy — a že mě přesvědčí — a Pánbůh milý sám ví, co. Já mám květiny ráda, i těšila jsem se; ale pomoz, Bože! tu mi přinesl posel trochu potištěného papíru s malým věnečkem — a to měly bejt ty květiny. Já Jim povídám, k vydržení to není s tím člověkem; ta čeština ho celého zkazila. A já bych nic neříkala, kdyby to byla věc, která by něco vynášela: ale tak! Pro Boha Je prosím — no, vždyť vědí samy — my jsme také Češky, a co z toho máme? Že jsme musely hezky doma sedávat; do společnosti[3] jsme nesměly, aby se nám nevysmáli, že neumíme německy.
A proto Je, paní sestro, ještě jednou prosím, jen mi Poldíčka češtinou netrápěj. Jiné nace prej se vychloubají — říká teď můj starý, a to mu napískal nový učitel! — že jsou Němci, Francouzi nebo Angličané; my prej bychom to měli také tak dělat, a chlubit se, že jsme Čechové, bez jazyka svého přej žádný lid se nezmůže, k ničemu to nepřivede, každý prej v chudobě zůstane — — ale já nejsem tak hloupá, abych takovým hloupostem věřila. Prosím je, měly by husu radši, kdyby kvákala, nebo kachnu, kdyby kokrhala? Kdo nám za to co dá, že česky mluvíme — kdo? Tak se tady ptávám několika hodných paniček, ježto se také omámit daly, a nyní se nafukujou, jako by Bůh ví co byly a uměly, když řeknou: My jsme Češky! S Pánem Bohem! Já jim to nezávidím.
Maj se zatím dobře — a prosím, nezapomenou na tu teletinu; ona mi leží hrozně na srdci.
- ↑ a b Listů podobného obsahu, jakož je následující, mám, chvála Bohu! hodnou hromádku. Všecky je otisknout — to jsem nechtěl, poněvadž říkaje všecky jako na jedno brdo jsou. Kdyby jich ale někdo k privátnímu studium nebo z nějaké jiné zvláštní pasí použiti chtěl, rád mu jimi posloužím; přede vším co nejochotněji se prokáži našim skladatelům novomódních, tendenčních, vzdělávacích novel a konversačních veseloher, kteří z nich zajisté velikého užitku vytěží, neboť jsou (tyto listy totiž) krásné zrcadlo nenucenosti, ohebnosti, dvornosti, jemnosti a přitom předce i jakési ráznosti.
- ↑ Truc! — to mi udělalo velký truc. Jsemť kritický filolog a vím, co tu vlastně místo truc, tak jako místo hořejšího ónségen státi mělo; ale estetické svědomí moje nedopustilo tuto oprávku filologickou učiniti, ježto by se tím celý effekt a komický nástin setřel — a tohoť jsem si v tak výborně psané listině ovšem dovoliti nesměl. Mimo to slíbil jsem podati našemu mnohováženému čtenářstvu jen ryzí originál, a za to nemohu, že lidé tak strakatou češtinu melou. — — „Ale, ale — slyším vás — k čemu tolik slov k vůli jednomu truc?“ Vidíte vám se vede, jako se mně stávalo, když jsem druhdy pochopiti nemohl, proč mnohý pan preceptor pro samou interpretaci k moudrému slovu dostati se nemůže a žáky své čtyry neděle pouhým „Quousque tandem —“ mučívá. Ale jeť to pak ovšem spasitelná věc — taková filologie!
- ↑ Tuhle by mělo vlastně státi: do kselšoftu, i nevím, co paní Háta dělala, že jí toto význačné slovo uklouzlo. Avšak ovšem, někdy i tatík Homerus pospává!