České granáty/3.

České granáty Josef Kajetán Tyl
2.	3. Slečinka z Prahy — slečince na venku	4.

Údaje o textu
Titulek:	3. Slečinka z Prahy — slečince na venku
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek třetí. Praha: I. L. Kober, 1882. s. 251–257. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Mon bižú!

Tu ho máš — ten ominés klobouk. — Málem bych se byla k vůli němu s modistkou rozkmotřila. Vypad ale aincik!

Mnoho ti psát nemůžu, proto že poslice čeká; ale ty oplatky byly deliciés! Od Klaurena nevyšlo nic nového, ale zdejší Německá literatura dočkala se klasického novorození. Kdykoliv jdu na Malou stranu, zastavím se v Jezuitské ulici u kněhkupeckých krámů a prohlížím za sklem vyvěsené novinky. Tu je: Dračí jeskyně a podoba půlnoční s krvavou dýkou — Psíhubý čarodějník a v slzách utopená princezna — Hladový rytíř v okovech — a jiné roztomilé titule. Člověku srdce v těle skáče, když se na ně podívá. Také jsem už dva romány koupila, a na druhou cestu ti je pošlu.

Nekrč nosejčkem, panenko, že dnes cu vysoko a učeně píšu. V městě — to víš — musíme všecko vědět a všecko umět. Ach, ty bys ani neuvěřila, co já toho už vím! Ale tomu se člověk nenaučí ve školách. Du mein Himmel! ve školách! Kdyby nebylo procházek do Šárky, do Hvězdy — nebo tancšulů a reunionů, nevěděla bych toho ani polovic. Venku takových příležitostí arci nemáte, a proto není divu, když venkovské zboží v Praze hned poznáme.

Teď mám feš hocha — juristu z pátého roku, mord fešinébla! Má kaštanové loky a paknport à la China. Sluší mu to aincik!

Toni má už prošlé ohlášky; pozejtří je kopulace. Nevím věru, jak taková osoba k takovému štěstí přišla. Inu, co je mně do toho; ale já bych — aha, poslice už vstává! Zpropadená žena! Adié, mon kér! Tisíc hubiček od tvé

Loti.

P S. Odpusť mému špatnému písmu; mám hrozně na spěch.

Vida! na něco bych byla zapomněla. O tom vlastenectví nemůžu ti dát žádnou richtik zprávu. Je to něco mezi mužskými — a já mám cu moc jiné práce, abych se také o mužské hračky starala. Prosím tě! holka v Praze jako já — a vlastenectví! Kdyby byl bratr doma, musel by ti několik řádků o tom napsat, neboť se mi všecko zdá, že si také s některými vlastencuje, a nejsem-li na omylu: tedy se to všecko jenom o češtinu otáčí. Ano, pomysli si! Ti lidé chtěj českou řeč do módy přivest. Je sice pravda, že teď v mnohých velikých domech české amle — nebo jak oni jim říkají, chůvy — držej, ale mon Dié, čeština a móda! Česky umí každý sedlák. Právě mi ale napadá, že jsem na bratrově psacím stolku několik listů papíru viděla — počkej, doskočím pro ně. — — Tu je máš. Zapomněl je zavřít, neboť jindá všecko uklízí, proto že se mu doma smějeme. Je to jeho ruka — ale já to neumím číst. Pod čtrnácte dní nepřijde domů; dej si to zatím přečíst; možná, že se z toho něco dovíš. Potom to ale pošli zase retúr!

*

Také našinci?… No, per se!

Motto: Veselé myšlénky mrzutého člověka.

Pan Omastil

Pan Omastil je notný, tlustý vlastenec. Dokud byl študentem, neslyšeli jste z úst jeho nic jiného nežli: „Jen si hleďme lidu! Nám pomůže jen lid! Z lidu přijde spasení! V lidu je naše síla! Náš lid má jádro!“ To víte, študenti mívají bláznovské nápady — ještě dobře, že to jen při nápadech zůstává.

Ale nápady pana Omastila se nám líbily, a my se těšili jako děti, co z našeho lidu vyvede, až se mezi něj dostane.

Po študiích odešel k venkovskému úřadu a stal se kancelářským. Dle svých dávných nápadů obrátil i také hned zřetel svůj na lid, t. j. na sedláky, a ačkoliv mu při jeho tehdejším snažení pan správec a důchodní ještě překáželi: přece již i v tom obmezeném stavu dle staré vlastenecké zásady: „Hleďme si lidu!“ nedbaje na žádné klepy a klevety, na žádné pomluvy a domluvy, s velikým prospěchem si počínal. „V lidu je naše síla!“ — na to pevně věřil — a nezmýlil se… ten pan vlastenec!

Jak ale zaplesalo srdce jeho, když se konečně správcem, samovládcem krásného panství a živým zákonem několika tisíců selských duší stal! „Nám pomůže jen lid!“ to si napsal velikou zlatou literou nad postel, a vstávaje léhaje počítal, čím by asi onen statkář nebo tento chalupník pomoci mohl? Daliť již ovšem, co měli — ale kdy pak může člověk dost velikých obětí vlasti přinést? A „lid náš má jádro!“ — proč by ho tedy pan Omastil vlastenecky nesvlíkal, až by se dostal na jádro?

Ach, zlatý vlastenec! — Při tom všem namáhání zbývá mu ještě času, každého roku článek o vznešenosti lásky vlastenecké, o blahu a vzdělání národu, nebo stesky o domácí chudobě do našich časopisů zasýlati, a dvacet zvláštních otisků pak mezi ostříhané ovečky své zdarma rozdávati, aby se mezi nimi čeština zmáhala.

Pan Pleskáček

Jindy se myslívalo, že musí každý vlastenec knihy psát; pan Pleskáček ale dokázal, že je dost na tom, když vlastenec knihy kupuje.

I vydávalť on hezkou sumu peněz do roka! Není subskripce, není prenumerace, aby se nezapsal, aby si předplatní lístek nekoupil; a páni vydavatelé nemají co žalovati, že jim své jméno nesrozumitelně psané zasýlá, nebo jen leda bylo udává. Na tom neschází ani puntíčku. Celé jest a ouplné — od první čárky křestního názvu až do posledního kroužku nejnovější úřední jeho důstojnosti. Důkladně musí to svět věděti, že je pan Pleskáček vlastenec — protože knihy kupuje.

Co s nimi potom dělá? — na to se nemá žádný co ptát, ani sám vydavatel. Jenom ať se jich hodně vydává — ale nota bene, vždy na předplacení! a v zadu ať se jména všech předplatců přitisknou — pak máte Pleskáčka jistého; jinak ale ať nakladatel nedoufá, že u něho exemplaru odbude. Jména předplatitelů musejí býti při knize — jediné na tom záleží; ostatně buď si v ní, co buď — pan Pleskáček ji nečte, a hezky svázanou do skříně postaví. Jen když ho, jak říkáme, dobrá napadne, tj.: když ho z dlouhé chvíle vlastenectví pošimrá, pak ji vezme zas do ruky, prohlíží titul a počítá prenumeranty.

Je to kus vlastence.

Pan Zakysal

Pan Zakysal je také vlastenec. Mnohému se naučil, mnoho ví a také mnoho pracuje. Duch jeho je dost jasný, srdce dobré — ale podívejte se na obálku těch dvou drahých kamenů! — prohledněte si tělo a celý jeho povrch! Na první pohled zdá se vám, že vidíte někde na pasece polootesaný doubek.

Stojí — a nedbá, aby se narovnal; kabát na něm visí napřed bez knoflíků, na zad s rozpáraným loktem. Na botách se mu lepí osmidenní bláto a na bradě strmí třinedělní strniště. Pro kouř, valící se před ním z malé hliněné dýmky, není vidět, zda-li se dnes myl.

S ramenem zabíleným stojí opřen o stěnu, a — chcete-li, bude s vámi bystrým okem prohlížeti filosofický pluk od Kanta až do Hegela a Schellinga — bude s vámi rokovati o slovníku Pařížské akademie, aneb o důmyslném bádání našeho Purkyně, bude rozbírati „Libušin soud“ nebo nejzapletenější proces. Ale řeč jeho drsná, hučivá. Ozve-li se třeba dost mírně v neznámé společnosti, hned se každý ohlídne: Kdo to huláká? — Jde-li po pokoji, otřásají se stolice.

A největší radost jeho je předce u veřejnosti mluviti… a jak mluviti! — že si každý hned uši zacpává.

Pan Zakysal ovšem pro národ a jazyk jen hoří; když ale usta otevře, ptá se hned soused souseda: „Ich bitte Sie, wer ist der widerliche Schreier?“

„Ein böhmischer Patriot!“ odpoví druhý s úsměchem.

Ach, ty milá slovanská líbeznosti — neopouštěj nás! Stůj při nás, líbě usmívavá — neboť oči nepřátel točí se po nás, a kdekoliv dosti malou vadu vyslídí — střílejí po nás! A já to vím, tys ráda při lidech, a nežádáš od nich nic jiného, než ochotnou vůli a povolnou mysl.

Pan Hvizdálek

Jméno páně Hvizdálkovo čítal jsem již na titulech spisů českých, sotva že jsem ještě světoborného rozdílu mezi Jotou a Ypsilonem znal. Čítal jsem je potom i v našich časopisech — a vždy byla při něm slavná intráda! Jakž jsem neměl věřiti, že je pan Hvizdálek velikánský vlastenec? Mělť jsem to před sebou černé na bílém; mělť jsem to před sebou v listech kritických — a kdož by nevěřil kritice, aspoň české kritice?

Neznalť jsem pana Hvizdálka, nežli ze spisův jeho — ale ty nebyly vlastně ani sladké ani hořké — (aspoň se to mně tak zdálo, ačkoli jsem si to veřejně říci netroufal, protože mnoho let přede mnou dobří jeho přátelé vůčihledě dokázali, že pra-prasladké jsou) — a takž jsem ho tedy aspoň za dobrého vlastence měl; ačkoliv bych si byl přál, aby vlastenectví své jinak byl dokazoval, nežli půl kopou špatných kněh. —

Jel jsem do lázní. Seděli jsme na lehkém dostavníku; naproti mně hezká brunetka. Kdykoli vůz po kameně přejel, ťukly se naše kolena. I musel jsem posléz dívku prositi, aby odpustila. Dívka byla spanilá, v pěkném novomodním šatě — měl jsem tedy vlastně po německu začít. Mám ale tu slabost, že, kdykoliv se hezkému děvčeti do očí podívám, česky promluvím.

„Račte milostivě odpustit —“

„— Hat nix zu bedaiten.“

Po akcentě jsem poznal, že je Němkyně — z Prahy. Mimo to, jak jsem viděl, i mé české otázce rozuměla… musel jsem ji tedy ještě poškádlit.

„Račte býti cizozemka?“

Ona se na mne podívala, nevědouc, nemám-li ji za blázna. I zapýřila se.

„Ich bin aine Pragerin.“

„Není možná? Aj, toť mi cesta jako v ráji uplyne. Tedy Češka?“

„Wenn Sie durchaus wollen — ja. Eh, so sitz doch ruhig!“ obrátila se k veselému hošíku, jenžto se vedlé ní na sedadle bez ustání vrtěl. „Da, iss ainen Kuchen!“

Přitom vyndala z malého košíku několik koláčků, zaobalených do návěští o nejnovějším díle p. Hvizdálka. Já do toho nahledl.

„Wie mir schaint,“ usmála se brunetka, „sind Sie ain Fraind vom Böhmischen? — Da kennen Sie vielleicht mainen Vatter? Er befasst sich auch mit der Sache, wenn er sonst nix zu machen hat. Hier haben wir eben aine Ankündigung saines naiesten Werkes.“

Mně bylo, jako bych s nebe spadl! To je tedy rodina vyhlášeného vlastence?… Ó vychování, ó vychování — — a vy si, pánové, dáváte přezdívat vlastenců?