Česká otázka/Předmluva k vydání prvému

Česká otázka Tomáš Garrigue Masaryk
	Předmluva k vydání prvému	Předmluva k vydání druhému

Údaje o textu
Titulek:	Předmluva k vydání prvému
Autor:	Tomáš Garrigue Masaryk
Zdroj:	MASARYK, T. G. Česká otázka Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, Bohemia 1908.
Licence:	PD old 70

České otázky nepojímám tu ve smysle politickém, ve smysle politické praxe, nýbrž rozumím tím sociologický rozbor všech těch záhad, jež vnucují se tomu, kdo postihnout chce smysl české historie, kdo poznat chce, čím jakožto zvláštní národ kulturně žijeme, co chceme, co doufáme.

Které a jaké důvody máme pro své národní snažení? Vím předobře, že se otázka ta prohlásila a snad ještě prohlásí za národní zrádu. Dnes v kruzích politických a žurnalistických se zálibou se apeluje na národní t. zv. zdravý instinkt, na elementárni a pod. síly národní: pokud politika je otázkou moci, i jistě tento t. zv. národní instinkt je politická síla velmi drahocenná a můžeme být rádi, jestliže síly té máme co nejvíce. Avšak podle každé psychologie instinkt sloužit musí rozumu, cílům — kdo tedy dovolává se našich národních instinktů, cíle ty musí předpokládat, nevěří-li, že ty slepé instinkty samy sebou vedou k cílům, o nichž ani vědět nemusíme. Dnes takováto víra v politickou a historickou náhodu velmi je rozšířena. Já jí nesdílím, ba pokládám ji za veliké zlo a ve většině případů výroky o elementárních a p. národních silách mám za bezpečné svědectví — politické a národní neuvědomělosti a nevzdělanosti.

Mně česká otázka jest otázkou po osudech člověčenstva, je mně otázkou svědomí. Věřím s Kollárem, že historie národů není nahodilá, nýbrž že se v ni projevuje určitý plán Prozřetelnosti a že tedy je úkolem, historikův a filosofův, úkolem každého národa, ten plán světový postihovat, misto své v něm poznat a určit a podle toho poznání co možná s nejplnějším a nejjasnějším vědomím postupovat při vši práci, i politické. Nemyslím ovšem, že se podaří rozumu sebe pronikavějšímu odhalit plány Prozřetelnosti, ale věřím, že na dnešním stadiu vzdělanosti je povinností každého myslícího, řídit se předpisem Kollárovým.

Dnes národní uvedomělosti bez takového hlubšího základu filosofického nikomu nelze přiřknout, nejméně těm, kdo, ať už právem nebo neprávem, stojí na stráži národní.

Také již Kollár otázku českou formuloval jakožto problém malého národa, po něm Palacký řešil úkol malého státu. Jistě Kollárovi slovanská idea a vzájemnost byla jen prostředkem proti národní malosti, kterou tak zle pociťoval. Přiznávám se docela odkrytě, že i mne tísní naše malost, ale nejsem přesvědčen, jako Kollár, že zřídlem jejím je malý náš počet. Kollár žaloval : „Vzdělanost maličkých národů — ‚národkův a národečků‘ — sama bývá malicherná a neduživá … ona nežije ale jen živoří … malí nárůdkové myslí a cití takořka jen na polo … v malých národech lidskost projevuje se obmezeně, zmrzačeně … a t. p.“ V tom je mnoho pravdy; avšak myslím si, že mučivá posud malost našeho národního života je jen dočasná, a že přestane. Přestane poznáním a doznáním našich nedostatkův — kdo nedostatky ty poznal a pocítil, bude je odstraňovat. Za tímto účelem vznikly i tyto studie.

To, co tu podáno, je část studií o Kollárovi a doplňujících úvah z minulého a nynějšího ročníku „Naší Doby“. Je to stručný přehled našeho znovuzrození a zároveň předchozí upozornění na problémy, o kterých by se v soustavném rozboru české otázky jednat musilo.

Črty tyto jsou koncesí našim neutěšeným literárním poměrům. O české otázce chtěl bych totiž nejraději uvažovat čistě věcně, bez všelikého historického úvodu. Avšak vím zase velmi dobře, jak jsme v otázce té přivykli k historické berli a proto ji užívám taky. Alespoň Kollára, Palackého, Havlíčka — myslil bys — měl by znát každý náš vzdělanec; ano — ale neznáme jich ani ze sta jeden, a proto nezbylo než podat takto hlavní názory našich nejlepších myslitelův a národních vůdcův a připravit si literární půdu pro vlastní práci o české otázce.

V PRAZE v listopadu 1894.

T. G. MASARYK.