Česká čítanka pro druhou třídu škol středních/Vděčnosť synovská
| Česká čítanka pro druhou třídu škol středních | ||
| Den na hradě českém před 350 lety | Vděčnosť synovská | Kousek českého ráje |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Vděčnosť synovská |
| Autor: | František Tomsa |
| Zdroj: | BARTOŠ, František. Česká čítanka pro druhou třídu škol středních. Brno: Winiker, 1883. s. 160–161. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 100 |
Cti otce svého i matku svou. aby se ti dobře vedlo na zemi! Tohoto Božího zaslíbení došel plnou měrou dokonalý Vukašović.
Maria Teresia byla pravou matkou národů svých. Nebylo dobročinného ústavu, by mu nevěnovala své bdělé péče. Navštěvovalať také mimo jiné ústavy několikráte za rok i vojenskou akademii ve Vídni, kdežto se synové na větším díle chudých, však zasloužilých vojenských důstojníků výborně vychovávali. Upřímnou účastností skoumajíc a vyšetřujíc stav a prospěch ústavu, opět a opět dotazovávala se představených akademie této: „Kdo se chová nejlépe z milých synů mých?“ „Vaše cís. Milosti,“ odpověděl jedenkráte představený, „všickni jsou hodni nejvyšší ochrany Vaší; mladý Vukašović však jest ze všech nejdokonalejší.“ Takto jej chválil představený, tak jej chválili i učitelé.
„O mladíku tomto jsem se již častěji doslechla chvály,“ pravila šlechetná mocnářka, pohledem přívětivým patříc na Dalmata, an se zardívaje pokorně před ní stál. „Ráda bych jej viděla šermovati: chopiž se zbraně.“
Čím skroušeněji stál jinoch ten před vladařkou, tím hrdinněji se zastkvěla tvář jeho, tím jasněji zajiskřilo se oko jeho, tím hrději a statněji se postavil, hotově se k šermu. Byltě vítězstvím jist, a všickni spolužáci, schopností, obratností a silou jeho přemoženi jsouce, marně se namáhavše zbraně sklonili.
Dobrotivá císařovna zradovala se patrně statečností jeho. „Vezmi,“ pravila k němu, „přídavek, mladý hrdino,“ podavši mu dvanáct dukátův, „a učiniž sobě chvíli radostnou dle libosti.“
Za týden přijela císařovna opět. I davši si mladého Vukašoviće zavolati, tázala se, jaké si byl za ty peníze radosti způsobil. Tuť zmalomyslněl a zajíkal se v řeči.
„Což jsi peníze prohrál, aneb co jsi počal s nimi?“ pravila pozamračená mocnářka hlasem přísným.
„Poslal jsem je svému chudému otci,“ dí jinoch hlasem mírným. „Kdo jest tvůj otec?“ — „Býval poručíkem u vojště ve službě Vaší cís. Milosti, a nyní nuzně živ jest ze skrovného výslužného v Dalmatsku. Soudil jsem, že milostivý úmysl, kterým mně onen štědrý dar udělen byl, nejdokonaleji vyplním, pomohu-li chudému otci; neboť to byla nejvyšší blaženosť má.“
„Ty jsi dokonalý mladík,“ dí pohnutě císařovna. „Inkoust sem,“ zvolala, „péro a papír! Sedni a piš!“ Vukašović učinil, jak mu veleno, se srdcem chvějícím, a císařovna říkala mu do péra:
„Nejmilejší otče! List, jejž tuto píši, předříkává mi císařovna. Pilnosť má a mé chování, zvláště však synovská láska má a vděčnosť k Vám, milý otče, zalíbily se císařovně tak, že od této hodiny pět set zlatých roční pense dostávati budete, mně pak právě opět darem čtyři a dvacet dukátů uděluje.“
Pomysleme si radosť dobrého Vukašoviće. Písmo na tomto přeradostném listě věru nebylo pěkné, a slzy hojně tekoucí promáčely papír.
A tak byla již prozatím odměněna tímto způsobem jeho pilnosť a vděčnosť. Mnohem větší však odměnu připravila mu budoucnosť,
Vukašović vycházeje z akademie vstoupil k vojsku za důstojníka i postupuje v hodnosti stupeň po stupni, zachoval se za tehdejších válek, Marií Teresií a jejími nástupci vedených, šlechetnou dokonalostí a neohroženou statečností tak, že až za podmaršálka povýšen byl.
Veliké zajisté jest požehnání, jímžto odměňuje Hospodin za vděčnosť a lásku synovskou.