Česká čítanka pro druhou třídu škol středních/Uherská pusta
Česká čítanka pro druhou třídu škol středních | ||
Regulus | Uherská pusta | Česká pořekadla |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Uherská pusta |
Autor: | Františka Stránecká |
Zdroj: | BARTOŠ, František. Česká čítanka pro druhou třídu škol středních. Brno: Winiker, 1883. s. 188–191. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Jedeme široširou rovinou. Kam oko pohledne, všude dýně, tabák, fazule a kukuřice, nikde stromečku, nikde keře, a konečně není ani kukuřice: nepřehledná rovina se rozprostírá před námi, pokrytá nizoučkým drnem, místy prachem; cesta se ztrácí, kolejí není, větřík zavívá ostřeji, koně si sami poskočí, zařehtají a pustí se veselým skokem — pustou.
Na obzoru se objeví uzoučká stkvoucí páska, a hned, jako v pohádce, vyskočí „oko boží“ v celé velebnosti své a ozařuje leskem svým chudobnou, pustou, smutnou rovinu.
A netoliko ji ozařuje, také oživuje. S počátku arciť oko nespatří než miriady rosných kapek, třpytících se na každičkém stonku nízké trávy, avšak táhlé zvuky vysoko v povětří vábí zrak do výše, kde čistým, modrým vzduchem, protkaným málo kde malým, lehkým, vlnitým mráčkem, vznáší se několik šedých volavek tichým, jistým letem; přítomnosť jejich znamená, že někde v dáli močál. Jako lehké loďky plachtové, větrem po hladině mořské hnané, volavky ztrácejí se oku, jen táhlý, teskný zvuk ještě ucho zaslechne.
Vozka chvilku notuje si smutnou jakousi píseň, zadumá se, zastrčí bič, povolí uzdu koňům, ale rychlá jízda se nepřeruší, koně vesele poskakují a stálým cvalem náhlí ku předu. Pojednou divě zařehtají, vozka rychle otěže přitahuje, ale již dali se stranou, bryčka sebou silně kolísá, koně se zpínají, vozka jim lichotivě přimlouvá: „— Ne — ne — bimbóm — kedveském — ne — ne —“ (na, na poupátko, miláčku, na). A tu se již žene rovinou jako kotouč prachu stádo bujných koní divokým skokem, tepou zemi kopyty, až duní, hříva letí, nozdry se napínají, oči žárem plají, vzteklé předstihy zamihnou se ti před očima jako blesk a zmizejí náhle v dáli.
Za hodnou chvíli následuje bystrým cvalem „betjar“ na koni neosedlaném, široké rukávy bílé košile vlají větrem, dlouhánským bičem zatáčí nad hlavou a pátrá po stopě uniklého sobě stáda; nyní se mu na obzoru stádo zakmitne, betjar pobídne oře svého k ráznému skoku a brzo zmizí s očí.
Zase rozhostí se ticho po pustě, slunce postupuje, popíjí rosu z roviny, a daleko široko neuhlídneš ani človíčka, ani keře, ani ptáka.
Velebné ticho se rozhostilo, ani vůz po nizoučkém drnu nerachotí; kamkoli se obrátíš, zelenohnědá půda pod tebou, klenba nebes nad tebou, i větřík ustává, na zemi i na nebi ticho.
Vozka zastaví.
„Co je?“
„Pohodím koňům, nastane nám palčivé vedro.“
Vyndává z pytle chléb, rozkrajuje ve skývy, polívá z čutory vínem a podává koňům, zatím ukrojí i sobě krajíc, nahne čutoru k ústům, vytáhne z pytle slaninu, po kousku ukrajuje a chutě požívá.
Teprve, co povoz stojí, poznává člověk mrtvé ticho, mrtvou pustotu až děsnou. Kamkoli oko dohlídne, nikde ničeho, co by dosvědčovalo živoucí moc, jež na světě vším a všude vládne. Nic se nehne. —
A přece. — Tmavé pírko žene větřík přes rovinu, zase jedno, a opět jedno.
Větřík-li? I větřík pustu opustil, vzduch se ani nezachvěje, když jím oko proti slunci proniká.
Vítr-li pírka nepohání, co je tedy pudí?
Ráda bych jedno pírko polapila, běžím za ním a konečně je přehodím šátkem.
Ale co to? Škrábe mne cosi po prstech: černý brouk s dlouhými nožkami, chytnu jej, a z kapesníka se vyvalí kulička zvící lískovce.
Tu opět cosi podle mne kmitne se přes drn, hodím šátkem po druhé, a po druhé jsem ulapila brouka, a kulička mi leží u nohou.
Jest to „ateuchus sacer“, starým Egypťanům někdy posvátný brouk, jejž nosívali živého při sobě v boj, aby jich zachránil jako talisman, vyobrazovali jej, do kamene vrývali podobu jeho, z drahokamů jej napodobovali, do zlata vsázeli, do šperků svých.
Posud se mnoho takových „scarabeí“ zachovalo.
U nás brouk ten žije v Istrii, Dalmatsku a v některých krajích uherských. Podivu hodná jest pečlivosť, kterou se o budoucí pokolení své stání. Ušoulá si z čerstvého hnoje kuličku zvící lískovce, vloží do ní jediné jen vajíčko a kutálí je mnohdy daleko na příhodné místo, pečlivě je do země uloží a zaopatří, by se dostalo vylíhnutému červíku náležitého pohodlí.
Ač jsem tolikráte brouka toho při jeho namáhavé práci pozorovala, podnes nechápu, že může kuličku, velikou skoro jako jeho postava, předními krátkými čtyřmi nožkami posouvati a zachycovati, kdežto dvou nepoměrně dlouhých zadních nohou k rychlému běhu upotřebuje.
Někdy i dva brouci kuličku na určené místo kutálejí.
Koně se posilnili, vozka též; připevňuje nyní rohožku nad bryčkou, a jedeme dále.
Horko jest nesnesitelné. Slunce jen sálá, koně umdlévají, ani neposkočí, když je vozka bičem pohání, hlavy sklánějí a lenivě se pohybují. Znenáhla i vozkovi se pobádání zmrzí, zmlkne, svěsí hlavu, snad dříme.
Pátrám po obzoru, neobjeví-li se dlouhé bidlo, značící studni při košáru, nezahlednu-li betjara, nebo stádo dobytka, nikde nic.
Všude pusto, všude ticho; jen muška někdy zabzučí, co se hřbetu na hřbet koňům poletuje, ale dále se neodváží, aby se snad v širé pustině neztratila.
Tu pojednou zatemní se ve žhavém světle slunečním v levo na obzoru pruh, šíří se, a znenáhla vystupují hory, znamenati již zeleň stromů, záblesk vody; i obouzím vozku, ukazuji mu, ve kterou stranu před námi krajina se rozkládá, nebo koně kráčejí, kam je právě zrak vede.
Ale vozka sebou trhne, jako by jej had uštknul, odvrací se, řídí spěšně koně stranou opačnou a všecek poděšen zvolá:
Zachraň nás dobrotivý Bůh, toť délibáb! Vozka švihá bičem, pokřikuje a nutí všemožně koně do skoku a neustane, až se dosti daleko nebezpečného místa vzdálíme, neb ujišťuje opět a opět, že bychom byli jistotně v močále zahynuli, kdyby nás byl rychlým obratem vozu od jisté smrti neuchránil.
„Délibáb“ jmenuje lid obraz krajin všelikých, slunečnými paprsky přenesený v širou rovinu pusty, „fata morgana“, již jsem ponejprve spatřila.
S počátku jsem myslila, že se vozka mýlí, nebo jsem určitě rozeznávala stromy jako po rovině rozsázené, jakož i útvar pahrbků, později však se obraz ten místy náhle rozplýval a stával se neurčitým, že jsem uvěřila.
Zase obzírám kolem do kola a nikde nic nespatřuji, až se konečně objeví v právo malá, jen několik stop vysoká výšinka, na ní několik kvetoucích i odkvetlých bodláků (bylo v srpnu), a na nich se houpá několik pestrých stehlíků. Švitoříce zdvihnou se do vzduchu, obletnou dokola, a sotva bryčka mine výšinku, zasednou opět k hodům.
Brzo po tom v levo se něco zazelená, je to rákos a bujné sytí rozsáhlého močálu; kolem něho a na něm se jeví čilý život.
Na kraji, kde kalná voda zabíhá v písek, stojí dvě volavky a bázlivě zdvihají tenké krky proti bryčce; i čáp se kdesi zdvihne, zařehtá dlouhým zobanem a přelétá vážně přes palaší, v němž potápky na útěku zaharaší: divoké kachny plují řadou za sebou po hladině vodní, a několik skokanů pádí rychlým skokem pod vodu.
Bahno se daleko rozprostírá, za ním vystupují malé pahrbky, tentokráte pravdivé, na rovině viděti tu a tam kříček, drn je svěžejší, bidlo se staví před oči, ohrada, a nedaleko ní se vyskytne stádo bílého, rohatého dobytka; v pozadí se zaleskne křížek na vížce chrámu v osadě, dýně, kukuřice, fazule jsou na rolích, a mezi nimi se opět objeví cesta. Vjíždíme po ní do osady a radujeme se, že pusta již za námi.