Česká čítanka pro druhou třídu škol středních/Starodávné báje o delfinech

Údaje o textu
Titulek: Starodávné báje o delfinech
Autor: Pavel Jehlička
Zdroj: BARTOŠ, František. Česká čítanka pro druhou třídu škol středních. Brno: Winiker, 1883. s. 96–98.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Související: Autor:Arión

Na starých obrazech, zvláště takových, které představují výjevy mořské z řecké mythologie, vídáme vyobrazeny delfiny, mající podobu podivných ryb, tělo velmi šupinaté, hlavu velikou a krátkou s tlamou okrouhlou a pyskatou; hřbet jejich bývá široký, ocas úzký a zakončený ploutví podobnou, jakou mívají ryby. Oko jejich bývá však velmi pěkné, majíc jeviti rozum a vetší nadání delfinů nežli kterýchkoli jiných obyvatelů neobsáhlého moře. Podobný obraz vídáme také tu i tam na štítech kupeckých, a delfin je tu patrně vyznačen jakožto prostředník mezi člověkem a mořem.

Avšak tento obraz, který si utvořila o delfinech obrazivosť lidská, velmi se liší od onoho, jejž nám podává soudný přírodopis. Skutečný delfin nemá tlamy okrouhlé, než má hlavu prodlouženou a zašpičatělou, nemá šupin, ale kůži hladkou a lysou, nemá ploutví ocasních kolmých, než má ploutve vodorovné, a nemá s rybou vůbec společného skoro nic kromě povrchní podoby a živlu, v němžto žije.

A jako si zvykli lidé chybně vyobrazovati delfina, rovně tak vymyslili si o něm všelijaké báje, které jsou mu sice ke cti, nicméně však ve mnohém s pravdou se nesrovnávají. Římský spisovatel Plinius Starší nejvíce takových pověstí o delfinech ve svých spisech nám po sobě zůstavil. Jmenuje je nejrychlejšími všech zvířat a praví, že plují tak rychle mořem, že se nižádný pták rychlostí jim nevyrovná, ba že jsou rychlejší nežli šipka vymrštěná z pružného lučiště. Velice prý jsou příchylni člověku a z pouhé příchylnosti k němu plavou za koráby a vedle nich, provozujíce vyskakováním z vody a jinými pohyby všelijakou kratochvíli plavcům. Anobrž i jinak prý bývají lidem úslužní, chovají-li se k nim vlídně. Tak prý delfini na břehu narbonském rybářům byli pomocni loviti ryby, parmice mořské, vhánějíce je do sítí, začež ovšem, když bylo po lově, rybářům o kořisť spravedlivě s nimi se rozděliti bylo.

Hoch jakýsi vídal prý blízko břehu zálivu Neapolského delfina a házíval mu do vody drobty chleba. Delfin ochotně přijímal tato sousta a přivykl hochovi, neopomíjeje nikdy dostaviti se ku břehu, když se hoch tam objevil, ano pozýval hocha pohledem a posuňky, aby si sedl na jeho hřbet, čehož když se hoch konečně odvážil, ploval s ním pro kratochvíli delfin po hladině mořské; a když hoch později počal choditi do školy puteolské, nosíval jej z Baji do města, kde byla škola, a též nazpět ku břehu jeho domova. A takovou lnul prý oddaností k tomu hochovi, že, když hoch umřel, přece každodenně v určitou dobu se dostavoval na místo, kde hoch meškával, a nenacházeje ho tam, zármutkem se usoužil. Podle domnění starých Řekův a Římanů byli také delfini velikými milovníky zpěvu a hudby, což nejlépe dokázal onen delfin, kterýž vysvobodil pěvce Ariona, jsa okouzlen líbezným zpěvem jeho.

Arion byl řecký básník a pěvec, rodilý z Methymny na ostrově Lesbě, a žil v šestém století před Kristem. Putovav po řeckých městech jihoitalských a sicilských, nabyl zpěvem svým velikých pokladův. Když potom vstoupil na loď, aby se navrátil do Řecka, a to ke příznivci svému Periandrovi Korintskému, chtěli jej plavci uvrci do moře, dychtivi jsouce jeho pokladův. I prosil jich Arion, aby mu dovolili před smrtí ještě jednou zapěti, a dostav žádané dovolení, oblekl se v nejstkvostnější své roucho i jal se zpívati píseň nejkrásnější. Tak libým zvukem přivábeni jsouce, delfini připluli k lodi, a když Arion dozpívav do moře se vrhl, zachytil jej jeden z nich na hřbetě a donesl šťastně až do Tenara. Plavci zatím netušíce, žeby se delfin mohl státi vysvoboditelem Arionovým, rozdělili mezi sebou pěvcovy poklady a předstírali Periandrovi, že zůstal Arion v Tarantě. Jaký však byl úžas jejich, a jak byl překvapen Periandr, když se objevil Arion živ a zdráv, a když vypravoval, jakým neslýchaným způsobem jest zachráněn! Loupeživé plavce, kteří zločinu svého zapříti nemohli, stihl zasloužený trest: umřeli za to na kříži.

l mezi sebou žijí prý delfini přátelsky; mladí poslouchají starších, kteří je provázívají jakožto rádcové a dozorcové po všech cestách; a zhynul-li který, ostatní prý odnášejí mrtvolu jeho, aby se nestala kořistí dravých ryb.