Česká čítanka pro druhou třídu škol středních/Opatovský poklad

Česká čítanka pro druhou třídu škol středních
Co nejkrásnější	Opatovský poklad	Etruskové

Údaje o textu
Titulek:	Opatovský poklad
Autor:	August Sedláček
Zdroj:	BARTOŠ, František. Česká čítanka pro druhou třídu škol středních. Brno: Winiker, 1883. s. 143–144. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Staré pověsti české (1959)/Opatovický poklad

Císař Karel svaté a blahé paměti, pojav s sebou třicet svých dvořanů, vyjel si do Králové Hradce. Tam přenocoval a ráno se dvěma věrnými panošemi jel do kláštera Opatovského, poručiv jim, aby ho císařem nenazývali, aniž ho, že císař jest, vyzrazovali. I přijev do kláštera, pozdravil opata. Opat jej, nevěda sice, kdo by byl vlídně přivítal a na oběd pozval, čině mu všelijakou česť. Po obědě císař požádal opata, by vezma nejstarší dva bratry, ukázal mu vnitřní okrasu kostela. Když pak do něho vešli, řekl Karel opatovi: „Kněze opate důstojný, jakož jsi žádostiv byl věděti mé jméno, i oznamuji před těmito otci mými milými a tvými bratřími, že jsem já Karel, císař a pán váš milostivý.“ Odpověděl opat: „Ó nejjasnější císaři a pane náš nejmilostivější! zdaliž já tvé osoby jasné neznám? Ale však jsem sobě nevěřil, proto že jsem při tobě žádných obzvláštních služebníků neviděl.“ I otázal se ho císař řka: „Otče, tito-li jsou bratří nejstarší a tajných věcí v klášteře nejvíce povědomí?“ „Ti jsou,“ odpověděl opat. I řekl jim císař: „Milí otcové! již vám na Božím místě oznámím příčinu příjezdu svého do tohoto kláštera. Zpráva mne došla z domnění lidského, že byste při tomto klášteře měli veliký poklad na stříbře i zlatě, čemuž jest-li tak, důvěřuji se, že toho přede mnou, jakožto před pánem svým a obráncem, nezatajíte, a já vám svou věrou císařskou a královskou připovídám, že vám nic z toho vzíti nechci, ani skrze sebe, ani skrze koho jiného, toliko ten tak veliký poklad chci viděti.“ I odpověděl opat: „Pane náš nejmilostivější! Tvá milosť račiž věděti, že jest bratří našich v tomto klášteře padesát a pět, z nichž o tom pokladě žádný neví nic, jediné já a tito dva bratří o něm vědomosť máme; a kdyby mne Pán Bůh neuchoval anebo kterého z bratří těchto, jinému se to místo oznámí, a proto větší počet o něm vědomosti nemá, než tři osoby, totiž opat a nejstarší dva bratří: my pak jsme těžkými závazky zavázáni, že ho žádnému ani slovem ani jakýmkoli znamením vyjeviti nesmíme.“ I řekl císař: „Připusťte mne čtvrtého k té víře, chci též závazek učiniti, jaký jste vy učinili, a toho pokladu nikdy žádnému nevyjevím; dosti budu míti na tom, když jej uzřím!“ I ujavše jej za ruku, do jakéhosi velikého sklepu cihlami dlážděného jej uvedli, dvě veliké svíce voskové rozsvítili a vyzdvihše několik cihel, díru do hlubokého sklepu otevřeli, pak tou děrou lezli, a císař za nimi. I zavedli jej nějakou chodbou daleko a otevřevše železné dvéře, ukázali mu sklep veliký, plný kruhů stříbra litého; odtud vedli jej málo dále a ukázali mu sklípek a v něm kruhův zlata veliké množství. Na třetí místo jej přivedše, ukázali mu mnoho stříbrných a zlatých, perlami a drahým kamením ozdobených křížů, pacifikalův a jiných rozličných klenotů drahých jako bez počtu. I řekl opat císaři: „Pane náš nejmilostivější! tito pokladové tvoji a tvé komory jsou a tobě i tvým budoucím se chovají, pročež vezmi sobě z nich, co se koliv tobě líbí.“ Císař odpověděl: „Nedejž mi toho Pán Bůh, abych měl co vzíti z pokladův kostelních.“ I uslyšev to opat, vzal krásný prsten, v němž byl veliký a nad víru lidskou drahý diamant, a jej císaři na památku s velikou uctivostí dal, jejž také on vděčně přijal. Potom jej zase do kostela šťastně vyvedli a s velikou uctivostí až ke bráně klášterské sprovodili. Císař nikomu té věci nezjevil, než před svou smrtí některým svým věrnějším radám o tom pokladě zprávu učinil a také jim prsten ukázal.