Česká čítanka pro druhou třídu škol středních/Daedalus a Ikarus
| Česká čítanka pro druhou třídu škol středních | ||
| Pocestný | Daedalus a Ikarus | Vlci a psi |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Daedalus a Ikarus |
| Autor: | František Patočka |
| Zdroj: | BARTOŠ, František. Česká čítanka pro druhou třídu škol středních. Brno: Winiker, 1883. s. 14–16. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Nebylo ve starém Řecku nad Daedala muže řemeslnějšího, sochaře a stavitele dokonalejšího. Pocházeje z rodu královského, Daedalus mistrnými pracemi svými naplnil podivem veškeren tehdy známý svět, a všeobecně se hlásalo, sochy jeho že vidí, chodí a slyší, v kameni kámen že se ztrácí, a bohové a bohatýrové že z nich na svět zírají.
Ale Daedalus, jak velikým byl umělcem, tak marnivým a závistivým byl člověkem, a neřesti ty svedly jej k zločinu a přivolali naň neštěstí. Do učení přijal syna sestry své Tala, jinocha znamenitými vlohami nadaného, který se v brzku takovými pracemi proslavovati počínal, že mistr při učeníku svém o slávu svou se obával. Vždyť jsa ještě děckem, Talus vymyslil si kotouč hrnčířský; jedenkráte náhodou dopadnuv hada zabil jej, a rozřezav čelistí jeho prkénko, ihned podle zoubků této čelisti pilku si urobil a takto proslaveným ve starém věku nálezcem pilky se stal. Také soustruh jest dílem jeho věhlasu: upevnil dvě želízka k sobě obrácená, z nichž se jedno točilo a druhé proti němu stojíc v matici své pevně tkvělo; pracemi, které na soustruhu tom vyvedl, nikdo se Talovi tenkráte vyrovnati nemohl.
Vida to Daedalus žasnul v duchu svém, záviděl mu toho, boje se, že těžko získané slávy své pozbude a oslepen jsa vášní svrhl sestřence svého se hradu Minervina a mrtvolu jeho tajně zahrabával. Než zpozorovali to lidé, a udali jej u Areopagu, nejvyššího soudu v Athenách, kde se měl ze svého hanebného činu zodpovídati. I vymlouval se Daedalus, že hada zahrabával; neuvěřili mu a odsoudili k těžké pokutě. Ulekl se Daedalus, dal se na útěk a bloudil, nejdříve po Attice, až konečně, nejsa ve vlasti své životem jist, na ostrov Kretu ke králi Minooví s lodí přistal.
Minos uvítal umělce tak proslaveného laskavě a nařídil mu, aby mu vystavěl Labyrint, budovu s nesčíslnými, sem tam se křižujícími chodbami, do které uzavřel obludu zvanou Minotaurem; Minotaur již zevnějškem svým u všech vzbuzoval hrůzu a ošklivosť: bylť od hlavy až do ramenou býkem, ostatním pak tělem svým podobal se člověku. Stavba tato tak se Daedalovi podařila, že když mistr hotové své dílo prohlížel, z nesčíslných oklik, točenin a bludišť sám jen s těží východu se dopátral.
V Labyrintě tom choval Minos Minotaura pod tuhou závorou a za pokrm mu vykázal sedm jinochův a sedm panen, kteroužto smutnou daň Atheňanům po dávném závazku každých devět let králi kretskému dávati bylo, až bohatýr Theseus vlast svou s pomocí Ariadny, dcery krále Minoa, od potupné této povinnosti vysvobodil.
I znechutilo se časem Daedalovi tráviti na Kretě; Minos vládl krutě, nikomu, ani příteli svému nedůvěřuje, a to Řek svobodě zvyklý těžko snášel; mimo to zastesklo mu se po drahé vlasti, a to tím více, čím méně možná bylo z ostrova kol kolem mořem oblitého uniknouti bez svolení Minoova. Dlouho se rozmýšlev zvolal jedenkráte: „Zatarasiž si, králi, zemi i moře; vzduch pod nebem každému se otevírá! Vládni si, Minoe, vším světem, vzduchu pánem nejsi; tudy se pustíme!“ Zvolav tak Daedalus, důmyslem svým i přírodu samu na sobě měniti se jal; vezme ptačí peruti rozličné velikosti a počna od nejmenších, váže k nim delší a delší, až jako křoviny ve vršek výš a výše vzrůstati se zdají. Silnější peruti u prostřed pevnou nití spojil a na kraji voskem slepil, potom je přihnul, aby se staly podobny ptačím křídlům. Otci na blízku stál Ikarus, mladý syn jeho, který nevěda, se záhubou svou že pohrává, tu péro průvanem na stranu odfouknuté zdvihá, tu palečkem útlým bílý vosk hněte a co na otci vidí, vše po něm dělaje, často překáží. Konečně dílo je doděláno, Daedalus připna křídla do výšky se vznese a jako pták ve vzduchu poletuje. Spustě se dolů synáčka svého učí, jak lítati jest, řka: „Jen středu se drž, synu! Spustíš-li se příliš dolů, zmokvají ti křídla; vzneseš-li se nad míru do výše, opálí slunce peruti; tedy prostřed slunce a země vzduchem vesluj a ke mně, svému vůdci, přihlížej!“ To řka, připne synovi křídla, a bezděky zatřásly se při práci té otcovy nice, slzou zakalilo se oko, a polibek, jímž synovo čelo poceloval, měl býti od otce poslední!
A již na perutech ve vzduchovou říši oba se vznesli; otec napřed, starostliv jsa jako pták, jenž mládě ze hnízda vyveda, ponejprv létati učí. Z prvu vše se daří; než otec každý okamžik zpět se ohlížeje, bázlivě pozoruje, drží-li se synek ve stejném s ním směru. Rychle ubíhají jim s očí v levo ostrovy Samos, Delos a Paros, v levo Lebinthos a Kalymna, a tu jinoch raduje se z letu odvážného, otce daleko před sebe pustí a k nebesům vzhůru výš a výše se vznáší. Jaká slasť patřiti na blízku, co tehdejším smrtelníkům tajemná rouška zakrývala. Než, nastojte! trest za všetečnosť v zápětí. Blízké slunce ohnivými střelami svými taví vosk, jenž peruti k sobě váže, a již sypají se tyto chumelicí sněhovou dolů. I třepetá pažemi nešťastný jinoch, co může; marně. Křidel jsa zbaven, nemůže se o vzduch opírati a padá střemhlav do propasti bezedného moře.
To vše rychleji se stalo, než otec zpozoroval. Když se opět po synu svém ohledl, již ho nevidí. „Ikare,“ zoufale vzkřikne, „kde jsi, můj Ikare?“ Podívá se s hrůzou na moře a peruti po vodě sem tam plující vše mu povědí. I zlořečil umění svému, jež syna pohřbilo, spustil se na nejbližší břeh a bloudil tam hledaje mrtvoly svého jedináčka. I přišla vlna první i přišla vlna druhá a ta bledého Ikara na břeh vynesla. Tak pomstěna byla na otci záhubou synovou nevinná smrť Talova. I pochoval otec všecek zarmoucen na břehu ve vysoké mohyle syna a nikde nemaje pokoje, na další pouť po světě se vydal; ostrov pak ten na věčnou památku podle Ikara nazván jest Ikarem.