Česká čítanka pro druhou třídu škol středních/Bůh neopouští

Česká čítanka pro druhou třídu škol středních
Česká pořekadla	Bůh neopouští	Květy a plody

Údaje o textu
Titulek:	Bůh neopouští
Autor:	Františka Stránecká
Zdroj:	BARTOŠ, František. Česká čítanka pro druhou třídu škol středních. Brno: Winiker, 1883. s. 192–196. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Tužilových dotkla se ruka Páně, dnes k večeru skonal hospodář.

Po krajince horské zalehla čirá tma, ostrý vítr podzimní skučel dědinkou a ohýbal bezlisté větve ovocných stromu kol chaloupek se těsnajících mnohdy až po samu zemi; div je všechny nepolámal.

Z lesnatých hor dědinku kolkolem obstupujících šumot až děsný chvílemi nad osadou hučel, víchor tam mocně a hlučně províval stoletými smrky, a vysoké jejich vršky místy v jeden kotouč sháněl. V divý hukot rozkaceného živlu zaduněla i nejedna rána mohutná, značící pád některého velikána lesního, a praskot ohlušující věštil, jak hrozná to byla síla, jež vyvrátila takového lesního obra z kořenův od věků již v domácí půdě zakotvených a rozvětvených.

A na nebi ani kmitu ani svitu, ni jediné hvězdičky! Byla to nechvíle taková, že každý rád se k domácímu krbu přikrčí, a jak se říkává, ni psíka nevyžene.

A přece toho večera u Tužilů bránka vcházejícím a odcházejícím sotva stačila, soused sousedu kliku podával; přicházeliť s útěchou, přinášeli upřímné „Potěš Pán Bůh!“ zarmoucené vdově i těm ubohým sirotkům.

Právě zavírala Tužilová za sousedy odcházejícími dvéře; byliť jí pomohli hospodáře uložiti v komoře na prkno, a ona měla se odebrati s dětmi na odpočinek.

Na odpočinek! — Na obvyklé místo má se s dítkami uložiti, a hospodáři právě byli ustlali za dveřmi — na slámě.

Jak pak se mohl snésti na její víčka spánek! Srdce jí pukalo, zaplakala bolestně. Otevřela dvéře do komory a jala se naříkati: „Proč jsi nás opustil, Františku, tak záhy? Co já si s těmito sirotami počnu? Jak tvé rady oželíme?“ Zalomila ruce a zase hořce zaplakala. I ty dvě starší dívky štkaly u kamen na lavici, a stará hluchá tetka Kvapilová, která s nimi chtěla nocovati, aby jich smutek nepřetížil, jak mohouc je těšila.

Však i Tužilovou jal se někdo těšiti. Devítiletý synáček její František přistoupil, přivinul se k ní a pravil: „Ale maminečko, nezapomínejte, že je Pán Bůh s námi. Popřejte tatínkovi toho odpočinku, vždyď se dosti natrápili, tak dlouho již byli neduživi. Víte, jak je záduch mořil, když se vítr vzmáhal? Což by dnes byli chudák přetrpěli za takového víchoru! Nepravívali-li, co Pán Bůh činí, že vždy dobré bývá? A o nás se nestarejte, však Pán Bůh nějak pomůže, a přitěžovati vám jistě nebudeme, budeme vás poslušni ve všem, viď Rozárko, viď Aničko?“

A dívky povstaly, také se k matce tulily, přisvědčovaly Františkovi a dobrosrdečná tetka Kvapilová též povstala s lavice, přikyvovala hlavou, ač nevěděla chudera hluchá, oč běží, jen se toho domnívala, a ztrápené matce první rosná krůpěj naděje ovlažila srdce zkormoucené.

Tužilová počala doufati v dobrovolný slib dětí svých, a poslouchala ráda slov Kvapilové, která ji těšíc končila: „Však on Pán Bůh zase pomůže.“

A pomohl i neočekávaným způsobem. Popřál úrody hojné příštího léta na rolích i v sadech a vzbudil v srdcích dobrodincův účastenství pro dítky osiřelé.

Již v zimě Frantík Tužilův docházíval denně k panu učiteli a poslouchal dychtivě slov jeho. Frantík měl dobrou hlavu a nad to lepší vůli; bystře chápal, pilně se učil, a jak moha se vynasnažoval, by učitele svého uspokojil, vděčnosť mu prokázal za péči na duševní vzdělání jeho vynakládanou. A pan učitel hošíkovy schopnosti i dobrou jeho vůli znamenav, promluvil o něm s panem farářem blízké osady, kterýž potom též se uvolil chlapce vyučovati. Jak mile se jaro rozvíjelo, kráčíval Frantík často lesem k panu faráři, k němuž vděčnou láskou byl přilnul.

Nepomnělť hošík, jak rychle čas ubíhá a všelijaké změny s sebou přináší, ani nepomyslil, že by kdy mohlo jinak býti, než aby jednou do školy, po druhé na faru chodíval ku svým dobrodincům, aby úlohy psával a zase matičce své v domácnosti přisluhoval, a přece již se byli o to pán farář s panem učitelem dávno umluvili, že chlapce kdysi pošlou do města na studie.

Když za letního odpůldne kráčel jednou Frantík lesem k faře, ani netušil, že se naposledy těší bezstarostně z té krásy okolní přírody. Jak obyčejně, zašel hlouběji do lesa, odložil knihy na pařez a jal se roští sbírati, lámati a urovnávati v hraničku; na zpáteční cestě svázal si vždy nůšku dřeva na popruh a na zádech je matce donesl, aby jí chůze ušetřil. Také sbírával na list lopuchový trochu jahod nebo malin, aby k matičce s prázdnýma nepřicházel, dobře věda, že ona si v práci přitěžuje, jen aby on mohl za učením, za cvičením volně kráčeti. Chtěl dokázati, že aspoň vděčně jí vzpomíná.

Když došel kraj lesa, tak krásně zdálo mu se tam, že se zastavil a zahleděl na ty chatky dole s počernalými střechami slaměnými, na ty vysoké stráně protější, jalovčím prorostlé, poslouchal hlasu zvonků pasoucích se oveček, sledoval je zrakem, jak sem tam přecházely nejchutnější traviny vyhledávajíce, patřil na ty kozičky mlsné, kterak po příkrých skaliskách odvážlivě se vypínají, lístky keříkův ohryzujíce, zadíval se na bystřinku srázně do údolí zabíhající až do potůčka tmavým olším obrostlého. A tam ve stinném úvale pod olšemi i kapradí vyrůstalo, a nejeden malý smrček se zelenal, jehožto símě někdy vítr tam byl zavál z hory.

Po lukách všude květů naseto, a kde se údolí rozšiřuje, plných klasův obilných na tisíce a nade vším ten vonný průhledný vzduch horský, to ticho posvátné, ten hluboký klid.

Jen některý skřivánek vylítl ze žitečka a zapěl píseň podvečerní; v lese ještě ptactvo nezapělo díky tvůrci svému, ještě slunce stálo dosti vysoko na obloze. Chlapec se byl tak na krásnou krajinku zahleděl, že ponejprv snad na vyučování zapomněl, a ještě by se snad nebyl vzpamatoval; kdyby byl pastýř stádo obcházeje bičem nezapraskal, a psík jeho pronikavě nezaštěkal. Tu Frantík sebou trhl, zalekl se, že snad už pastýř stádo zahání. Rázně počal vykračovati a přislíbil si, že se tu na zpáteční cestě opět zastaví; připadaloť mu toto místečko na kraji lesa nejpěknějším, nejmilejším.

Na zpáteční cestě chtěl i loupáčků nasbírati matičce na polévku, vždyť jich tam bylo pod břízkami a mladým borem až hnědo v trávníčku nízkém, mateří douškou postlaném.

Avšak toho večera již ani loupáčků nesbíral, ani kraj lesa nedostoupil, aby se do doliny zahleděl na ty chatky počernalých střech; vždyť zapomněl i nůšky dřeva nachystané v lese u pařezu pro matičku, jahody potratil a v ruce držel pevně prázdný jen lopuchový list. Oči se mu kalily, že ani na stezičku pod nohama neviděl; a o každý kořínek, o každý kámen zavadil. Jak by pak byl kraj lesa spatřil bystřinku s potůčkem ve tmavém úvale a ty chatky všecky ve stromoví zaoděné?

Měl se rozžehnati s rodným krajem, s matičkou i s dobrodinci svými. — Neplakal on sám, plakala i matička, ale žehnala dobrodincům z hloubi duše své.

Nastalo brzo přetěžké loučení. Vypraven jsa jak možná bylo nejlépe, vydal se Frantík na cestu do města. Pan farář mu dal doporučující list na svého bývalého spolužáka ve městě, a připojil dva zlaté, pan učitel jej podaroval poučnými knihami, paní učitelka velikým koláčem, matička ušetřila za slepičky zlatku a nad to mu dala veliký stříbrňák uschovaný po stařečkovi.

„Ten uschovej si naposled, až by ti nejhůře bylo,“ pravila starostlivá matka, „ten jsem já dostala kdysi vázaného od bohatého kmotra sedláka. Však ty se, Františku, ve světě neztratíš, jen se Pána Boha nespouštěj, on tebe neopustí.“

Když ho takto napomínala, seděli spolu u kamenného kříže v lese u cesty a čekali na vozku, který šindel do města vezl a malou bedničku s prádlem a šaty Frantíkovými již dříve byl na vůz naložil. Než vozka cestou s nákladem těžkým objel, matička se synkem přímou pěšinkou lesem si nadešli, a pak se ještě chvilečku spolu těšili. Pomodlili se také zdrávasek a pak usedli tiše podle sebe uchopivše se za ruce. A toť již zarachotil vůz, koně odfrkovali, vozka bičem lehce popraskával, za chvíli stanul před nimi a pozdravil.

„Dej Pán Bůh dobrý večer, tetičko, již jen netesklite, však já jej s pomocí Boží dobře do města dopravím, snad mu i někde byt vyhledám, znám tam kdejaký koutek, vždyť tam již dojíždím taká léta. O ty obědy bude nejhůře, až si nějaké vyprosí, bude vyhráno. Opatruj vás tady Pán Bůh!“

Ještě jednou poznamenala matka čelo Frantíkovo křížem svatým, zašeptala „S Pánem Bohem!“ a koně trhli vozem na hlasnou pobídku vozkovu. Matka stála pod křížem a hleděla za vozem, František tiskl hlavu v dlaň a plakal, najednou se na voze postavil a ještě zavolal: „Pozdravujte doma — a ještě jednou Pán Bůh zaplať za všecko!“

Pak zmizel vůz za oklikem; matka ještě poslouchala dlouho jeho rachocení v dáli, a teprve když už nebylo v lese slyšeti leč prozpěvování ptactva, klesla před křížem na kolena a vroucně se za synka pomodlila.

Uplynulo od té doby několik roků. Byla to léta usilovné práce, strádání i namáhání všelikého pro Frantíka Tužilova. Za těchto dob bývalo mu někdy i s nouzí a hladem zápasiti. Ale Frantík nezoufal, když síly slábly vzpomínal vždy tetky Kvapilové, jak jim kdysi po smrti otcově byla připomínala že „Pán Bůh zase pomůže.“

A nepomáhal-li jim všem a jemu nejvíce? Či neposilnil a neosvítil ho duchem sv., že překonav první obtíže ve studiích znamenitě prospíval? Nedal-li dobrého vnuknutí lidumilům, že se ho i v cizím městě ujali, a dobrou radou i skutkem podporovali?

Z nejhoršího již byl vybředl, s pomocí Boží a trpělivostí směl se nadíti šťastného konce. Jednou arciť mysl jeho nejvíce sklíčena byla, když hodná žena chudobná, u níž byl na bytě, zachvácena byla prudkou horečkou a odnesena na rozkaz lékařův do nemocnice.

Tenkráte nevěděl si rady, došlo již na vázané matčino. Ale na jak dlouho to stačí? Co bude potom? Obcházelť strápený hoch malý sklad vetešníkův, nevěděl, má-li vstoupiti a u něho starý, jemu tak vzácný peníz vyměniti neboli počkati do příštího dne, až nenaskytne-li se mu pomoci s jiné strany. Ale odkud? Neznalť, kdo by mu mohl ku pomoci přispěti, a hlad se mocně ozýval. Vstoupil tedy do skladu a pozdravil.

„Dobrý večer,“ odvětil vetešník; „co byste rád?“

„Prosil bych uctivě, abyste mi dali drobných za tento peníz.“ Vetešník peníz prohlížel.

„Odkud pak ten starý tolar máte?“ vyzvídal.

Frantík se zarděl, sklopil hlavu a zašeptal: „To je vázané mé matičky, dala mi jej, abych si pomohl, když by mi bylo nejhůře.“

„Tak již došlo na tuho?“ zase vetešník.

Frantík smutně přisvědčil.

Z řeči do řeči, až po chvíli vetešník vše zvěděl.

„Víte co,“ pravil konečně, „mám pětiletého hošíka, je malý neposeda, rád bych, aby se naučil čísti, než vstoupí do školy. Chcete-li jej učiti a budete-li s ním míti trpělivost, nějak se vám odměním. Nuže, chcete-li?“

„Bůh vám to zaplať,“ na to Frantík, „co koliv byste mi uštědřili, za vše povděčen budu, jen když budu moci ve studiích pokračovati.“

„A jak, panímámo!“ zavolal vetešník na manželku, „je tady chudobný student, slibuje, že bude hodný a že Jeníčka bude vyučovati, dovolíš-li, aby spával v komůrce na lůžku? On by nám na to dítě pozoroval.“ A panímáma přivolila; ještě téhož dne přestěhoval se Frantík a zůstal u nich, až po ukončených studiích gymnasijních vstoupil do bohosloví.

*

Dnes Tužilových chaloupka nějak divně a slavnostně vypadá. Podle branky zaraženy jsou koly, a od nich bidélka se táhnou až ku dveřím, a koly i bidélka ovinuty jsou věnci ze chvojí a tisícerého kvítí. Malá okénečka z obílené stěny jen se blýskotají, za každičký obrázeček zastrčena větev lipová, stůl pokryt bílým ubrusem a koláčů na něm nastaveno jak o svatbě. Dnes mladý sluha Páně František Tužil slaviti bude své prvotiny. Hostů bylo již plná světnička a pořád se ještě scházeli. Před chaloupkou stálo známých venkovanů nejméně z půl osady, všickni oděni ve sváteční šat, čekali na mladého kněze. A ten tím časem klečel před osamotnělým kamenným křížem v lese, u něhož se kdysi byl s matičkou loučil, když se na studie ubíral, pohroužen u vroucnou modlitbu.

„Pane Bože na výsosti,“ žádal úpěnlivě, „rač mi dáti setrvati ve všech ctnostech Tobě libých, popřejž trpělivosti, uloží-li mi vůle Tvá svatá těžší břímě; nechť víru Tvou hlásám vytrvale, neohroženě a nikdy dráhy spravedlivých neopouštím! V Tvou svatou ochranu poroučím život svůj i všecko působení vykázaného mi Tvou prozřetedlností povolání!“

A kráčeje pak lesem k chaloupce domácí, mladík zastavil se na kraji lesa, zahleděl se dolů na ty chaloupky, jak se k sobě v údolíčku tulí, a přislíbil si svatosvatě, že tomu lidu v nich obývajícímu věrným bude rádcem, těšitelem a učitelem v každém případě; vědělť dobře, co lid ten těší, co jej tíží, vždyť sám z něho pocházel.

Na témž místě, kde starý otec kdysi duši byl vypustil, žádal nyní nastávající kněz staré matičky své za požehnání a vzdával jí díky za tu její věrnou lásku. Matička vzlykajíc ruce třesoucí na hlavu mu kladla a žehnala mu z hloubi duše své.

Byl to průvod vzácný který se lesem ubíral k faře. V předu kráčel mladý kněz se starým učitelem a vetešníkem Roubalem, který s manželkou i synkem studentem z města byl přijel; pak šla stará matka s Roubalovou a paní učitelkou, tetka Kvapilová belhala se o hůlce a okolo ní celá Tužilova přízeň se seřadila, a konečné se přidal kde kdo z osady. Nebe se nad poutníky jenom usmívalo, slunečko tak jasně svítilo, ptactvo kolkolem zpívalo a stráně se tak krásně zelenaly, bor tak vesele nad nimi šuměl, až se srdce rozcházelo.

O této krásné slavnosti si až po dnes v celém údolíčku lesním a v okolí povídají a vzpomínají zavdy tklivého kázaní starého p. faráře, dobrodince novovysvěceného kněze.