Červenomodrý Methusalem/V Pepřové uličce
| Červenomodrý Methusalem | ||
| V Pepřové uličce | „Tsching, tsching, tschin!“ | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | V Pepřové uličce |
| Autor: | Karl May |
| Původní titulek: | Im Pfeffergäßchen |
| Zdroj: | MAY, Karl. Červenomodrý Methusalem Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | Adolf Synek, Praha, 1910 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Karel Eichner |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Index stran | |
Můj milý čtenáři, znal jsi snad »červenomodrého Methusalema«? Zajisté, narodil-li jsi se totiž v dotyčném universitním městě, anebo pobyl-li jsi tam jako host, třeba jen několik málo dní. Byl živým pamětním znamením tamní Alma mater. Nikdo nemohl ho přehlédnouti, a kdo ho jednou spatřil, tomu bylo nemožno kdysi na něho zase zapomenouti.
Bydlil již Bůh ví kolik semestrů v Pepřové uličce a studoval — ano, kdo by to byl mohl říci! Kdo by se ho byl na to zeptal, tomu by byl odpověděl rapírem, a on byl znám a obáván jako nejlepší rváč.
V určitou minutu vyšel z domu, v jehož přízemí mel čínský obchodník čajem Ye-Kin-Li skvostně zařízený krám, kráčel ulicí, následován svým cídičem, zahnul napravo do ulice Humboldtovy a zmizel tam ve dveřích »Listonoše z Ninive«. Tak nazývali totiž studenti tuto hojně navštěvovanou pivnici. V přesně rovněž tak určitou minutu opustil pivnici, aby se vrátil do svého obydlí.
To stávalo se třikrát denně: dopoledne, odpoledne a večer, a to s takovou pravidelností, že obyvatelé ulice Humboldtovy a Pepřové uličky zvykli si naříditi si své hodiny, když zůstaly státi anebo šly špatně, podle něho.
Ale jednoho dne čekali marně na jeho objevení. Divili se tomu, vrtěli hlavami. Když se neobjevil také následujícího dne, začali býti starostliví. Třetího dne se usnesli promluviti s paní Steinovou, jeho domácí paní, a dozvěděli se touto cestou, že zaplatil nájemné na dva roky napřed a potom zmizel. Kam? To nebylo možno vyzvěděti. Teprve později povídalo se, že vzal s sebou syna své domácí paní. Tato musila znáti cíl cesty, ale protože nedala si vylákati ani slůvka, jež by se k tomu vztahovalo, tedy jednalo se na všechen způsob o nějaké tajemství, jehož odhalení bylo nutno přenechati budoucnosti.
Onoho odpoledne, kdy byl »červenomodrý Methusalem« posledně viděn u »Listonoše z Ninive«, neměl sám ani tušení o tom, že odpoledne nepřijde a že dokonce po mnoho měsících odtud vzdálen bude.
Jako obyčejně vracel se s medvědovitou zdlouhavostí Humboldtovou ulicí a radoval se potichu z pozornosti, již vzbuzoval dnes jako vždy jindy. Jeho zjev byl ovšem dosti nápadný.
Byl vysoké, široké, skutečně obrovité postavy a nesl své hektolitrové bříško s důstojností čínského mandarina první třídy. Jeho obličej byl obrouben temným, dobře pěstěným plnovousem a jevil plnost a barvu hodného Germana, jenž se těší tomu, že německá piva dokončila dávno již svou triumfální cestu kolem světa. Napříč přes tento obličej táhla se široká jizva, jež dělila nos ve dvě nestejné polovice — ale jaký to nos! Původně byl zajisté tím, co nazýváme jestřábím nosem; ale ponenáhlu mírnila se ostrost jeho ohybu, aby ustoupila plnosti, jež stávala se od semestru k semestru vždy povážlivější. K tomu přidalo se zabarvení, jež během času proběhlo všemi nuancemi mezi líbeznou barvou masovou a temnou červenomodrou. Majitel toho nosu tvrdil ovšem, že rána šavlí má vinu na tomto zabarvení; jeho bratři z cechu byli oproti tomu jiného mínění. O mládeži, chraň se podobné náhody!
Než buď jak buď; tomuto nosu a značnému počtu svých semestru děkoval za jméno »červenomodrý Methusalem«.
Nosil kabát z modrého sametu, šňůrami zdobený, červenou vestu, bílé kalhoty z jelení kůže a vysoké lakované shrnovačky, na nichž řinčely nesmírné ostruhy, jež byly původu mexikánského a jejichž kolečka měla v průměru půltřetího palce. Na dlouhých, splývajících hustých kučerách seděla červenozlatá cereviska[red 1].
Ruce míval, světem opovrhuje, v kapsách u kalhot. Zuby svíral troubel perské vodní dýmky, jejíž dým vypouštěl v hustých kotoučích.
Před ním kráčel mohutně obrovský novofundlanďan, jenž nesl v hubě sklenici svého pána, měřící dva litry.
Za pánem následoval cídič, jenž nesl v levé ruce vodní dýmku, jejíž hlavička pojala nejméně libru knastru. Její čtyři lokte dlouhá gumová roura vedla do úst bafajícího studenta. V pravé ruce držel cídič dlouhý, tenký předmět, vztýčený jako pušku, v němž potkávající poznali k svému úžasu — oboe[red 2].
Tento dýmko- a oboenosič zdál se býti originálem, právě tak jako jeho pán. Měl jeden z oněch obličejů, jejichž stáří se nedá určiti. Byl nesčíslnými malými vráskami a rýhami tak protkán, že o vlastních tazích nemohlo býti ani řeči. Kdo ho spatřil, kterak s hrdou vážností kráčí za svým pánem, jenom o něho dbaje, byl v pokušení přisouditi mu daleko více než čtyřicet let. Kdo měl však soukromou příležitost pozorovati lstivé mžikání jeho drobných oček a obratné pohyby a mohl se přesvědčiti o jeho vždy pohotové duševní čilosti, nebyl by mu hádal mnoho přes dvacet. Na otázky v tomto směru učiněné neodpověděl nikdy. Své stáří rovněž jako semestry svého pána a velitele halil v neproniknutelnou temnotu.
Jeho dlouhá, úzká postava byla skoro právě tak oblečena jako »Methusalem«, jenom že mu seděla na krátce ostřihané hlavě na místě cerevisky bílá plátěná čepice bez stínítka, jakou nosívají kuchaři a cukráři.
Tak kráčeli Humboldtovou ulicí a Pepřovou uličkou, napřed pes, potom pán a za tímto cídič, každý z nich právě tak důstojně a odměřeně jako druhý. S úsměvem pohlíželi lidé za nimi.
Právě když chtěl zahnouti do chodby domu, v němž bydlily, otevřely se dvéře čínského krámu a majitel vyšel ven, oděn v široký, originelní kroj »nebeské říše«. Uzavřel se študentem přátelství, dal se jím vyučovati v němčině, jíž, když se tu usadil, jenom lámaně mluvil, a jemu za to tolik čínštiny vpravil, že »Methusalem« byl jazyka čínského zcela slušně mocen.
»Tsching!« pozdravil obchodník čajem, ukláněje se.
»Tsching, tsching, můj milý Ye-Kin-Li!« odpověděl student svým hlubokým pivním hlasem. »Chcete odejíti?«
»’s sche tsche, Tschu — ano, pane. Na policii.«
»Na policii? Co pak máte s těmi pány tam ? Našel jste ztracený klíč od domu? Nebo máte býti trestán k vůli falšovanému čaji?«
Číňan nechal svůj cop jemně rukou proklouznouti, vytáhl bezbrvé obočí vzhůru a odpověděl závazným tonem: »Líbí se vám žertovali! Ye-Kin-Li nebude nikdy pokutu platiti, neboť všecko zboží je pravé, čisté a úžasně laciné. Obdržel jsem dopis z domova, jejž mám odevzdati. Jelikož jméno příjemce není v adresáři, musím se poptati v ubytovacím úřadě.«
»Toho není třeba, velectěný. Nejspolehlivější adresář je zde« — ukázal na své čelo — »nenazývají mne nadarmo Methusalemem. Mnoho se jich narodilo a mnoho jich zemřelo; tisíce jich přišlo jako zelené lišky a odešli jako bledí filistři; jenom já samojediný zůstal jsem státi jako skála v létajícím písku, a jejich jména jsou zapsána do análů mého genia, dosud netištěných. Kterak zní adressa?«
»Tak!«
Obchodník čajem vyňal dopis ze svého širokého rukávu a ukázal jej studentovi.
Jak známo používají Číňané rukávů jako kapes. Dopis neměl ani známky, ani razítka; došel tedy na všechen způsob do Německa jako vložka. Adressa napsaná štětcem, nikoli perem, zněla: »Učiteli obecné školy Josefovi Ferdinandu Steinovi nebo jeho příbuzným, dříve bytem v Horní ulici 12 přízemí.«
Student pohlížel zamyšleně a hlavou vrtě na papír.
»Hm!« řekl.
»Ten muž nenachází se tedy v adresáři?«
»Ne«.
»Také já vím, že zde není žádný učitel téhož jména ustanoven. Nepochybně že adresát umřel a — ah! Heureka! Snad je má domácí jeho vdovou! Svěřte mi dopis na několik okamžiků, milý příteli! Pojedu tryskem nahoru a přinesu vám potom zprávu zvláštním vlakem.«
Odspěchal do domu. Pes a cídič zůstali s ním státi. Oba nebyli na tento náhlý výbuch svého pána připraveni. Novofundlanďan skočil rychle stranou; ale sluha byl méně duchapřítomný. »Methusalem« uchopil během rozmluvy rouru dýmky a nyní vstrčil při odchodu špičku téže zase do úst. Kdyby byl sluha ihned za ním skočil, byl by zabránil následujícímu neštěstí, ale takhle váhal okamžik, gumová roura se napjala a tím byla mu vodní dýmka z ruky vytržena. Aby ji zachránil, chtěl po ní sáhnouti, ale dal tím jejímu pádu takový směr, že padla na novofundlanďana a potom na zem se svalila, kde nádržka na vodu na kousky se rozbila. Hlavička vysypala svůj žhavý obsah na hlavu psovu; ostatní část byla spěchajícím studentem až do polou schodů stržena. Potom spozoroval tento, že za ním není všecko v pořádku. Zůstal státi a obrátil se.
Tu spatřil, že má jenom rouru v ruce. Pes vyl hlasitě, neboť jeho srst na hlavě začala doutnati, a sluha upadl přes něj a ležel s oboe na zemi. Při tom stál Číňan, spráskl ruce dohromady a volal ustrašen: »O Nievu-nievu-nievu! Chi-tchin! Chi-nievu!«
To všecko činilo tak žertovný dojem, že student nepomyslil ani na ztrátu drahé dýmky, nýbrž směje se volal se schodů: »Ale, Bohumíre z Bouillonu, co’s to udělal!«
Cídič »Methusalemův« byl totiž z příčin, o nichž se později zmíníme, ode všech studentů nazýván »Bohumírem z Bouillonů«. Vyskočil se země a odpověděl více zlostně než rozpačitě: »Co jsem udělal? Jako já? Tu přestává už všecko, všecko, a otáčení země k tomu! Kdo pak mi nádobu s vodou z ruky vytrhl a mne i s oboe k pádu přivedl, tak že dokonce srst novofundlanďana se vzňala jako šest stodol? Tu jde člověk se vší důstojností a slavností od Boha Bachussa ke svým domácím Penátům a sotva že vkročil do ostia, tak stojí tu muž, s copem a křičí na člověka Nievu! Co to má znamenati?«
Tato zlostná otázka byla na Číňana adresována. Na místě něho odpověděl student: »Nievu jmenuje se po německu vole. Třikráte za sebou znamená to tedy trojnásobného přežvykavce.«
»Krásné! A Chi-tchin?«
»Ťulpas, zdlouhavý Sancho Pansa.«
»Ještě krásnější! Pane Ye-Kin-Li, vy jste se chtěl právě odebrati na policii; toho nemáte zapotřebí, neboť dám vás tam odvésti. Budete zatčen. Ale dříve chci vám ukázati, jak hudebně zkoušený Evropan odpovídá svým zamilovaným nástrojem na takovéhle urážky.«
Zvedl oboe se země, uchopil je jako pušku a dotíral jím na Číňana. Tento nebyl naprosto žádným hrdinou a pokládal za nejlepší vzíti do zaječích. Prchl do svého krámu a zastrčil za sebou dveře.
»Tak, teď zachránil se dobrotivým zmizením za svými kulissami,« smál se Bohumír z Bouillonu. »Zvítězil jsem, ale zříkám se střelby na oslavu vítězství a spíše se přičiním, abych zbytky blažené minulosti uvedl do šťastného zapomenutí.«
Sebral střepiny. Jeho pán hodil mu gumovou rourku a kráčel nahoru, aby vstoupil ke své domácí.
Tato obývala pokojíček, jenž sousedil s malou ložnicí. Ostatní místnosti jejího bytu pronajala studentovi, aby tím své nuzné postavení trochu zlepšila. Byla vdovou po učiteli a požívala velice skrovné pense, jež nestačila ani na chléb a na sůl. Proto musila mnohou noc proseděti u šicího stolku anebo u rámu s vyšíváním, aby odvrátila nouzi od sebe a od svých tří dětí.
Teprve od onoho dne, kdy »Methusalem« se u ní ubytoval, nastal v jejím stísněném postavení obrat k lepšímu. Dřívější nájemníci neplatili správně a způsobili hodné paní mnohou těžkou starost; on byl však bohat a dobrého srdce. Nejenom že platil své nájemné velice pravidelně, nýbrž dopřál své domácí také mnohý neočekávaný příjem. Brzy pojal srdečnou náklonnost k dobře zveděným dětem, rád slyšel, jestliže jej důvěrným způsobem strýcem nazývaly a zdálo se, že si mlčky uložil za úkol starati se o jejich blaho jako skutečný příbuzný.
Richard, nejstarší syn vdovy, byl velice nadaný hoch. Jeho učitelé jej milovali a radili jeho matce, aby ho nechala studovati. Ale bohužel byla k tomu příliš chudá. To ji zarmucovalo. Věděla velmi dobře, že řemeslo má zlaté dno, než přece pociťovala její mateřská láska s tichou bolestí, že nemůže poskytnouti hochovi vychování a budoucnost, jež by odpovídala jeho nadání.
Tu přišel k ní jednoho večera »Methusalem« a promluvil s ní o tomto thematě svým stručným, určitým způsobem. Skromně zamítla jeho nabídku, ačkoli ji naplňovala rozkoší; ale on ukončil důvěrnou rozmluvu tím, že prohlásil rozhodným tonem: »Má milá paní Steinová, zajisté jste zpozorovala, že nemluvím rád o sobě a o svých poměrech; dnes chci od tohoto zvyku upustiti. Můj otec byl bohatým sládkem. Měl ctižádost, aby se mohl pochlubiti učeným a proslulým synem. Vzpíral jsem se proti tomu, neboť nechtěl jsem býti ničím jiným, než čím byl on, totiž sládkem. Můj odpor nic nepomohl. Musil jsem skloňovati Faba, bob, ačkoli mi byl chmel milejší nad všecky boby. O ostatním chci pomlčeti. Otec proměnil svůj pivovar v akciový podnik a zanechal mi značné jmění. Já však to nepřivedl než k omšené hlavě, to jest stal jsem se jen akademickým pobudou a rváčem, jenž jeví se opravdovému zápasníku opovržlivým. Začínám nyní právě celou prázdnotu tohoto bezúčelného bytí bolestně pociťovati. Stydím se sama sebe. Nechci býti déle neužitečným členem lidské společnosti. Chci skutky činiti a můj první čin má záležeti v tom, že dám ve vašem synovi náhradu za svou ztracenou dobu studijní. On má studovati, a já zaplatím za něho. To je to nejmenší, co mohu učiniti. A to nesmí vás tísniti, neboť nikoli vy budete mi za to něco dlužna, nýbrž já zahladím dluh, jenž mi těžce na srdci leží. Je to mým přesvědčením, že nemáte práva odmítnouti mne s mým návrhem. Učiníte tím svého syna šťastna a prokážete mi tím velikou službu, jíž vám nikdy nezapomenu. Tedy řekněte ano; plácněte a tím je tato věc uzavřena a přijata!«
Od té doby navštěvoval Richard gymnasium, a »Methusalem« bděl nad ním jako slepice bdí nad svým jediným kuřátkem, Toto kuřátko čítalo nyní sedmnáct let a namáhalo se všemožně, aby splnilo naděje matky a »strýce Methusalema«.
Když tento nyní vstoupil s dopisem z Číny v ruce, padl jeho zrak na obraz tiché rodinné píle. Paní Steinová byla zaměstnána nějakým látáním. Gymnasista seděl hluboko skloněn nad mapou, jejíž čáry sledoval špičkou své tužky. Jeho mladší sestra byla zaměstnána u šicího stroje, jež jí student o posledních vánocích byl nadělil, a malý šestiletý Walther seděl zticha jako myška za kamny a zabýval se usilovně rovněž vánočním dárkem. Zmocnil se totiž potají kartáče a leštidla, aby svému koženému Honzovi boty pěkně vyleštil. To stálo ho mnoho potu, a protože si perlící kapky neutíral rukou, nýbrž kartáčem, lpěl brzy celý obsah škatulky s leštidlem na jeho obličeji.
»Methusalem« sotva že pozdravil. — »Paní Steinová,« pravil, »bydlila jste kdysi v Horní ulici, 12 v přízemí?«
»Ano,« odpověděla.
»Jmenoval se váš muž Josef Ferdinand?«
»Ano«.
»Tedy to souhlasí. Dopis patří vám! Tady je.«
Podal jí dopis. Vzala a pozorovala jej, četla adresu a tázala se udiveným tonem: »Ne z pošty! Odkud je?«
»Z Číny. Ye-Kin-Li mi ho dal.«
»Z — — Číny! Kdo by mi mohl odtamtud psáti? Vždyť je to docela nemožné, aby tam existoval nějaký náš známý. Tento dopis nemůže býti určen pro mne.«
»Patří vám! Vždyť adresa souhlasí úplně.«
»Prosím, maminko, ukaž to !« řekl Richard, jenž přistoupil a po dopise sáhl. Prohlížel adresu a rozhodl potom: »Je adresován na otce. Ten nežije více, následkem toho máš ty právo dopis otevříti. To se nedá nikterak popříti.«
Při tom rozřízl již také obálku perořízkem. Vyňal z ní hustě popsaný arch a když jej byl rozevřel, vrhl pohled na podpis. »Od strýce Daniela!« zvolal rychle.
»Vždyť ten byl přece v Americe a zmizel,« odpověděla jeho matka.
»Není mrtev, jak jsme doposud myslili. Jaká radost, že ještě žije! Slyšte, co píše! Chci psaní předčítati.«
»Methusalem« chtěl se odstraniti, byl však vyzván, aby zůstal. Před ním nebylo žádných rodinných tajemství.
Obsah dopisu musel býti nesmírně důležitý, neboť student zůstal více než hodinu u své domácí, a když jednou cídič kolem dveří kráčel a následkem jásavého výkřiku, jenž se uvnitř ozval, státi zůstal, slyšel, ačkoli nemohl rozuměti jednotlivým slovům, že koná se tu na všechen způsob porada, jejíž průběh zdál se býti velice rozčilujícím.
»Co se tam uvnitř strhlo, to zdá se býti jakýsi druh válečné porady,« mručel pro sebe. »Odstraním se, sice mohl bych se dostati přední stráži pod koně.«
Učinil velice moudře, neboť sotva že se vzdálil, vyšel jeho pán v největším spěchu, kvapil do svého bytu, popadl cídiče, když ho tam spatřil, za obě ramena a zvolal radostným hlasem: »Bohumíre, životu Schlaraffů[red 3] je konec! Odcestujeme!«
»Tak! Kam? Snad zase do Güterborgu, abychom ochutnali tamní víno?«
Tvářil se při tom nesmírně kysele.
»Ne, ne, dále, mnohem dále! Podléháš mořské nemoci?«
»Nesmírně velice!«
»Odkud to víš?«
»Protože můj zcela germánský žaludek žádné vody snésti nemůže. Chce pořád ještě jednu, než jde, ale rozumí se, jen žádnou vodu!«
»Tak zůstaneš zde, potom půjdu já na moře!«
»Vždyť to není nebezpečné. Na moře možno se vydati, aniž bychom dostali mořskou nemoc. Jenom musí člověk na vodě zůstati státi.«
»Ale já chci přes moře, přes oceán, do Asie!«
»Všichni dobří duchové!« zvolal Bohumír ruce sprásknuv.
»Do Číny!«
»Vždyť jsme tu již!«
Ukázal kolem sebe po pokoji a neměl při tom tak zcela nepravdu, neboť »Methusalem« stal se následkem přátelství, jež uzavřel s obchodníkem čajem, horlivým sběratelem čínských výrobků. Na stěnách visely a na stolech spočívaly kusy nábytku, nádoby, zbraně, hudební nástroje a značné množství podobných věcí, jež pocházely »z říše středu.«
»To je talmová Čína; ale já chci viděti tu pravou,« odpověděl student. Rozčilení zbarvilo mu obličej tmavočerveně, ale nos ultramarínově modře. »Máš jíti se mnou. Bojíš-li se však moře, tedy zůstaneš zde a můžeš pozlacovati komáry, abys zahnal dlouhou chvíli.«
Tu opřel cídič obě ruce o boky, vztýčil se zpříma před svým pánem a pravil: »Co? Jak ? Kde? Proč? Já, jako proslulý Bohumír z Bouillonu a odpovědný úhlavní nepřítel všech Saracenů měl bych se báti trochy moře! Co já si dělám z takového starého rybníka pro slanečky! A snad k vůli žralokům? K těm chtěl bych s perským práškem na hmyz do duše promluviti! Ostatně musím na všechen způsob s vámi, neboť mne potřebujete. Kdo by vám měl boty leštiti, šaty klepati, dýmku nacpávati, hodinky natahovati, tisícero jiných věcí obstarávati a při jídle dobrého zažití přáti? Jenom já! Tedy pojedu s vámi, jestliže totiž tato cesta do Číny není jenom žertem, jejž si váš věrný Bohumír musí co nejpřísněji zakázati!«
»Není to žádný žert, nýbrž pravda, skutečná pravda. Nemám času ti to vysvětlovati, neboť zítra ráno odjedeme prvním vlakem, nejprve do residence, k vůli vyslanectví. Nyní musím k bankéři, na policii a do sta krámů, abych nakoupil tisíc potřebných věcí. Richard pojede také s sebou, a — — —«
»Rich — — —!« přerušil ho cídič, ale úžasem nevypravil než první slabiku tohoto jména se rtů.
»Ano! Vždyť on je to, k vůli němuž tuto cestu vůbec podnikáme. Nepospíším-li si tak, abychom zítra byli již přes hory a doly, pak nebude z této rozkošné cesty nic. Vždyť jsem jeho matku přímo překvapil, a musíme odcestovati než-li se jinak rozmyslí.«
Odkvapil.
Bohumír vrtěl hlavou, škrabal se oběma rukama za ušima, upřel své zraky na velikého čínského draka, jenž visel na stropě a pravil: »Tady visíš nyní, starý bůžku, a díváš se mi posměšně do obličeje! Tobě jsem nikdy úplně nedůvěřoval. Tvoje počestnost a mravnost zdála se mi vždycky trochu problematickou! Čím chceš býti? Tao-lung chceš se nazývati, což značí tolik jako drak rozumu? Povídám ti, že jsi nejvýše nerozumný! Od té doby, co jsi zde náš zenith pronajal, se u nás Čína a čerti honí. Mám tě dokonce v podezření, že tu o půlnoci jako strašidlo lítáš. Zjevuješ se Methusalemovi ve snu; tys mu udělal a jemu dokonce myšlénku vnukl, opustiti útulný domov, aby na pobřeží Žlutého moře u polovičních protinožců požíval pečené dešťovky, zadělávané stonožky, smažené mořské chaluhy, marinované salamandry a vařené ocásky. Styď se! Ale nebudeš se přece moci vychloubati, že’s ho uvedl do záhuby. Budu ho provázeti jako jeho jitřenka a večernice. Budeme vítězně bojovati proti tvým strýcům a tetám, proti drakům, mlokům a Číňanům, a až se navrátíme, tak je tady zavěsíme jako trofeje, abychom tě pozlobili jako ty’s mne zlobil. Opovrhuji tebou!«
Odešel s theatrálním posuňkem, aby se u domácí paní poptal, kterak jeho pán přišel na myšlenku vypraviti se do Číny.
Mezitím nedošel »Methusalem« příliš daleko. U dveří krámu Číňanova si vzpomněl, že mu musí přece říci, že dopis došel na správnou adresu. Proto vešel do krámu.
»Nuže?« tázal se syn středu. »Snad nepřinášíte zase ten dopis?«
»Ne. Má domácí je adresátkou. Nemusíte se tudíž dále namáhati. Ale, prosím vás, jak dostal se do vašich rukou?«
»Prostřednictvím mého dodavatele v Kuang-tchéu-fu (Kanton), u něhož byl pro mne odevzdán.«
»Sdělil vám tento pán, kdo je odesílatelem?«
»Ne. Uložil mi, abych vypátral zde adresáta nebo jeho dědice, jim dopis dodal a o to pečoval, aby ihned odpověděli. Místo, kam mají odpověď zaslati, je v dopise udáno.«
»To souhlasí. Bylo však usnešeno nedávati písemné odpovědi. Pojedeme tam sami, totiž Richard Stein, já a můj Bohumír z Oboe.«
Nyní byla řada na Číňanu jeviti úžas. Projevoval se v nejexotičtějších interjekcích, při čemž ruce s roztaženými prsty k nebi zvedal a při tom hlavou s jedné strany na druhou házel, tak že jeho hlava lítala střídavě sem a tam jako kyvadlo u hodin.
»Vy sám, vy sám chcete do Tschung-kuo, říše středu, do Tschung-hoa, květiny středu!« zvolal. »Spatříte Tien-tchao, nebeskou říši! Půjdete do Ki-tien-teh, do domu nebeských ctností, na Schau-hoang-ti, horu vznešeného panovníka! Jak se to stalo? Co vás přivedlo na tuto myšlenku?«
»Účastenství, jež chovám k rodině mé hodné domácí a obzvláště k Richardovi. Abych vám to krátce řekl, měl zesnulý národní učitel Stein bratra, jenž v mládí, puzen jsa touhou po dobrodružstvích, odešel do širého světa. Po dlouhá léta byl nejprve v Jižní a potom v Severní Americe, aniž by to byl k něčemu zvláštnímu přivedl. Později chtěl na Jávu; avšak loď ztroskotala na blízku čínského pobřeží, a on byl jedním z nemnohých, kteří se zachránili. Mezi Číňany vedlo se mu z počátku velice špatně, jelikož dle jejich náhledu byl Y-sin, cizí barbar. Byl chován jako zajatec. Ponenáhlu vžil se do tamních poměrů. Přiučil se řeči, nosil čínský oděv, přijal tamější zvyky a tím přivedl to tak daleko, že s ním konečně zacházeli jako s domorodcem. Jenom zemi nesměl opustiti; již pouhý pokus měl býti trestán smrtí. Aby měli úplnou jistotu, dopravili ho do vnitra země, kde to brzy přivedl tak daleko, že byl přijat do třídy domorodců. Náhodou objevil v pohoří petrolejový pramen. Jelikož poznal ve Spojených Státech způsob dobývání a zužitkování petroleje, tedy chopil se věci po způsobu amerikánském, maje při tom ovšem na mysli čínské poměry. Stal se bohatým mužem a rozšiřoval své spojení ponenáhlu až na pobřeží. Touto poslední okolností bylo mu umožněno zaslati do vlasti dopis, právě ten, který vám byl dodán k obstarání. Není ženat a bez dědiců, při tom tak neduživ, že počítá s brzkou smrtí. Nechce, aby jeho jmění přišlo do cizích rukou. Proto prosí svého bratra, aby ihned odcestoval do Číny. V případě, že tento bratr je mrtev, má nejstarší syn, o jehož narození ví z dřívějších zpráv, k němu přijíti. Jenom tak je možno obejiti zákony čínské a plody jeho píle předati rukám jeho příbuzných. Prosí o okamžitou odpověď, načež chce peníze na cestu poukázati. Ale protože si říkám, že by se při tom ztratily měsíce, během kteréžto doby by neduživý pán zajisté zemříti mohl, dosáhl jsem s napjetím celého svého vlivu, že paní Steinová Richarda ihned odcestovali nechá, ovšem jen s tou podmínkou, jestliže ho budu provázeti. Výlohy cesty ponesu také já. To všecko přišlo tak náhle a musí býti také ihned provedeno, jinak je obava, že domácí svolení své zase odvolá. Není to pro matku žádný žert, pustiti své dítě do takové dálky a do takové země. Je tou událostí tak říkaje přemožena a omámena. Nesmím jí popřáti času ke klidnému uvažování. Zítra odjedeme prvním vlakem.«
Číňan stál před ním s otevřenými ústy a vypoulenýma očima. Nepohnul jediným údem svého těla.
»Co je s vámi?« tázal se »Methusalem« starostlivě. »Vždyť vypadáte jakoby vás byla ranila mrtvice! Kterak může mé vypravování vyvolati u vás takový dojem?«
Uchopil »syna nebes« za ramena a zatřásl jím. Tím se Číňan zase vzpamatoval. Spěchal ke dveřím, zastrčil je, aby nebyl kupujícími vyrušován, uchopil studenta za rameno, odvedl ho do malého pokojíka, za krámem ležícího a vtlačil ho na židli z bambusu upletenou.
To učinil tak hbitě a jevil při tom takový obličej jakoby se jednalo o neobyčejně důležité tajemství, o záležitost, která by prodlením největší škodu vzíti mohla.
»Příteli!« zvolal, mluvě potom brzy čínsky, brzy německy. »Vy jedete skutečně, skutečně do Číny, mé vřele milované vlasti?«
»Ano, již zítra.«
»O , pane na nebesích, záře sluneční, prazdroji času a prostoru! Jaké to štěstí, jaká to náhoda! Příteli, můj život náleží vám; mé jmění jest vaším vlastnictvím. Všecko, všecko máte míti, jenom jména svých předků nemohu vám darovati. Můžete mi prokázati službu, jež je tak veliká, tak nekonečně veliká, že by i největší dík za ni byl příliš nepatrný.«
»Rád, velice rád, mohu-li!«
»Snad můžete!«
»Pokusím se o to aspoň. Co je to, co mám učiniti?«
»Přiveďte mi mou ženu, přiveďte mi mé děti s sebou!«
»S největší radostí!« smál se student. »Není-li to nic jiného!«
»Nemluvte tak! Co od vás požaduji, je těžké, je téměř nemožno provésti. Úřady budou se tomu vzpíráti.«
»O, s pány mandariny budu zajisté brzy hotov!«
»Žádný Číňan by to neprovedl. Ale vy jste i zde neobyčejný muž. Vy se nelekáte žádné odvahy. Vy užijete obého, lsti i moci, abyste mne šťastným učinil. Proto vám důvěřuji. Může-li to vůbec nějaký člověk dokázati, tedy jste to jedině vy samojediný, jenž může přinésti mou ženu, mé děti a mé jmění, jež jsem zahrabal, protože jsem je při svém útěku nemohl vzíti s sebou!«
»Jak? Své jmění jste zahrabal ? Proč jste je nenechal své paní?«
»Jí byli by je vzali.«
»Ale řekl jste jí přece, kde je ukryto?«
»Ne, ani to jsem nesměl. Byla by mučena a byla by místo jistě vyzradila. Víte, já jsem — — —«
Ačkoli byli úplně sami a nikdo je neposlouchal, nahnul se až k archu studentovu a šeptal mu: »— k smrti odsouzen. Měl jsem neštěstí, že mne postihli mezi povstalci. Co to v Žíně znamená, víte. Byl jsem nevinen jako mladý Kioniao, jako malý vrabec ve hnízdě; ale byl jsem mezi nimi viděn a tak byl jsem ztracen, nezachrání-li mne okamžitý útěk. Zbylo mi sotva tolik času, abych se mohl s rodinou rozloučiti a své zlaté a stříbrné věci zabaliti, abych je potom potají zahrabal. Jenom malou část zlata mohl jsem vzíti s sebou, abych si v cizině založil existenci.«
»Velice zajímavé!« podotkl student. »Mám tedy vykopati poklad?«
»Ano. Vidíte, jak velikou důvěru k vám mám. Vy mne neošidíte. To vím bezpečně.«
»Chraniž Bůh! Co najdu, najdu-li vůbec něco, to obdržíte vy. Ale kde leží poklad? A kde najdu vaši rodinu?«
»Kde se nachází zlato a stříbro, o tom můžete se snadno přesvědčiti, neboť nakreslil jsem podrobný plán, dle něhož potřebujete se jenom říditi, abyste poklad odkryl. Ale kde zastihnete mou ženu a mé děti, to bohužel nevím.«
»Neustanu dříve, dokud jich nenajdu, předpokládaje ovšem, že jsou ještě na živu,« ujišťoval student, srdečně dojat výrazem upřímného žalu, jejž bylo znáti v obličeji Čínanově.
»Můžete býti usmrcen,« mínil tento, »neboť soudnictví mé vlasti není tak lidské jako zdejší. Tam musí velmi často příbuzní vinníka týž trest nésti jako on.«
»Jmenujte mi místo, kde jste se od nich odloučil! Odeberu se tam a nenajdu-li jich tam, budu sledovati jejich stopu jako Indián. Doufám pevně, že vám přinesu aspoň nějakou jistou zprávu.«
»Ano, já vím, že učiníte všecko možné, že nebudete se lekati žádné oběti a že vás ani nebezpečí neodstraší, abyste mi navrátil klid mého srdce. Napíši vám všecko, co musíte věděti, a tyto poznámky doručím vám dnes večer. Při tom najdete také několik doporučujících listů na dřívější přátele, na něž můžete se ve vší důvěře obrátiti. Oni vědí, že jsem nevinen, a rádi budou vám všemožně na ruku. Jste tedy odhodlán přijati ono poslání?«
»Úplně.«
»Tedy vás považuji od tohoto okamžiku za svého Kiétschéi, za svého mimořádného plnomocníka, a táži se vás, jste-li ochoten dáti mi své Kong-Kheon, své nezrušitelné čestné slovo?«
»Máte je míti, zde má ruka!« odpověděl »Methusalem«, podávaje při tom Číňanovi svou ruku.
»Počkejte!« prosil Ye-Kin-Li. »Přijmu od vás vaše slovo podle obyčeje mé vlasti.«
Přinesl balíček Tsan-hiang. To jsou libovonné zápalné hůlčičky, jichž užívají Číňané při vykonávání jistých náboženských obřadů. Student musel jednu z nich vzíti do levice; obchodník čajem učinil rovněž tak, načež obě hůlky zapálil. Potom když vonný dým vzhůru se nesl, uchopil svou pravicí pravou ruku mladého muže a pronesl slavnostním tonem: »Vy jste můj Kié-tschéi. Jako takový máte právě tak jednati jako byste byl já. Nesmíte míti žádné záludné myšlenky a vaše srdce musí býti vůči mně prosto zloby a ošemetnosti. Chcete mi tedy nyní dáti své Kong-Kheon, že provedete své poslání ze všech sil a že chcete se vůči mně a mým poctivě zachovati?«
»Ano,« odpověděl student. »Nemyslím, že s tímto obřadem dávám pohanské slovo. Byl by mohl odpadnouti, neboť mé čestné slovo je jako nejsvětější přísaha. Ale jelikož zdá se vás to upokojovati, nechť stane se, jak si přejete. Slibuji vám tak jednati, jak vy byste sám jinak nejednal. To je poctivý německý slib, na nějž se můžete spolehnouti!«
»Věřím a důvěřuji vám. A tato důvěra má mezi námi potrvati až tyto obě Tsan-hiang na mé rakvi zase zapáleny budou.«
Uhasil hůlky a uložil je potom, pečlivě zavinuté, do ebenové skřínky, v níž uschovával jenom předměty obzvláště důležité.
Tak bylo dáno čestné slovo, jež mělo míti pro studenta tak bohaté a zvláštní následky. Vzdálil se nyní, aby učinil nutné přípravy k brzkému odjezdu.
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.
- ↑ krojová čepice používaná buršáckými spolky
- ↑ hoboj
- ↑ zřejmě Schlaraffia