Červenomodrý Methusalem/U strýce Daniela

Červenomodrý Methusalem
Pod ochranou krále žebráků	U strýce Daniela	Zase v Pepřové uličce

Údaje o textu
Titulek:	U strýce Daniela
Autor:	Karl May
Zdroj:	MAY, Karl. Červenomodrý Methusalem Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Adolf Synek, Praha, 1910
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Eichner
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Tlupa měla řetěz hor dávno za sebou a nacházela se na rozsáhlé, nedohledné nivě, z jejíž zeleni vykukovaly domy četných vesnic. Lesa tu nebylo, ale na blízku osad dosti ovocných stromů. Pole byla od sebe oddělena užitečným houštím bambusovým.

Dobře spravovaná silnice táhla se vedle zmíněné pobočné říčky, opustila ji pak směrem východním, aby se obrátila k povodí řeky Dschangu, na jejímž východním rameni ležel Ho-tsing-ting.

Krátce před polednem zarazili, ale jenom aby koně napojili. Potom šlo to zase dále. Čím dále, tím více bylo patrno, jakému místu se blíží. Vozíky s uhlím nebo s nádobami na petrolej potkávaly cestující. Minuli jednotlivé dělníky se začerněnými obličeji a ve vzduchu hlásil se onen velice nepříjemný zápach, který je nevyhnutelný na blízku petrolejových dolů.

»Dat riekt goed,« pravil mijnheer; »dat heb ik gaarn; dat is zeer gezond voor de borst en de long — voní to pěkně; mám to rád; je to velice zdravé pro prsa a pro plíce.«

Tak se zamiloval do této krajiny, že se mu líbilo všecko, co poskytovala.

»Ano,« přisvědčil Bohumír. »Zápach petroleje je prý výtečný prostředek proti úbytím. Kdybych byl neduživ a slabé tělesné postavy, zůstal bych tady v Číně.«

»Ja, gewisselijk! Ik ben zwek, en ik blijf daarom hier — ano, opravdu! Já jsem slabý a proto zůstanu zde.«

»To učiníte velmi dobře, neboť v takovémto zdravém vzduchu není třeba ani koření ani slovníku. Zotavíte se zde velice brzy.«

Jeli nyní vesnicí, posledním místem před Ho-tsing-tingem. U zájezdního hostince vsedal právě nějaký jezdec na koně. Byl to mladý muž asi třicítiletý a úplně po čínsku oděný; neměl však copu.

»Holla, monsieur van Berken, nacházíme vás tu? Jedete domů?« volal na něho Liang-ssi v německé řeči.

Muž se neobrátil a proto neviděl jezdců. Nyní otočil k nim svůj obličej. Když dopadl jeho pohled na Liang-ssiho a krále žebráků, tu rozjasnily se radostně jeho intelligentní tahy; obrátil k nim svého koně, prvnějšímu podal ruku, poslednějšímu se poklonil a řekl, ale v čínské řeči: »To je překvapení! Konečně, konečně se vracíte, milý Liang-ssi! Myslili jsme, že vás stihlo neštěstí, jelikož jste se nevracel mnohem déle než bylo smluveno.«

»Tu jste se nemýlili.«

»Opravdu? Co se stalo?«

»Upadl jsem mezi piráty.«

»U všech hromů! To musíte vypravovat. Jak jste se zase vyprostil?«

»Mně by se to bylo nepodařilo. Za své osvobození mám co děkovati těmto cizím pánům, kteří chtějí poznati pana Steina, čtyři Angličané a Hollanďan, mijnheer van Aardappelenbosch, který byl nesmírně potěšen, když zvěděl ode mne, že spatří ve vás pána z Belgie.«

»Jak? Vy jste Nizozemčan, mijnheer?« tázal se inženýr udiveně, užívaje německé řeči, jelikož věděl, že je Liang-ssi němčiny mocen.

»Ja, ik ben een Nederlander,« odpověděl tlustý. »En gij, wat zijt gij?«

»Já jsem Belgičan, narozený v Louvainu.« 

»Louvain, to je Löwen! Zijt gij de machinist, de mechaniker von mijnheer Stein?«

»Ano, jsem mašinista, mechanik tohoto pána.«

»Dat is goed! Dat is zeer fraai! Spreckt gij ook hollandsch — to je dobré! To je velmi krásné! Mluvíte také hollandsky?«

»Ano.«

»Zo moeten wij hollandsch spreeken!«

»Velice rád! Ale ostatní pánové by nám nerozuměli. Počkejme tedy až budeme sami! Těším se velice, že si budu moci zase jednou v této řeči pohovořiti.«

»Ik ook. Wij zullen zeer goed spreeken. Hoe is dat eten in Ho-tsing-ting — já také. Budeme zcela dobře mluviti. Jaké je jídlo v Ho-tsing-tsingu?«

»Jídlo?« odpověděl Belgičan, poněkud užaslý touto bezprostřední otázkou. »Mohu je jen chváliti. Vaříme dle čínské a také dle naší domácí kuchyně.«

»Dat is zeer goed van dezen oom Daniel — to je velice dobré od tohoto strýce Daniela?«

»Vy jmenujete ho ujcem, tedy strýcem? Vy znáte také jeho křestní jméno. Jakým právem jmenujete ho strýcem ?«

»Dewijl — aangezien — — naardieu — — — protože — vzhledem k tomu, že — — jelikož — — —«

koktal tlustý rozpačitě, protože se právě chystal prozraditi, co mělo ještě zatím zůstati tajemstvím.

»Chci vám to říci,« přispěl mu Methusalem po německu na pomoc. »Nechtěli jsme vlastně ještě o tom mluviti; vy nás však neprozradíte, a snad budeme také potřebovati vaší pomoci. Nejsme totiž žádní Angličané, nýbrž Němci.«

»Němci, ah! Snad ne dokonce — — — —?« Prohlížel po studentsku přistrojené nejistými pohledy.

»Nuže, co myslíte? Snad ne dokonce — —?«

»Z vlasti mého pána?«

»Ano, odtamtud přicházíme.«

»A je snad tento mladý pán synovec mého pána?«

Ukázal na Richarda.

»Ano, je jím. Jmenuje se Richard Stein.«

»Jaké to překvapení. Milí pánové, pozdravuji vás co nejupřímněji. Můžete si pomysliti, že budete vřele vítáni.«

»To také doufáme.«

»Ano, mohu vás ujistiti, že vás přijme s otevřenou náručí.«

Potřásl jim rukou a pokračoval potom dále: »Ale kterak vám bylo možno v tomto oděvu až sem proniknouti?«

»Proč by to nebylo možné?«

»Musili jste způsobiti neobyčejný rozruch. Vždyť vaše čapky jsou již ve vlasti nápadné, tím více zde!« 

»Nu, to se rozumí, že si nás prohlíželi s velikou pozorností. Někdy nám to bylo obtížné, ale skutečné nepříjemnosti nebo snad škody jsme z toho neměli.«

T’eu jel se svými lidmi zvolna ku předu, patrně aby nevyrušoval při setkání. Ostatní zastavili se u zájezdního hostince; nyní jeli rychle dále. Při tom vysvětloval mu Methusalem příčiny a průběh cesty až po přítomnou chvíli. Když skončil, zvolal inženýr: »Ale vždyť je to hotový román, o němž by se mohla kniha napsati! A, nevykládejte mi to ve zlé, vy všichni jste zcela zvláštní lidé!«

»Pst! Slovo ‚zvláštní‘ je u nás zakázáno. Obsahuje velikou urážku. Ale vy jste to mínil dobře a proto nechci vás vyzvati na souboj. Ano, jsme snad trochu zvláštní, ale přece jen dobří chlapi, jimž zajisté prokážete laskavost, abyste zatím zamlčel, kdo jsou a co tu chtějí?«

»To se rozumí! Neprozradím ničeho. Dejte si však pozor, aby strýc Daniel ničeho neuhodl! Stal se z něho polovičný Yankee, člověk mazaný, který lidi rychle prohlédne.«

»Budeme opatrní. Ale, řekněte mi, nepůsobí vám to obtíží, musíte-li se zde stále s Číňany stýkati?«

»Dříve bývaly značné obtíže, nyní jsou však překonány a to hlavně pomocí krále žebráků, jenž požívá takového vlivu, že nemáte o tom ani potuchy, ačkoliv jste důkazy toho sám na sobě zažil. Přivedl to tak daleko, že můj pán není toliko trpěn; Stein jest jedním z nejváženějších mužů v provincii a smí se pochlubiti přátelstvím a ochranou nejvyšších mandarinů. Jeho závod dosáhl takového rozšíření, že síly moje více nedostačují. Co nejdříve přijde můj bratr, který je také Inženýrem, a bude ustanoven druhým technickým správcem. Petrolejové prameny staly se širokému okolí pravým dobrodiním. Zaměstnáváme jen chudé lidi, jež nám T’eu doporučí. Tito Číňané lnou k nám s velikou láskou a vděčností. Postavili jsme jim pěkné dělnické domky a pečujeme horlivě o to, aby byla splněna všecka jejich oprávněná přání. Dříve bývalo to snad i poněkud nebezpečné bydliti mezi těmito lidmi; ale pan Stein přizpůsobil se jejich způsobům a názorům a jenom v nejnutnějších případech dává znáti, že smýšlí a cítí jinak než oni. Později podařilo se mu získati přátelství T’euovo, a nyní je dokonce pod ochranou Mohamedánů, kteří se vzbouřili a znepokojují zemi. Je obratný diplomat, který dovede i z nejhorších poměrů pro sebe těžiti.«

»Je však nemocen?«

»Ano, ale spíše duševně než tělesně. Ačkoli se nechce k tomu přiznati, přece bych chtěl tvrditi, že je to touha po vlasti, jež jej potají trápí. Vrátil by se snad do vlasti, ale jeho podnik ho zde pevně poutá. Pokládá to za svou svatou povinnost, aby svým dělníkům zůstal tím, čím je jim teď. Kdyby to chtěl prodati, nenašel by kupce. Číňan neměl by ani potřebného kapitálu, ani intelligence, jakou musí míti majitel tak obrovského závodu.«

»O, ik heb geld — o, já mám peníze!« zvolal mijnheer.

»Vy?« tázal se Belgičan.

»Ja, ik heb geld, ten eerste geld, ten tweede geld, en ten derde ook weder geld — ano, já mám peníze, poprvé peníze, po druhé peníze a po třetí zase peníze!«

»Vždyť to zní docela tak, jako byste chtěl vystoupiti jako kupec!«

»Dat wil ik ook! Ik heb veel geld! En ik heb ook opvoeding en onderwijs gehad; ik ben niet dom; ik ben een wijse mensch, een zeer wijse mensch — to chci také. Mám mnoho peněz! A mám také vychování a vzdělání; nejsem hloupý; jsem moudrý člověk, velice moudrý člověk!«

»Velice rád vám to věřím; ale je to důvod, abyste koupil Ho-tsing-ting?«

»Neen. Ik wil Ho-tsing-ting koopen, dewojl hier de lucht zoo goed en gezond is. Ik ben ziek en zwak; ik wil hier weder gezond werden, gezond en dik — ne, chci koupiti Ho-tsing-ting, protože je tu vzduch tak dobrý a zdravý. Jsem nemocen a sláb; chci zde býti zase zdráv, zdravý a tlustý!«

Van Berken přelétl několikráte udivenými zraky postavu domněle nemocného a mínil usmívaje se: »Myslím, že se tu můžete zase vykrmiti.« 

»Dat denk ik ook. Ik wil eten en drinken, dat ik zoo dik hoe een nijlpaard worde — to si také myslím. Chci jísti a píti, abych byl tak tlustý jako hroch!«

Z vesnice, kterou právě projeli, bylo jenom ještě čtvrt hodiny až na hranice Ho-tsing-tingu. Pole přestávala. Bylo viděti holé haldy kamení, na nichž stály dřevěné domky — uhelné doly. Dále zdvihala se vysoká, zvláštní lešení, ponejvíce ochranou střechovou opatřená. Byly to staré vrtací stroje, jež nyní klidně odpočívaly.

Na jedné výšině stál statný dům. Byl vystaven v čínském slohu, přece však potají podnítil Němce.

»To je bydlí pánovo,« vysvětloval inženýr. »A tu napravo a nalevo vidíte na rovině dělnické osady. Jak uvidíte, vyznačují se velikou čistotou. Jsou tak zdravé a pohodlné, že by německý dělník byl rád, kdy by v nich mohl bydleti.«

»A to množství lidu tady nahoře před obydlím?« tázal se Bohumír. »Vždyť tam musí býti několik set osob!«

»Přes pět set. Jsou to dělníci, kteří dostávají svou mzdu. Dnes skončila práce dříve, protože se zítra nepracuje. «

»Je svátek nějakého pohanského bůžka?« 

»Ne, nýbrž soukromý svátek. Jsou narozeniny pana Steina, a v ten den nedovolí nikdy pracovati.«

»Jeho narozeniny! Slyšel jsi, Richarde! Víš-li, co mu dáme vázaného. To nejlepší, co může dostati, totiž tebe.«

Richard byl zticha. Měl vůbec ve zvyku mlčeti. Nyní přiblížil se okamžik, kdy měl svého strýce spatřiti. To dojímalo ho hluboce. Jeho oči zvlhly a bylo mu srdečně líto, že se nemohl vrhnouti do náruče svého příbuzného. Spozorovali blížící se průvod. Dělníci nahoře před domem volali hlasitě a radostně, že přichází T’eu. Mnozí přicházeli mu vstříc, aby byli první, kdož ho pozdraví. Ostatní utvořili ulici, kterou jeli příchozí k muži, jenž stál u stolu penězi zcela pokrytém. Vyšel jim vstříc a pozdravil T’eua čínským způsobem, tak jako se to děje mezi sobě rovnými.

Stein byl vysoký a hubený, přes šedesát let. Neměl sice copu, ale jeho dlouhé vlasy splývaly pod kloboukem. Byly stříbrobílé. Jeho ostře profilovaný obličej jevil hluboké vrásky, stopy to dlouhého tělesného a také duševního namáhání. Na tomto obličeji bylo viděti, že jmenovaný muž má pevný, samostatný karakter, a přece šířila se po něm přívětivá laskavost, jež diváka mile jímala.

T’eu a jeho lidé byli pro něho zjevy obyčejnými. Ale když jeho oko dopadlo na ostatní, tu povytáhl udiveně obočí a zvolal: »Ngnot! Y-jim — co to vidím? Vždyť jsou to cizinci!«

»Ano, Evropané!« odpověděl van Berken.

»Jejich oděv dává to tušiti.«

»A já pokládám za svou povinnost, abych vám je představil, neboť já jsem to, jenž jsem tyto pány nejdříve poznal a také za svůj život jim děkuji,« vpadl Liang-ssi. »Později uslyšíte to obšírněji. Nyní přede vším jiným jejich jména. Tento pán, jemuž se zalíbilo odíti se oblekem čínského mandarina, je námořní kapitán Heimdall Turnerstick z Londýna, na jehož lodi podnikají ostatní pánové cestu kolem světa. Jsou to studenti z university v — v — v — — —«

Jeho zeměpisné vědomosti ho tu opustily.

»V Oxfordu,« přispěl mu Methusalem na pomoc.

»Ano, v Oxfordu; zapomněl jsem již zase to těžké jméno. Jsou to pánové — — — «

A nyní jmenoval jména, jaká mu právě napadla a o nichž věděl, že jsou anglická.

Toto představování dálo se ovšem v čínské řeči. T’eu prohlásil, že mu tito cizinci prokázali veliké služby, pročež věnoval jim své obzvláštní přátelství. Stein dozvěděl se od něho, že Angličané přišli, aby si prohlédli jeho proslulé doly a těší se, že budou moci ve své vlasti konstatovati, že také v Číně nacházejí se výtečně vykořisťované prameny petrolejové.

Uvítal je co nejsrdečněji, a to po anglicku, a zval je, aby byli jeho hosty a prodleli u něho tak dlouho, jak jim bude libo.

Když sestoupili, zmocnili se dělníci rychle koní, aby je zavedli do stájí; hosté byli samotným hostitelem doprovázeni do přijímacího pokoje. Tento, největší v přízemí, byl zařízen zúplna dle čínského způsobu a obsahoval tolik stolů a židlí, že se dalo tušiti, že strýc Daniel mívá často hojně hostů.

Prosil je, aby si zatím sedli, až udělí potřebné rozkazy, a vzdálil se pak. T’eu a Liang-ssi šli s ním, aniž by je byl k tomu vyzval. Patrně bylo jejich úmyslem vysvětliti mu, že jeho nynější hosté zasluhují všecku pozornost.

Za krátko vrátil se strýc s T’euem a Liang-ssim. Řekl Němcům tonem dvojnásobně zdvořilým, že se dozvěděl, co děkuje jim Liang-ssi a opětoval svou prosbu, aby zůstali u něho co nejdéle a pokládali se za příslušníky jeho rodiny.

»Nemám vlastní rodiny,« dodal k tomu. »Moji dělníci tvoří mou rodinu, a vítané hosty jako jste vy, považuji po dobu jejich pobytu u mne za své příbuzné. Pokládejte se tedy za spolumajitele mého domu a nezamlčte žádného přání, jež bych vám splniti mohl. Nyní vykáži Vám pokoje, jež budete obývati.«

Vedl je o patro výše. Tam zavedl je nejprve do svého vlastního obydlí, jež bylo zařízeno zcela dle evropského způsobu. Záleželo z obývacího pokoje, ložnice a pracovny, a měl patrně velikou radost, když Methusalem prohlásil, že se tu může člověk cítiti jako doma ve vlasti.

»Mám ještě jeden takový pokoj« pravil, »pro Evropany. Stává se časem, že zavítá ke mně návštěva z Kantonu nebo Hongkongu, nebo že mandarin, který se cestou u mně staví, projeví přání, aby mohl jednou bydliti po evropsku. Tací pánové obdrží zmíněný pokoj, který budete obývati vy, pane Williamse.«

Tak nazval totiž Liang-ssi studenta. Obdržel roztomilý pokojík, v němž mohlo se ovšem také mandarinovi zalíbiti. Vedle něho byl ubytován Richard s Bohumírem a vedle těchto Turnerstick s mijnheerem. Methusalem mluvil velmi dobře anglicky a naučil také Richarda doma angličině. Oba mohli býti pokládáni za Angličany. Jinak bylo tomu s Bohumírem, jenž sice asi sto slov obstojně lámal, ale žádné z nich pronésti nesměl, jelikož by byl strýc ihned spozoroval, že je to věc zhola nemožná, aby byl panem Jonesem z Oxfordu. Nyní omluvil se domácí pán, že se musí na chvíli vzdáliti, protože se musí zabývati dělníky. Pošle jim však pana van Berkena, jenž jim bude společníkem.

Za chvíli na to bylo jim přineseno občerstvení a potom přišel Belgičan, aby jim oznámil, že je ustanoven jim k posluze a zároveň za průvodce, kdyby snad měli chuť prohlédnouti si petrolejové prameny.

»Ja, ik wil het olie zien; ik ga met — ano, chci viděti olej, půjdu s vámi,« řekl tlustý.

Ostatní souhlasili. Po dlouhém sedění v sedle byla procházka velmi příjemná, a tak začali prohlídku daleko široko se prostírajícího závodu.

Uplynulo několik hodin než se zase vrátili k hlavní budově. Silně se již smrákalo a okny, která tu byla zasklená, zářilo světlo lamp. Před domem bylo ticho a klidno, ale dole v příbytcích dělníků a před nimi zdálo se, že panuje čilý život. To mělo svou dobrou příčinu a také rovněž tak dobrý účel.

Liang-ssi vypravoval několika dílovedoucím, že děkuje za svůj život cizím mandarínům. Byl osobností velice oblíbenou. Proto rozšířili dílovedoucí zprávu rychle dále a nyní byla celá veliká dělnická kolonie zaměstnána jistými přípravami, jež směřovaly k tomu, ukázati cizincům, že si jich váží.

Něco takového nemůže se v Číně obejiti bez ohňostroje. Číňan je rozený pyrotechnik. Vše, všecko musí oslaviti ohňostrojem, a vláda neklade mu v tom nejmenší překážky. Kdežto v jiných státech je k tomu z dobrých důvodů zapotřebí úředního povolení, aby mohl býti ohňostroj vypálen, vidíme v Číně denně staré i mladé, kterak se tím obveselují, aniž by někdo proti tomu čeho namítal. Vyjdete z domovních dveří a hned hopkují kolem vás hořící žabky. Zahnete za roh a vyplazuje na vás jazyk had, jenž jiskry srší. Když nastává nov, spatříte k velikému svému úžasu úplněk na obloze a teprve za několik minut spozorujete, že je to měsíc uměle napodobený, od skutečného téměř k nerozeznání. Než uzavrou se brány ulic, spatříte všude ohnivá tělesa skákati, stříleti, lítati a svištěti a to i v ulicích zcela úzkých, jejichž domy jsou zbudovány ze dřeva suchého jako troud. Kdyby to chtěla vláda zakázati, tedy dala by se s matematickou jistotou čekati všeobecná vzpoura.

Rozumělo se samo sebou, že také dělníci z Hotsing-tingu byli takovíto ohněstrůjci. Chystali se, aby ku poctě cizích hostů ukázali své umění jakmile nastane tma.

Methusalem nenacházel se ještě dlouho ve svém pokoji, když objevil se strýc ve vlastní osobě, aby ho odvedl k večeři. Jeho soudruzi byli rovněž zpraveni a odebrali se do veliké, také v přízemí ležící jídelny. Stěny její byly docela čínské; ale dvě dlouhé řady tabulí, jež stály uprostřed, měly dvojnásobnou výšku čínských stolů a byly přistrojeny úplně dle evropského způsobu. Byly tu nože, vidličky a lžíce, ale žádné tyčinky. Mezi jemným čínským porculánovým nádobím stály viné láhve se zlatými a stříbrnými hrdly; spatřiv je škubl tlustý Bohumíra za rameno a šeptal mu: »Ziet gij deze fleschen? Dat is wijn — vidíte tyto láhve? To je víno!«

»A zda-li! Myslím, že je to dokonce Šamplanské. No, však já se nedám poraziti!«

»Ik ook niet, waarachtig niet — já také ne, opravdu také ne!«

Na jedné straně stálo pianino. Van Berken sdělil Methusalemovi, že je dostal od strýce Daniela jako štědrovečerní dárek ale s tou podmínkou, že je zde nechá státi. Strýc byl veliký přítel hudby, neuměl však hráti. Působilo mu to největší radost, kdykoli inženýr na struny udeřil.

T’eu byl tu již se svými lidmi. Seděli již kolem tabule, u níž dostalo se Methusalemovi čestného místa.

Pokrmy byly připraveny hlavně dle evropského způsobu. Na otázku, v tomto směru učiněnou, odpověděl strýc, že si najal francouzského kuchaře z Hong-kongu.

Výrobkům tohoto umělce nedostalo se od nikoho tak nadšeného souhlasu, jako od mijnheera. Při každém novém chodu stával se jeho zardělý obličej vždy o poznání tmavším. Nenacházel dosti slov, aby všecka ta známá i neznámá jídla dle zásluhy chválil, a když vybuchla dokonce i první zátka šampaňského do stropu, tu by byl blažeností nejraději celý svět objímal. Jelikož nebyl představen jako Angličan, nýbrž jako Hollanďan, mohl klidně užívati své mateřštiny, což mělo za následek, že k němu strýc občas několik německých slov prohodil.

Když došlo k dessertu, vstal strýc, přistoupil k pianinu, otevřel je a prosil svého inženýra, aby něco zahrál. Tento vyhověl rád tomuto vyzvání. Zahrál lehký tanec, to nejlepší, co uměl, a přece vzbudilo to úžas všech přítomných Číňanů.

Venku pod okny, jež byla otevřena za příčinou vedra v jídelně panujícího, shromáždili se diváci, čekající na vypálení ohňostroje. Sotva že odvážili se dýchati. Ale když potom zasedl Methusalem k nástroji bez vyzvání a prsty jeho směle po klávesích poletovaly, tu byl obdiv dvojnásobně tak veliký. Byl velmi dobrým pianistou a ukázal tu, že se něčemu naučil. Když dozněl poslední ton, zahlučelo venku volání posluchačů, ale potom začal praskot a šustot, svištění a hřmění, že si div uši nezacpali. Ohňostroj začal.

Hosté vystoupili před dům. Co spatřili, to předčilo daleko jejich očekávání, jelikož neměli před sebou vyučených nebo spíše studovaných ohněstrůjců.

Číňané začali s věcmi zcela obyčejnými, se žabkami, ranami z děl, ohnivými koly a svítícími koulemi. Potom přešli k těžším věcem. Koule tvořily slova a obrazy. Veliká svítící koule vyletěla vzhůru, za ní druhá. Obě praskly. Z první vyletěl dlouhý ohnivý had a z druhé žhavý drak, jenž pronásledoval hada ve spirálovitých závitech vždy užších, až obě hlavy také praskly, aby se z nich vyrojilo na sta malých hádků a dráčků. Kulatá papírová lucerna, v níž, jak se zdálo, hořela svíčička, vystupovala zvolna vzhůru. Vysoko nahoře zůstala tiše státi, vystoupil z ní měsíc, jenž kroužil zvolna kolem ní, potom hvězdy, které kroužily ve větších kruzích. Na lucerně objevily se cípy a paprsky a proměnila se v jasně zářící slunce, při jehož záři bylo možno čísti i nejjemnější tisk.

Tak jako prve dělníci se obdivovali hře Methusalemově, tak žasl nyní nad jejich pyrotechnickými výkony, jež skončily se teprve za hodinu.

Diváci vrátili se do pokoje, kde znova zátky lítaly. Degenfeld byl požádán, aby zahrál ještě jednou. Pokynul Richardovi a tento sedl k pianinu. Byl hudebně velice nadán a mohl se dáti slyšeti, jelikož měl výtečného učitele hudby. Když hrál, zašeptal Bohumír Turnerstickovi: »Kde všichni milují, tam by měl Bohumír sám nenáviděti? Dám také něco k lepšímu.«

»Vy?« usmíval se kapitán. »Snad ne na svém oboe?«

»Na čem pak jiném? Snad ne na škopíčku? Vždyť nemám jiného nástroje!«

»No, to bude pěkná kočičina.«

»Tak! Vy mi nedůvěřujete?«

»Ne.«

»Slyšel jste mne již někdy?«

»Bohužel ano!«

»Ano, jen když jsem tak žertem zatroubil. Dnes však máte mne poprvé pořádně slyšeti a potom vám zacpu ústa, neboť byste je bez mé pomoci úžasem zase nezavřel. Dejte pozor!«

Odešel potají, aby přinesl svůj fagott a vrátil se právě, když Richard skončil. Přistoupil k němu a tázal se ho tiše: »Spustíme něco, hochu?« 

»Ano,« přisvědčil tázaný.

»Ale ne nic hloupého!«

»Ne, nýbrž Když ‚vlaštovky se vrací,‘ však víš již! Začni!«

Methusalem povstal se svého místa, když spatřil, co se chystá. Bohumír to viděl i pokynul mu uspokojivě. Tu sedl si student zase, neboť nyní věděl, že cídič neprovede žádnou hloupost.

Bohumír dal se zřídka kdy slyšeti nějakou vážnou skladbou, učinil-li však tak, tu musil se mu každý obdivovati. Byl svým způsobem virtuos na nástroji, z něhož nedal se zdánlivě pořádný ton vylouditi. Nejlepší fagottista nebyl by na Bohumírově fagottu tu nejlehčí melodii nesvedl; ale on znal všecky dobré a špatné vlastnosti svého nástroje. On sám věděl, kde třeba hledati v něm nejnádhernější tony a kterak je vylouditi. Studoval svůj fagott jako jezdec svého ohyzdného koně, jenž nikoho neposlouchá, stane se však nejvýtečnějším koněm, jakmile se jeho pán do sedla vyšvihne.

Richard hrával s ním často. Znal všecky jeho zamilované kusy, a prve jmenovaný náležel k těm nejlepším. Začal úvod; potom vpadl Bohumír. Foukal melodii známé, vroucí ale všech nároků prosté písně jednoduchým způsobem až do konce. Potom následovala lehká variace; došlo na těžší a potom perlily se tony v šestnáctkách a dvaatřicítkách tak něžně a líbezně, tak čistě a podivuhodně plně, že i nejpřísnější znalec byl by musil doznati, že by byl ani v tomto Bohumírovi ani v jeho starém fagottovém oboe něco podobného nehledal. Byl to výkon skutečně neobyčejný a to na nástroji, jemuž se význam solového nástroje obyčejně upírá.

Posluchači seděli beze slova. Strýc Daniel byl hluboce dojat. Ryze německá melodie, tímto způsobem přednesená, musila na něho, jenž tak velice toužil po vlasti, učiniti dojem neobyčejný. Musil se přemáhati, aby neplakal, a zvolal, když Bohumír skončil a svůj fagott vedle pianina opřel: »Skvostné, skvostné! Děkuji vám velice, pane Jonese! To je německá melodie. Umíte také takové hráti?«

Mluvil anglicky.

»Yes«, odpověděl Bohumír.

»A té jste se naučil v Anglii?«

»Yes.«

»Což hrají a zpívají se tam také německé písně?«

»Yes.«

»Nechtěl byste, prosím, ještě jednu zahráti?«

»Yes.«

Toto »Yes« bylo jediné anglické slovo, o němž určitě věděl, že je správně vyslovuje. Methusalem zbavil ho rozpaků poprosiv Richarda, aby zahrál několik německých písní.

Gymnasista vyhověl tomuto vyzvání, střežil se však velice, aby tyto písně zazpíval. Vždyť strýc nesměl ještě věděti, že jeho hosté jsou mocni němčiny.

Touto poslední skladbou byla veselá nálada znovu podnícena a potrvala tak dlouho, kdy už nikdo, ani tlustý ne, nechtěl píti. T’eu přál si jíti spat a tak byla hostina skončena.

»Ik eet und drink ook niets meer,« pravil tlustý; »maar slapen kan ik ook niet. Ik moet met gij spreken, mijnheer Stein — nebudu také již jisti a piti; ale spáti nemohu také ještě. Musím s vámi mluviti, pane Steine.«

»O čem?« tázal strýc.

»Dat word ik gij zeggen. Gaan wij in mo vertrek — povím vám to. Pojďme do vašeho pokoje!«

»Milerád, přejete-li si toho. Než prosím, abyste tu posečkal až doprovodím ostatní pány!«

Tu napadlo tlustému, že se má zpívati. Slíbil, že bude také zpívati. Proto pravil teď: »Ik kan het ok morgen zeggen. Ik wil met slapen gaan — mohu to říci také zítra. Půjdu s nimi spáti.«

Tak přidružil se k ostatním, jež strýc doprovázel do jejich pokojů. Když vešel s Methusalemem do jeho pokoje, podotkl hostitel: »Byl to velice krásný večer, za který jsem vám díky zavázán. Tak krásných hodin jsem zde dosud nezažil.«

»Nepomýšlíte již vůbec na návrat do vlasti?«

»Ne. Kupce nenajdu. A mám opustiti své dílo a své dělníky?«

»Nemáte příbuzných, jež byste mohl k sobě povolati? Přítomnost jejich by vám vlast aspoň poněkud nahradila.«

»Zajisté. Mám příbuzné a zabýval jsem se již také touže myšlenkou jako vy. Psal jsem také.«

»A přijdou?«

»To nevím, jelikož jsem žádné odpovědi neobdržel. Snad zmizeli.«

»Nu, v Německu není to přece tak snadné.«

»Proč ne? Měl jsem bratra, který byl učitelem. Je zajisté mrtev. Jeho vdova nemohla se svými dětmi býti živa z ubohé pense. Rozešly se tedy, jedno sem a druhé tam a žádné není možno vypátrati. Jsem potrestán za to, že jsem jim po dlouhá léta žádnou zprávu o sobě nepodal.«

»Nu, nesmíme se zcela naděje vzdáti.«

»Zajisté; bude mi však zítra nebo vlastně dnes, jelikož je již po půlnoci, a v jednu hodinu jsem se narodil, šestašedesát let. Tu nezbývá již mnoho času k doufání a čekání. Vaše přítomnost činí mé narozeniny tentokráte dnem skutečné radosti. Oslavíme jej, neboť mám k tomu pokdy. Moji lidé nepracují a dám mezi ně rozděliti jídlo a pití. Spěte nyní blaze a na šťastnou shledanou po probuzení!«

Odešel.

»Ještě před probuzením, ano, ještě před usnutím,« smál se Methusalem tiše za ním.

Čekal ještě čtvrt hodiny, až nastalo v domě úplné ticho; potom chtěl jiti k Richardovi a Bohumírovi. Ale tu otevřely se potichu jeho dvéře; Bohumír vstrčil sem svou hlavu a pravil: »Čekáte na nás? Smíme vejíti, ctěný příteli a soudruhu při zastaveníčku?«

»Ano, vejdi! Kde jsou ostatní?«

»Jdou za mnou. Tady vidíte celý sbor pomsty.«

Vstrčil sem Richarda, Turnersticka a tlustého. Ale venku stáli ještě Liang-ssi, jeho bratr, van Berken a také král žebráků.

»Dobrá!« pravil Degenfeld. »Nyní jsme tedy všichni pohromadě. Je pán ve své ložnici?«

»Ano. Liang-ssi přiložil řebřík k oknu a dělal vyzvědače. Právě uložil se strýc k odpočinku, jehož mu však nedopřejeme.«

»Pojďte tedy! Ale zticha!« 

»Ik ook?« tázal se mijnheer.

»Ano. Musíme býti všichni pohromadě.«

»Und ik zal ook met zingen — a já mám také s vámi zpívati?«

»Ne. Mlčte.«

»Waarom — proč?«

»Protože neumíte zpívat.«

»O, ik kan zingen, ik kan zeer goed zingen — o, já umím zpívati, umím velmi dobře zpívati!«

»To je možná. Jelikož nemáme však o tom dosud důkazu a nedostává se nám času, abychom se o tom přesvědčili, tedy vás žádám, abyste nezpíval. Prosím, pojďte teď!«

Lampa, která dříve na chodbě hořela, byla shasnuta. Ale pánové přinesli si svíčky s sebou; bylo tedy dosti světla. Připlížili se až ke dveřím, za nimiž ležel obývací pokoj strýcův. Degenfeld stiskl lehce kliku; dvéře povolily. Ti tři, Methusalem, Bohumír a Richard vešli. Vlevo od nich vedly dvéře do ložnice strýcovy. Dveře byly jenom přivřeny; záře svíček padala skulinou do ložnice. Spatřil to a ptal se čínsky: »Kdo je tu venku?«

Namístě odpovědi zazněl pivní bas Methusalemův: »Co je vlastí Němce?« Bohumír a Richard vpadli zvučně. Ale již po prvních desíti nebo dvanácti taktech jali se sami užasle naslouchati. Nezpívali sami. K jejich třem hlasům připojil se podivuhodný tenor, tenor kovově jasný, tak kulatý a přese všecku jemnost tak zvučný, že se obrátili.

Tu stál za nimi tlustý a zpíval s nimi:

»Je na Rýně, kde réva vzkvétá?
Je na Baltu, kde racek létá?«

Ano, mijnheer uměl zpívati, a jak! Měl hlas a jaký! Methusalem povzbudil ho kynutím a tu dal nyní svému hlasu nikoli již ostýchavě, nýbrž plnou silou zazníti. Byl to skvostný souzvuk.

Když byla píseň skončena, stál strýc mezi dveřmi. Jeho obličej byla jediná veliká otázka. Jeho vrásčité tváře se zardělý a jeho oči zářily rozčilením. Zvolal hlasem chvějícím: »Vy zpíváte tuto skvostnou píseň! Zpíváte německy! Rozumíte tedy také německy! Proč jste mi to dříve neřekli?« 

»Abychom vás překvapili,« odpověděl Bohumír zbrkle. »Přinášíme vám toto zastaveníčko k narozeninám a k tomu splnění vašeho zamilovaného přání. Podívejte se na tohoto zvedeného mladíka, toho — — — ó běda! Už ho má! Je konec s mou krásnou řečí!«

Richard nemohl se déle udržeti. Ještě když Bohumír mluvil, spěchal ke Steinovi se slovy: »Strýčku, milý strýčku, já jsem váš synovec!« a vrhl se mu kolem krku. Strýc stál ustrnule radostným leknutím. Paže visely mu bez vlády dolů.

»Můj synovec — — ty — tys můj synovec?« koktal.

»Ven!« šeptal Degenfeld ostatním, vytlačuje je z pokoje. »Tady jsme nyní zbyteční.«

Zavřel za sebou dvéře. Uvnitř zazněly hlasy strýcův a synovcův, vzlykavě a jásavě zároveň. Na chodbě řekl Bohumír: »Kam půjdeme zatím?«

»Zatím?« odpověděl červenomodrý. O nějakém zatím nemůže býti ani řeči: »Půjdeme spat.«

Šel do své ložnice a ulehl. Ostatní musili volky nevolky následovati jeho příkladu. Ještě neusnul, tu zaklepal někdo na dvéře. Na jeho otázku odpověděl Richardův hlas: »Strýče Methusaleme, máš přijíti k strýci Danielovi.«

»Proč?«

»Chceme dolů do jídelny, máš vypravovat.«

»Kde jsou ostatní?«

»Ty mám také přivésti, šel jsem však nejdříve k tobě.«

»Tak je nech spáti a omluv také mne. Máte právo, aby vás nikdo nevyrušoval, a vždyť můžeš také vypravovat. Zítra je dlouhý den, narozeniny, jež chceme oslaviti. Tu se musím vyspat. Dobrou noc!«

Ráno volal Daniel již z daleka: »Dobré jitro, pane Degenfelde! Dobré jitro, pánové! Již čilí? Těší mne to, neboť tím dříve mohu vám říci, co jsem dnes ráno říci nemohl, jelikož jste mi unikli, totiž, že jsem vám zavázán neobyčejnými díky. Kdo by si to byl mohl pomysliti a tušiti! Kdo — —« »Prosím!« přerušil ho Methusalem. »Není skutečně žádné příčiny k tak obzvláštní vděčnosti. Přivedli jsme vám synovce a požíváme za to vašeho pohostinství. Jsme vyrovnáni!«

»To není pravda. Nemohu tomu připustiti. Vaše přítomnost dala mému životu docela nový, šťastný směr, obzvláště od té doby, co jsem mluvil s tímto pánem.«

»S panem van Aardappelenbosch? Ano, toho právě hledáme. Řekněte nám přece, co jste dnes provedl, mijnheer!«

»Heden — dnes?« tázal se tlustý.

»Ano, dnes ráno.«

»Daar ben ik opgestaan — tu jsem vstal.«

»Dobrá! A potom ?«

»Daar ben ik voortgegaan — tu jsem odešel.«

»Tak! Proč?«

»Waarom? Dewijl ik al het olie koopen wil — proč? Protože všechen ten olej koupiti chci.«

»Proto jste tak časně vstal?«

»Ano, proto,« vysvětloval strýc Daniel. »Mijnheer van Aardappelenbosch mívá snad jindy ve zvyku dobře a dlouho spáti, ale dnes nedalo mu živé přání dospati. Nemohl jsem radostí spáti. Když se rozednilo, chtěl jsem se projíti a tu jsem se setkal na schodech s mijnheerem, jemuž jsem byl velice vítán, neboť nyní naskytla se mu příležitost říci mi, co mi nemohl dříve povědíti, jelikož chtěl s vámi zpívati.« 

»Zajisté, že chce koupiti všechen ten olej?« 

»Ano, všechen olej!«

»Al het olie, al het huis en al het land — všechen olej, celý dům a celou zemi!« přisvědčoval tlustý velice vážně.

»Ale to není přece váš skutečný, opravdový úmysl, mijnheer?« tázal se Degenfeld.

»Ik wil het, en ik maak het — chci tomu a udělám to!«

»Považoval jsem to až dosud za žert!«

»O ne, je to skutečně pravda,« pravil strýc. »Řekl jsem mu dokonce již i cenu. Chce promluviti s inženýrem a orientovati se v knihách.«

»To jmenuji odhodlaností! Vy jste odvážný muž, mijnheer!«

»Ja, ik ben tapper. Ik ben zwak en ziek, en ik wil dik en gezond worden. De lucht is hier zeer goed — ano, jsem statečný. Jsem slabý a neduživý a chci býti tlustý a zdravý. Vzduch je zde velice dobrý.«

»Nu, mně je to velice vítáno,« mínil Stein. »Pokládal jsem za nemožné, abych našel kupce. Teď, kdy mijnheer van Aardappelenbosch se odhodlal závod koupí převzíti, se mému srdci ulehčilo. Moji dělníci dostanou dobrého pána a já mohu se vrátiti do vlasti. Jakmile se shodneme, postarám se, aby se mu dostalo těchže výhod, jaké já jsem našel. Doporučím ho ochraně T’euově a o Hoei-hoei jsem přesvědčen, že dopřejí mému nástupci téže blahovůle jako mně. Co se řeči týče, tu nemusí míti žádných starostí, jelikož inženýr mluví jeho řečí, a tolik čínsky, kolik je třeba, aby se mohl s dělníky domluviti, brzy se naučí. Než takovéhle věci nedají se uspořádati za den a také ne za týden. Vždyť máme dost času a čím déle u mne zůstanete, tím milejší je mi to. Pojďme nyní k snídaní a potom budete mi vypravovati o své vlasti a o své cestě!«

Vrátili se do domu. Tlustý kráčel zvolna za nimi a říkal si pro sebe: »En ik maak het dook. Ik koop al het olie en al het Ho-tsing-ting — a já to přece udělám. Koupím všechen olej a celý Ho-tsing-ting!«

Při tom zůstalo, dnes a také v následujících dnech. Nedal strýci Danielovi pokoje. Tento musil ho zasvětiti do svých knih a všecko mu ukázati a vysvětliti. Tlustý prohlížel a zkoumal každou věc a vyvinul přitom takovou pohyblivost a vytrvalost, že to bylo ku podivu. Brzy těšil se u dělníků veliké oblibě. Nemohl sice s nimi mluviti, znal však čínský pozdrav a jeho Tsching-tsching znělo každému, jejž potkal, již zdaleka vstříc. Při tom kynul tak přívětivě hlavou a usmíval se na každého tak srdečně, že byli přímo nuceni, aby si ho zamilovali.

Když uplynuly tři týdny, byla koupě uzavřena. Tu nastal zase slavnostní den pro dosavádní hosty, pro mandariny, kteří měli kupní smlouvu sepsati a spolu podepsati, a pro dělníky. Mijnheer koupil všecko, jak to stálo a leželo, tak že strýci byl odchod velice usnadněn. Nepotřeboval naplniti mnoho beden.

Rozumí se samo sebou, že Richard psal mezitím své matce. Také Methusalem psal Ye-kin-limu a oznámil mu, že se mu podařilo dostáti svému Kong-kheon. Rovněž i Liang-ssi a Jin-tsian mu psali. Strýc Daniel poslal tyto dopisy po spolehlivém poslu do Kantonu svému obchodnímu příteli, jenž je měl odeslati po nejbližší lodi.

Dá se mysliti, že muž jako Stein těžce se loučil se vším, co byl tu za dlouhá léta v život uvedl. Než loučení mírnila myšlenka, že vrací se do milené vlasti.

Také Němci loučili se těžce s Ho-tsing-tingem. Tlustý stal se jim velice milý a když odcházeli od něho, tu měli pevné přesvědčení, že se s ním v životě nikdy více neuvidí. Než Bůh řídí vše podivuhodně.

Měli dříve starost, že není mužem, jenž by takový závod uprostřed Číny beze škody dále říditi mohl. Ale brzy se přesvědčili, že je při vší své dobrotě a zdánlivé bezradnosti velice statným a energickým obchodníkem. Jeho sklíčenost omezovala se jenom na soukromé záležitosti. Jako obchodník hledal sobě rovného. To upokojilo je vzhledem k jeho budoucnosti.

Horké slzy kanuly mu z očí, když na koních zastavili se před jeho domem a loučili se s ním.

»Ik kaan niet met rijdem; ik moet hier blijven,« pravil. »Ik kaan mij niet helpen, ik moet smiven en smiten. Reizt met Qod, mijne lieven, goeden vrienden, en denkt somtijds aan moen zwaken Aardappelenbosch — nemohu jeti s vámi; musím tu zůstati. Nemohu si pomoci, musím frkati a smrkati. Jeďte s Bohem, moji milí, dobří přátelé a vzpomeňte si často na svého slabého Aardappelenboscha!«

Chtěl je vyprovoditi kus cesty na koni, což zamítli. Bylo by to jenom bol prodlužovalo a loučení ztěžovalo.

Ve vesnici, ve které bydlily paní a dcery Ye-kinliho, nastalo nové loučení. Hoei-hoei, jemuž měli tolik co děkovati, byl jimi vyzván, aby šel s nimi do Německa, nemohl se však k tomu odhodlati. Musili se tudíž s ním rozloučiti.

»Kdybych byl bohat nebo aspoň zámožný, odměnil bych se mu,« řekl Liang-ssi.«

»Čím?«

»Sumou, jež by mu umožnila, aby své postavení zlepšil a povstalců zříci se mohl.«

»Jak veliká byla by ta suma?«

»O, kdybych měl peníze, dal bych mu stotisíc Li!«

Tato suma zní hrozně, obnáší však dle německých peněz jenom 641 marek. Methusalem sáhl do tajné kapsy svého kabátu, vyňal váček a vysypal z něho několik anglických zlaťáků. Dal je Číňanovi a řekl: »Je to o něco více než stotisíc Li. Dejte mu to!«

Liang-ssi tvářil se, jakoby holá nemožnost se stala skutečností.

»Pane,« zvolal, »vždyť je to hrozná suma!«

»Pro Hoei-hoei postačí.«

»A tu mu chcete darovat?«

»Ne.«

»Ale řekl jste přece, že ji má dostati!«

»Od vás, ne však ode mne.

Půjčím vám ji.«

»Což víte, že vám ji někdy oplatím?«

»Ano.«

»Zajisté protože má můj otec v Německu dobrý obchod?«

»Nejenom proto. Stotisíc Li není v Německu mnoho. Tam porazí na příklad mnohý řezník vola, který stojí právě tolik, a jsou koně, jež stojí více než milion Li. Váš otec mohl by mi tudíž tyto peníze vrátiti. Ale vždyť vy máte přece také zde v Číně peníze.«

»My? Zde?«

»Ano. Vy to nevíte, a já jsem dosud o tom nemluvil. Váš otec byl zde velmi bohat.«

»To byl. Ale když ho zatkli, pobrali mu všecko.«

»Ne. On své peníze velmi moudře odstranil, a když uprchl, zakopal je.«

»Je to pravda? Řekl vám to? Víte, kde leží?«

»Ano.«

Bratři, neboť Jin-tsian stál také při tom, byli učiněný oheň. U Číňana nemá žádné slovo tak dobrý zvuk jako »Peníze.«

»Nenašel-li je však mezi tím někdo jiný, někdo cizí!« zvolal Liang-ssi.

»Leží tu ještě.«

»Víte to tak jistě ?«

»Mohl bych na to přísahat!«

»0 nebesa, o světe, o země! A to povídáte tak klidně! Což neskáčete při tom radostí?«

»Ne. Je to velice dobré, má-li člověk peníze; jsou však ještě vyšší statky. Člověk může býti bohat ctí a slávou, spokojeností, štěstím, ano ještě mnohým vyšším. Vyhledal jsem dotyčné místo a přesvědčil jsem se, že se tam peníze dosud nacházejí.«

»Kdy?«

»Když jsme jeli sem.«

»Kde?«

»Nahoře, v horách, když jsme zavítali do Sie-kia a já jsem byl přepaden od Hoei-hoeiů.«

»A o tom jste nám ničeho neřekl!«

»Měl jsem k tomu dobrý důvod. Poprvé byla by vás zpráva, že tu máte zakopaný poklad, zbavila klidu, a podruhé nenáleží peníze vám, nýbrž vašemu otci. Ne pro vás, nýbrž pro něho mám je z úkrytu vyzdvihnouti a jenom jemu samotnému je také doručím. Ale vidíte, že vám stotisíc Li bez nebezpečí půjčiti mohu.«

»Je-li tomu tak, potom je vezmu, abych je dal Hoei-hoeiovi. Založí si tím své štěstí!«

Radost mužova, když obdržel zlaťáky, byla ovšem přímo nevylíčitelná. Tančil po světnici, prováděl nejzřetelnější kousky a líbal všem, jež mohl zasáhnouti, ruce a lem šatů. Tento dar zmírnil značnou měrou zármutek, ve kterém se loučil s ženami, jež kdysi k sobě přijal jako žebračky na útěku.

Noc ztrávili zase ve zdejším zájezdním hostinci, neboť T’eu je prosil, aby na něho zde počkali, jelikož chce cestující doprovoditi a bezpečně do Kantonu dovésti. Přijel v noci s několika jezdci a ráno vyrazili, muži na koních, kdežto dámy použily trojích nosítek. Jejich zavazadla byla již dříve zaslána do Kantonu se zavazadly strýce Daniele.

Zcela pochopitelně vzbudili cizinci také teď stejný rozruch jako na cestě předešlé. Nepřenocovali v osadách, nýbrž v zájezdních hostincích, stojících o samotě.

Když dospěli k onomu, odkud Methusalem s Bohumírem a Richardem prohlížel starý Marabu, byl večer na blízku, tak že tu musili zůstati přes noc. Degenfeld sdělil soudruhům, že přiblížil se okamžik, kdy vyzvednou poklad. Zavedl je do rokle a k domečku. Každý vlezl tam jednotlivě, aby uhodl, kde třeba hledati. Klepali na podlahu a na stěny, aby našli duté místo — marně. Potom vyzvedl Methusalem kameny a vyňal oba pytle. Bratři vrhli se na ně, aby je otevřeli. Degenfeld nechal je tak učiniti, ale podotkl: »Tyto peníze patří vašemu otci. Máte je viděti a spočítati, abyste mi později dosvědčili, že se nic neztratilo. Ale potom vezmu je výhradně ve svou ochranu. Vzal jsem k tomu účelu zvláštního koně se sedlem a pokrývkami.«

Peníze byly hned na místě spočítány; potom zavázal Degenfeld pytle a dal je odnésti do hostince. Od tohoto okamžiku měli bratři po nočním klidu. Báli se loupežníků, jichž vůbec nebylo, a argusovýma očima střežili místo, kde spal Methusalem vedle pytlů.

Cestu konali po téže silnici, po které sem byli přišli. Ráno přešli přes nebezpečný most a na večer dorazili do Schin-hoa, než jeli tentokráte městem, aby přenocovali na druhé straně v prvním Siè-kiu.

Tím získali kus cesty, tak že již následujícího odpoledne dorazili do Schao-tscheu, kde obdrželi na své dřívější cestě vojenský průvod.

Ráno byli cestující se svými zavazadly a velikou slávou doprovozeni k řece, kde byla pro ně džunka připravena. Jelikož ji nechtěli opustiti před Kantonem, tedy opatřili se hojně potravinami.

Ho-tschang plavidla dal se pohnouti, že popluje také v noci. Tím a také že to šlo nyní po vodě, byla umožněna rychlá zpáteční cesta.

Bylo to jednoho časného jitra, když dorazili do Kantonu. Vlastně nesměli se tu cizinci ani ukázati. Totéž platilo také o Jin-tsianovi, jelikož opustil úřad. Ale posledně jmenovaný přál si věděti, zda-li byly podniknuty nějaké kroky k jeho dopadení, a Methusalem chtěl vzkázati Tong-tschimu a Ho-po-sovi, že jeho cesta, dík jejich podpoře, šťastně skončila. T’eu vzal na se splniti přání obou.

Asi za dvě hodiny vrátil se s Ho-po-so a oznamoval, že o pronásledování Jin-tsianově nebylo ani řeči, a Ho-po-so prosil, aby Kanton co nejrychleji opustili, ku kterémužto účelu hodlal jim obstarati zvláštní džunku. Udělil již potřebné rozkazy.

Netrvalo to také příliš dlouho, a tu přiveslovala plachetní loď a přirazila těsně k džunce ze Schao-tscheu.

Tímto způsobem mohlo se státi přestěhování, aniž by to vzbudilo zvláštní pozornost Číňanů, kteří nacházeli se na blízkých lodích.

Nyní bylo třeba se rozloučiti s králem žebráků a s Ho-po-so. Tomuto poslednímu měli mnoho, ale prvnímu ještě více co děkovati. Ho-po-so odbyl tu věc, když byl lodivodu džunky své rozkazy udělil, několika poklonami. Ačkoli těmto cizincům děkoval za svůj život, přece byl jenom upřímně rád, že jsou teď na cestě do vlasti. Degenfeld chtěl vrátiti králi žebráků T’eu kuan, než tento prosil, aby si ho ponechal od něho na památku. Potom podal všem ruce, slíbil, že vyřídí pozdravení svému zeti a Tong-tschimu, a že ujme se především jiným mijnheera, a rozloučil se potom s takovou srdečností, že bylo patrno, jak si cizince upřímně zamiloval.

Krátce na to napialo mužstvo obě plachty a džunka plula k Hongkongu, kamž dospěli za šera nejbližšího jitra.

Tam dostalo se džunce odměny, když byla zavazadla přenesena na loď Turnerstickovu; ale cestující sami odebrali se do hotelu, kdež se byli seznámili s dobrým mijnheerem. Hostinský usmíval se radostné, když spatřil, že si s novofundlanďanem v čele množství lidu cestu razí a k jeho domu míří. Turnerstick šel tentokráte pěšky. Neměl chuti zase »v nosítkách běžeti.« Dámy byly však do hostince dopraveny v palankinech.

Následkem netušené rychlého a šťastného průběhu podniku navrhl Bohumír: »Není tu sice sudu; než přece bych nerad tuto Čínu jako žíznivý pudl opustil; proto činím vysoce důležitý návrh, abychom vytáhli několik láhví vlastenecké chmeloviny. Kdo s tím souhlasí?«

»Já!« odpověděl Methusalem a ostatní neměli nic proti tomu.

Když byl tento slavný úmysl proveden, odebral se Turnerstick na svou loď, aby se podíval, zda-li kormidelník provedl udělené instrukce. Po svém brzkém návratu oznámil, že je nový náklad naložen a že budou moci druhého dne vyplouti.

Cesta mohla býti po parníku rychleji a zajisté pohodlněji vykonána; ale dobrý Turnerstick prosil tak dlouho, až mu bylo slíbeno, že na zpáteční cestě po užijí jeho lodi. Chtěl, a byť by měl při tom sebe větší škodu, doprovoditi přátele až do jejich domovského města, aby tam poznal Ye-kin-liho a Richardovu matku a — což ale sotva sám sobě doznati se odvážil — také měl podíl na slávě, jež čekala tam do vlasti se vracející.

Na palubě lodi měla býti sepsána obšírná zpráva o tom, co zažili, a po prvním kolem plujícím parníku napřed odeslána.

Turnerstick spal tuto noc již na palubě. Ostatní zůstali v hotelu. Když přišli ráno na loď, neměl již svůj čínský kroj mandarinský, nýbrž měl na sobě frak z Jižní Karoliny i s kravatou na způsob motýle. Jeho vlastní kabina byla přes noc co nejroztomileji zařízena pro dámy a stejně vydatně pečoval o to, aby mužští cestující našli dobrá místa.

Jeho velitelský hlas nesl se zvučně po palubě. Kotvy byly zvednuty a plachty roztaženy. Hnána odlivem a dobrým větrem vyplula loď z přístavu.

Všichni cestující stáli na palubě, oči obráceny k zemi, kterou, jak s jistotou souditi se dalo, nikdy více nespatří. Když mizela již, sňal Turnerstick skřipec a pravil, rukou oči si vytíraje: »Podivná země, a ještě podivnější lidé v ní! Nedovedou ani svou vlastní mateřštinou správně mluviti; nemají nejmenšího ponětí o správné čínské koncovce! A přece je mi líto, že se s ní musím rozloučiti. Snad jenom proto, že jsme tu musili zanechati tlustého.«

»To to bude!« souhlasil Bohumír. »Kdyby mi mé oboe nebylo tak příliš milé, tedy byl bych mu je jako památku na jeho Bohumíra zanechal. Také mně působí loučení žal; blaží mne však při tom přece myšlenka že jsme splnili své Kong-Kheon. Proto pryč struchlivými myšlenkami! Jestliže jsem Čínu pozdravil zvoláním Tsching-tsching tedy loučím se s ní teď pozdravem Tsching-lao, což znamená tolik jako: S bohem, ty země šikmých očí; je mi tě srdečně líto, neboť ztrácíš právě na vždy svého nejkrásnějšího Bohumíra!«