Červenomodrý Methusalem/Na „Schui-heu“ do Kantonu

Červenomodrý Methusalem
Mijnheer van Aardappelenbosch	Na „Schui-heu“ do Kantonu	„Kong-pit“

Údaje o textu
Titulek:	Na „Schui-heu“ do Kantonu
Autor:	Karl May
Původní titulek:	Auf der „Schui-heu“ nach Kanton
Zdroj:	MAY, Karl. Červenomodrý Methusalem Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Adolf Synek, Praha, 1910
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Eichner
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Čínská plavidla jsou dle toho, aby oko Evropanovo, jež něco podobného ještě nikdy nevidělo, na sebe upoutala.

Veliké obchodní džunky jsou nestvůrně lodi značné velikosti, jejichž přední a zadní část paluby je mnohem vyšší než střed, což jim dodává zvláštního vzezření. Vyčnívají z vody s hroší nemotorností.

Jejich přída je velmi široká, podobná starohollandské řadové lodi, pestře pomalovaná, někdy pozlacená, a paluba je opatřena ohromnou slaměnou střechou, tak že se plavidlo zdá ještě těžkopádnější.

Stěžně, neobyčejně tlusté a z jediného kusu, mají na špičce kladku, kterou probíhá těžké, silné lano, pomocí něhož se těžké plachtoví napíná.

Přední část bývá nejčastěji červeně pomalována. Na každé straně vpravo a vlevo spatřujeme po jednom oku, jež mívá často až půldruhého metru v průměru a bývá namalováno barvami pokud možná nejkřiklavějšími. Dle těchto obou očí, jež jeví výraz zvláštní vypoulenosti, obdržely džunky všeobecně užívané jméno »Lung-yen« t. j. dračí oči. Mají dodati lodi hrozivého výrazu, jímž mají býti zapuzeny zlí duchové a jiné nadpozemské nestvůry, jež se v jistých dobách usazují na zemi a obzvláště ve vodě. Slovo džunka značí loď.

Větší džunky pojmou až 500 tun nákladu a jsou trojstěžňové. Jsou lehce a neuměle sroubeny, tak že nesnesou rozbouřeného moře a střelby z těžkých děl. Přes to vše mívají i obchodní džunky proti právem obávaným říčním pirátům jedno nebo dokonce i dvě děla na palubě. Za příčinou jednoduchého lanoví a plachtoví nemohou se větru vyhýbati, nýbrž toliko s příznivým větrem plouti a tudíž n. p. mezi Čínou a Javou nebo Singaporem ročně toliko jednou sem a tam přeplouti, protože tam vanou pololetní větry, tak řečené monsuny, které jsou příznivé jenom jízdě jedním směrem.

Válečné džunky jsou trochu ostřeji a lépe stavěny, také nemají tak příliš vysoké paluby. Neplují špatně, hodí se však přece jenom pro řeky a pobřežní plavby, protože rozbouřené moře zmoci nemohou. Mívají obyčejně čtyři až šest tří- nebo čtyřliberek po stranách, jednu nebo dvě šesti- až devítiliberku na přídě a někdy také ještě několik malých děl. Mužstvo je ozbrojeno puškami s doutnáky, kopími, šavlemi a štíty, než mnozí užívají také ještě luků a šípů. Teprve v nejnovější době spatříme někdy tu a tam pušku lepší soustavy.

Plachty bývají podporovány pětadvaceti až třiceti vesly. Kázeň je i na válečných džunkách skutečně čínská. Denně třikráte konají se modlitby k válečnému bohu, což bývá provázeno cinkáním a bubnováním, řvaním a křikem skutečně uši rozdírajícím a kromě toho vypalováním raket a ohňostroje.

Teprve 8. června 1869 vyplula první dle evropského způsobu zbudovaná válečná loď z Fu-Tchèu. Dnešního dne má Čína malý počet podobných lodí, což však u říše, která čítá 410 milionů obyvatelů, téměř ničeho neznamená.

Není-li na válečných džunkách kázeň valná, tedy vypadá to na obchodních džunkách v této příčině ještě mnohem hůře.

Majitel nebo superkargo lodi má neobmezenou moc nad lodním nákladem, kupuje a prodává z něho zcela dle libosti a vede rovněž tak dozor nad cestujícími, kteří jsou úplně vydáni jeho libovůli. Do řízení lodi a konání mužstva nemá co mluviti.

Lodi velí, jak již podotknuto, kapitán, zvaný Ho-tschang, což značí doslova »obstarožné světlo« a vlastně za lodivoda ho pokládati třeba. Jemu náleží řízení lodi dnem i nocí a bedlivé pozorování těch míst, dle nichž má říditi běh lodi. To je povolání velice unavující, proto jsou také Ho-tschangové, kteří dovedou dokonce i stoje spáti. Ačkoli je velitelem, poslouchají ho námořníci jenom tehdy, jsou-li jeho rozkazy v jejich smyslu. V opáčném případě spílají a nadávají mu veřejně a dělají nebo nedělají, co se jim líbí.

Jeho nejbližší podřízený je kormidelník, To-kung nazvaný. Řídí kormidlo a poslouchá brzy Ho-tschanga, brzy námořníky, dle toho, jak je mu to právě na prospěch.

Námořníci dělí se ve dvě oddělení, na Tau-mu čili přední mužstvo a na Ho-keh nebo soudruhy. Z těchto lidí poroučí jeden druhému, ale žádný nechce poslouchati. Není-li nic na práci, jsou tu všichni; má-li se však nějaká práce vykonati, od níž snad mnoho závisí, tu zmizeli všichni.

Potom je tu písař, aby vedl účty, obstaravatel potravin, jenž žvýká a polyká po celý den a nechává ty, s nimiž není za dobré, napolo hladem zahynouti. V jeho šlépěje nastupuje kuchař. Když nastupuje své místo, bývá obyčejně suchý jako tříska; ale za krátký čas honosí se slušně vypaseným bříškem. Jinde je prý tomu také tak, v jiných zemích a u jiného povolání. Také bývá tu několik holičů, lidí nepostrádatelných, protože úmrtní den císařův je jediný den, kdy žádný Číňan nesmí se dát oholit.

Abychom nezapomněli jedné hlavní osoby, budiž ještě jmenován Hiang-kung, po česku libou vůni sypající. Je to lodní kněz, jenž opatřuje boho- nebo spíše modloslužbu. Tato povinnost záleží však toliko v tom, že spálí každého rána a večera jisté množství voňavých tyčinek.

Každý jednotlivec z mužstva považuje svou práci za vedlejší zaměstnání. Hlavní věcí pro něho je naproti tomu obchod, který chce provozovat i a k vůli němuž zaujal své nynější místo. Každý smí si jisté množství zboží přinésti na palubu; jakmile se tedy někde přistane, tu ženou se všichni se svým zbožím pryč a nebo lákají kupce na palubu a tak hledí si každý svého vlastního obchodu, aniž by se o něco jiného staral. Dopluje-li džunka dříve nebo později místa svého určení, to je těmto lidem jedno. Ho-tschang musí se říditi podle nich; nucením nedosáhne ničeho, a často je nucen vyprositi si podlézavou laskavostí, co by mohl vlastně žádati s neúprosnou přísností.

Tu můžeme si nyní představiti, jak jsou cestující na takové džunce zaopatřeni. Ano, jsou plavidla, na nichž se lodníci zmocnili všech prostor. Přijde-li potom cestující, jejž majitel přijal, tu může si jenom tím pomoci, že přemluví některého lodníka, aby mu své místo za zvláštní poplatek přenechal.

Tak tomu bývá na proslulých Luing-yen, a tak vypadalo to také na »Schui-hen«, na které červenomodrý Methusalem a jeho průvodčí chtěli do Kantonu plouti.

Běda však cestujícímu, který vstoupí na podezřelou džunku, aby se s ní plavil! Myslí, že má co činiti s docela hodnými, třebas také surovými, přece však poctivými lidmi, a nic neprozrazuje, že je tomu naopak. Teprve na cestě sezná však k svému zděšení, že se nachází na palubě pirátské lodi. Potom zbývá mu jenom dvojí; buďto musí, aby se zachránil, spolupůsobiti na loupežnickém řemesle, nebo ho úplně oloupí a dokonce snad i usmrtí, aby nemohl později nic vyzraditi.

A takovýchto loupeživých džunek je ještě mnoho. Vláda je proti nim téměř bezmocná. Deset válečných džunek neodváží se napadnouti stejný počet loupežnických džunek, neboť vědí, že mužstvo každé válečné džunky, jež stane se k boji neschopnou a pirátům do rukou padne, zahyne ostřím meče. Proto nepřipluje se příliš blízko, vystřílí se několik centů prachu, křičí a řve se do ochraptění, obrátí se, obětuje se několik číšek čaje božství moře Mat-su-po a zašle se úřadům zpráva o skvělém vítězství, jež nebylo ani možné, protože nebylo vůbec žádného boje. Tak nestane se pirátům nic, leda když křižák některé evropské námořní moci několik těchto Kiang-lung nebo »říčních draků«, jak tam v ústech lidu se také nazývají, prostřelí, tak že se se vším všudy potopí. Ale vypadá to úplně tak, jakoby potom na místo jednoho mrtvého vstoupilo deset živých.

Když našich pět dospělo k čínským plavidlům, spatřili, jak leží jedna džunka vedle druhé, každá z nich stejně cizokrajná a stejně groteskní. Ale jak veliký to rozdíl mezi těmito loďmi a evropskými na druhé straně! Kdežto naši námořníci hledají svou čest v tom, aby svou loď pokud možná nejvíce vycídili a vyleštili a dávno již, než loď má přistáti, horlivě na tom pracují, vypadaly tyto džunky jakoby se na jejich paluby nikdy ani kapka vody nedostala. S paluby a lan visely špinavé cary; odevšad dívali se špinaví mužové se špinavými obličeji, kteří drželi se pevně špinavýma rukama. Při tom provozovalo se mezi nábřežím a palubami rozličné špinavé spojení, a na vodní straně za loďmi objevovaly se špinavé čluny se špinavými plavci. Na nábřeží byly rozestaveny špinavé stánky se zbožím a špinavými prodavači, a mezi to vyvolávali putující špinaví obchodníci své špinavé zboží.

Obchodník se smaženou cibulí dřepěl na zemi u svých malých kamínek a loupal cibule. Vůně z nich drala se mu do nosu a do očí. Kýchl skutečnou sprchu na své silně vonící talíře a zařval při tom přímo e—e—epčí, zvuk, jenž zůstává stejný na celé zeměkouli. Mongol, Kafer, Indián a Malajec, první dvorní dáma císaře ruského a skřítkovitá žena austrálského Papuana, ti všichni, všichni kýchají e—e—epčí! Někdy bývá jedna z obou slabik poněkud zkrácena ze zdravotních příčin, je tu ale vždycky, třebas ve zkomolenině. Tady měli by přihlédnouti fabrikanti světové řeči novověku; e—pčí nebo he—pčí jsou obě základní praslabiky lidstva, přírodou mu darované, jež, jakmile to bude jednou zapomenuto, zapomětlivého důkladným šňupcem znovu na to upozorní. Co pak se specielně prodavače smažené cibule týče, tedy vlastně ani kýchati nepřestal, neboť kdykoli se mu oči zarosily, otřel si je, zajisté aby svých špinavých rukou ušetřil, nakrájenou cibulí a očistil si jí také nos, načež vybuchlo ovšem nové kýchnutí. Cibule, jíž se otíral, byla však usmažena a potom zákazníky s chutí požita. Kupců měl dosti.

Takových a ještě jiných scén, jež se nedají dobře slovem odíti, možno pozorovat i hojně, než nemá tím býti pronesen rozsudek nad Číňany vůbec. Vždyť právě v přístavních městech usazuje se sociální kal, jejž voda a pevnina ke břehu ženou.

Na jedné z pěknějších džunek nebylo viděti ani člověka. Holé stěžně trčely vzhůru, neboť veliké plachty ležely svinuty na palubě. Dračí oči po obou stranách přídy byly nově omalovány. Na zádi stálo několik kbelíků s kvetoucími rostlinami; nebylo viděti špinavých kusů prádla a také jinak bylo lze poznati, že patron této lodi dbá trochu více na čistotu a na pořádek než jiní jemu rovní.

Zcela neobyčejné bylo u čínského plavidla rovněž tak vysoké jako široké prkno, na němž byly namalovány modré vlny, v nichž plovala ženská postava, jež měla ve vlasech pět pavích per. Pod tím byly obě značky Schui a Heu stříbrnou barvou do modrých vln namalovány. Tato džunka byla tedy »Schui-heu«, »královna vody«. Úzké, řebříku podobné bambusové schody vedly se země na palubu.

»To je plavidlo, jež míním,« řekl červenomodrý. »Zdá se, že tu není ani človíčka. Když jsem já tu byl, nacházeli se lidé na palubě.«

Turnerstick nasadil si skřipec na svůj nosík, prohlédl loď znaleckým zrakem a mírnil: »Hm, ne špatná! Štíhle stavěna, ostrá prsa, krátké, ale hluboko zapadající kormidlo a úzké, dlouhé plachty. Kormidlo jest ocas a plachty křídla — podobá se albatrosu, pluje tedy ostře, klidně a poslouchá lehce kormidla. Líbí se mi. Má také jinak pěkné vzezření a jest nejlepším plavidlem mezi všemi, které tu spočívají. Rád zaplatím svůj dollar a také ještě něco nad to, jestliže vnitřek odpovídá zevnějšku. Co tomu říkáte, mijnheer van Aardappelenbosch?«

»Het scheep is fraai,« odpověděl tázaný. »Ik ben tevreden — loď je hezká; jsem spokojen.«

»To si také myslím, neboť jsem znalec. Jsem-li já spokojen, mohou býti jiní také. Ta plovoucí žena má zajisté býti vodní královna?«

»Ano,« odpověděl Methusalem.

»Co pak znamenají ty dvě čmáraniny pod tím?«

»To je podpis, právě Schui-heu.«

»Schui-heu? Nesmysl. To nejsou přece žádná písmena, tedy žádná slova.«

»Číňan nemá písmen, toliko značky. První značka je pětaosmdesátý klíč čínského písma, skládá se ze svislé přímky, dvou křivých, rozbíhavých polouhlopříčen a dvou třapců na nich; je to značka vody. Druhá značka skládá se —«

»U všech všudy, přestaňte!« zvolal Turnerstick, rukama si uši zacpávaje. »Mně bručí již v hlavě z této jedné značky. Kolik pak takovýchle značek má vlastně čínské písmo?«

»Jistě osmdesát tisíc.«

»Dobří duchové — —! Tu chválím si naše písmo s málo písmeny!«

»Ale vy, jenž tak výtečně čínsky mluvíte, měl byste znáti aspoň těch dvěstěčtrnáct klíčů této řeči!« »K čemu pak klíče, když nechci se dáti do písma! Mé klíče jsou koncovky; jejich pomocí vnikl jsem do hlubin řeči; písmo je mi však úplně lhostejné. Nechme toho tedy a vystupme raději na palubu džunky. Zajisté najde se tam nějaký host Martův, jenž nám dá odpověď. Ale, Methusaleme, vyprošuji si, abyste mlčel! Chci sám mluviti a vyptávati se. Vy se svou knižní čínštinou mohl byste snadno všemu falešně rozuměti.«

Degenfeld kývl skromně a strojil se jíti napřed; ale kapitán popadl ho za sametový kabát, stáhl ho zpátky a pravil: »Stůj, básnický almanachu! Já jsem řečníkem a musím tedy napřed. Hleďte přece jak se nahoru dostanete, abyste mne předešel a první slovo měl! Jmenuji se Tur-ning sti-king a uplatním svá práva jako mandarin.«

»Vždyť nemám nic proti tomu, starý mořský medvěde! Musím vás však varovati: Nejmenujte se vůči Číňanovi mandarinem!«

»Proč ne? Myslíte snad, že poznají osla ve lví kůži a že budu trestán proto, že užívám ukradeného titulu?«

»To je také možná; ale nemyslím tohle, nýbrž něco jiného. Číňané neznají vůbec slova mandarin.«

»Ne? No to jsou dosti hloupí! Známe-li my je, musí teprve jim býti hodně běžným!«

»Právě ne. Mandarin pochází od sanskrtského slova mantri, moudrý rádce, ministr. Portugalci slyšeli toto slovo a upravili si je lépe, přetvořivše je v mandarin. Tímto titulem označili potom čínské úředníky. Ale Číňané neužívají nikdy tohoto jim docela cizího slova. Nazývají všecky své úředníky Kuan, kteréžto slovo značí střechu, místo, pod nímžto shromažďují se mnozí. Aby vyjádřili, kdo jsou tito shromáždění, přidávají k tomu značku Fu, jež značí otce nebo starce, zkušeného, moudrého muže, který se tedy hodí za úředníka. Kuan-fu znamená tudíž množství moudrých lidí, úředníků. Tu rozeznáváme zase občanské a vojenské úředníky. Prvnější nazývají se Wen-kuan, literární úředníci, a poslednější zovou Wu-kuan, statečné úředníky. Nesmíte se tedy nikdy nazývati mandarinem, také ne Kuan-fu všeobecně; protože jste generálmajor, tedy vojsko, náležíte tudíž k oddělení Wu-kuan. Pamatujte si to!«

Turnerstick drbal se vzadu pod falešmým copem.

»U všech hromů, je to bída!« vzdychl si. »Kuan-tschu, Wäng-Kuan, Wau-kuan. To je nějakého Tschu- a Wäng- a Wan-kuanování, že to člověku až boltce stahuje!«

»Vy vyslovujete ta slova docela chybně!« 

»K vůli těm zatroleným Kuanům. Povězte mi ještě jednou, kterým z nich jsem! To si budu již pamatovati.

»Wu-kuan!«

»Wu, Wu, Wu, Wu-kuan! Nyní uvízne mi to Wu zajisté v hlavě, jen jestliže při tom zase to Kuan nezapomenu. Je to velmi špatná čínština. Pravá koncovka chybí; musí k tomu na konec ng, tedy Wung-Kuang. To by bylo hornočínsky. Máte snad tužku u sebe?«

»Ano. Tady je.«

»Děkuji! Chci si toto Wu-kuan, ku kteréžto sektě nyní přece náležím, raději napsati, a to zde na vějíř, kde je budu mi ti stále na očích. Jestliže mi ihned nenapadne, tedy rozevru vějíř a přivanu si svou vojenskou třídu. Skvostná myšlenka! Člověk měl by si vlastně napsati na vějíř každé čínské slovo, jež by mohl snadno zapomenouti.«

»Jak veliký musil by potom u vás býti?«

»Jak veliký? Ah, zajisté chcete si mne dobírati? Myslím, že má hlava pojme právě tolik jako vaše!«

»O, ještě daleko více. Vždyť váš cop to dokazuje.«

»Kterak to? Což se mi opravdu vysmíváte?«

»Ne, kapitáne. Jak jmenuje se cop v čínské řeči?«

»Na všechen, způsob copfing nebo copfang.«

»Ne. Tentokráte jste bohužel špatně zpraven.«

»Jak tedy?«

»Pen-tse, po německu syn mozku. Číňané jsou toho náhledu, že ze zdravé hlavy musí vyrůsti také zdravý, tedy hodně dlouhý cop. Následkem toho musí tedy býti dlouhý cop jistým znamením dobrého mozku, moudrého muže. Proto smějí se našim ostříhaným vlasům a považují nás za hlupáky. Čím výše stojí některý Číňan, tím delší a tlustší bude jeho cop, zda-li od přírody anebo uměle, to je věcí vedlejší. Jelikož máte takový mohutný cop, kdežto já bohužel žádného Pen-tse nemám, musíte nade mne duševně nesmírně vynikati.«

»To je také zajisté velice správné. Počkejte, cop musím si ihned po znamenati. Tedy Pen-dse?«

»Nikoli, neboť dse jmenuje se ‚čtyři.‘«

»Tedy Pen-sze?«

»Také ne, neboť sze nebo sse znamená akademický stupeň nějakého doktora.«

»Zajisté Pejn-se?«

»Bůh uchovej, neboť tak slově láska, barva, postava, malířství. Musíte položiti t před s.«

»Tedy Pen-tsze?«

»Nemožno; tsze značí totiž sebe, sama, vlastní způsob, identitu a také identifikaci.«

Turnerstick držel vějíř v levici a tužku v pravici ku psaní pozdviženou; nepsal však, nýbrž jevil kyselý obličej a zvolal rozzlobeně: »Přestaňte už jednou, vy německý kaziči! Vždyť hučí mi v uších, jako bych měl Niagaru v hlavě!«

»Ano, můj milý, vy musíte obě souhlásky přesně a ostře rozeznávati. V čínštině je veliký rozdíl mezi se, sse, sze, tse, tze, dse a dze.«

»Čert vzal váš rozdíl! Proč uvádíte mi samá slova bez mých koncovek! Peng tseng bylo by správné; proč mám říkati Pen-tse? Neblahý ten cop si vůbec nenapíši. Tady máte zpátky svůj kousek tužky. Nechoďte mi s vaší dřevěnou bačkorovou čínštinou. To má moje přece více šťávy a síly. Pang, peng, ping, pong a pung, to je ten pravý Kuba; to zní jako souzvuk zvonů! Co byste tomu řekl, mijinheer van Aardappelenbosch, kdyby někdo na vás žádal, abyste rozeznával sedmero nebo osmero dse a tse?«

»Řekl bych mu: Vy jste nešťastný hroch!« odpověděl tlustý, lapaje z hluboká a úzkostlivě po dechu, jakoby na mém někdo žádal, aby skloňoval osudné Pen-tse.

»Ano, ten chlap byl by hroch jakému není rovino. Pamatujte si to, nejmilejší Methusaleme a nehřešte tím více, nebo mě donutíte vzíti vás jednou do linguistickcho prádla. Ale teď pojďme konečně ma palubu. Kupředu!«

Těchto pět zvláštních osob přilákalo svým delším prodléváním na tomto místě veliký počet zvědavců. Přes to vše neukázal se nahoře na palubě džunky nikdo. Náš kapitán složil svůj vějíř a obrátil se ke schodům.

»Nezapoeňte ještě na Tsing-tsing!« napomínal ho ještě červenomodrý. »Chceme býti zdvořilí a pozdravovati.«

»Má se státi! Tsing je přece aspoň čínské; má jednu z mých pěti koncovek a zní mnohem pekingo-nankingo- a kantongo podobněji než vaše smutné Tse-dse-sse, jež se tak poslouchá jako když váš Bohumír do svého oboe fouká. Mně dejte s tím pokoj!«

Stoupal po schodech vzhůru. Za ním následovali Richard Stein, cídič, tlustý a naposled Methusalem. Tento pořad osob měl pro tlustého Hollanďana za následek malou obtíž. Jelikož Bohumír nesl hlavičku vodní dýmky a Methusalem měl špičku roury v ústech, tedy vedla tato kolem mijnheera van Aardappelenboschu a činila mu vystupování obtížnějším, obzvláště když schody byly pro jeho plnou postavu příliš úzké. Zůstal státi na čtvrtém nebo na pátém stupni, aby stáhl aspoň svůj obrovský sluník, jenž mu byl velice obtížný, ale zamotal se při tom do dlouhé kaučukové roury. Sluník vyklouzl mu z ruky. Aby jej uchopil, učinil rychlý pohyb, ztratil rovnováhu a sklouzl s pryčle.

»Bohumíre, drž dýmku pevně!« zvolal Methusalem, upustiv špičku.

Tlustý padl na něho a to takovou váhou, že červenomodrý nedovedl sebe a jeho udržeti; oba sletěli se řebříku na zem dolů.

Methusalem se okamžitě zase vztýčil; ale tlustý zůstal ležeti, zvedal ruce a nohy vzhůru, roztáhl všech deset prstů a křičel: »Můj bože, dobrotivé nebe, o můj hřbet a nos! Tady ležím jako velryba ve vodojemu! Jsem mrtev. Dobrou noc, ty špatný světe!«

Bohumír držel dýmku pevně, tak že mu nebyla vytržena. Sestoupil dolů, aby kapesníkem očistil pošpiněný oděv svého pána. Při tom ptal se téhož: »Jak jmenuje se vlastně po hollandsku přízemí?«

»Gelykvloers,« odpověděl osušený.

»A slamník?«

»Stroozak.«

»Děkuji!«

Obraceje se k Hollanďanu, který pořád ještě všecky čtyři údy roztahoval a zavřené očí měl, volal: »Mijnheer, chcete zde zůstati gelykvloers ležeti, jako stroozak? Zvedněte se přece v celé své nádhernosti!«

»Nemohu!« odpověděl vyzvaný žalostným tonem.

»Proč pak ne?«

»Jsem mrtev, na dobro mrtev. Umru v tomto okamžiku. Jsem nešťastný hroch. Chci se rozloučiti!«

»Jak, tak na dobro mrtev jste, že chcete se rozloučiti?« smál se cídič. »Kdo padne tak měkce jako vy, ten nemůže si nikdy smrtelně ublížiti. Kdybyste se však přece by! již octl na věčnosti, tedy mám tu svůj pozoun poslední soudu, jímž vás ze záhrobí vzbudím. Chcete laskavě vzhůru?«

»Ne! Já nemohu!«

»Tedy vám pomohu.«

Přidržel mu oboe u ucha a zafoukal. Vyrazil tak strašlivý, táhlý falešný ton, že se Hollanďan ihned posadil a oběma rukama si uši zacpal.

»To pomáhá! Není-li pravda?« řehnil se mu Bohumír. »Dále! Ještě jednou!«

Ačkoli byl druhý ton ještě strašlivější než první, tlustý zůstal seděti. Šklebil se sice tak žalostně, jak jen vůbec možno, ale držel si uši oběma rukama a nehýbal se.

»Nechce to více účinkovat?« ptal se Bohumír. »Vždyť první fermata pomohla! Však ono to půjde!«

»Nemohu; umru!« odpovídal tlustý vrtě hlavou.

»Nech ho!« zvolal Methusalem, který byl mezitím na řebřík vystoupil. »Mrtvým třeba klidu dopřáti. Ať je mu země lehká. Ale my máme něco jiného na práci. Tady nahoře na palubě voní to přerozkošně. Myslím, že je tu skvostná hostina. Čiji rumpsteaks s brambory, také cellerový salát tu zavání. Zdá se, že jsou již při druhém jídle. Pojď tedy rychle nahoru, Bohumíre! Čínský oběd, toho nesmíme zameškati!«

»Pečená ledvina ?« zvolal tlustý, spustiv ruce s uší. »Cellerový salát? Oběd na čínské lodi? Budu také jísti. Půjdu také na loď!«

Co Bohumír se svým oboe nedokončil, to podařilo se Methusalemovi lákavou zvěstí. Rumpsteaku nemohl tlustý odolati. Vyskočil se země, nastrčil torbu, jež mu byla spadla, zase na hlavně obou ručnic, uchopil také rodinný sluník a šplhal potom s takovou pohyblivostí, jakou by byl před tím nikdo u něho nehledal, po řebříku vzhůru.

Bohumír stoupal za ním a zvolal ve smíchu: »Tak se člověk dozví, jak se mrtvá těla budí a k rozumu přivádějí! Zavěsí-li se tomuto dobrému mijnheerovi na záda nákladní vlak o šedesáti vagonech uhlím naložených, a podrží-li někdo před ním šťavnatou kotlettu, tak vytáhne tryskem celý náklad přes Sv. Gotthard. Inu, jsou na světě lidé, jejichž žaludek je přímo všemohoucí.« 

Když dospěl na palubu, podal Methusalemovi především jinýma špičku kaučukové roury a škrtl sirkou, aby tabák zapálil. Pokládal to vůbec za nemožné, aby jeho pán vstoupil na čínskou džunku jako »nekuřák«, aby s jejím majitelem vyjednával o převoz.

Nebylo viděti ani človíčka. Loď zdála se býti jako vymřelá. Také po nějaké vůni z pečeně nebylo čichu, což řimělo tlustého k výkřiku zklamání: »Jsem polekán. Tady se nic nevaří.«

Otáčel svůj nos všemi směry větrné růže a protože neshledal ani stopy po nějaké vůni z pečeně, tedy rozevřel zlostně sluník a zvolal: »Takovéhle chování se mi nelíbí; půjdu opravdu do svého hostince!«

Opravdu chtěl se zase obrátiti ke schodům, dal se však od toho odvrátiti zajímavým pohledem, který se mu naskytl.

Především nebyl to žádný pohled, nýbrž líbezná vůně, jež náhle vnikla do jeho nosu. Vonělo to skutečně pečeným masem, čímž proměnil se žert červenomodrého ve skutečnost. V podpěrné stěně vysoké zadní paluby otevřely se dveře z rohože a vystoupili z nich čtyři Číňané, kteří nesli stůl. Na tomto stálo několik porculánových nádob rozličného tvaru s pečeným masem, koláči, vínem a libovonnými květinami.

»Oběd přichází!« zvolal tlustý, a obličej jeho nabyl přívětivého výrazu.

»Zdá se tomu býti vskutku tak!« přisvědčil Bohumír z Bouillonu. »Spozorovali snad náš příchod a chtějí nás nyní poctíti přátelským zákuskem? Takovou diplomatickou obratnost byl bych u těchto synů středu nikdy nehledal!«

»Počkat!« smál se Methusalem. »Tyto lahůdky nejsou na žádný pád pro nás.«

»Potom může tyto děti copy zase čert vzíti.« 

Ukázalo se, že Methusalem měl pravdu, neboť tito čtyři Číňané tvářili se velice udiveně, když spatřili cizince. Donesli stůl až mezi prostřední a zadní stěžeň, postavili jej tam a odstranili se co nejspěšněji, patrně proto, aby ohlásili přítomnost Evropanů.

Hned na to vystoupili z těchže dveří dva mužové, kteří blížili se volnými a důstojnými kroky. Oba byli dlouzí a hubení. Měli na sobě obyčejný čínský kroj, bez odznaků literárního nebo vojenského důstojenství a měli lýčené klobouky se širokým okrajem na hlavě kolkolem do kola ostříhané. Jenom na temeni nebyly vlasy odstraněny; visely odtud v podobě copů pod klobouky. Zbraní nebylo viděti; ale přes to vše a ačkoli oba mužové jevili v tomto okamžiku zdvořilý úsměv, měly jejich široké mongolské obličeje výraz, jenž nedal souditi na zženštilé smýšlení.

Když došli, zůstal jeden státi krok za druhým. Poslednější se uklonil hluboce a pravil dosti dobrou angličtinou: »Vysoce urození páni poctili mou špinavou loď svou skvělou přítomností. Jaké šťastné náhodě děkuji já, nejnehodnější váš sluha, tuto zářivou milost?«

I v obcování se sobě rovnými velí totiž zdvořilost Číňanu, aby mluvil o sobě snižujícími, ale o ostatních povznášejícími výrazy.

Methusalem uklonil se rovněž tak hluboce a otvíral již ústa, aby otázku zodpověděl; ale tu předstoupil rychle Turnerstick a zvolal: »Tsching, tsching, tsching! Přicházímeng jako cestujícing a chcemeng s ‚královnou vody‘ ploutung. Doufámeng, že najdemeng dobré obydlí a chcemeng skvěle zaplatung. Pět osobang a pes. Co mámeng za všecko zaplatung?«

Novofundlanďan vyšplhal se totiž také po schodech nahoru.

Číňan vrhl nevýslovně udivený pohled na kapitána, zavrtěl hlavou a pohlížel tázavě na ostatní.

»Nuže!« řekl Turnerstick netrpělivě. »Myslím, že rozuměteng přece čínsky! Mluving jenom nejčisteng a nejjemnějšeng dialeikting. Rozumějting? Chci mítěng odpověď!«

Číňan stál ještě právě tak udiven jako prve. Proto pokračoval Turnerstick povýšeným tonem: »Jste snad oba dvang hluchoněming? Mohu žádatung býti slyšeng. Jsem — jsem — jsemg — — —«

Bohužel zapomněl již to slovo. Rozevřel tudíž svůj vějíř, aby si to přečetl a doplnil: »Jsemg Wu-kuan a jmenuji se Tur-ning sti-king, lodní kapitán a čínský vrchní mandarin; budu —«

Byl přerušen. Číňan pokynul mu pohybem ruky, aby mlčel a tázal se Methusalema, užívaje zase anglické řeči: »Kdo je tento vznešený pán? Mé neposlušné uši nejsou s to jeho slovům rozuměti.«

Tázaný odpověděl v téže řeči: »Je Wu-kuan, Futsiang své vlasti a užívá nejvyššího dialektu úředníků pavích per, jejž, jak se zdá, jiní neznají.«

»Musí tomu tak býti, neboť neznám této řeči. Budeme tedy raději užívati řeči Yan-kui-tse (Angličanů), v níž mohu moudrým pánům rozuměti. Jsem zcela nehodný Ho-tschang z této lodi, a můj soudruh zde je To-kung téže lodi. Naši Tau-muh nám řekli, že přišlo několik vznešených mužů na palubu, a tak jsme si pospíšili nabídnouti vám své nejpokornější služby.«

»Nemluvil majitel této džunky o tom, že tu byl nějaký Tao-dse-kue (Němec), aby dostal pro sebe a ještě čtyři jiné místo do Kantonu?«

Říkal to. Jste-li tito nebesy poslaní pánové, tedy bude to pro nás úplně nezaslouženou ctí vás u sebe přijati a do Kuang-tschen-fu (Kantonu) dopraviti.«

»My jsme to. Kde je pán lodi?«

»Nachází se u Hiang-kunga, aby se s ním modlil za zdar naší cesty. Až bude modlitba skončena, zavedeme zde na lodi Kong-pit, abychom byli úplně jisti, že se nám cestou nic zlého nepřihodí.«

»Dovolíte nám, abychom byli přítomni těmto obřadům?«

»Ano, protože chcete s námi jeti. Tu musím se vás však ptáti po vašich proslulých jmenech a vašich skvělých hodnostech, abych vám mohl vykázati místa, vašim vysokým zásluhám přiměřená.«

»Máte je vyzvěděti. Tento proslulý hrdina je, jak již podotknuto, Wu-kuan. Jeho titul je na jeho vějíři zaznamenán: Tur-ning sti-king kuo-nyan ta-fu-tsiang. Mé jméno jest Me-thu-sa-lem-tsiung-wan, z čehož uvidíte, koho máte před sebou.«

Třída Tsiung-wan je totiž první z pěti nejvyšších tříd osobní šlechty, do níž náležejí jenom členové a potomci císařské rodiny. Když zaslechli oba Číňané tyto dvě slabiky, uklonili se tak hluboce, že jim copy kupředu přes hlavu sletěly, a Ho-tschang tázal se tonem nejhlubší oddanosti: »Tedy jste potomek jasných předků?«

»Nejjasnějšího, jenž vůbec byl. Jmenoval se Adam; před ním skláněli se všichni tvorové země, a on jest praotcem všech císařů a králů. Mé jméno tedy dostačí, že nepotřebuji jména mých ostatních průvodčí jmenovati. Každý z nich jest Tao-kuang (záře rozumu) v naší vlasti, a pojedeme-li s vámi, seznáte všech deset tisíc jejich výtečností. Přede vším jiným chtěli bychom však vědě ti, kolik ‚vodních noh‘ musíme míti, abychom s vámi dospěli do Kantonu.«

»Pán lodi mi již řekl, že žádá po dollaru za osobu. Jelikož jste však tak vznešení pánové, myslím, že nám oběma kromě toho ještě nějaké Kom-tscha (Tscha = čaj, peníze na čaj, tedy zpropitné) dáte.«

»Dostanete po dollaru pro každého.«

»Pane, vaše milost je proti všemu očekávání veliká. Zaplatíte-li peníze ihned, stanete se svědky Kong-pitu.«

Turnerstick a mijnheer zaplatili po dvou dollarech, Methusalem za sebe, Bohumíra a Richarda čtyři dollary, následovně měli oba lodní důstojníci tři dollary zpropitného, z čehož se neobyčejně radovali. Během rozmluvy se dříve liduprázdná paluba zalidnila. Mužstvo bylo pod palubou a nyní vystoupilo nahoru. Lidé stáli poblíže stolu. Od nich odloučili se dva, kteří se zvolna přiblížili. Methusalem poznal majitele lodi. Druhý měl na sobě jakýsi mnišský kroj. Na všechen způsob byl to Hiang-kung, lodní kněz.

První z nich obdržel od kapitána převozné, ovšem že ne zpropitné. Čtyři Číňané ustoupili stranou; chvíli mluvili pospolu a vrhali při tom ostré, zkoumavé zraky na cestující. Majitel lodi neměl, jak bylo Degenfeldem docela správně poznamenáno, obličej, jenž by vzbuzoval důvěru, kněz vypadal ještě pochmurněji. Jejich zraky podobaly se zrakům obchodníků, kteří chtějí zboží přesně odhadnouti.

»Ti chlapi se mi pranic nelíbí,« pravil Methusalem. »Pohlížejí na nás jako na zboží, jež má přejíti v jejich majetek. Proč mluví mezi sebou potají?«

»To mne nijak nerozčiluje,« odpověděl Turnerstick. »Kapitán musí věděti, koho má na palubě, a že musíme vzbuditi jejich zvědavost, rozumí se samo sebou. Jen nechte ty chlapy mluviti. Mně se líbí, ačkoli nerozumí ani slovu mé vysoké čínštiny. Jenom až přijdeme do vnitrozemí. Tu uvidíte, jaký effekt způsobím svými jazykovými vědomostmi! Kromě toho je tato ‚Schui-hen‘ skutečně nádherná loď, pěkná a čistá v nejvyšším stupni. Snad budeme moci nahlédnou ti také pod palubu. Nejraději bych tu ihned zůstal. Snad to také učiním, dovolí-li to. Proč mám přenocovati v hotelu a tolik peněz zaplatiti?«

Jakoby byli zaslechli slova kapitánova, přiblížili se zase oni čtyři a kapitán pravil: »Zpravil jsem Hiang-kunga o tom, že chcete viděti Kong-pit. Rád by to dovolil, nesmí však, protože byste potom zajisté loď opustili a teprve zítra ráno zase na palubu přišli.«

»To skutečně zamýšlíme,« potvrzoval Degenfeld. »Ale proč má býti tato okolnost na překážku?«

»Kdo byl při Kong-pitu, nesmí loď před odjezdem zase opustiti, což se rozumí samo sebou.«

»Co pak je to tenhle Kong-pit?« vyptával se Turnerstick po německu. »Znáte to, Methusaleme?«

»Četl jsem o tom,« odpověděl tázaný. »Kong-pit značí doslovně: ‚sestoupení k štětci.‘ Je to psaní duchů u Číňanů, něco podobného jako u nás nesmysl pohybování stolků nebo spiritismus.«

»Písmo duchů? To musím vidět! Jak tě živ jsem dosud žádného ducha nespatřil a také ještě žádný dopis od podobného tvora neobdržel.«

»Ik ook nok niet; ik will ook ziem schryven dezen Keerl van ghids — já také ještě ne; chci také vidět psáti toho chlapíka ze záhrobí,« mínil mijnheer.

A Richard Stein prosil: »Duch, který, píše? Milý strýče Methusaleme, toho bych také rád viděl. Nemůžeme tu hned zůstati?«

»Proč pak ne?« odpověděl Bohumír z Bouillonu. »Taková historie s duchy je mi sice vždycky podezřelá. Duchové nemohou mi právě nikdy imponovati. Ale přece bych chtěl jednou viděti nějakého ducha s Pen-tse, s copem, a tak doufám, že náš Methusalem to umožní.«

»Hm!« pokrčil jmenovaný rameny. »Mnoho mi sice na tom nezáleží; než co nám brání, abychom tu hned zůstali? To nemnohé, jež máme ještě na zemi opatřiti, bude brzy odbyto, a protože mne přehlasujete, tedy chci se vám poddati.«

Řekl to kapitánovi. Tento dal si uděliti rozkazy a vyslal pak několik lidí, kteří měli pro cestující nakoupiti, co udal Methusalem za potřebné. Jeden z nich musil jiti do hotelu Hongkong, aby tam oznámil hostinskému, že se hosté nevrátí; mijnheer dal mu písemné oznámení.

Když bylo o tyto věci postaráno, směli cestující shlédnouti vnitřek lodi a prohlédnouti si koje nebo spíše kajuty, jež měly jim za pobyt sloužiti.

Džunka činila také ve svém nitru svému staviteli a velícím důstojníkům všecku čest. Měla toliko dvě děla na palubě a kapitán ujišťoval, že nikdo z plavců není ozbrojen. Tvrdil, ze je před lupiči zcela bezpečen, protože »královna vody« je nejrychlejší lodí čínského moře a nemůže býti žádnou jinou dostižena, naopak může však každé lodi lehce uniknouti.

Do Kantonu má loď s přítěží plouti a teprve tam náklad převzíti, jelikož dosavadního nákladu se zde v Hongkongu zbavila. Jenom množství velikých, těžkých beden stálo v prostoru, zboží určenému. Obsahovaly části strojů pro veliký lihovar, jenž stavěl se poblíže Kantonu a jehož majitel objednal stroje v Evropě. Byly v Singapore přijaty »královnou vody« k další dopravě.

Tak vypravoval Ho-tschang a cestující neměli žádné příčiny bráti v pochybnost jeho údaje.

Jenom jedno bylo Methusalemovi nápadno, totiž neobyčejně veliký počet plavců, kteří nebyli v žádném poměru k velikosti lodi a jednoduchosti plachtoví. Ale to mohlo spočívati, jak mínil Turnerstick, na čínském zvyku a nebylo tedy žádnou příčinou, aby vzbudilo nedůvěru. Čínský námořník dostává tak málo mzdy a tak málo jídla, jež záleží jen v laciné rýži, tak že rejdař nebo kapitán si může již dovoliti nepatrný přepych nadbytečného mužstva.