Červenomodrý Methusalem/Konec loupežné džunky

Červenomodrý Methusalem
V nouzi a nebezpečí	Konec loupežné džunky	Tsche ta-pimg, Tur-ning sti-king kuo-ngan ta-fu-tsiang, keng hiang-schang tsien ful

Údaje o textu
Titulek:	Konec loupežné džunky
Autor:	Karl May
Původní titulek:	Das Ende der Raubdschunke
Zdroj:	MAY, Karl. Červenomodrý Methusalem Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Adolf Synek, Praha, 1910
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Eichner
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Degenfeld přecházel po palubě sem a tam. Když přišel k Liang-sisimu, zůstal u'něho státi a pravil: »Prve, když jste přišel k nám do kajuty, nebylo času k podrobnému vysvětlování. Teď, doufám, je po nebezpečí a tu bych se vás rád zeptal, kterak jste se seznámil s našim krajanem Steinem. Jak dlouho jste již u něho?«

»Podle vašeho počtu přesně již čtyři roky.«

»Je provincie Hu-nan vaším domovem ?«

»Ne. Pocházím ze sousední provincie Kwéi-tschou.«

»Ah, to je pro mne velice zajímavé!«

»To věřím, neboť Kwéi-tschou je nejzajímavější provincií celé říše.«

»Proč?«

»Protože tam přebývají Sengové a Miao-tseové,«

»To je pravda. Pokládají je za zbytky praobyvatelů Číny, a zůstali po více než tři tisíciletí specificky čínskému národnímu živlu úplně cizí. To jsem však nemyslil. Zajímám se o tuto provincii, protože tam chci jíti.«

»Vy do Kwéi-tschou?-Pane, to je nebezpečné!«

»Může býti, musím tam však, neboť slíbil jsem to svým čestným slovem. Jste tam obeznámen?«

»Nepříliš, jelikož jsem se musil po osm let domovině vyhýbati. Své čestné slovo jste dal?«

»Ano, mé Kong-Kheon.«

»Dokonce vaše Kong-Kheon? Kde se to stalo? Zde v Číně?«

»Ne, nýbrž v Německu, v mé vlasti.«

»Je to možné? Byly při tom také zapáleny Tsan-hiang?«

»Zápalné hůlčičky, ano.«

»Pane, tedy to byl skutečný Číňan, kterému jste se čestným slovem zavázal!«

»Na všechen způsob. Byl kupcem a zřídil si v městě, ve kterém jsem žil, krám se všemi možnými čínskými výrobky.«

»V Německu? To je zvláštní. Až dosud jsem myslil, že moji krajané jdou jenom na jih a na východ, tedy do Indie, na ostrovy sundajské a do Ameriky, nikoli však do Evropy. Ten svou vlast zajisté dobrovolně neopustil.«

»Uhodl jste to pravé! Musil opustiti Čínu jako uprchlík.«

»Měl rodinu?«

»Ano. Bohužel musil ji zanechati ve vlasti.«

»Potom běda jí, neboť na všechen způsob musila trpěti za něho! Mne stihlo totéž neštěstí.«

»Vás? Musil nějaký vás příbuzný uprchnouti?«

»Ano, můj otec.«

»Kdy?«

»Před osmi laty. Bylo mi tenkráte šestnáct let.« 

»Co učinil?«

»Nic. Byl nevinen. Víte snad, že Taipingové chtěli založili nové náboženství a svrhnouti panující dynastii. Málem bylo by se jim to podařilo. Trvalo to delší dobu a stálo to krvavé boje než byli přemoženi. Rozptýlili se konečně na tlupy, jež táhly zemí loupíce a dospěly až do jižních provincií. Jedna z nich vrhla se také na Kwéi-tschou. Jeden z podřízených vůdců býval dříve přítelem mého otce, vyhledal nás a bydlil několik dní u nás, aniž bychom byli tušili, že náleží k Taipingům. Našli ho u nás. Byl zatčen a můj otec s ním, ačkoliv se zapřísahal svou nevinností a jeho přítel mu dosvědčil, že ničeho nevěděl. Oba byli dopraveni do Sing-pu (trestnice) a tam zavřeni do klecí jako divá zvěř. Jeden z úředníků byl nakloněn mému otci, protože mu tento prokázal mnoho dobrého. Za noci vplížil se k němu, otevřel vězení a nechal ho uprchnouti. Otec přišel na několik okamžiků k nám, aby se s námi rozloučil. Od té doby neslyšeli jsme o něm ničeho.«

Methusalem vyslechl tuto zprávu s neobyčejným účastenstvím.

»Zvláštní!« řekl. »Ve kterém městě se to přihodilo?«

»V Seng-ho.«

»A jaké jest vaše rodinné jméno?«

»Pang.«

»Pang, v Seng-ho! Dovolíte mi, abych se vás zeptal po druhém vašem jméně, ačkoliv je to vlastně nezdvořilost?«

»Rád! Děkuji vám za svou svobodu; kterak mohl bych vám zazlívati k vůli této otázce! Mé druhé jméno jest ‚Fuik-ku‘, což značí, ‚Příčinu štěstí‘. Rodiče byli až dotud bezdětní; proto dali mně, svému prvorozenému, toto jméno, aby naznačili, že jsou nyní šťastni.«

»Jaké to setkání! Není-li pravda, vaše matka slula Hao-ken, líbezná ústa?«

»Ano. Odkud to víte?«

»Měl jste ještě jednoho bratra a dvě sestry. První slul Yin-Tsian, Dobrota nebes, a obě poslední Méi-pao Krásná postava, a Sim-ming, Světlo srdce?«

Číňan uskočil na krok a zvolal: »Pane, co slyším! Vy znáte jména mých příbuzných!«

»Ještě více! Není-li pravda, váš otec jmenuje se Ye-kin-li?«

»Ano, ano! Kdo vám řekl toto jméno?« Tu položil mu Degenfeld ruku na rameno a odpověděl: »Řekněte mi nejdříve, jste-li dosti silen, abyste zcela nepřipraven vyslechl pro vás vysoce důležitou a překvapující novinku.«

»Je smutná?«

»Ne, potěšující.«

»Nuže, k tomu jsem dosti silen. Zvuk štěstí slýcháme vždy rádi.«

»Tázal jste se, od koho jsem ta jména slyšel, i odpovídám vám: Od vašeho otce.«

»O d — — je to pravda, je to pravda?«

»Ano. On je to, jemuž jsem dal své Kong-Kheon, že se dříve nevrátím, dokud nebudu s to přivésti jeho rodinu nebo aspoň bezpečné zprávy od ní.«

»On žije tedy, on žije?«

»Je zdráv a daří se mu velmi dobře.«

»O nebesa, o nebesa! Jaká to zpráva, jaké to poselství!«

Byl radostí unesen. Nepomyslil na to, aby se nejprve vyptával na bližší podrobnosti. Zatím stačilo mu vědomí, že jeho otec žije. Odkvapil a oběhl třikrát palubu. Konečně zůstal zase státi před Methusalemem a pravil: »Pane, sotva mohu tomu uvěřiti. Plných osm roků čekal jsem marně na nějakou zprávu od zmizelého; musil jsem za to míti, že je mrtev. A nyní slyším tak náhle, tak zcela neočekávaně, že žije v Německu! Je to div! Je to zrovna tak veliký div jako onen, že chcete k Sei-tei-neiovi, v jehož službách jsem. Jak skvostně se obé slučuje! Mně je, jakobych snil!« 

»Také já jsem hluboce dojat, můj příteli. Cítím se velice šťastným, že jsem vás našel, neboť tím ušetřím si dlouhou dobu hledání.«

»O, hledati budete, budeme musit přece ještě hledati!«

»Kterak to?«

»Vždyť nemáte přece najíti jenom mne, nýbrž také matku a sourozence?«

»Ovšem! Domnívám se však, že víte, kde je najdeme?«

»Ne, to právě nevím.«

»Jak? Vy to nevíte? Byl jste od nich odloučen?«

»Ano. Rovněž tak dlouho, po celých osm let jsem jich ani neviděl, ani o nich neslyšel.«

»Kterak jest to možné?«

»Je to velice jednoduché. Víte zajisté, že v Číně musejí příbuzní provinilce trpěti zároveň s ním za jeho provinění?«

»Ano.«

»Aspoň bývá tomu tak v nejčastějších případech. Když otec uprchl, zmocnili se nás. Byli jsme uvězněni ale jednotlivě, abychom se nemohli spolu stýkati. Já a bratr měli jsme býti usmrceni, tedy sejiti smrtí povstalců. Chtěli naše hlavy na zeď upevniti. Ale matka a sestry měly býti za otrokyně prodány. Tento rozsudek byl by býval ihned proveden; kdyby nebyli úředníci práhli po našich penězích.«

»Ty byly však zahrabány.«

»Odkud to víte?«

»Od vašeho otce.«

»Tu musil vám tedy věnovati svou úplnou důvěru!«

»Poctil mne svým přátelstvím a dám si všemožnou práci, abych splnil naděje, jež ve mne kladl. Vím, že vám ponechal jenom tolik peněz, kolik jste potřebovali na živobytí.«

»To nám odňali. Protože byl však můj otec bohat, tedy věděli, že jmění naše bylo někam ukryto. Měli jsme se přiznati, kde se nachází.«

»To jste nemohli, jelikož váš otec vám ono místo neřekl.«

»Ano. To bylo od něho velice opatrné, způsobilo nám to však velikou trýzeň, jelikož jsme byli mučeni.«

»Zachránilo vám to však také život. Kdyby byli jmění nalezli, byli by vás zajisté ihned popravili.«

»Na všechen způsob. Mohu tedy alespoň já děkovati za svůj život opatrnosti otcově; ale ti statní byli asi k smrti umučeni.«

»Neobávejme se toho. Tak jako vy jste byl zachráněn, mohli také oni zase svobody dosíci. Jak se vám podařilo uprchnouti z vězení?«

»Pomocí téhož přítele, který mého otce osvobodil. Otevřel také mně vězení, dal mi peníze, abych se dostal za hranice provincie Kwei-tschou a pojmenoval mi místo, ve kterém měl jsem čekati na matku a sourozence. Nepřišli však. Proto se domnívám, že se jim nepodařilo osvoboditi se.«

»Proč otevřel dveře jenom vám a ne také ostatním zároveň?«

»Bylo to nemožné, protože jsme byli příliš daleko od sebe odloučeni.«

»Nepátral jste později po nich?«

»Mnohem později, ano. Ale tu uplynula již příliš veliká doba, abych se byl mohl něčeho dozvěděti.«

»Měl jste to tedy učiniti dříve.«

»Nešlo to. Nemohl jsem se přece nikomu svěřiti, a sám nesměl jsem se hned tak brzy odvážiti do Kwéi-tschou. Když jsem se po pěti letech tak změnil, že jsem mohl doufali, že mne nikdo nepozná, odcestoval jsem do Seng-ho. Přítel zemřel a o našich nevěděl nikdo ničeho.«

»To je smutné pro vás a nepříjemné pro mne. Musím svému slovu dostáti a odcestuji bezpodmínečně do Seng-ho, abych se pokusil něco vyzvěděti. Také byl jsem pověřen úkolem peníze vyhrabati a vašemu otci přinésti.«

»Což víte, kde leží?«

»Ano.«

»To je dobré! Ale nalézají-li se tam ještě také?« 

»Doufám, že ano.«

»Smím zvěděti to místo?«

»Ted nechci ještě o tom mluviti; než v příhodnou dobu sdělím vám zcela jistě, čeho třeba. Jste hotov vyhledali svého otce v Německu?«

»Ihned! Vždyť se to rozumí samo sebou, zvláště když jsem tak šťasten, že umím zcela snesitelně německy.«

»Tomu jste se přiučil u pana Steina?«

»Ano. Chtěl slyšeti svou mateřštinu. Chtěl míti člověka, s nímž by se mohl baviti po německu. Získal jsem si jeho spokojenosti a tak vyvolil si ze všech svých lidí mne a vyučoval mne.«

»Je skutečně bohat?«

»Velice bohat. Je nejbohatším mužem v Ho-tsing-tingu.«

»To neznamená mnoho, protože toto ‚Město Ohnivých studní‘ je na všechen způsob malé místo.«

»Bylo malé, ale od té doby, co objevil pan Stein petrolej, rychle vzrostlo.«

»A chce tam zůstati?«

»Musí, nechce-li ztratiti veškerý svůj majetek. Touží sice po vlasti, nenajde však nikoho, kdo by mu prameny a vše, co k tomu náleží, odkoupil. Kdyby našel kupce, šel by ihned do Německa.«

»Stal se čínským poddaným?«

»Ne. Kdyby tomu bylo tak, nebyl by získal tak velikého jmění. Mandarinové se v tom vyznají, aby výtěžek obchodníků plynul z velké části do jejich kapes. Přišel jako občan severoamerický a je jím dosud. Nachází se tedy pod ochranou Spojených států.«

Bohumír z Bouillonu spatřil, že ti dva tak důvěrně spolu hovořili. Soudil z toho, že mají spolu něco velmi důležitého projednávati a tak pudila ho zvědavost s jeho stanoviště a k nim.

»Jakou pak tu máte konferenci?« tázal se. »Smím si dovoliti také trochu naslouchati?«

»Ano, starý Bohumíre,« odpověděl Degenfeld. »Také ty se zaraduješ. Učinili jsme, aniž bychom to byli tušili, veliký krok k dosažení našeho cíle.«

»Snad s těmi známými sedmimílovými botami?«

»Skoro je to takové. Vyšlo totiž právě na jevo, že tento mladý muž je nejstarší syn našeho přítele Ye-kim-li.«

»Co? Jak? Kde? Našeho starého Ye-kim-li s Kong-Kheonnem, jenž mi spílal Nievu-chi-tchin-nievu? Není to snad nějaký omyl?«

»Nikoli, souhlasí to.«

»Předložil svůj očkovací list?«

»Není třeba. Legitimační zkoušku přestál úplně.«

»Potom dějí se ještě divy a zázraky každodenně a také ještě nyní! Kdo by si to pomyslil! Vy Číňané jste malý Ye-kim-li! Kterak to vlastně vyšlo na jevo?«

Radostí pronesl svou otázku tak hlasitě, že tlustý také přispěchal a ptal se: »Wat krijscht de Godfrijd want zov — proč pak ječí tak Bohumír?«

»Co ječím?« mínil tento. »To se ještě ptáte, tlustý? Podívejte se dobře na tohoto syna středu! Je to úplně ten, jehož zde hledáme, totiž živoucí Isaak Abrahamův, jehož doma jmenovali Ye-kin-li!«

»Tedy jeho syn?«

»Ano, jeho syn! Co tomu říkáte?«

»Wat ik zeg? Zull ik dat gelovven — co tomu říkám ? Mám tomu věřiti?«

»Ovšem! Je syn našeho čínského obchodníka! Našli jsme ho, aniž bychom ho byli ještě hledali!«

»God zij geprezen! Goeden morgen, mijn vriend! Ik ben Mijnheer van Aardappelenbosch. Ik heb gewild iu ook met zoeken — Budiž Bůh pochválen! Dobré jitro, můj příteli! Jsem Mijnheer van Aardappelenbosch. Chtěl jsem vás také hledati.«

Potřásl mu oběma rukama a byl tak potěšen, jako by ho bylo osobně veliké štěstí potkalo. Měl jako většina tlustých lidí, velmi dobré srdce a měkkou mysl.

Také Turnerstick a Richard přišli, aby vyzvěděli příčinu tak veliké radosti. Ale Methusalem rozehnal zase rychle neopatrnou společnost. Nebylo nyní kdy na takovéto zábavy, jelikož bylo třeba věnovati zajatým největší pozornost.

Za tím účelem dal Degenfeld rozsvítiti všecky lucerny na palubě. Těch bylo takové množství, že osvětlení podobalo se potom skoro nějaké illuminaci.

Námořníci byli tak pevně přivázáni, že se nemohli vyprostiti. Zajatí v kajutě nemohli se také zbaviti svých provazů, a pod palubou panovalo nejúplnější ticho. Ti lidé spali netušíce, že probuzení přinese jim největší zděšení, jehož se vůbec mohli nadíti.

Za takových okolností nepůsobil těmto šesti osobám jejich strážný úřad žádných obtíží. Musili se zříci spánku; to bylo vše.

Pozemní vítr vanul stále až k ránu; potom ustával ponenáhlu, až ustal na malou chvíli docela. Když zase oživl, vanul opáčným směrem. Vanul s moře k zemi, a nyní nastala doba pro Turnersticka, aby námořníky komandoval zase k lanům, aby loď s mořským větrem se vrátila do přístavu.

Den svital a lucerny byly zhasnuty. Odvázali námořníky a ti byli nuceni jako za noci vykonati rozkazy kapitánovy, jež jim byly tímže způsobem ztlumočeny. Potom byli zase přivázáni.

Ovšem že nebyly obličeje jejich při tom nikterak přívětivé. Poslechli jenom, jelikož viděli, že jsou na ně zbraně namířeny. Malajští námořníci, jichž bývá v těchto krajinách přece dosti, byli by se zachovali docela jinak; ti byli by vzdorovali i puškám a revolverům. Ale Číňan je hrdinou jenom tenkráte, nehrozí-li mu nebezpečí, anebo může-li aspoň s jakousi jistotou počítati na úspěch.

Brzy bylo tak jasno, že bylo možno přehlédnouti celý obzor, a tu spatřili mužové, že džunka není jedinou lodí, jež se tu nachází. Za nimi chrlil parník mraky dýmu z mohutného komína.

Degenfeld vystoupil nahoru ke kapitánovi, jenž stál u kormidla, a tázal se: »Jaká loď je to asi, mistře?«

»To vám může říci každé dvouleté dítě. Za čtvrt hodiny nás dohoní a promluví na nás. Je to válečná loď.«

»Pěkně stavěna, jak se zdá.«

»Co jmenujete pěkné u tohoto nového druhu mořských pannen! Je to křižák, z oceli zbudovaný. Nechtěl bych se s tím chlapíkem dostati do hádky. Přichází nám právě vhod.«

»Jak to?«

»Jak to? Jaká to otázka! Měl jsem beztoho starosti, třebas jsem to neříkal. Nejste námořníkem a nevíte, co to znamená, kdyby se mezi těmi chlapy v podpalubí džunky našla jediná chytrá a podnikavá hlava. Kdyby se jim podařilo prolomiti otvor, byli bychom ztraceni.«

»S takovou matematickou jistotou, jak vy to míníte, zajisté ne!«

»Pah! Kdo to nezná, ten podceňuje ovšem nebezpečí. Potřebujeme ještě kolik hodin, než dostaneme se do přístavu. Kdo ví, co by se mohlo mezi tím sběhnouti. Až budou ti holomci čilí, zaslechnou leccos. Proto je mi milé, že přijíždí obrněnec. Dáme se ovšem do jeho ochrany. Pak jsme prosti všech starostí.«

»Ano, míníte-li to takhle, tu dávám vám úplně za pravdu. Potom nehrozí nám již žádné nebezpečí více.« 

»Kdyby tu byla skřínka signálová, vyzval bych křižák, aby si více pospíšil. Jak se zdá, věnuje nám bez toho svou pozornost. Vidíte nyní mraky dýmu?

Přidává páry. To je jisté znamení, že nám nedůvěřuje. Nacházíme se na všechen způsob blízko břehu a on myslí, že mu chceme uklouznouti mezi mělčinami. K tomu nechce nám dopřáti času. Za deset minut je tu.«

»Jakou vlajku má?«

»Nemá ještě žádné, ukáže ji však v témže okamžiku, kdy nám dá dobrého jitra. Dejte pozor!«

Pancéřová loď blížila se s ohromnou rychlostí. Neuplynulo ještě ani pět minut, tu zakroužil nad jeho palubou světlý obláček a potom zaduněl výstřel.

»Nemůžeme bohužel odpovědíti,« pravil Turnerstick. »Nemáme děl nahoře; všecka vězí v bednách. Chci mu přece však ukázati, že rozumíme jeho řeči. Chopte se kormidla a držte je zrovna tak jako dosud. Ah, Angličan!«

Ukázal na válečnou loď, na níž byla nyní vytažena velkobritanská modrá vlajka; potom seběhl po schodech dolů k zadnímu stěžni, dal čínskou červenožlutou obchodní vlajku, jež na něm plápolala, spustiti dolů, svázal ji po délce dohromady a vytáhl ji zase vzhůru. Platí to za mezinárodní znamení v nouzi.

Potom vyňal svůj nůž a přeřízl obě lana u plachty, jež ihned ve vzduchu se zatřepala. Totéž učinil také u ostatních plachet. Těžké plachty bily do stěžnů, že tyto zazvučely. Když se zase vrátil ke kormidlu, řekl: »Těžká a odvážná věc! Ale za nynějšího větru to jde. Nechtěl jsem plavce zase odvázati. Podívejte se na jejich obličeje! Největší úzkost zírá jim z očí. Vědí, že pro ně nastal soudný den.«

Nyní přihnal se parník, přeplul těsně kolem, dal potom zpáteční páru a přistanul.

Veškerá stráž palubní stála u kormidla a pohlížela sem. Velitel stál na můstku a pronikavým zrakem zkoumal džunku. Ale palubní důstojník volal sem čínsky: »Dschuen ahoi! Nan-tao Schui-heu?«

»Nebesa!« pravil Turnerstick. »Má to snad býti čínsky? Ať se dá potom vycpat! Není při tom ani jediné koncovky!«

»Ovšem je to čínsky,« odpověděl Degenfeld. »Volá: ‚Lodi ahoi! Je to skutečně Vodní královna?‘ Přejel dříve kolem nás, aby mohl přečisti jméno džunky.«

A obraceje se ke křižáku volal: »Pirátská džunka Schui-heu, opanována námi pěti Evropany. Šedesát osob vězí v podpalubí, otvor jsme zabednili. Prosíme o rychlou pomoc!«

Důstojník se obrátil k veliteli na můstku, vyměnil s ním několik slov a tázal se potom v anglické řeči, jíž byl také Degenfeld použil: »Kdo jste?« 

»Tři němečtí studenti, hollandský plantážník a Heimdall Turnerstick, kapitán americké obchodní lodi.«

»Turnerstick, Turnerstick! All devils! Kde je ten starý Švéda?« tázal se velitel rychle.

»Zde jsem, zde!« odpověděl kapitán s jednou rukou na kormidle a druhou mávaje svým rákosovým kloboukem. »Ah, je-li možná! Teď teprve vidím obličej. Kapitán Beadle, je-li možná!«

»Hallo! Turnersticku, vy jste to skutečně. Ale který ďábel vás posedl, že jste si nasadil tohle pohanské roucho?«

»Odpovídá to mému nynějšímu postavení. Jsem Tur-ning sti-king kuo-ngan to-fu-tsiang.«

»Aby vás kozel vzal! Zajisté nějaká linguistická kaprice! Dal jsem si na džunku, hned jak jsem ji spatřil, bedlivý pozor. Nevěřil jsem jí. Musím ji už znáti. Nevěřil jsem také zprávě vašeho souseda. Jelikož vidím však vás u kormidla, věřím všemu. Musíme se k vám podívati.«

»Ano. Máme nyní ranní stráž. Pošlete sem dopolední stráž.«

»Jak? Polovinu mužstva!«

»Je toho zapotřebí. Máme přes šedesát mužů v podpalubí.«

»Dobrá! Jsem zvědav poslechnouti, jak se to stalo. Na všechen způsob zase jednou mistrovský kousek Turnerstickův!«

Důstojník zvolal známé »Rise out, obydlí ve jménu božím« a brzy proudili silní modrokabátníci z otvorů. Byl spuštěn člun a provazový řebřík a také Turnerstick prosil Bohumíra a Richarda, aby spustili schůdky džunky. Kapitán Beadle předal velení lodi svému důstojníku, aby se sám odebral na »Vodní královnu«.

Turnerstick stál u kormidla a výskal mu vstříc. Znali se již z dřívější doby; setkali se již často a radostně potřásli si rukama. Přese všecku vážnost situace zasmál se velitel hlasitě, když prohlédl si nyní podrobně oblek Turnerstickův. Tento zůstal však úplně vážným a pravil: »Co je tu k smíchu, sire? Jsem teď čínským generálmajorem, a že rozumím svému oboru, dokáži vám tím, že vám odevzdám přes půl sta pirátů i s jejich džunkou!«

»Vím již! Vždyť vás znám! Ale jenom pět mužů, skutečně jen pět mužů? Řekněte, kterak je to možno?« 

Budu vám to vypravovati. Vlastně nenáleží sláva mně, nýbrž tady našemu červenomodrému Methusalemovi.«

»Červenomodrý? Methusalem? Hm!« pravil Beadle prohlížeje Degenfelda.

Bylo na něm viděti, že mu nepřipadá jenom Turnerstick žertovným; namahal se všemožně, aby zůstal vážným.

Turnerstick vyprávěl mu stručnými slovy zažité dobrodružství. Velitel zvážněl nyní, aniž se musel do toho nutiti.

»Při sám Bůh,« pravil, »to je skutečně čin, jemuž třeba vzdáti všecku čest! V studentském svátečním obleku přijíti do Číny, je — — hm! Vy jste se však tak zachovali, že musím vám všem ruce stisknouti.«

Učinil tak a pokračoval potom dále, vrhaje zkoumavý pohled na palubu: »Řekl jsem již, že zdá se mi býti tato džunka známa. Proto ptal jsem se, je-li to skutečně ‚Schui-heu‘.«

»Arci že je to.«

»Tak? Hm! Chtěl bych se vsaditi, že mám tu spíše starého známého před sebou, jenž mi bohužel již několikráte uklouzl mezi mělčinami, kam jsem ho nemohl následovati. Námořník pozná loď zase, kdyby měla třeba deset jiných jmen. Jsem přesvědčen, že toto plavidlo je pověstný ‚Hai-lung‘ (mořský drak). Podíváme se přece.«

Jeho lidé stáli ozbrojeni v řadách. Kynul Turnerstickovi, aby ho následoval, vystoupil na přední palubu a nahnul se dolů přes zábradlí.

»Myslil jsem si to! Falešný obraz! Je třeba ho jenom obrátiti a tu spatříme namalovaného draka a pod tímže na všechen způsob obě písemné značky, jež znamenají Hai-lung, tedy mořského draka. Obraz je přišroubován. Kdybychom měli klíč na šrouby, tedy…«

»Dole u kajuty stojí skřínka, jež obsahuje různé nástroje,« vpadl Methusalem do řeči. »Také oba nebozezy, jimiž vyvrtali díry do našich dveří.«

Richard šel pro skřínku. Byl v ní klíč na šrouby. Kapitán poručil dvěma ze svých lidí, aby obraz obrátili a pak zase přišroubovali. Byl tu skutečně vyobrazen ohyzdný drak, jenž otvíral jícen, s podpisem »Hai-lung.«

»To stačí,« pravil Beadle. »Dalších důkazů vlastně nepotřebujeme. Hai-lung je v těchto vodách tak pověstný, že s mužstvem jeho udělá se krátký proces. Ale jak zmocníme se jenom těchto lidí? Co soudíte vy, kapitáne?«

»Hm!« odpověděl Turnerstick. »Zlá otázka!«

»Ovšem. Nerad bych své hochy zbytečně na porážku hnal. Ti chlapi mají tam dole dosti zbraní, aby nás, kdybychom chtěli otvorem vniknouti, uvítali prachem a olovem. A prachárna je také dole. Kdyby jim tak napadlo, vyhoditi raději sebe i nás do povětří, nežli se vzdáti!«

»K tomu nedostává se jim odvahy.«

»Myslíte? Považuji přece za účelnější použiti lsti. Ale jak? Můj poručík namířil sice již naše děla sem na palubu. Mohl by vypáliti několik ran na slepo. Ti chlapi nejsou však nahoře, nýbrž dole.«

»Nechte mne promluviti několik slov tady s Liang-ssi!« prosil Methusalem. A obrátiv se k Číňanovi tázal se ho: »Je tu ještě přední a zadní prostor. Jsou tyto prostory spojeny dole s prostředním?«

»Ne.«

»Piráti nacházejí se tedy jenom v prostředním?«

»Ano.«

»Jakým způsobem komanduje Ho-tschang všecky lidi na palubu?«

»Svou píšťalkou.«

»Kde je tato?«

»Má ji stále viseti na krku.« 

»Ano, vzpomínám si, že jsem ji viděl.«

»Tu myslím, abychom prolomili zase otvor. Jakmile zapískneme, přiběhnou lidé nahoru.«

»Leda by byli hloupí. Myslíte snad, že ještě spějí ?« řekl Beadle. »Ti stojí dole u oken a vidí, že nachází se vedle džunky válečná loď. Vědí tedy již, na čem jsou. A první z nich, jenž by chtěl vystoupiti na palubu, spatřil by mé lidi, zmizel by ihned a varoval by své soudruhy.«

»Dobrá, tak je tu ještě jeden prostředek, můžeme-li se totiž k němu dostati. Porazíme je vlastními jejich zbraněmi. Myslím famosní Hi-thu-tschangs.«

»Co je to?«

»Smradlavé hrnce.«

»To by byl ovšem skvostný prostředek. Ale kde se nacházejí?«

»V prostoru před otvorem,« odpověděl Liang-si.

»Tedy můžeme k nim. Veďte nás!« Přivolal ještě několik svých lidí a sestoupil s nimi dolů. Turnerstick a Methusalem následovali. Mijnheer chtěl se také připojiti, bohužel ukázalo se však, že otvor nebyl udělán s ohledem na jeho tělesný objem. Musil zůstati nahoře.

Octli se v prostoru nepříliš velikém, jenž byl docela prázdný. Sloužil patrně za skladiště naloupených věcí. Ještě užší schody vedly dále dolů do spodku lodi, kde byla přítěž. Tam byla úplná tma. Beadle zapálil voskovou zápalku a při svitu téže bylo viděti několik řad zavřených hrnců v písku, jenž tvořil přítěž.

»Tady jsou,« řekl Turnerstick. »Dopravíme nějaký počet nahoru!«

Zápalka shasla. Bylo zase temno. Věděli však nyní, kde stály hrnce a kráčeli teď v písku k nim. Za této pausy, kdy nikdo nemluvil, zazněl hlasitý ston.

»Je tu někdo?« tázal se Beadle.

»Ngái ya!« zaznělo to se strany.

»To bylo čínsky. Co to znamená?«

»O běda!« odpověděl Methusalem.

»Nacházel by se tu některý z pirátů?«

»Snad z trestu!«

»Kien schin!« zaznělo to poznovu.

»Co to značí ?«

»Na pomoc!« odpověděl červenomodrý.

»Snad je tu přece nějaký poctivý člověk, jenž upadl v moc pirátů. Přesvědčíme se.«

Nařídil svým lidem, aby vynesli zatím jistý počet hrnců nahoru, a zápalil zase zápalku. Když se s Turnerstickem a Degenfeldem obrátil na stranu, odkudž bylo slyšeti vzdechy, spozorovali nízkou dřevěnou skříň. Beadle zaklepal na ni a ptal se: »Je tu někdo uvnitř?«

»Hu-tsi — o běda!« zněla odpověď.

»Schui-tschung-kian — kdo je to uvnitř?« tázal se Methusalem.

»Ngo-men-ri — my dva« bylo odpověděno.

»Schui ni-men — kdo jste?«

»Ngo Tong-tschi. ťa Ho-po-so — já jsem Tong-tschi a ten druhý je Ho-po-so.«

Degenfeld musel kapitánovi odpovědi překládati.

»U všech ďasů!« pravil tento. »Bylo by to možná? Ho-po-so jmenují se oba úředníci, kteří mají míti dozor nad všemi lodníky v přístavu kantonském. Byl by snad jeden z nich upadl do rukou pirátů? Co je ten druhý, nevím. Tong-tschi je mi neznámo. Víte to vy snad?« 

»Ano. Tong-tschi a Tong-pan jsou velmi vysoké magistrátní osoby, s jejichž povinnostmi jsem se často zaměstnával, protože musejí míti velmi mnoho na práci. Zákon jim ukládá, aby vybírali dávky na penězích a v přírodninách, bděli nad vojskem, řídili policii, revidovali poštovní stanice, měli péči o zlepšení plemen koňských, vedli dozor nad statky státními, udržovali v náležitém stavu hráze a průplavy, dávali pozor na horské kmeny, dosud úplně nepodrobené a konečně především jiným dozírali na cizince na hranicích a v nitru říše a udržovali v pořádku vydávání cestovních pasů.«

»O běda! To aby se takový ubožák roztrhal na kusy!«

»Ano úřad takového Tong-tschi je obtížný a důležitý. Kde je zámek u této skříně?«

Nebylo možno jej nalézti, protože zápalka zase shasla.

»Nechme toho prozatím!« pravil Beadle. Máme důležitější věci na starosti. Ti dva chlapi mohou tam ještě čtvrthodinky vyčkati, ať je to kdokoli. Přede vším jiným musíme se zmocniti mužstva.« 

Mezitím bylo odneseno na palubu nejméně deset až dvanáct smrdících hrnců. To stačilo k zamýšlenému účelu. Ti tři vystoupili zase nahoru a nyní byly s otvoru odstraněny těžké koše. Pod ním nehýbalo se ničeho. Každý byl by pochyboval, že dole nachází se tolik lidí. Vyrazili otvor.

Kdo se domníval, že se nyní piráti pohrnou ven, byl by býval na značném omylu. Nedali o sobě ničeho slyšeti, ani nedali se viděti. Ovšem střežil se však každý, aby se k otevřenému otvoru nepřiblížil. Mohl snadno dostati kulku.

Nyní byly smrdící hrnce přineseny. Zdálo se, že mají velice tenké stěny a měly skoro tvar a také úzký otvor našich hliněných zahříváčků. Arci byly neprodyšně ucpány.

Jeden z námořníků hodil, drže se při tom od otvoru pokud možno daleko, tak že nemohl býti ze zdola spatřen, první hrnec dolů. Jeho soudruzi měli pušky k výstřelu připraveny. Bylo slyšeti, že se hrnec rozbil na kusy.

»Ngu-hu, hi-thu-tschang — ó běda, smrdící hrnce!« zazněl dole hlasitý výkřik.

Druhý a třetí sletěl dolů. Účinek byl takový, že ho bylo cítiti i nahoře.

»Dělejte rychle,« poroučel kapitán Beadle, »jinak musíme sami utéci!«

Jeho rozkazu bylo uposlechnuto a potom byl otvor zase zadělán.

Dole nastal mnohohlasý křik pustý lomoz a nářek. Tloukli do bednění otvoru, aby jej vyrazili, ale na něm byly zase postaveny těžké koše. Potom slyšeli lidé na palubě se nacházející, že byly po stranách lodi okna vyražena. Piráti lapali čerstvý vzduch.

Prostředek byl neobyčejně drastický. Nepůsobil jenom na pacienty, nýbrž také na lékaře. Strašlivý zápach, jenž vymyká se jakémukoli popisu, dral se okny nahoru na palubu. Kapitán Beadle ustoupil na zadní palubu, Turnerstick s ním. Námořníci byli by se rovněž rádi vzdálili, musili však zůstat státi.

»No, kdo tohle vynalezl a před tím vyzkoušel, ten musel míti nos s nervy tak tlustými jako pavuza!«  zvolal Bohumír z Bouillonu. »Co si má můj fagot při tom mysliti! Přivede mne to do nejkrásnějšího duševního rozladění. Zachráním ho a sebe s ním. Co říkáte vy tomu, mijnheer?«

»Was ik zeg? Foei! Donder em bliksem! Dat ruikt waarachtig na hondert duizend ongelukkigen nijlpaarden — co říkám? Fuj! Hromy a blesky! To smrdí opravdu jako stotisíc nešťastných hrochů!«

Rychle dal se na útěk a utekl se na nejzazší konec přídy.

Jenom Číňan může připadnouti na takový vynález. Loupežník každé jiné země odváží se života. Čínský pirát vítězí nad svými protivníky smradem!

Trvalo to delší dobu, než tento smrad tak dalece vyprchal, že kapitán Beadle sestoupil zase na střední palubu.

»Co nyní?« tázal se poznovu. »Rád bych věděl, jak se vede těm chlapům tam dole. Zkusme to otvor otevříti!«

Několik jeho lidí jalo se prováděti rozkaz. Sotva se tak stalo, dal se kapitán znova spěšně na útěk. Otvor podobal se výhni, z níž vystupovaly výpary pekelné. Musili počkati nejméně deset minut, než se mohli k otvoru zase přiblížiti.

Nyní šlo o to, aby se vypátralo, jaký účinek měly smrdící hrnce. Beadle chtěl, aby vystoupili dobrovolníci. Ale tu pravil Bohumír z Bouillonu: »Ne, sire, toho není třeba. Mám také čest v těle a nenechám si nadávati. Uváži se na provaz a vezmu své oboe s sebou. Jakmile zatroubím, vytáhnete mne zase na zlaté světlo denní. Oboe má dáti znamení, že tam dole není všecko v dobrém stavu. Kdo pil opium, ten snese jistě také ammoniak. Mijnheer, držte lano pevně!«

Uvázal si provaz kolem těla přidržel si kapesník u nosu a sestoupil s fagottem do hlubiny. Nikdo ho z toho nezrážel. Co podnikal, byl přece hrdinský čin. Bylo se mu obávati nejen plynů, nýbrž mnohem více ještě pirátů, kteří nebyli snad omámeni.

Mijnheer držel druhý konec provazu a naslouchal. Teď, opravdu, teď bylo slyšeti tam dole nevylíčitelný trilek na fagott.

»Táhněte, mijnheer, táhněte!« volal Turnerstick. »Upadl! Omdlel!«

Tlustý táhl ze všech sil.

»Het is zoo zwaar — je to tak těžké!« hekal.

»Tedy vám pomohu. Ale táhněte jen, sice se zadusí.«

Oba dva táhli strašlivě. Jejich obličeje se zardívaly pořád víc a více, ale nešťastníka nevytáhli ani o palec. Tu objevil se v otvoru nejprve fagott a potom Bohumír sám. Neměl již provaz kolem těla a tázal se nejvýš udiveně: »Ale mijnheer, proč táhnete tak strašlivě? Proč pak se namáháte tak neobyčejně?«

Tlustý pohlédl na něho udiveně, pustil provaz, sňal škotskou čepici, setřel si pot se své lysé hlavy a od pověděl: »Ik dacht, gij zijt daaraan!«

»Ne, nevisím již na tom, nýbrž uvázal jsem druhý konec dole na trám.«

»Slone!«

Se zlostným pohledem vmetl mu toto slovo do obličeje a odešel.

»Pane Ziegenkopfe, já jsem také táhl!« zvolal Turnerstick. »Vyprosil bych si takové uličnické kousky!«

»Uličnické kousky? Kterak to?«

»Řekl jste, abychom ihned táhli, jakmile zatroubíte!«

»Ano, to byla má řeč. Ale což jsem troubil?«

»Ano, a jak!«

»Nikoli, nýbrž jen trilkoval. To je něco docela jiného! To je něco pro cvičenou hudební mysl. Tímto trilkováním jsem naznačil, že má duše je plna radosti z toho, co jsem tam dole spatřil. Trilkovati není nikdy troubiti; pamatujte si to. Vytroubiti umí mnohý, také kávu; ale vytrilkujte ji!«

»Vy jste nenapravitelný halama! Co jste tam spatřil?«

»Pravou janičárskou muziku. Leží sem a tam v divoké změti a nevědí, kam se poděla jejich ducha přítomnost. Jsou hypnotisováni smrdícími hrnci.«

»Opravdu?«

»Nechcete-li tomu uvěřiti, tedy jděte laskavě blíže! Potom můžete také odvázati zase provaz s trámu, začež bude vám velice vděčen. Odtáhnouti jste ho přece nemohli.«

To bylo poselství, jež slyšeli tak rádi, že mu uličnický kousek rádi prominuli. Kapitán Beadle poslal své lidi dolů. Bylo tomu tak, jak Bohumír povídal. Číňané spočívali bez vědomí a na polo udušení v prostoru, v němž byl ještě teď vzduch, který dráždil ke kašli a ke kýchání.

Nejprve byl prostor důkladně prohlédnut. Tu stála děla v bednách. Tu visely na stěnách zbraně různých druhů. Na zemi ležely rohože, jež tvořily lůžka. Vzadu byly zamčené dveře, o nichž pravil Liang-ssi, že vedou do prachárny.

Jiný trochu užší otvor vedl ještě hlouběji dolů, do prostředního oddělení, kde ležela přítěž. Tam, tak po ručil kapitán Beadle, měli býti zajatí dopraveni, když jim byli odebrali všecky zbraně a obsah jejich kapes.«

To musilo se však státi rychle, dokud by nenabyli snad zase vědomí! Rozsvítili lucerny a potom spouštěli piráty jednoho po druhém do dolního prostoru, kde je popadli a položili do vlhkého písku. Když se to stalo, byl otvor uzamčen. Jenom malé vzdušné otvory, v podlaze umístěné, zůstaly otevřeny. Oněch deset Číňanů, kteří byli ještě nahoře na palubě uvázáni, zůstalo tam. Měli i na dále obsluhovati plachty, dokud by »Schui-heu« nebo vlastně »Hai-lung« do přístavu nedospěl.

»Nechcete nás vzíti do vleku?« tázal se Turnerstick kapitána válečné lodi.

»K čemu? Přehození lana činí obtíže a vyžaduje času. Převezmete-li velení džunky, vím, že bude v nejlepších rukou. Lidí k obsluhování plachet máte dosti a kromě toho nechám vám tu pro nepředvídané případy několik svých hochů. Popluji napřed a oznámím vás příchod.«

»Dobrá! Tu bude zajisté nějaké uvítání?«

»Zajisté! ‚Hai-lung‘ musí býti přijat s náležitou oslavou. Všichni poctiví lidé budou se z toho těšiti, že dovesloval konečně. A což teprve až se roznese, že byl zajat pěti osobami, tu neručím za to, že vám vystaví slavnostní bránu!«

»Pah! Pět mužů! Vždyť jste se přece také k tomu nahodili!«

»Nemohl jsem však nic jiného učiniti, než podati trochu pomocné ruky, což zásluhy vaše ani dost málo neztenčuje. Kořist připadne ovšem vám.«

»Nepotřebuji jí.«

»Vaši přátelé budou zajisté smýšleti moudřeji.«

Také já se jí vzdávám,« mínil Methusalem.

»Ik ook (já též),« souhlasil tlustý.

»Já rovněž,« smál se Richard.

»Ale já ne!« pravil Bohumír z Bouillonu. »Zásluhám náleží koruna a nemohou-li to býti koruny, tedy vezmu rovněž tak rád za vděk stříbrem a drobnými. Kdo zajal loď? Já, neboť já jsem to byl, jenž uvázal trám. Proto chci míti svůj podíl z kořisti, jelikož jako cídič nemám se svým oboe na růžích ustláno. Chci se konečně také jednou postarati o svou budoucnost. Nemohl-li jsem si na zemi ničeho ušetřiti, tedy ať si pomohu aspoň na moři.«

»Velice krásné!« smál se Methusalem. »Přenechávám ti svůj podíl.«

»Ik ook (já také),« prohlásil tlustý, jenž byl příliš dobromyslný, než aby si byl vzpomněl na šibalský kousek, při němž se prve marně namáhal.

»Tedy ať si vezme všecko!« zvolal Turnerstick. »Pozemní myš, trilkář na fagott a kořist na moři! Něco takového tu ještě nikdy nebylo!«

»Oho! Já sám jsem tu také ještě nebyl, jsem tudíž unikum! Přinese-li mi ta stará džunka dosti peněz, tedy si koupím také nargilé (vodní dýmku) a najdu si nějakého Bohumíra Druhého. Potom budu kouřiti vpředu s Methusalemem a za mnou ponese Bouillon Druhý obě nargilé.«

»Uvidíme, co se dá dělati,« kývl kapitán Beadle. »Jde tu o případ, jenž zajisté nemá příkladu; ale snad dostanete přece nějakou odměnu. Vyprosím si později vaši adressu, neboť zamýšlím prožiti v Hong-kongu několik veselých dní s mým hodným Turnerstickem, a doufám také, že poznám potom blíže i ostatní pány, kteří jsou mi posud přímo hádankou. Vítr oživl, Turnersticku! Prořízl jste plachty. To bylo velice odvážné. Dejte je co nejdříve zase dohromady. Nesmíte nechati těžké plachty jen tak zhola viseti. Dostaví-li se bouře, jste ztraceni všichni i se džunkou.«

»Žádnou starost, sire! Turnerstick ví vždycky, co má dělati.«

»Může býti. Opustím vás tedy. Jakmile se shledáme, budete mi vypravovati, jakým způsobem jste to tak náhle přivedl na generálmajora. Ostatně gratuluji všem pánům. To byl kousek, o kterém se bude ještě dlouho povídati a to nejen zde. Poohlédněte se také brzy po oněch dvou mužích, kteří vězí ve skříni dole v podpalubí. A nyní na shledanou!«

Podal Turnerstickovi ruku, ostatním také, jak to byl již prvé učinil, a opustil loď touže cestou, kterou byl přišel, když byl dříve nařídil ještě námořnímu kadetovi, aby tu zůstal s dvacíti muži a řídil se přesně pokyny Turnerstickovými.

Potom pustil parník zase páru a odrazil. Mužstvo parníku pozdravovalo hlasitým hurrá; potom hrnul ostrý spodek lodi vlny před sebou. Krátké, pěti hrdinům tak zajímavé intermezzo, bylo u konce.

Nyní dal Turnerstick oněch deset Číňanů zase odvázati, aby seřídili plachty. Viděli, co se stalo, a věděli, že by nějaký odpor byl nyní šílenstvím. Bylo na nich viděti, že poslouchají chvějíce se a přímo zdrceni Plachty byly zase zplna napjaty; kapitán svěřil mladému kadetovi kormidlo a vyptával se ho, kde se nyní nacházejí, což tomuto nemálo lichotilo; potom dala se také džunka v pohyb.