Čert čeledín

Údaje o textu
Titulek:	Čert čeledín
Autor:	Václav Tille (jako Václav Říha)
Zdroj:	ŘÍHA, Václav. Knížka pohádek Václava Říhy. Praha : Albatros, 1987. s. 48–54. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jednou, když v nebi drželi sněm, jako každý rok, o lidech, jak se kdo chová, koho třeba odměnit, koho potrestat, svatý Martin přimlouval se za jednoho sedláka, Martina, jaký je nábožný, se vším spokojený, nikdy nekleje, jen vzývá svého patrona. Luciper, když to slyšel, tu chválu, jen se šklíbil: „Komu je dobře, každý svého patrona chválí; jak by nechválil, když mu sype! Však kdyby se dostal na chvíli čertu do rukou, hned by zazpíval jinou.“

Svatý Martin se obořil na Lucipera, že on toho sedláka zná, že se za něj zaručí, ale Luciper se vzpíral, že prý jsou všichni lidé stejní. Nakonec se smluvili, že Luciper sedláka třikrát zkusí, ale když se sedlák rouhat nebude, nezakleje, musí mu čert škodu nahradit, plnit mu každé přání. S tím se rozešli, Luciper letěl do pekla, poslal ďábly, aby Martina pokusili. Ďábli přilétli večer na rybník pod zámkem, dýchali na vodu, až zmrzla — však bylo v červenci —, rozmlátili led na krupici a spustili takové krupobití, že Martinovi nezbylo na poli rovného klasu. Když Martin ráno prohlížel všechnu tu spoustu, div neplakal nad zničeným božím darem, ale pak se vrátil domů, řekl ženě: „Ženo, jsme žebráci, ale co je dělat, však se do jara nějak obživíme, svatý Martin nás neopustí.“

Čerti marně čekali, jestli Martin zakleje; když nezaklel, letěli domů se schlíplými ocasy, jen se plazili podél zdi, aby jich jejich pán neviděl. Luciper klel, až se třásly brány pekelné, viděl svatého Martina, jak se v nebi směje, ale ještě nezoufal. Poslal jiné, mocnější čerty, ti sehnali černá mračna z široka daleka ze všech vrchů nad Martinův statek, dštili na něj celou noc síru a oheň, blesky jen třískaly, hromy hřímaly, do rána nezbylo ze statku než rumiště, dobytek všecek vybitý a spálený — jen lidem čerti nesměli ublížit.

Martin sotva utekl se ženou a s dětmi do pastoušky, kde měl stelnou kravičku, celou noc vzýval svého patrona o pomoc, ale když svatý Martin nepomáhal, odevzdal se do vůle boží. Jenže správce na statku byl krutý pán, nedbal nic, že Martin ztratil všechen svůj majetek, hnal ho na robotu, hrozil mu drábem, a tak Martin musil všecko nechat ladem a robotovat sám na panském jako čeledín. Luciper čekal, co bude, jestli toho sedláka dostane, ale když se čerti připlazili, že sedlák nekleje, pracuje na panském, zbil je zlostí, dostal strach, že prohraje. Tu k němu přikulhal chromý čert, pravil: „Mistře, neboj se nic; velká bolest, ta člověka jen povznáší, zatvrzuje ho proti nám, ale malá protivnost, ta ho popuzuje, ke klení povzbuzuje. Počkej jen, však já toho svatouška dostanu.“

Letěl na zem, a pokoušel Martina, hledal, jak by ho dopálil: Nastrčil mu nohu, aby upadl, schoval mu boty, když chtěl jít ven, odnesl mu čepici u potoka do vody, ale Martin nic. Zůstal pokojný ve všem tom protivenství, chodil na panskou práci, štípal celý den v lese dříví. Vycházel časně, ještě za šera, když přišel do lesa, svlékl kabát, položil na pařez krajíc chleba a homolky, co si nesl k obědu a šel na paseku dělat. Chromý čert už nevěděl, co by mu vyvedl, tak mu jednou snědl ten krajíc i s homolkami. Martin si šel v poledne k pařezu pro oběd, ale když nic nenašel, neklel, jen pověděl: „Nechť pánbůh ten krajíc tomu zlodějovi požehná, snad ho měl chuďas víc potřebí než já.“

A s tím se vrátil do práce. Čert tam vykukoval z roští, čekal, že se Martin dopálí, až zůstane o hladu, ale když slyšel, co povídá, až se mu udělalo nevolno, sebral se, letěl zpátky do pekla. Jen tam přiletěl, dřív než mohl říci slovo, Luciper jej chytil za pačesy a řval hlasem hromu: „Cos to provedl, obludo pekelná, vždyť jsi požehnaný!“ Vyhodil čerta z pekla ven a křičel za ním, aby se neopovážil vrátit, dokud si svůj hřích neodslouží. Tak prohrál Luciper sázku, ani se neodvážil studem jít svatému Martinovi na oči.

Čert dopadl na zem do brázdy polo neživý. Když se vzpamatoval, poznal, že je konec, že nezbývá, než jít k Martinovi do služby. Sebral se tedy, změnil se na čeledína a kulhal do pastoušky, Martin seděl s dětmi u večeře, byl smutný, robota na panském byla těžká, plat žádný, a pan vrchní horší než čert, celý den křičel, nadával, hrozil, nikdo mu nic neudělal po vůli. Tu leze kdosi do světnice, ani nedá křesťanské pozdravem, stojí u dveří. Martin se podíval na chlapa, a až se otřásl; hlava ryšavá, jen hoří, ruce černé jako pazoury. Ptal se: „Copak byste rád, člověče, tak pozdě na noc?“

Chlap se jen šklíbil, až se mu zasvítily bílé tesáky: „Hospodáři, jdu k vám za čeledína, vezměte mne, uvidíte, že vám to bude k dobrému.“ Martin, jak byl smutný, se zasmál: „Človíčku, co vás to napadá, vždyť já nemám sám s dětmi co jíst, kdepak bych vás uživil, čím bych vám zaplatil?“

Čeledín jen mačkal čepici: „Což o to, hospodáři, o plat já nestojím, nějak už se vyživím, jen mne nevyhánějte, já budu za vás robotovat, vy si budete moci pracovat na svém, snad si do jara pomůžete.“

Martinovi to bylo divné, takový zmetek, a tak se žene do práce, bez platu, bez stravy, ale žena mu domlouvala: „Martine, pamatuj na děti, vždyť už nejsi mladík, robotu na dlouho nevydržíš, buď rád, že se ti nabízí pomoc.“

Tak Martin toho čeledína přijmul, poslal ho spát na hůru do sena. Na druhý den, než vstali, čeledín už byl na dvoře, chystal se do zámku, ptal se: „Hospodáři, copak byste si přál?“

Martin pravil: „Eh, kdyby tak bylo aspoň trochu sena pro kravku, aby nám vydržela přes zimu.“

Na zámku se toho čeledína lekli, takový pajdavý chlap, sám ďábel mu hledí z očí. Pan vrchní se na něj díval sklíčkem, měřil ho od hlavy k patě, bylo mu divné, kde ten žebrák Martin sebral čeledína, ale pak ho poslal na luka, síct otavy.

Ženci se vyhrnuli ze dvora, žnečky se smály tomu ryšavému pajdovi, jak se za nimi belhá s kosou. Když přišli na luka, písař se na ně rozkřikl, hnal je do práce, pořád mu síkli pomalu, bál se, že nebudou hotovi, že jim otavy zmoknou. Ten čeledín se loudal za ostatními, zdržoval, naklepával kosu, až mu písař hrozil karabáčem. K večeru moc práce neubylo. Když přijel pan vrchní, bylo boží dopuštění, jak hromoval, hrozil všem šatlavou. Ten čeledín k němu přistoupil, smeknul čepici a povídá: „Jemnostpane, co se s tím budeme takhle párat; když mi dáte tolik sena, co párem uvezu, já vám ta luka do rána poseču.“

Sekáči se dali do smíchu, že chce za rosy síci trávu, pan vrchní se také ráčil usmát: „No dobrá, když posečeš, dostaneš sena, co párem odvezeš, když neposečeš, dostaneš v šatlavě, co se do tebe vejde.“

S tím odjel, a všichni se tomu pajdovi smáli, že zítra v šatlavě vydrží, přáli mu na noc dobré pořízení. Ale v noci, když vyšel měsíc, viděli lidé, jak se to na lukách jen hemží černými stíny, kosy jen blýskaly, a z rána všecka otava už stála v kupách, suchá na drť, jen nakládat. Písař přišel ráno na louku a nechtěl věřit svým očím, když čeledín přišel k němu, hlásil se o svou fůru sena. Běžel pro pana vrchního, ale ani pan vrchní nemohl si pomoci, když slíbil, jen se smál, že si musí ten čeledín zjednat na to svůj potah. Čeledín na to, že o potah prý nebude nouze. Zašel k lesu, tam ležely na hromádce kosti z koní, co je v zimě sežrali vlci, práskl bičem, hvízdl, a už tu stáli dva vraníci, šlehali ohony, třásli hřívou, div se jim z nozder nevalil dým. Čeledín počal nakládat, nakládal, nakládal, navršil toho sena na vůz takovou hromadu jako dům, půl louky spořádal, až lidé na něj křičeli, že tím ani deset párů nehne; ale on zapřáhl své vraníky, zatlačil, a koně ujížděli jako s prázdnem, sotva jim stačil.

Martin vyvaloval oči na vrch hlavy, když viděl takovou zásobu sena na zimu, ale čeledín jen složil a jel zas zpátky na louku. Vrchní, jak viděl ty vraníky, tak se mu zalíbili, pomyslil si, že takové koně nemá ani kníže pán. Žádal čeledína, aby mu ty koně vyměnil, co prý sedlák s takovým panským spřežením do kočáru; sliboval, že mu přidá ještě dvě stě rýnských. Čeledín byl svolný, dal panu vrchnímu vraníky, vzal pár těžkých tahounů, zastrčil dvě stě rýnských do kapsy, „ale,“ povídá, „jen dbejte, aby se nenapili, sic neručím za nic.“

Vrchní se smál, nešlo mu do hlavy, jak by mohli koně nepít, ale přece poručil kočímu, ať jim nedává vody. Odpoledne si dal koně zapřáhnout do kočáru a vyjel si s nimi na procházku. Koně letěli jako srny, jen jim pod kopyty sršely jiskry, vrchní byl v sedmém nebi, jak dobře koupil. Ale sotva přijeli k potoku, koně se napili, a v tu chvíli se rozsypali v hromádku bílých kostí. Vrchní zuřil, musil pěšky domů, ale co měl dělat, jen přísahal, že se tomu čeledínovi pomstí.

Když čeledín šel na druhý den na zámek, zase se ptal hospodáře, co by si přál. A hospodář povídal, že by měli mít trochu stravy na zimu. V zámku pan vrchní nechtěl toho chlapa ani vidět, ale přikázal písaři, ať ho postaví do stodoly a ať mu poručí vymlátit všecko, co je na hůře; když nevymlátí, bude bit jako žito. Když to písař čeledínovi vyřídil, zavedl ho do stodoly, dal mu cep a smál se: „Teď pěkně mlať, a když do večera vymlátíš, můžeš si odnést, co uneseš; když ne, víš co tě čeká.“

Čeledín zahodil cep, co prý s takovým stéblem, vylezl na hůru a počal shazovat snopy na mlat: co chytil, to chytil, pšenici, žito, ječmen, oves, všechno dohromady. A tak s těmi snopy mlátil, že jak uhodil snopem, všechno zrno vyletělo, ani zrnka v klasu nezůstalo. Než to všechno sházel, ani mu mlat nestačil, bylo toho plné humno, čeleď se křižovala, jakou dělá škodu. Ale čeledín nedbal, jak byl hotov, zahvízdal, tu se strhl vítr a roznesl všecko to obilí v jednom kotouči. Jak se vítr utišil, snesla se sláma všechna na jednu hromadu a po řadě pěkně na hromadách plevy, pšenice, žito, ječmen, oves, každé zrno zvlášť. Čeledín sebral největší plachtu z vozu, nahrnul do ní všechnu pšenici, zatáhl čtyři cípy a přehodil si ten ukrutný pytel přes rameno, jako by to bylo pírko, pajdal se s tím ze dvora domů. Čeleď se dala do křiku, písař vyběhl, netroufal si na něj, však mu sám dovolil, odnést si, co unese, ale volal na sviňáka: „Pusť za ním kance, ten ho porazí!“

Sviňák pustil kance, kanec se rozběhl za pytlem, ale čeledín chytil kance za nohu, uhodil s ním o zem a přehodil si ho přes rameno jakoby nic. V tom kravař hnal domů stádo, když slyšel ten křik, pustil býka, a býk rovnou na toho čeledína. Ale čeledín chytil býka pravou rukou za rohy, strhl ho k zemi, táhl ho za sebou jako kotě. Tak se dopajdal až domů, shodil ranec, kance zavřel do chlíva, býka vehnal do stáje, povídal: „Hospodáři, tady máte něco na zimu.“

Martin nevěděl radostí, co počít, už měl koně, býka, kance, seno, obilí i peníze. Ale vrchní se zlostí už necítil, usmyslil si, že toho čeledína zahubí. Vzkázal na druhý den Martinovi, že musí do druhého dne pokácet celý les za svým zbořeništěm. Když to provede, že si smí z toho dříví postavit nový dům, ale když neprovede, že bude oběšený i se svým čeledínem. Martin strachy nevěděl, co počít, už se loučil se ženou i s dětmi, ale čeledín se jen šklíbil: „Nic se nebojte, hospodáři, buďte rád, budete mít nové stavení na zimu.“

A vskutku: v noci, jako když řádí vichřice, stromy se vyvracely, kácely, praskaly, štípaly, jak když tisíce sekyr bije po lese, do rána zmizel celý les, kolem dokola samé hranice z polen, pěkně narovnané, a mezi nimi nové stavení, stáje, stodola, jak panský statek.

Vrchní už viděl, že s Martinem nic nesvede, vyléval si zlost na těch robotnících, tak je honil a sužoval, zavíral a bil, až se modlili k pánubohu, aby je toho trápení sprostili, aby toho vrchního vzal čert. Martin žil na svém statku pokojně, děkoval svému patronovi, měl zas všeho dost a ten čeledín mu dělal pomyšlení. Ale když už to trápení robotníků proráželo nebesa, Martin, jak byl bohabojný člověk, se nezdržel, povídal jednou tomu svému čeledínovi: „Už si nic nepřeju na světě, ale toho vrchního by opravdu měl vzít čert, aby s ním oral, tak jak on s těmi robotníky oře.“ Čeledín se jen zašklíbil, až mu zasvítily zuby, a zařičel radostí: „Děkuji ti, hospodáři, že už si nic jiného nepřeješ, na tohle přání jsem čekal!“

Než se Martin vzpamatoval, vyrazil čert oknem, až se otřáslo stavení, a v tu chvíli pan vrchní na zámku zčernal, bylo po něm. V noci viděl Martin oknem, jak ryšavý čert oře led na zamrzlém rybníce, pohání bičem pana vrchního, zapřaženého do pluhu.