Čechoslovanští výtečníci/Skupenina II.

Čechoslovanští výtečníci Josef Rupert Maria Přecechtěl, Karel Adámek
Skupenina I.	Skupenina II.	Skupenina III.

Údaje o textu
Titulek:	Skupenina II.
Autor:	Rupert Přecechtěl, Karel Adámek
Zdroj:	PŘECECHTĚL, Rupert; ADÁMEK, Karel. Čechoslovanští výtečníci. Pešť : nákladem Dr. Rup. Přecechtěla, 1863. S. 24–38. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
page=1

Beneš Krabice z Weitmile pocházel z rytířského, napotom z panského rodu, byl v mládí společník Karla IV., stal se kanovníkem a r. 1355 ředitelem stavby chrámu sv. Víta, kterouž službu po 20 let zastával.

Důležitá jest jeho kronika. Palacký o něm dí: Sepsal kroniku „secundum intentionem Domini Imperatoris“ a je třetím pokračovatelem kroniky Kosmasovy. Balbín o něm píše: „Nic nad jeho historii slavnějšího, nic pravdivějšího.“ Zemřel 1375.

M. Jan Hus nar. 1369 v Husinci městečku kraje Prachenského, študoval v Praze, stal se l.1393 bakalařem a l. 1396 mistrem svobodných umění, potom l. 1394 též bakalařem theologie, l. 1398 počal co professor na universitě vyučovati. 15. října 1409 povýšen na rektorství university Pražské. Pro veřejné nešetrné s kazatelny tupení porušenosti mravův tehdejšího kněžstva uvalil na se jeho nenávist, a pro hájení kněh Viklefových za bludné nalezených, přišel v rozepři s arcibiskupem Pražským, začež tento zapovědě nejprvé veřejná kázání 16. června 1410 jej do klatby dal. Téhož léta 25. srpna rozkázáno Husovi, aby se postavil před oud papežský. Spoléhaje na ochranu Vácslava IV. Hus neuposlechl a vyslal za sebe M. Jana z Jesenic. Léta 1412, 7. června disputoval veřejně v Karolíně proti odpustkům prodávaným, načež naň kletba a na Prahu interdikt papežský vynešen.

K žádosti krále opustil Hus Prahu.

Ku konci 1414 odebral se s listem původním od císaře do Kostnice na sněm. Tam uvězněn a 6. července 1415 co kacíř upálen. Hus co reformátor a hluboký myslitel náleží historii lidstva a jest největším mužem středověku. Nelze nám zde vypisovati význam jeho pro literaturu i politickou historii, poukazujeme na znamenité dílo Palackého v době Husitské.

I co spisovatel byl velmi činný, spisy jeho vynikají duchaplností, hloubavostí a vystříbenou mluvou.

I co člověk osvědčil vlastností velikých a nevšedních, veda život přísně mravný a bezúhonný. Hus je veliký mučenník idey. Zároveň poukazujeme zde na Výbor z literatury České díl 2. seš. 1. str. 179.

Velký stoupenec Husův.^{[red 1]}

M. Jeroným Pražský, narozen v Praze z rodu šlechtického, byl již od mladosti věrným přítelem Husovým.

Studoval v Oxdorfě a seznámil se tam se spisami Viklefovými. Mnoho cestoval. 1407 přijat do fakulty v Praze. Pro hájení zásad Viklefových mnoho snášel a vícekráte před soud postaven. R. 1415 se vydal za Husem do Kostnice. Byl jat, odsouzen a 30. května 1416 též co kacíř upálen.

Němci ohromným pomníkem zvěčnili místo, kde vypustili ducha dva přední mučedlníci za velikou ideu, dva velcí učenci Čeští.

Ondřej z Brodu, doktor a professor theologie na universitě Pražské, jeden z oněch horlivých a učených protivníkův Husových, jižto se proti novotám v náboženství v Čechách odhodlaně zasadili pérem i slovem. Proti rozšiřování spisů Viklefových osvědčil se velikým horlitelem, účastnil se zapovědi článků onoho reformatora od university vynešené i nejvíce k tomu přispěl, že knihy Viklefovy k prohlednutí od arcibiskupa požadovány a v Praze veřejně spáleny byly. V otázce národní na universitě, která zvrchu dotčeným královským dekretem Kutnohorským došla rozluštění, připojil se na čas sice ke straně Husově, než brzy zase spůsobil s kollegami svými opětné zatracení učení Viklefova. Když pak m. Jakoubkem přijímájí pod obojí spůsobou schvalováno, od sboru Kostnického však zapovězeno jest, začal Ondřej o tom učenou hádku s Jakoubkem. Musil konečně po vypovězení katolických čtyr professorův z Čech též v brzce opustiti vlast svou, zemřel v cizině r. 1427.

Ondřej z Brodu byl jeden z pilnějších spisovatelů latinských své doby. Z polemických spisů jeho vyniká traktat proti Jakoubkovi psaný v Kostnici; mimo to známy jsou jeho epištoly a několik jiných spisů náboženských. Na sněmu Kostnickém svědčil proti Husovi.

Jan Skala Dubravský, na Hradišti čtyrycátý biskup Olomoucký, narozen v Plzni, šel do Italie, aby se tam vzdělal zvláště ve filosofii a právech, kdež i na doktora práv povýšen. Po svém do Čech návratu přijat jest v dům biskupa Olomouckého Stanislava Thurza, jemuž mnohé důležité služby prokazoval. Konal též více poselství diplomatických mezi dvory Polským a Neapolským, pak mezi stavy českými a zase Sigmundem králem Polským, mezi těmito k tomu účeli, aby krále žádal o pomoc válečnou proti Turkům, kteří Uhersko plenili a Moravě a Čechám nebezpečnými byli. A když Turci 1529 Vídeň obléhali, vyslán byl Dubravský s vojskem, jež biskup a stavové moravští sebrali, Vídni ku pomoci a přispěl k zapuzení Turků. Král Ferdinand I. uznávaje mnohé jeho zásluhy, ustanovil jej 1541 po smrti Bernarda Zoubka za biskupa Olomouckého, a 1546 nemoha spory mezi českými stavy ukliditi, ponechal jich urovnání Dubraviusovi, jemuž se i zdařilo. Jemu k vůli vypověděl král Pikarty ze země, a poslal jej 1547 k Čechům, aby je přiměl k odstoupení od spolku proti němu; když potom po bitvě Mühlberské Ferdinand v Čechách ze stavův slezských a moravských soud zařídil, aby nad odbojnými Čechy rozhodoval, vymohl D. za předsedu ustavený na králi tolik, že jen nejvinnější smrtí byli ztrestáni. Ač se D. jak vidět světských věcí drahně účastnil, přece nezanedbával povinností biskupského svého úřadu a prázdný čas věnoval k spisování kněh, z nichž souditi se může o veliké i mnohoobsáhlé jeho učenosti. Neúhonnost jeho povahy vynutila i nepřátelům úctu, tak že mezi nejšlechetnější biskupy Olomoucké počítán býti musí. Následkem neunavené pracovitostí zemřel 9. září 1553. Sepsal více spisů latinských, z nichž vyniká „Historie česká“, jež sahá od začátku národu až po Ferdinanda I.

Matouš z Chotěřiny, narozen 1516 v Kouřími. Na vyšší studia odešel do Wittenberka, kdež učený Melanchthon byl jeho učitelem v řeči latinské i řecké. Chválil pak Melanchthon vlohy, učenost a mravnost jeho vysoce. Navrátiv se domů, našel ochrance v osobě slavného Jana z Hodějova, místosudího království českého a stal se na to mistrem filosofie a professorem řecké i latinské literatury. Učil též skladbě, básnictví a výmluvnosti a právem jmenuje ho Lupáč učitelem i otcem básníků tehdejších. Od Ferdinanda I. do stavu šlechtického povýšen, přijal český tytul „z Chotěřiny“ dle rodiště Maecena svého p. Hadějovského. „Já jsem snadno, dí on, mohl z německých jmen Dorf, Berg, Stein sobě dáti, ale já jsem Čech, a na tom dosti mám.“

Následkem sporu, jejž měl s akademií, složen byl s úřadu svého, jejž po 20 let s velkou chválou byl zastával. Klidně snášeje změnu tu obíral se vzděláváním zahrady své na Novém městě v Praze, kterou mu byl Jan z Hodějova daroval. Byl volán do Moravy, by řídil školu od Pernšteina založenou, kterýž návrh však nepřijal a umřel mrtvicí byv raněn 4. června 1566. Od učených mužů věku svého netoliko doma, ale i za hranicemi byl M. vysoce vážen a chvalozpěvy veleben.

Řek Jakub Paloeologus postavil mu pomník mramorový v Karolíně, kterýž posud stojí. Psal mnoho básní a jiných spisů latinských, jakož i dvoudílnou mluvnici jazyka českého.

Ctibor Tovačovský z Cimburka; veliký spisovatel veledůležité knihy Tovačovské, zemský hejtman markrabství Moravského, náleží k nejznamenitějším státníkům a právníkům své doby a spisy jeho k nejskvělejším památkám právnického písemnictví našeho. Již otec Ctiborův co státník velkého jmena požíval.

Jiří z Poděbrad jmenoval Ctibora 1464 dvorským sudím, 1469 zemským hejtmanem Moravským, v kterémž důstojenství až do své smrti 26. června 1494 setrval.

Dějiny jeho života naplňují nás úctou k němu, jenž byl rovně tak udatný a srdatný ve zjevném boji mečem, jako učený, pilný a zkušený ve věcech státních, při všem tom byl pak nad míru skromný. 1467 věnoval králi Jiřímu svůj spis: „Hádání pravdy a lži o kněžské zboží“ atd.

Od zasedání práva a sněmu zemského 7. ledna 1464 se zúčastnil ve všech veřejných událostech a v každé vážnější záležitosti zemské. K jeho přičinění vymítěná latina z desk zemských a zavedená čeština.

Současní králové Jiří, Vladislav a Matyáš, jak listy jejich dokazují, vysoce Ctibora cenili. Byl rozhodčím ve věcech politických a požíval neobmezené důvěry občanů.

Velikého jména zýskal znamenitou knihou Továčovskou či vypsání obyčejů, řádů, zvyklostí starodávných a práv markrabství Moravského, anaž až dosuď jest pevný základ státního i veřejného práva Moravy, vyznamenávajíc se i důkladností i přesností slohu právnického, jest současně hojný pramen právnického názvosloví. Vyšla v Brně 1858 vydáním Demutha.

Jan Augusta, nar. v Praze r. 1500. Vychován ve víře strany pod obojí, študoval v Praze na universitě, potom ve Witemberku, kdež seznámil se s učením Luthera a Melanchthona, s nimiž napotom stále přátelství choval. Navrátiv se do vlasti, přestoupil k jednotě bratrské a dostal se brzo do užší rady a tudy do hlavní sp1rávy jednoty. Po smrti Bratra Roha stal se prvním starším jednoty, maje sídlo své v Litomyšli. Vliv jeho netoliko na kněží, ale i na laiky byl převeliký; uměltě všecky v tak tuhý svazek spojiti, že jednota ani před ním ani po něm nikda více síly neměla. Když král Ferdinand I. stavů českých, jenž se 1547 ve válce Šmalkaldské proti němu prohlásili a mezi nimiž páni z jednoty vynikali, pokořil a hlavních vůdců potrestati sobě umínil, a když na Augustu mnozí nepřátelé jeho co na úhlavního buřiče a vůdce panstva bratrského ukazovali, musel tento, ač se na něm takové viny nenalezá, nicméně boje se ukrutného spůsobu vyšetřování onoho času před zajetím ukrývati se, avšak 1548 lstí jat a odvezen jest na zámek do Prahy, kdež s mnohými jinými bratrskými vězni stejného osudu okusil. Ačkoliv dvakrát na skřipec položen, setrval vždy při tom, že v povstání účastenství neměl; na rozkaz králův potom odvezen na Křivoklat a tam v tuhém žaláři držán po 16 let, nepřestávaje pod rukou říditi záležitostí bratrských, až sobě bratří konečně nové starší vyvolili. Ctižádostivý a vládychtivý Augusta tím uražen, počal o tom přemýšleti, jakby přiznáním se k utrakvistům (pod oboji) vězení sprostiti se mohl. K neustálým voklatě byl Augusta 1561 odvežen do Prahy k jezuitům, aby se tam v náboženství katolickém vycvičil a pak přiznav se k němu, na svobodu puštěn byl. Když se však po mnohonedělním trvání v Praze jezuitům poučiti nedal, odvezen opět na Křivoklat, hledal vyznáním, jakoby se k církvi pod obojí přičítal, milosti dosáhnouti, což se mu ale nepodařilo. Ovšem těžce nesli bratří, kteří o všech těch krocích se dověděli, takové pokulhávání Augustovo.

Konečně 1564 ustavičným prosbám pana Šternberka a jiných přátel se poštěstilo, že beze všech výminek na svobodu propuštěn byl, načež se s jednotou zase smířil a místo staršího mu zase postoupeno bylo.

Čte se o něm, že byl znamenitým kazatelem, jehož výmluvnost měla do sebe cosi uchvacujícího. Spisů jeho českých zachovalo se nám 20 rozličného obsahu: Kázaní, básně, výklady a překlady. Cena jejich není veliká, ač pro jadrný a čistý spůsob psaní příjemně se čtou. Umř. 13. ledna 1572 v Mladé Boleslavi. Náleží zajisté s bratrem Lukášem, Blahoslavem a Komenským k nejznamenitějším hlavám a správcům jednoty česko-moravských bratří.

Amos Komenský, veliký biskup bratří českých, znamenitý pedagog a jeden z nejhlubších myslitelů světa. Narodil se v Nivnicích, blíže Uherského Brodu dne 28. března 1592, studoval v Herborně, pak v Meidelberku, načež se zpět na Moravu vrátil, když mu svěřená škola Přerovská od Karla staršího z Žerotína. I zarazil tu A. Komenský první jakýsi způsob školy reálné. Brzo na to ale povolán byl do Fulneka, kdež žil co kazatel a dozorce škol v nově tam zřízených. Než nepožíval dlouho nezkaleného štěstí. Kletá bitva Bělohorská činí i u něho začátek všech strastí a soužení. Našelť z počátku ochranu u Karla z Žerotína, avšak brzy přinucen byl vlast opustiti. Konečně našel delšího odpočinutí v Lešně, kdež dozorství nad tamějším gymnasium na se přijal, sám také vyučujíc. Zde sepsal jazykem českým troje knihy, a sice velkou didaktiku, školu mateřskou a školu prostonárodní. V knihách těchto dokázal nedostatky škol tehdejších, hledě k mravnosti, pobožnosti a životu praktickému. Píše Palacký o knihách těchto: „Pravidla jeho všecka sama sebou tak přírodná, jasná i prostá jsou, že nic nového do sebe míti se nezdají, to ale vždy znamení nálezku pravého a platná pravda každá z přírody jaká sama sebou plyne; jen o to činiti jest, abychom pramen takový v čistotě jeho poznati a k dobrému vezdejšího života obrátiti uměli.“

Jak o zlepšení soustavy školní, tak také o dobré knihy se staral. Sepsal sám jednu pode jmenem „brána jazyků“, později pak jinou pod titulem „Pansophiae prodromus“. Knihy tyto získaly mu světové pověsti a rozšířily se nad vše pomyšlení úžasně čerstvě. I hned na to (1638) povolán zvláštním dekretem vlády švédské do Švéd. Mělť řád školní dle methody své opraviti! a však spečoval se nabídnutí toto přijmouti. Ještě skvělejších nabídnutí dostalo se mu od vlády anglické, která ho vším bohatě hned podporovati počala. Avšak vypuknutí hrozné bouře Irčanů proti Angličanům (1641) přimělo Komenského za novým vyzváním do Švéd se odebrati. Zde naň doleháno, aby se takřka zcela školám oddal. Po delším vyjednávání usadil se v Elbingu a věnoval se zcela didaktice a Pansofii. Po šest let pilně tu pracoval na několika spisech, jenž nejdůležitějším je: Methodus linguarum novissima. V dílách těchto počíná Komenský již horliti proti onomu slepému obdivování latiny, vyzývaje zároveň učence národů všech, by veškerým svým uměním o vzdělání řeči své národní a skrze ni o vzdělání lidu obecného v zemích svých se přičinili. Jest mu to slepým předsudkem, žeby novější řeči nebyly způsobné ku každému odvětví vědy: „jen ať pilnost se přičiní k vyhledání skrytých ještě žil a pramenů jejich, a ať se každá podle přirozených pravidel obdoby své čistí a šlechtí, tuť jisté každá ke všemu postačí.“

Mezi tím ale již jím seté símě počalo účinky své jeviti. Stávající školy přetvořovány byly dle zásad jeho, jiné nové vedle nich pak ještě zařizovány. Tak v Polsku, taky v Uhrách. Ano kníže Sigmund založil v Potoku Šaryšském školu, jak si ji Komenský sám přál, a obohatil ji kabinety přírodnickým a technickým, jakož i bibliotékou a knihtiskárnou. Komenský sám rozdělil studie v sedmero tříd, každou po jednom roku.

Bohužel založeny byly jen tři třídy, s ostatních sešlo následkem smrti knížete Sigmunda a pak jednostraného vzdělání a smýšlení tamějšího učitelského sboru. Celé to dílo zůstalo tedy jen na oněch třech již otevřených třídách.

Jelikož se roku 1648 zpět do Lešna z Elbinga byl vrátil a biskupem tamější církve se byl stal, vyžadovalo toto postavení opětnou přítomnost jeho v Lešně. Zde potkalo ho největší neštěstí. Vypuklať válka mezi Švédy a Poláky, Lešna od Švédů dobyto, pak ale zase na Poláky ztraceno, kteří ho zkazili. Tu ztratil Komenský celé své jmění a největší díl svých rukopisů, namahavé to čtyrycetileté práce. Nejvíce želel toho, co byl sepsal k provedení své myšlenky o Pansofii, a pak svých zásob k slovníku českolatinskému, do něhož česká slova přes 20 let pořád s velikou pilností, jakož i kněh starých všelikým čtěním tak i rozmlouváním odevšak shledával, poznamenával, a v řad uvodil, abychom sklad jazyka svého pospolu, pilnější snad než který národ, míti mohli.

Z Lešna odebral se Komenský skrz Slezsko a Hamburk do Amstrdámu (1656). I zde věnoval síly své zvelebení škol, neopomíjeje přitom pečovati též o dobro zbytku rozptýlené jednoty bratrské. Zde také zemřel r. 1671 dne 15. listopadu v 80. roce věku svého. Pochován jest v městě Baardenu v Hollandsku.

Jesti to slabý nákres života jednoho z největších našich mužů, horlivého, podnikavého a neunaveného vlastence a lidumila.

Byl muž ušlechtilých a jemných mravů, jasně zářící hvězda na obzoru výtečníků slovanských. V Brandýse nad Orlici, kde znamenitý Labyrint Světa psal, bude postaven velikého Komenského důstojný pomník.

Jiří Bartoloměj Pontanus, probošt Pražský, psal ve smyslu strany římsko-katolické o posloupnosti králův českých v sedmi knihách. Zemř. 1616

Šimon Lomnický z Budče, nar. v r. 1552. Študoval v Jindřichohradecké škole založené a nadané od Viléma z Rosemberka; byl pak správcem školním v Kardošově Řečici. Do Prahy přišed korunován od Rudolfa II. za básníka, povýšen do stavu a dvorským básníkem učiněn s příjmy hodnými. Po bitvě Bělohorské pro písně bouřlivé sto ranami bit a polomrtev odnešen byl, potom žebral, nazývaje se Ptochos. Zemř. 1624.

Z četných spisův tohoto slavného básníka českého vysvítá nejen důkladná známost starých klasických jazykův, ale skoro na každé straně jeví se přenáramná sečtenost v starých klasických a světských i církevních autorech, z nichž výpisků a výtahů ve spisech Lomnického jenjen se hemží. Vidět, že se byl již za mládí svého obsah jich s oblibou vhroužil a na vzácných vzorech takových ducha svého vzdělav, je ve spisech svých následovati se snažil. Byltě jeden z oněch mužů doby zlaté českého písemnictví, kteří měli největší zásluhy o vzdělání jazyka mateřského.

Zachariáš Theobald, slovútný bohomluvec a přírodoskumec i historik z dob krále Ferdinanda II., zemř. ve vyhnanství r. 1627.

Krištof Crinesius, narozen 1584 v Slavkově v Čechách, syn lutheranského faráře, študoval v Jeně a Wittenberku filosofii a theologii a zvláště řeči orientalské s takovým prospěchem, že se stal ve Wittenberku professorem orientální literatury.

Brzo stal se pověstným jak spisy svými tak i výbornou methodou u vyučování; stal se farářem v Rakousích. Když však 1624 král Ferdinand II. protestanské kazatele a učitele z Čech, Moravy a Rakous vypověděl, odebral se Crinesius do Řezna a Normberka, načež byl ustanoven za professora theologie na Altdorfské universitě a potom za faráře v témž místě. Zde zemřel mrtvici raněn 28. srpna 1629.

Marek Marci hvězdář a pověstný professor lékařství na universitě Pražské, životní lékař krále Ferdinanda III. Psal o lékařství, o vědách přírodních a hvězdářství. Zemřel 1665.

Jakub Dobřenský hvězdář, přírodopisec a lékař znamenitý, narozen v Praze v první polovici 17. století, odbyl tu nižší a vyšší studie gymnasialné a filosofické a dosáhnuv hodností mistra svobodných umění, oddal se lékařství pod pověstnými toho času professory: Markem Marci, Mikulášem, Franchivalem, Forbergrem a Zeidlerem. Za příčinou vyššího ještě vzdělání-se odešel do Italie, kdežto ve Ferraře a Modeně študiemi filosofickými a fysikálnými se obíral. Obrátiv filosofickým spisem ve Ferraře vydaným na sebe pozornost celé téměř učené Evropy, povzbuzen byl učitelem svým Markem Marci, aby se do vlasti své navrátil a jí sily své obětoval, načež v r. 1663 povýšen tu na hodnost doktora v lékařství.

Po smrti tohoto učitele a příznivce svého, jehož byl nejdůvěrnějším přítelem a chvalořečníkem i vydavatelem jeho spisů pozůstalých, stal se professorem lékařství na universitě Pražské, v kterémž úřadu potom až do své smrti setrval, jsa několikrát děkanem fakulty lékařské a dvakráte rektorem veleslavným university této, požívaje při tom co učitel a lékař praktický obecné vážnosti a veliké důvěry. Když r. 1678—80 morní nákaza z krajin východních k zemi české se přibližovala, vydal D. spis i v řeči české: Veřejná a přirozená obrana před nemocemi, jenž tehdáž s obecným účastenstvím v Čechách a zvláště v Praze vypukl a strašlivě tu řádil, dobyl sobě Dobřenský svou horlivostí a neohrožeností obzvláštních zásluh o trpící člověčenstvo. Zemřel v Praze 3. března r. 1697. — Psal o lékařství, fysice, filosofii i dějepisu.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Pravděpodobně se jedná o chybu sazby a tento řádek patří k následujícímu jménu – M. Jeronýmovi Pražskému.