Čech a Lech

Údaje o textu
Titulek:	Čech a Lech
Podtitulek:	(R. 550) (Psáno roku 1835)
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 255–268. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Praotec Čech, Kníže Lech

Vidíte-li ten mnohobarevný proud lidu, vážně se vinoucí krajinou večerní? — Povězte, kdo jest! — Zdali snad vojenský tah, záhubu nesoucí nepokojným sousedům? Aj, vždyť mezi zástupy píseň bojovná nezní, ani tam nezvučí naostřená zbraň; ale zpěvy milostné a hovor a smích proletují dlouhými řadami, a žvatlání dětské zanáší večerní větérek z naložených vozíků k uchu pozorlivé matky.

Tedy snad povstalo národa množství, a nese hlasy prosebné k místům posvátným na daleké pouti? — Aj, tenkráte ještě nekynula v oněch krajinách postava božského světa smířitele pocestným na každém rozcestí, učení jeho náměstkův nehlásalo se věřícím; ale národ kochal se v dětinských, po dědu a otci zděděných pověstech o stvořiteli vesmíra, i kořil se dobrému a zlému, a podobu obou tvořil sobě v každém kraji podle libosti.

Za vysoké, černými lesy poseté hory, před očima zástupů zaniká slunce. Růžová záře, políbavší vrcholky stověkých dubů a sosen, spouští se nyní lehounkými perutěmi na pahorkovatou planinu a posívá četné zástupy. A zvuky v peřestých řadách se tiší, a kročejové slábnou.

A v předu, před zástupy, na pěkné brůně jede muž s vybranou družinou, vysílá kolem zraky po tichnoucí krajině, a měří zástupy, jichž nejzadnější článkové již v šeru okolních lesů se tratí. A brůna jej donáší k patě vysoké hory, a sama se staví, jakoby duchem věštným raditi chtěla pánu: Zde je blaze pobyti — a muž mezi četnou družinou ústa otevře a: Zastavíme! provolá zvučným hlasem. A od zástupu k zástupu, z úst do úst běží hlasité: Zastavíme, až nejzáze umírá v lesním houští.

Nový život prolítne tím nesčíslným množstvím. Shozeny jsou obtížnosti denního cestování, vše se hotoví, krásným večerem občerstviti zemdlené oudy.

Hovor a pokřikování se množí, jako se množívá hučení vod mořských, a na travnaté zemi hledají místečka k odpočinutí zesláblý šedivec i bujarý jinoch. A mužové spěchají k vozíkům, a snáší chléb a mouku, a ženy, odkládajíce nemluvňátka od prsou zatím pod ochranu šedivým dědům, otáčejí se a rozdělují večeři mezi rodinu. Zde onde veselí vystoupají ohňové.

Růžový úsměv loučícího se slunce byl zmizel; závoj šedivého večera zastřel krajinu, a z jasného nebes oblouku začínaly hvězdy dívati se na zemi, připravující se na noční odpočinutí.

A v předu, pod patou vysoké hory zavznělo nyní zvučné: Vzývejme bohy! — Slova přeletěla celým táborem, a ze sta i opět sta hrdel začal se vznášeti nábožný zpěv tiše poslouchající krajinou. I otevřela se nebesa, a bohové s libým úsměvem poslouchali zpěv nábožný, a slíbili sobě vespolek, že po věky budou stávati při zbožném národě.

Zpěv umlknul, utišili se zástupové, zhasly ohně, pocestní údy natáhli po měkké trávě, chladící větérek přinášel jim dobrou noc — ticho bylo po daleké krajině. Skvoucí se luna vplula mezi tisíce jasných světel nebeských.

Na horu vysokou vstupovali dva mužové. Jeden silný, jiskrných zraků, širokých ramen; druhý útlý, jemného vzhledu, švihlého zrůstu. Oba měli kožené čepice, a pod nimi hrál vítr dlouhými, hustými vlasy. Oděv jich — široké nohavice, až po kolena dlouhý kabát, kožemi vykládaný — i krojem i barvou si byl podoben, jakož i jich ostatní podstata, jich tvářnost patrně jevila, že byli jsou oba pošli z jedné matky.

Vstupovali na horu ani slova nemluvíce, buď že nechtěli, aby se ohlas k zástupům zanesl, buď že každý důležitými se obíral myšlénkami.

V polou vrchu táhla se na mnoho kroků travnatá planina, velmi příhodná k oddechnutí unaveným prsoum. I zastavil se muž ramen širokých, a obrátiv se, za hodnou chvíli jiskrným zrakem pohlížel na rozlehlé pod horou zástupy.

Jasnou záři rozlévala luna po dalekém táboře, a oku bystrému bylo lze přehlédnouti ty rozmanité kupy a řady až nejdále k tmavým lesům.

Tu bylo viděti těla mohutných mužů a bujných jinochů i pacholat; onde spočívaly ženy, k nimžto se byly přibočily útlonohé panny; a mezi jednotlivými sbory stály nízké vozíky s majetností a denní potřebou pocestných, pro lepší pohodlí na více oddílů rozpořádané.

Nejzáze lesknula se zbraň pro obranu hotových mužů proti nápadům lítých, divých šelem anebo nepřátelských lidí, a řady jejich se i po pravém a levém boku rozloženého množství táhly, v předu se pojíce v sílu hlavní, kdežto bílá korouhev s černým orlem vála noční tichostí. Zde onde po obou stranách bělela a červenala se skrovná i četná stáda ovcí a skotů; jinde se koně pásli aneb při noční jasnosti proháněli. Jednotliví pastevci ozývali se a ostražití psové odpovídali. Jinak se nikde živé duše nehýbalo; celá krajina podobu měla velkého obrazu.

Dlouhou chvíli dívali se oba muži s vrchu na to rozmanité divadlo; každý s tlukoucím srdcem a rychle se stíhajícími myšlénkami. Ale tvář útlejšího se divně mračila, kdežto na čele silnějšího jasno svítilo.

Zdaliž při tom krásném podívání v obou nestejné city se budily?

„Bratře, kdož by neplesal — bohové nebeští, kdož by vás nevelebil při tomto pohledu!“ takto začal nyní muž zraků jiskrných, a pobožně k výsostem pohlédna, ruce rozpjal jako k obejmutí celého světa. „Třikráte třicátý den, co se rozloučili otcové a matky naše s krajinou domácí a co nás kroky vedou cizinou, a bez úhonu, bez úrazu, jako kvítí na lučinách jarních, leží tamto mladý, starý v náruči zlatých snů. Ó dejtež jim nebesa i probuditi se k zlatému životu!“

Druhý neodpovídal. Modrým okem, jako přikouzleným, po táboře bloudil; srdce v prsou jeho hřmotně bouřilo. Bratr se naň podíval, a jako by v hlubinách jeho vnitřností byl tu bouři uzřel, na okamžení jasné čelo mrakem zármutku zatemnil.

„Ty se neraduješ, bratře?“ ptá se upřímně.

„Proč bych se neradoval,“ prohodí druhý s trpkým úsměvem, „ježto mi na mysli tane, že zítra vůdcem těchto zástupů býti mohu?“

„Přál bych, aby tobě národ hlasu dal,“ vece tiše první. „Není však s vůlí bohů, po vládě a panství náruživě toužiti, a líto mi tebe, ta-li touha jediným okamžikem srdce tvoje trudí.“

Obrátili se a vstupovali výše nahoru. Muž tváří zatemněných neodpovídal; i jal se tedy první takto pokračovati:

„Bratře, nás jedna matka nosila pod srdcem, nás jednou porodila hodinou. Jedním prsem, jednou láskou byli jsme napájeni, v jedné i k jedné lásce jsme zrůstali — bratře, nebyl jsem ti vždy bratrem laskavým? Myslíš-li, že sebe lepším býti soudím, že mě národ na tomto tahu z domů dávnoletých za vůdce vyvolil? Pouhá náhoda rozhodla. Tebe jako mne si váží moudří v národě, a stejné máme před očima jeho zásluhy. Či-li jsem ti na této dlouhé pouti jedním slovem projevil, že se považuji za pána? — ó bratře, mluv!“

Ale bratr nemluvil. S hlavou sklopenou, zraky v kamenitou cestu zarývaje, se rtoma pevně zavřenýma kráčel nahoru. A v bratru zraků jiskrných začala krev také kypěti. Bolelať jej zarputilost bratrova.

„Bohové ti odpusťtež,“ vece, „čímkoli zármutku mému potravy dodáváš! V tvé dobré, ačkoli ctižádostivé srdce důvěřuji se, že aspoň na slova bohů více dbáti budeš, nežli na řeč bratrovu. A protož jim se nevčasnou škaredostí nerouhej, nechť bys i mne chtěl zarmucovati, ale oddaně sečkej do jich výroku.“

Dostoupili vršku.

V dědinách domácích, na pokraji vzdáleného moře, v krajinách úrodných byli jsou pošli z otce a matky slavných pověstí.

A když se přeplňovaly kraje hornaté a sousedé počínali se na lid mírumilovný, bohumilý krvavě tisknouti, a mužové z cizin se vraceli se zprávami o krajinách požehnaných, neosazených: pozdvihla se síla národa, i tázáni byli bohové, zdali s prospěchem a jim bez hněvu učiní, když vyjde hledat jinou příhodnější vlast, než kde dosaváde pod jich ochranou pracné trávila dny života. Bohové milostiví dali svolení, a síla národa se hotovila k odchodu z dědin otcovských.

Nejstatnější musí býti vůdcem, hlavou říditi se musí každé tělo; tak soudili všickni moudří v národě.

„Volme Čecha!“ pravili jedni; — „Lech nás povede!“ hlásali druzí, a nesjednocené soudy národa musily se utéci k bohům. A vyřknutí bohův znělo takto: „Třikráte třicet dní potáhne se pouť národa, a každých třiceti dnů obnoví se vůdce jeho vůlí věčných bohů. Dva jsou mezi silou národa, na nichž milostivě spočívá ruka bohův od věků k věkům, oba potáhnouť se silou národa. Nad jedním se vznese posel bohův, i vyhlášen bude za vůdce národa, a radou jeho spravovati se bude veškerá síla.“

I pozdvihnul se národ z dědin otcovských, kdežto mečem v rukou hájiti musel role a stáda proti cizím loupežím, a všeliký věk rozloučiv se se střechou domácí, shromáždil se, jako písek na břehu mořském, podle velikého jezera.

Tak byli usoudili bohové. A kněží národa volali k bohům, a v bojácném tušení stáli Čech a Lech; neboť na nich spočívala naděje národa, a na nich měla se zjeviti vůle bohů. Oba mysli rekovné, mysli šlechetné, národu oddané, vodívali sílu dědin otcovských k vítězství nad zlými sousedy; k oběma se klonila srdce množstva.

A orel černý, posel bohů, vznášel se nad Čechem — i byl Čech provolán za vůdce.

A stalo se takto po třiceti a opět po třiceti dnech; i posledních třicet dnů vedl Čech národa sílu, když jsou přecházeli vrchy a lesy, řeky a pouště, až se přibrali k vysoké hoře, u prostřed pahorkovité planiny, obklopené temnými lesy, jakž byla určila vůle bohů.

Vidíte-li ty dvě mužné postavy na vrchu vysoké hory? — Jedna s hlavou pozdviženou, druhá se sklopenou. Dva bratří, blížencové Čech a Lech, vůlí národa noc musejí tráviti o samotě, vzývati bohy o přízeň k příštímu jitru. A Čech se poroučí pod jich mohutné perutě a sklání hlavu na holou zemi k odpočinutí. Lech ale nemůže ještě ducha ustanoviti k modlitbě; čerstvým krokem honí se po hoře, okem hněvu i žalosti plným hledí k jasné obloze a opět na spočívajícího bratra. Slzami se zarosí oko jeho.

Čecha zatím blažené oblétají sny. Vidí ouval požehnaný, zastřený leskem nebeským; květy nevadnoucí libě dýchají, sladcí slavíkové naplňují prsa rozkoší, po travnatých sadech, pod stinnými lipami vedou dívky tanec, zpěv a chvála bohů se kolem rozléhá, a k němu, k Čechu, se všecko radostnou tváří obrací. I slyší hlasy bohů: „Požehnán rod tvůj mezi národy, a jméno tvoje hlásati budou věkové!“ Vděčně rozprostírá Čech ruce k nebesům — a trhna sebou, probudí se i vzchopí se země, a bratra Lecha, před sebou stojícího, vidí s tváří ubledlou, pevně ruku zatínajícího v jílec meče, po boku se houpajícího.

Slunce vyvinuje se za temnými lesy z mlhavého lůžka. První jeho úsměv rdí se na tváři obou bratří na vysoké hoře, ale bratří lekají se růžové té záře, jako pochodně svítící jim k záhubě. Lech strhne ruku s jílce, a odvrátiv se od bratra, zahalí tvář. A Čech šípem bolesti projat spíná nad ním ruce, a prosebně oči k nebi pozdvihna, pohledem na to se zatoulá do vnitřní krajiny. — Plesáť duše jeho nad požehnáním bohů. I vidí travnaté nivy a stinné háje, i vidí lesknoucí se řeku a blyštící potoky, vidí všeho všudy hojnost, vidí jitrem oživený tábor, a radostně zvolá: „Tu nám dejte, dobří bozi, býti domovem!“

A z dola, od paty vysoké hory, vznáší se k uchu jeho podivné pokřikování. Snad že to dobré znamení bohů — sjednocená vůle národa? — Zapálí se Lech, jemní zrakové jeho nyní hoří, tvář plápolá.

„Rozhodli jste?“ zatřesou se ústa jeho — a on i bratr Čech se rychlým krokem s hory navracejí.

Pod horou nastalo i zmáhalo se hemžení; veškeří zástupové se pohybovali.

Směsice tisícerých hlasů honí se tím rozmanitým množstvím, i na horu vstoupá.

I leká se Čech, neboť pomateným rykem se neprohlašuje sjednocenost národa; v Lechu ale vzniká naděje, neboť v pomateném ryku domníval se, že zaznívá síla jeho přátel. A když sešli s hory, národ v rozkvašení shledali.

„Proto bozi nedávají více znamení, že má Čech vůdcem zůstati!“ takto jedni volali.

„Proto bozi posla více neposílají, že má Čech vůdcem přestati!“ opět jiní volali.

Nadarmo nejstarší z národa k míru napomínali, nadarmo kněží hněvem bohů hrozili. Rozohněná mysl mužů neslyšela, nehrozila se.

Meče blýskaly se v jejich rukou, a ženy křikem naplňovaly dalekou krajinu.

„Vítej, Čechu! — vítej, Lechu!“ znělo kolem, an bratří na planinu dostoupili, a Lech ihned se vrhnul mezi přátely; Čech ale s tváří zatemněnou zůstal státi opodál.

„Zdráv buď, Lechu! — Vítej, Čechu, vůdce!“ opět zaznělo, zbraň se ranním leskem v rukou pobratřených zableskla.

„Stůjte!“ zvolal tu Čech ústy hlasitými, pronikajícími. „Stůjte! kam vás vede nevčasná horlivost? — Jaká byla rada bohů, když jsme posledníkrát pozdravovali slunce nad krajinami otcovskými? Svornost a láska, slovanský národe! — Svornost a lásku přislíbili jste. K jakým se nyní činům rozpalujete? Vidíte-li, proč tasíte meče bratr na bratra? — Snad-li se domníváte, že k mému potěšení, k mému prospěchu? Aj, toť bych raději sám chtěl zbrani vaší nastaviti prsa, abyste si pak krví mou zraky protřeli.“

„Ta nejsou slova vůdce slovanského,“ dí na to stříbrovlasý Ratibor. „Mé oko devadesátkrát vidělo krajiny se odívati se rouchem jarním, a ústa moje hlásala bratrům o lásce, co bozi poznání vložili v mysl mou, a rada moje vždy platila; a takž i nyní pravím: lodí musí vládnouti plavec ruky zkušené a silné — ač při veslech mu pomáhají zběhlí veslaři; nad národem musí vladařiti hlava věhlasná, ač po ruce mu s radou stojí moudří z národa. A kdo se důvěrou národa honositi může, koho bozi schopnostmi nadali, nesmí důvěru sklamati a dary bohův povrhovati.“

„My ale v Lecha důvěru skládáme,“ zkřikli mezi to v druhém zástupu, „a bohové vůli svou dosti patrně zjevují!“

„Ano, zjevují!“ zvolal otec Výtoň, kněz nejvyšší, i zvolal to hlasem tak zvučným a výrazným, že slova jeho i chřestem zbraní pronikla, jakýž právě obě strany začínaly dělati. Zvolal takto, a ramena roztáhna, s rukama pozdviženýma, zrakoma k výsosti upnutýma hleděl k oblakům.

Veškerý zástup okolo něho zvědavě obrátil zraky po něm, a hle! nad nimi u větrné výšce, v lesku ranního slunce, potýkali se dva orlové.

A v zástupu se zatajil dech, a posvátnou hrůzou schváceno zůstalo množství bez hnutí a bez hlasu.

Ještě se dravci velikáni potýkají! Jesti to boj až do krve, na živobytí, na smrt; tak zuřivě perutěmi klepají, tak vztekle zobáky zatínají.

Již již klesají, vznášejí se nad Čechem a Lechem, v zástupech pod vysokou horou trne srdce.

Nyní se pustili! Jeden Čechovi nad hlavou se zatočí, a mohutnými perutěmi na vysokou horu zalétaje, tam i usedne; druhý přes Lecha se nese, divné zvuky vydává a letem táhlým přes lesy spěchá k východu.

„Bozi jsou milostivi a milují národ!“ zvolal nyní slavným hlasem Výtoň kněz, jenžto byl až dosaváde jako u vytržení hleděl k výsostem; zvolal, a množství věřící pobožným uchem se klonilo k slovům jeho.

„Nemá býti nesvár mezi národem jedněch otců, takž praví bohové.

Veliké jsou kraje, kdež nás může velebiti národ v pokoji, aniž tisknouti se bude bratr na bratra. Nesrovnali se dva orlové na jedné skalině, ale skalina strmí podle skaliny, a orel jeden zalétá ku vzdálené skalině a orel druhý na blízké zasedá hnízdo. A takž mluví bohové dobrým znamením o dvou bratřích, o blížencích Čechu a Lechu, a jich hlasy budou se říditi bratří, na jichž bedra se spoléhá síla národa!“

I zvolal kněz, a množství po něm zvolalo hrdlem dalekozvučným: „Bohové jsou milostivi, bohové jsou moudří!“ V očích Lechových zapaluje se plesání a tvář jeho kvete rozkoší. Pláče radostí a bratrovi Čechu padá okolo krku.

Přátelé jeho v četném sboru podávají si ruce a radují se z dobrých znamení bohů. Ale šedivci mezi zástupy bolestně vrtí hlavou — jsoutě však mocní bohové, a člověku sluší kořiti se jim.

Také Čechovi se trudem zatemňuje tvář. — „Loučiti se tedy,“ vece, „roztrhnouti jednoho stromu ratolesti? Sílu rozdvojiti —?“ Umlknul však, aby nezarmoutil bratra a nerozhněval bohy. A množstvo putuje na vrch vysoké hory, aby pohledělo na krajinu, bohy zaslíbenou, a pod horou zatím hotují se zástupy k dalšímu tahu.

Podivné jest pohybování celým táborem, radost a pláč silou hýbá. Podrobují se však, i kdo při Čechu trvá, i kdo s Lechem na další pouť se chystá, neboť se bojí bohů.

Ejhle, to mnohobarevné množství na hřbetě i po boku vyvysoké hory, jakž obracuje slzavé zraky k temným lesům, a do stínu temných lesů jak se vinou zástupy pocestných za bratrem Lechem! A jakž zaniknou do temnosti, zapalují suchá dřeva; kouř vystoupá nad vrcholky šumících dubů a pozdravení přináší zástupům na vysoké hoře.

Tam posadili Čecha na vysokou stolici a rozprostřeli roucha, a hlavy stříbrovlasé i mládenecké kadeře skláněly se před ním, a dívky metaly kolem něho kvítí, a všeliká ústa pokřikovala: Pomiluj nás, hospodine! — On pak slíbil pečlivě se starati o blaženost národa, i sedávalť na stolici a vůli svou oznamoval lidu, i soudil a právo činil spravedlivým.

Kolem hory, co bylo oko stačilo, roztáhli se zástupové a rozdělili se v nové kraje podle rodin, a nový život vešel v novou otčinu.

Kácely se nebytečné sosny, a sroubily ostrou sekerou prostranné stěny, a pod jasnou oblohou rozrýval pluh úrodnou půdu, i procházela se po ní tučná stáda. V nových bydlech připravovali vlnu a len a pomýšleli na své potřeby.

Hospodin Čech ale bděl nezavřeným okem nad silou národa, neboť byli jsou vyšli z krajin požehnaných, hledat nové vlasti, a neměli v nich pohřešiti, co byli zůstavili za dalekými horami, za lesy a řekami.

A ze všech stran se vraceli poslové, a radostné zprávy přicházely s nimi.

Jedni pravili: Hojnost potoků rybních probíhá tučné lučiny, druzí věštili: V zdravých lesích těká hojnost chutné zvěře; jiní hlásali: Pomocí bohů zrodí se v krásných rovinách hojnost obilí — a jiní opět přinášeli stříbrné pruty, a ještě jiní povídali o lidských obydlích, jakáž našli v krajinách, kdež dříve byli přebývali národové cizí.

Přišliť i posléze ostatní, jenž se byli nejdále odvážili za husté lesy, a přivedli s sebou podobu člověčí, oděnou kožemi zvířecími, divokého pohledu a rozcuchaných vlasů.

I vyprávěli, tam za hustými lesy že líhají v skalních slujích a lesních boudách lidé němí, a že neprovodí orbu, ani bravu že nemají, ani že jiného pohodlí neznají, z jakého se raduje národ slovanský.

I mělo množství slitování s lidem němým, ačkoli nebyl němý, alebrž jazykem rozprávěl Slovanům neznámým a odporným, a s mnohými dary propustilo každého, kdokoli přicházel k hostinskému jich prahu.

Naučiliť je životu lidskému a mravům bohu milejším, a byli dobrodinci po všechen čas Němcům, i když jim tito dobré spláceti začali zlým.

Národ pak dobrořečil Čechu, že jej pro něho bohové uvedli v požehnaný kraj, a jemu na vděčnou památku nazvali otčinu zemí Čechovou čili českou, a sebe hrdě nazývali Čechy. A tak se dělo v šestém věku, jenžto se počítal od onoho dne, když byla věčná láska s výsosti sstoupila mezi lidi v podobě člověčí.

V tom věku se hýbal, jakož i dříve, s jinými národy i rozlehlý, slavný národ Slovanů, a jednak na břehu Baltickém, jednak u Černého moře, okolo řeky Dněpru, Labe, Dunaje a Sávy opouštěli a osazovali brannou rukou i poplatkem nevzdělané krajiny, a brzo na nich pučely květy ducha slovanského, od věčnosti nadaného pilností a pokojem — duchem věčné lásky.

Osudové národů jsou obrazem veškeré plodící a hubící přírody — věčného se zmáhání a klesání.

Zašlí dnové národu českého pohřbeni jsou v nesmírné hloubce, a čím hlouběji oko pátrá, tím nepatrněji se jeví podoba. Kronika bude o nich s láskou vypravovati.