Časopis Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci/1911/112/Několik slovíček vzpomínky
| Časopis Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci/1911/112 |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Několik slovíček vzpomínky |
| Autor: | Karla Absolonová-Bufková (jako K. Bufková-Wanklová) |
| Zdroj: | Časopis Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci, č. 112. s. 246–247. Dostupné online. |
| Vydáno: | Olomouc,. prosinec 1911 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Ignát Wurm |
| Index stran | |
 Související na Wikidatech: Ignát Wurm |
|
Zesnulý P. Wurm byl nadchnut slovanskou ideou. Ode dávna hlásal, že se musí všichni Slované spojiti v jediný šik, pod společný prapor, nechtějí-li, aby je nepřítel pohltil, což by bylo lehké, když jsou tak roztříštěni, nejen na různé národy a kmeny, nýbrž a to hlavně svou politikou.
Aby se tato zlepšila, Slované se sblížili a poznali, stále měl na zřeteli, abychom poznali svou dávnou minulost, svou staroslovanskou kulturu a dávné vztahy i styky s východem a jihem. Sám bádál pilně ve starých dějinách a byl v tomto oboru pravým, živým komentářem. Jeho historické vědomosti byly úžasné a pamět, čilost ducha podivuhodny. Bylo třeba jediné otázky, přání, poučiti se o některé věci týkající se starých Slovanů a již se rozvinula živá korrespondence. Denně pak docházely dopisy hustě napsané, v nichž byly vysvětlivky, uvedená literatura, vypsané úsudky, citáty starých i nových spisovatelů k opodstatnění jeho i našich domněnek, jakož i domněnek a úsudků jiných. Bývaly to dopisy na rychlo načrtané, páté přes deváté, jak sám psával, právě jak mu myšlenky napadly, nicméně jsou to vzácné a milé dokumenty, důkazy vlasteneckého ducha, upřímného Slovana, který svůj slovanský národ nade vše miloval a přával mu jen dobra a zdaru.
Musejní společnost a museum samo nepokládal zesnulý jeho předseda pouze za museum, kde jest snůška všech možných starožitností, nýbrž za školu pro každou vrstvu společenskou i pro lid, zejména pro lid! »Tam je třeba lidu chodit, poučit se o své minulosti, o své bývalé, veliké kultuře«, pravíval. »Když lid uvidí, jak si vážíme jeho starých výšivek, opět k nim přilne, bude je míti zase ve vážnosti a nepohrdne jimi.«
V musejním časopise nikdy nechtěl míti ani zdání o politice i psal mně jednou:
»Karolko! Ačkoliv si vážím Vašeho správného péra, a uznávám za pravdu, co našim nepřátelům vytýkáte, dovolil jsem si vynechat ona místa, neboť jest zásadou našeho časopisu, vyhnouti se veškeré politice, což jest také v intencích Havelkova ducha i Wanklova. Doufám, že se proto naše Karolka na P. Wurma hněvati nebude?«
Kdo znal osobnost P. Wurma, znal jeho veselou mysl, plnou šprýmů, dobráckého humoru, plnou lidumilnosti, vycítí ihned z oněch několika slov ten žertovný ton, aby nikomu neublížil, nikoho neurazil, nezranil jemnocit, ješitnost a samolibost druhého. Nejnepatrnější chybičku. jakož i největší nesprávnost v jednání druhých vytýkal jemně, pln ohledů, mnohdy žertovně a docílil tím více, než s největší přísností a bezohledností.
Ještě mnoho, mnoho by se dalo vyprávěti a napsati nejen o činnosti »našeho patra Wurma«, nýbrž i o jeho milé povaze srdečné a dobré, o jeho lidumilnosti, humoru, o jeho silném, čilém duchu, který ho ovládal až do pozdního stáří, až do poslední hodinky jeho žití. Odešel nám na vždy. Odešel v požehnaném věku, leč vždy příliš, příliš záhy.
Odešel chud na statcích, nezanechal tu žádných, avšak odkázal svému milovanému českoslovanskému národu více; zanechal tu svého bohatého ducha, svou lásku, své učení a ukázal pracovníkům slovanským cestu i cíl, po níž kráčeti mají věrně a vytrvale, čímž nejvíce se uctí památka jeho a postaví se mu nejkrásnější i nejpevnější pomník největší ceny. Neboť, čím lze učiteli více vděčiti než tím, že jeho učení potrvá a símě, které zasel, utěšeně vzejde? A za tento jeho bohatý, nejlepší odkaz, jaký zanechal »náš pater Wurm«, budiž mu věčný dík a stálá pamět.