Úsměvy/V samotě

Úsměvy Růžena Jesenská
Gdouloň	V samotě	Ta rosa lásky žhavá

Údaje o textu
Titulek:	V samotě
Autor:	Růžena Jesenská
Zdroj:	Jesenská, Růžena. Úsměvy. V Praze: Dr. Ed. Grégr a Ed. Valečka, 1889. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70
Index stran

V samotě.

Les hluboký a kříže pěšin v něm,
zpěv nad hlavou a něha šepotů,
chvoj pozlacená nebes úsměvem —
mne dovedly v tu svatou samotu,
jež poprvé hned duši dojala
a srdce poutala.

Tam kaplička ční z mechu, kapradin,
je vytesána z balvanu, a skal
se kupí kolem různých mnohý stín
a jeřab švarně zrudlý na koral;
kam severák svým chladným dechem vnik’,
vsel žlutý lišejník.

Strom dávno poražený s skálou srost,
mech ovinul jej — sedátko je z nich,
tam pro tvůj stín a pro mne — místa dost
a ještě pro perutě tužeb mých;
šum jedlí, ptáků sladký, tichý zpěv
dí se mnou: „Zjev se, zjev!“

Les v pravo tmavý, v levo schůdků řad
se příkře nese jako k nebesům;
to bylo poprvé, pak častokrát
mi od nich vzešlo tolik šťastných dum;
tys daleko, a přece nejsi sám:
já stále vzpomínám!

Zřím kaple půvab, oblouk gotický,
pně rovné, hnědé, v řasy korun zřím,
jak bez návratu, jako pro vždycky
v té kráse utonu a toužím, sním, — —
let šídla mizí, za ním admirál,
já také bloudím dál. — —

Vše pomíjí. Dnes polní kytici
jsem vetkla v jízvu skály naposled. — —
„Vznes ještě jednou křídla modlící,“
jsem děla duši své, „zas půjdem v svět, —
jak brzy vítr květy rozmetá,
tak štěstí ulétá.“ — —

Nic z oněch snů mi není splněno,
jen záchvěv památky z nich v srdci zbyl,
snad bylo jim to nebem souzeno! — —
V ta místa posílám, — teď pozlatil
je západ, jak když sen se rozední, —
svůj pohled poslední!