Úplná nauka o harmonii/Tónové poměry mezi základními akordy

Úplná nauka o harmonii Otakar Šín
Přirozené tóniny	Tónové poměry mezi základními akordy	Čtyřhlasá úprava základních kvintakordů

Smíšená tónina mollová

Srovnáme-li kvintakord tonický s dominantou a subdominantou, shledáme, že T má se S i s D vždy jeden tón společný. Tonická kvinta je primou (základním tónem) dominanty, tonická prima je kvintou subdominanty.

					D
			T	${\widehat {g\ h\ d}}$
	S	${\widehat {c\ e\ g}}$
${\widehat {f\ a\ c}}$

					°D
			°T	${\widehat {e\ g\ h}}$
	°S	${\widehat {a\ c\ e}}$
${\widehat {d\ f\ a}}$

Takové akordy, které mají společné tóny, nazýváme akordy příbuznými. Poněvadž v našem případě je kvinta jednoho akordu primou druhého neb naopak, nazýváme takovou příbuznost příbuzností kvintovou.

Srovnáme-li subdominantu s dominantou,

${\widehat {ghd}}$

${\widehat {fac}}$

nenalézáme společného tónu. Takové akordy, které nemají společného tónu, a jsou to vždy akordy sousedící, postavené na dvou sousedících tónech stupnice, nazýváme akordy nepříbuznými.

Hudebně můžeme tóninu charakterisovati jen tak, když necháme akordům zazníti po sobě. Pravíme, že akordy spojujeme. Spojme D s T a S s T.

Z příkladu 13a) vidíme, že tercový tón přirozené dominanty h postupuje půltónovým krokem k základnímu tónu c durové toniky. V př. 13d) tercový tón přirozené subdominanty f postupuje taktéž půltónovým krokem ke kvintě e mollové toniky.

Naproti tomu v př. 13a) kvinta dominantní d postupuje celotónovým krokem a rovněž tak prima subdominantní d v př. 13d).

Půltónový postup tercových tónů přirozených dominant, tedy velké tercie dominantní a malé tercie subdominantní, je pro obě harmonie charakteristický, pro naše harmonické cítění přímo nutný.

Zazní-li po T durová D nebo po °T mollová °S, vyciťujeme nutnost návratu právě z kontrastu tercových tónů dominantních. Z této příčiny nazývá se durová tercie dominantní citlivým tónem. I mollová tercie subdominantní je takovým citlivým tónem. Subdominantní poměr je však poměrem odvozeným z kvinty přirozeného akordu, není nám tak blízký a nutný jako poměr dominantní, a proto tohoto názvu pro mollovou tercii subdominantní nebylo užíváno.

V poměru tonální subdominanty k durové tonice, př. 13 b), a tonální dominanty k mollové tonice, př. 13 c), postupují v prvém případě prima, v druhém kvinta půltónovým krokem k terciím tonickým. Ale v těchto poměrech nutnost tohoto postupu není daleko tak žádoucí, jako v poměrech přirozených dominant k tonice. Nejde zde o postup tercových tónů, nýbrž o postup primy a kvinty. Z toho plyne, že tóny, jež v akordech jsou příčinou větší efektivní disonantnosti, přiostřují kontrast k akordům jim následujícím, jsou-li v poměru k nim disonantní, t. j. jsou-li harmonicky disonantní.

Poměr přirozené dominanty k tonice v durové tónině stal se tak běžným a žádoucím, že byl zaveden i do tóniny mollové. Proto místo přirozené tóniny mollové bylo užíváno smíšené tóniny mollové, t. zv. tvrdé moll nebo dur-moll či harmonické moll. V našich cvičeních budeme rovněž používati harmonického moll. Přirozenou moll uplatníme později při smíšených tóninách paralelních či souběžných.

Vzor pro tóninu mollovou:

Patrno, že stupnice vystupuje pouze k VI. stupni a od něho klesá zpět až k tónu citlivému s obratem k základnímu tónu. Postupu od VI. k VII. stupni, mezi nimiž vzniká krok zvětšené sekundy, se v melodii a rovněž ve vedení hlasů vůbec vyhýbáme.

Poznámka. V tónině mollové značíme toniku a subdominantu zkratkami s malým kolečkem nahoře, což má znamenati mollovou tercii. Dominanta je durová, proto u zkratky nenapíšeme kolečko, ale po pravé straně napíšeme takovou posuvku, které i v osnově musíme použiti ke zvýšení dominantní tercie. Podle označení na počátku osnovy byla by samozřejmě tercie mollová.

Úkol 2. a) Vypracujme podle nahoře uvedeného příkladu vzory všech mollových tónin harmonických.

b) Naučme se rychle nalézti v každé tónině °T, °S a durovou D.