Účtování a co dále

Údaje o textu
Titulek:	Účtování a co dále
Autor:	Emanuel Moravec (jako Stanislav Yester)
Zdroj:	Lidové noviny, roč. 46, č. 500**, str. 1 Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	05. 10. 1938
Licence:	PD old 70

Sešli se přátelé a nepřátelé, neptali se oběti, než ji začali čtvrtit, prý v zájmu míru tohoto zvráceného a dýchavičného světa. Neptali se nepřátelé. To se dá pochopit. Ale ani přátelé nebyli vybíraví v nehoráznosti prostředků. Vydej nebo půjdeme s tvým odpůrcem proti tobě.

Mír světa je věc vzácná, té je třeba s odvahou obětovat i sebeobětovat, je-li to vyšší příkaz. Kdysi Kristus se obětoval za hříšné lidstvo. Za hříšnou a podlou politiku světovou bylo nyní třeba rozpjat na břevna muk národ, který jako žádný jiný v poválečné Evropě věřil slibům spojeneckým, v ušlechtilost západu, v sílu citu pro spravedlnost, který sálá z pořádných demokracií a starých kultur.

Nic — i bránit se nám znemožnilo. A my jsme se chtěli rvát. Ale útok na naše opevnění mohl značně oslabit německou armádu a to nebylo vhodné, to neodpovídalo zájmům, které sledují nasycené západní demokracie. Pohrozilo se nám tím, že se o nás nebudou starat »spojenci« zradivší spojenecké smlouvy, nýbrž že se postaví i proti nám.

Nebudeme se dovolávat Boha, pomáhá jen těm, kteří si sami pomohou. Ale účtovat musíme, abychom správně změřili síly toho, co nám zbylo, abychom začali nový, hlavně rozumnější život.

Psalo se a hovoří se o zradě a nátlaku, které byly spáchány na našem státu a které neznají dějiny. Obraťme to raději. Neviňme jiné a řekněme si: Dějiny neznají naivnějšího národa a naivnější politiky, jako ta, kterou jsme páchali po dvacet let života našeho státu. Představovali jsme si jako každé mládí svět a bytosti v něm představované státy, mnohem lepšími, idealističtějšími anebo mnohem horšími a satanštějšími.

Při svých málo realistických představách o svém okolí a o svých vztazích k němu, dovolovali jsme si politiku, která je nejriskantnější, nejnákladnější i když se zdála hrdinská. Dali jsme se do služeb boje ideologického, postavili jsme stát do fronty jednoho světového názoru. Bylo to hezké, ale velmi nepraktické a nakonec katastrofální. Postavili jsme stát do fronty proti totalitnímu názoru a autoritativním režimům mnohem opravdověji než kterákoliv jiná a větší demokracie. Divočili jsme, zaklínali, přísahali a všechno to pod oblohou pevného spojenectví se západem, který svou demokracii pěstoval jako věc osobních názorů určitých politických skupin, třeba velikých. Ale když šlo o zájem státu, dovedl se francouzský socialista dobře bavit a domluvit s německým nacistou a anglický demokrat s italským fašistou. Co nám Masaryk vytýkal před válkou v osobním styku, to jsme uplatňovali ve styku mezistátním. Masaryk odsuzoval, když mladočech si v tramvaji odsedl od realisty. My jsme tuto pošetilost dělali při styku se státy.

Učme se — myslím i vojáky. Léta jsem tu hlásal, že voják se nemá starat o to, jak diplomaticky připravuje válku státník. Naše válka s Německem do poslední chvíle se zdála diplomaticky skvěle fundovanou. Naše zahraniční politika dělala československou strategii, československá armáda mohla dělat jen taktiku na bojišti. Ukázalo se, že strategie byla budována tak prašpatně, že armáda nemohla takticky ani zasáhnout. Byla politickými okolnostmi tak paralysována, že se nakonec ukázala neschopna jediné rány, neměla-li tato rána být současně umíráčkem národu.

Dělali jsme to mizerně — prabídně. Prvou věcí při nezdaru je zpytování svědomí. Německo po roce 1918 také hledalo vinníky své porážky, a hlavně pátralo po cestách, které by vedly k nápravě, k novým a lepším strategickým osnovám.

Nestyďme se nazvat chybu chybou — jinak nevybředneme z nových omylů a katastrof. Hledejme především lepší poměr k všem svým sousedům a nechme už toho ideologického mesiášství, na které náš národ v dějinách několikrát těžce doplatil. Uvědomme si, že jsme se ukázali v těchto dnech nejopuštěnějším státem na světě, ač jsme se holedbali, že máme nejdůkladnější a nejmocnější spojenecké svazky, jaké kdy se podařilo malému státu vytvořit.

Kdyby chtěl dnes někdo tvrdit, že můžeme v budoucnu dělat nějaké vojenské zázraky, že se můžeme s úspěchem postavit proti Německu, kdyby nás chtělo napadnout, ten člověk by byl buď zločinec-provokatér nebo idiot. Náš stát v nových hranicích nebude představovat už žádnou vojenskou moc vůči Německu a proto nikdy už nemůže tvořit součást nějaké koalice proti Německu namířené. Podle této skutečnosti musi být také zařízena naše budoucí opravdu realistická politika.

Německé politice se podařilo nás vojensky dokonale paralysovat. Nečiňme si o této pravdě už žádné iluse. Proto naše politika musí, ať se nám to chce nebo ne, najíti nakonec dobrý poměr k Německu, se kterým bychom se byli snad už dávno dohovořili, kdyby býval »šlechetný« západ nám stále nehrozil vypověděním spojenectví. Dokud mouřenína potřebovali. byl dobrý. Nevyčítáme, učíme se, pamatujeme si, zařizujeme se. Jen žádné modlitby, skulení a žehrání. Přijde doba, kdy Evropa opět o nás uslyší. Prozatím vezměme si vzor z Němců, co dokázali za dvacet let po svém hrozném pokoření v roce 1918.