»Tchán Kondelík a zeť Vejvara« ve filmu

Údaje o textu
Titulek:	»Tchán Kondelík a zeť Vejvara« ve filmu
Podtitulek:	Nedošínská a Pištěk excelují, Hron se polepšil
Autor:	Jaromír Václav Šmejkal (jako J. V. Šmejkal.)
Zdroj:	České slovo, roč. 21, č. 207, s. 7 Digitální knihovna Národního muzea
Vydáno:	04. září 1929
Licence:	PD old 70

Včera dopoledne předváděn byl v biu »Skaut« nový český film »Tchán Kondelík a zeť Vejvara«, zpracovaný Josefem Neubergem a Svatoplukem Innemannem podle populárního románu Ignáta Herrmanna. Podařilo-li se vytvořiti na dané libreto, jež samo o sobě je pochopitelně velmi vděčné, dobrý český film, má o to v prvé řadě zásluhu dvojice Nedošinská a Pištěk, pak režisér Svatopluk Innemann, který věnoval práci velkou svědomitost a péči, fotograf Vích a architekt Alois Mecera, jehož interiéry jsou zdařilé a odpovídají duchu doby, v níž historie se odehrává.

Z herců, jak svrchu poznamenáno, je nejlepší Antonie Nedošinská v roli paní Kondelíkové, dobrá, blahobytná Pražanka, oddaná manželka, vzorná matka a citlivá žena. Taková, jaké byly před těmi padesáti lety. Tak si ji také představoval Ignát Herrmann, a právě tak Herrmannově představě zajisté odpovídá i starý Kondelík Theodora Pištěka, jenž dovede sice chrlit blesky a vyvolávat hrůzu, ale kterého porazí první ženina či dceřina slza. Je zbytečno o těchto dvou se šířit, stačí úplně, že podali krásnou hru a že s jejich jmény budou spjati oba staří románoví hrdinové Herrmannovi.

Jejich dceru Pepinku, paní Vejvarovou, hraje Jarmila Vacková. Má řadu velmi pěkných scén, ale také i scén slabších, především v počátku, než se rozehrála. Jiří Hron – Vejvava – se tentokráte polepšil a byl živější a přirozenější než kdy jindy. Snad si konečně vzal k srdci to, co jsme mu sine ira et studio vytýkali. Má sice ještě tu a tam herecké mínus, především tam, kde je milovníkem, ale zato mohli bychom vypočísti slušný počet míst, v nichž ukázal, že se na ně připravoval. Balek-Brodská v roli staré klepny je výborná zjevem i hrou. Jen v počátku, zdá se, trochu přestřeluje. Rovněž dobrá je paní Nitschová a Jindřich Plachta, kterému jeho role manžela pod pantoflem seděla jako přišitá, či lépe, jako by měl pro ni praxi z domova.

A ještě jedno nutno přičísti filmu k dobru: má dobře vybrané a zasazené titulky: jsou to většinou originální věty Herrmannovy. Nebylo titulku, aby nebyl vyvolal bouřlivý smích nebo potlesk. Předvedení, které bylo intimní oslavou filmových kruhů 75. narozenin mistra Ignáta Herrmanna, přítomna byla spisovatelova choť se synem. Mistr pro ochuravění nemohl se dostaviti.

S filmem jsme celkem spokojeni a přejeme si jen, aby vykonal své poslání právě tak dobře, jako nezapomenutelné dílo Herrmannovo.