Epištoly k mému strýčkovi.
XVII.
Po nějaké přestávce chápu se opět péra, bych vám poslední zodpověděl otázku, totiž: jaké jsou následky nynějšího kostelního patronátu?
Netřeba mi, strýčku milý, rozvláčným býti a mnohými teprv slovy dokazovati, že následky jsou smutné a nespravedlivé. Optejte se fárníků, optejte se duchovenstva, těchto dvou hlavních faktorů v díle patronátním, a oni vám trpkou pravdu poví.
Zatím ale chci býti tlumočníkem jejich a co oni mají na srdci a šeptem si povídají, to vám sděliti chci listem tímto.
Předně nepochopitelno, proč při stavění a opravování budov kostelních a prebendních přifařené obce vždy větší díl břemen nésti musí, nežli patron, který předce všech patronátních práv požívá. Máme sice zákon, dle něhož repartice při nákladech konati se má, zatím ale vždycky slyšeti stésky, že fárnosť do těsna přichází, patron ale vymknouti se dovede. Chci vám něco z dějin tohoto patronátu kostelního vyprávěti. Stavěl se teprv v nejnovjějším čase v Americe kostel; byloť tedy třeba stavebního dříví. Předně upotřebily se k tomu, jak se řeklo, výdajné svobodné důchody dotyčného chrámu a pak obce koupily od patrona potřebné dřevo, ale doslýchalo se, že tak draho, že patron z veškeré té stavby ještě snad užitek měl. A co na to fárnos?- Pozdě prý již bycha honiť a pročež nelze jináče, leč břímě dne i horka snášeti, až Pán Bůh pomůže! A od koho? Inu od takových patronů, kteříž neřádí co ze své kapsy dávají. Tak se to má při znamenitých stavbách [nevešlo se do skenu] a opravách, jak ale teprv při menších? Tu nechce o tom patron zhola ničeho věděti a fárníci se ho také velice ani neprosí. Raději dají poslední svůj groš, jen aby stánek boží vyhověl vznešenému povolání a co za to mají? Vznešený patron káže jim nanejvýš pochvalu a při uprázdněné fáře pošle jim třebas Němce, anebo, jeli fára tučná, dosadí jim nějakého šedesátníka, který nyní sobě odpočinouti chce a práce na cizí bedra, na jiného ukládá. A tento chudas dostane takto kosti, s pečení ale pes utíká.
A že při takovém hospodářství opět fárníci trpí, můžete si to strýčku vypočítati na prstech.
Nejhůře ale při nynějším kostelním patronátě vede se obyčejně fárníkům, pakli tito mají ten hloupý anebo rozumný nápad, nějakou odeslati deputaci s prosbou, by jim p. patron toho za faráře usadil, koho sobě žádají. Jak ale, řekne snad někdo, mohou osadníci na takový nápad přijíti? Inu oni mají venkovskou logiku, tedy logiku z čerstvého vzduchu a ze zdravého povětří dle kteréž domnívají se, že mohou vším právem při volení svého faráře nějakéko pozvédnouti hlásku. Oni sobě myslí, že pakli při stavění a opravování budov kostelních a prebendních znamenitou část břemen nésti musejí, že v jejich důležité záležitosti jim dovolena bude s nějakým výsledkem aspoň — prosba. Ovšem že s výsledkem! Ale s jakým strýčku!? Odešli, s jakou přišli, a k tomu ještě odnesli sobě špatnou pověst, že prý jsou rebelanti, milovníci demonštrací, neposlušní odbojníci atd. Patron to velmi těžce nesl, a měl jim to velice za zlé, že prý se míchají do jeho práv anebo že mu ruce vázati chcou. A na truc pošle jim faráře, který se patronu sice líbí, ale lidu tuze nelíbí. A pak pro nebohého kněze nastávají psí dnové! Běda ale plebejskému klientu! Rozumíteli tomu strýčku! T. j. běda tomu knězi, jehožby sobě fárníci přáli. Pašol do černé knihy! Ani Pán Bůh mu tu skvrnu nesetře a až do dlouhé smrti na to pamatovati musí, ač třebas do celé této švandy tak se byl dostal, jako pan Pilát do „Věřím.“ Získal si totiž svou horlivosti lásku fárníků a tito chtěli se mu přece na nějaký způsob odměniti. Zatím ubožáci! ani ve snách netušili, že mu svou prosbou uškoditi mohou. Pročež milý strýčku! nejlépe bezpochyby bude, když žádny ani necekne, a ani nemukne, nýbrž trpělivě vyčká rozhodnutí páně patronovo.
Teď ale obrátímež se k druhému druhu trpitelův pod jařmem nynějšího kostelního patronátu. Vímť se upamatovati z roku 18.. že jistý velectěný a vysocevážený kněz o patronátě byl veřejně psal, jakby se totiž dle stávajících poměrů a dle slušné spravedlnosti upraviti dal. Z toho tedy patrno, že nynějším patronátem duchovenstvu vůbec veliká se děje křivda.
Známo vám, milý strýčku, z předešlých mých listů, že jen na Moravě přes 200 kostelních patronátů čítáme. Jak tepruv v Čechách, v Polsku, v Rakousku? Tyto patronáty jsou jako jednotlivá oddělení anebo trakty v nějakém hostinci. Praví se: tento trakt je vzácnější, nežli onen, a tamhle ten nestojí za nic. Na některém patronátě dočká se kněz třebas po 5, 6 létech nečehož n. p. jeli na patronátě jedna, dvě fáry se starými pány a toliko jeden kaplan panu patronovi milý. Na jiném pak patronátě připadne tepruv něco po 20, —24 letech a na jiném opět pražádná není výhlídka na to milé zaopatření. Ký tedy div, že při rozesílání apoštolů velice se hledí na to, jaký patronát se Petru a Pavlu za podíl dostane? Ký tedy div, že protekce anebo přízeň nějaká tu znamenitě pomáhá? Za veliké štěstí se to pokládá, pakli se váš syn, strýčku, jenž na knězství študuje, na dobrý patronát dostane, jako n. p. ................. Pravé ale neštěstí bude pro něho, přijde-li na patronát — špatný, n. p., však víte už, který to je!! Ubožák! posedí si, až šediny přikryjou hlava jeho, anebo nemoha ničeho dočkati
