a opravách, jak ale teprv při menších? Tu nechce o tom patron zhola ničeho věděti a fárníci se ho také velice ani neprosí. Raději dají poslední svůj groš, jen aby stánek boží vyhověl vznešenému povolání a co za to mají? Vznešený patron káže jim nanejvýš pochvalu a při uprázdněné fáře pošle jim třebas Němce, anebo, jeli fára tučná, dosadí jim nějakého šedesátníka, který nyní sobě odpočinouti chce a práce na cizí bedra, na jiného ukládá. A tento chudas dostane takto kosti, s pečení ale pes utíká.
A že při takovém hospodářství opět fárníci trpí, můžete si to strýčku vypočítati na prstech.
Nejhůře ale při nynějším kostelním patronátě vede se obyčejně fárníkům, pakli tito mají ten hloupý anebo rozumný nápad, nějakou odeslati deputaci s prosbou, by jim p. patron toho za faráře usadil, koho sobě žádají. Jak ale, řekne snad někdo, mohou osadníci na takový nápad přijíti? Inu oni mají venkovskou logiku, tedy logiku z čerstvého vzduchu a ze zdravého povětří dle kteréž domnívají se, že mohou vším právem při volení svého faráře nějakéko pozvédnouti hlásku. Oni sobě myslí, že pakli při stavění a opravování budov kostelních a prebendních znamenitou část břemen nésti musejí, že v jejich důležité záležitosti jim dovolena bude s nějakým výsledkem aspoň — prosba. Ovšem že s výsledkem! Ale s jakým strýčku!? Odešli, s jakou přišli, a k tomu ještě odnesli sobě špatnou pověst, že prý jsou rebelanti, milovníci demonštrací, neposlušní odbojníci atd. Patron to velmi těžce nesl, a měl jim to velice za zlé, že prý se míchají do jeho práv anebo že mu ruce vázati chcou. A na truc pošle jim faráře, který se patronu sice líbí, ale lidu tuze nelíbí. A pak pro nebohého kněze nastávají psí dnové! Běda ale plebejskému klientu! Rozumíteli tomu strýčku! T. j. běda tomu knězi, jehožby sobě fárníci přáli.
