Zvířátka a petrovští/Dvě Maryčky
| Zvířátka a petrovští | ||
| Zvířátka a petrovští | Dvě Maryčky | Výměnkář |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Dvě Maryčky |
| Autor: | Václav Tille (jako Václav Říha) |
| Zdroj: | ŘÍHA, Václav. Zvířátka a petrovští. 7. vyd. Praha : Albatros, 1977. s. 11–15. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Za onoho času vyšel si Rýbrcoul, pán krkonošských hor, na procházku, podívat se, jak lidé žijí. Oblékl se za chudého vandrovního, chodil po kraji, prosil o chléb a nocleh. Tak přišel až do jednoho zámku, do zahrady; tam se procházela mladá slečna Maryčka. Prosil ji, aby mu něco udělila, že je chudý tovaryš. Ale ta slečna se rozzlobila, křikla na své služebníky, aby ho vyvedli, psy naň pustili, jak se takový otrhaný člověk smí odvážit do panské zahrady. Byla velice zlá, služebnictvo týrala, chudým sousta chleba nepřála.
Rýbrcoul šel, až došel do jedné vesnice. Tam byl jeden starý švec, příštipkář. Měl dcerušku, také jí bylo Maryčka; byla docela té slečně podobná. Jenže nosila chudé šaty, celý den pracovala, nikomu křivého slova nedala, jen si zpívala, spokojená byla.
Když ten vandrovní přišel, dal pozdravení, pěkně ho přivítala, za stůl posadila, aby s nimi povečeřel. Tak ten vandrovní si s nimi nabral oukropu, vypravoval, kudy chodil, co ve světě zkusil. Po večeři se odebral na půdu spat.
Ale sotva všichni usnuli, zdvihl se ten mocný duch Rýbrcoul, vzal ševcovu Maryčku do náručí, odletěl s ní do toho zámku. Povídá:
„Milá Maryčko, neboj se nic. Rok tady pobudeš, dobře se mít budeš. Ráno se pěkně umyj, ustroj se do kmentu a hedvábí a tu máš dukáty: zítra je tvůj svátek, tak těmi dukáty podílej své služebníky. Za rok a den mě zase uvidíš.“
Potom vzal tu slečnu Maryčku do náručí, odnesl ji k tomu ševcovi, uložil ji na chudé lůžečko, ani je nevzbudil.
Ševcova Maryčka myslila, že sní. Byla prací přes den unavena, usnula hned v těch prachových peřinách, jako by ji do vody hodil. Ráno, když se probudila, svým očím nevěřila. Byla zvyklá časně vstávat; celý zámek ještě spal. Tu vidí u postele šaty samý kment a hedvábí, po zemi drahé koberce, že se na ně bála stoupnout, celá ta jizba samé zlato, drahé malování, zrcadla, že se v nich celá zhlížet mohla. Vzpomněla si, co jí povídal ten dobrý duch, hned se vykoupala, ustrojila, než se její komorná probudila.
Komorná vstane, přijde do pokoje, nese snídani, co vidí: slečna stojí ustrojená, nekřičí, sama jí dává pozdravení. Žasem div tác nepustila na zem; běžela do kuchyně těm služebníkům vyprávět, jaký se stal div, že je slečna docela jako proměněná.
Ti služebníci jí to ani věřit nechtěli, ale když Maryčka vyšla do kostela, nikomu křivého slova nedala, jen dukáty rozdávala, pomyslili si, že ji snad pánbůh osvítil, aby se obrátila. Po kostele šla Maryčka k pánovi toho zámku přát dobrého jitra jako svému otci. Pán sotva tomu věřil, jaký se stal div, že jeho dcera neporoučí, nelaje, pěkně jej vítá, je jako dobrá hodina. Tak ji všichni od té chvíle měli rádi, div ji na rukou nenosili.
Zatím ta slečna Maryčka, od ducha k ševci přenesená, spala, o ničem nevěděla. Švec ráno vstane, prozpěvuje si hodinky, poslouchá, v komůrce se nic nehýbe. Pomyslil si:
Však je dnes její svátek, ať si poleží.
Vyvedl sám kozičku na pastvu, potom se vrátil, zavařil polévku, dal se do šití. Po chvíli se slečna Maryčka probudí, mne si oči, co vidí: chudé lůžko, vedle sprosté šaty, v okně kytky a za oknem slepice kdáčou. Rozkřikne se na komornou, co se to děje, proč jí ještě čokoládu k snídani nenese. Švec slyší Maryčku křičet, strčí hlavu do dveří, ale Maryčka se naň obořila, zlými slovy mu vylála, jen se po komorné, po hedvábných šatech sháněla. Švec zůstal jako neživý, ale pak se rozzlobil, a jak nikdy svou Maryčku nebil, tak teď popadl potěh, hrozně jí vybil za to nepoctivé mluvení. A potom jí přísně naporučil hned se sebrat, chalupu poklidit, sednout a střevíce lemovat.
Slečna Maryčka se dlouho bránila, křičela, žalovala bohu, ale všechno nadarmo. Švec nepovolil: jak se hnula, hned potěhem hrozil. Tak nakonec jí nezbylo než se pokořit, ševce jako svého tatínka poslouchat, všecku hrubou práci dělat. Už poznala, jak těžko se chudým lidem žije.
Ševcova Maryčka na zámku nezhrdla, jen bohu děkovala, na tatínka vzpomínala, jak mu bude po celý rok na chalupě samotnému. Ten pán, co ji měl za dceru, velice ji miloval, že je taková vlídná, krásně ji strojil, vozil ji po kraji na procházku.
Tak jednou jeli vesnicí, kde žil ten švec, její otec. Slečna Maryčka stála u potoka, máchala prádlo. Tu vidí, jede kočár, v kočáře její otec, s ním se veze jakási slečna. Vyskočila, běžela za kočárem, křičela:
„Zastavte, zastavte, vždyť je to můj kočár, to jsou moji koně!“
Švec vyběhl z chalupy, vidí dceru běžet za panským kočárem, slyší, jak laje; pomyslil si:
Už se to zas o ni pokouší! Hned ji chytil, zanesl do chalupy, ať křičela jak křičela, přivázal ji za nohu ke stolu. Tak slečna Maryčka pochopila, že je všechno marné, že už do smrti bude musit u toho ševce bydlet, chalupu poklízet, střevíce lemovat. Hořce plakala, že si dobrého bydla nevážila, na chudé lidi se utrhovala.
Ale když se rok s rokem sešel, přišel zas ten vandrovní do chalupy, dal pozdravení, prosil o nocleh, že je hladový. Slečna Maryčka pěkně jej uvítala, za stůl posadila, oukropu navařila — však už byla jako vyměněná.
Tak v noci ji ten duch zanesl zpátky do zámku; povídal:
„Dnes rok jsi byla pyšná, chudým lidem lála, mne ze zámku vyhnala. Za rok jsi poznala, jak je chudým lidem zle, obrátila se. Tak jen dál buď dobrá, nikomu křivého slova nedávej.“
S tím se ten dobrý duch ztratil, nechal ji tam u té ševcovy Maryčky ve světnici. Zrána se obě děvčata domluvila, jako sestry políbila, šla k tomu pánovi všechno mu vypovědět. Pán až radostí zaplakal, když to všechno uslyšel; poznal, jak se jeho dcera změnila. Pěkně ji uvítal, ševcovu Maryčku si nechal na zámku, aby jí byla sestrou, a poslal kočár pro toho ševce.
Švec se velice ulekl:
„To jistě ta nešťastná holka zas cosi provedla a já za to mám pykat!“
Sotva ho dovezli k pánovi, uviděl dvě Maryčky; myslil, že sní, hryzl se do prstu, aby se probudil. Ale pán mu všechno vyložil, děkoval mu, že jeho dceru tak napravil, a nechal ho na zámku, žil s pokojem až do smrti.