Zpěvy lidu srbského (Šafránek)/III.

Zpěvy lidu srbského (Šafránek) Jan Šafránek
II.	III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	Zpěvy lidu srbského III.
Autor:	Jan Šafránek
Zdroj:	Zlatá Praha II (1885), str. 58, 59
Licence:	PD old 70

III.

Však — obraťme se k písním samým! Aťsi o původě lyriky a epiky jakkolivěk soudíme, nepopíratelnou zůstane pravdou, že nejstarší písní u Srbův byl popěvek, modlitba, hymnus jakýsi na bohy, které ve zbožňované přírodě shledával a též bohoslužbou ctil.

Samo slovo píseň,^[1] všem větvím slovanským známé, tu svědčí ve prospěch náš, že jakousi skladbou, zpěvem, city nitra rozníceného tlumočícím Slovan v pradávných dobách projevoval svou úctu k božstvu vším mírem vládnoucímu, k němu se utíkal a v ně doufal. Píseň, původně pění samo, jest obecným významem lyriky a všem Slovanům společno. Patrno, že původ její sahá ještě v ranní dobu slovanského jedinstva. Za to písně výpravné nemají toho společného jména slujíce na východě slovanském »zkazanie« nebo »byliny«, na jihu pak »bugarštice« nebo »bugarkinje«. V lyrickém popěvku vyjadřoval člověk toliko dojem; pocit i cit, jenž v nitru jeho se rozhostil, byl tu ještě dítětem přírody mohutně ho svírající; a jako znamenáme postup u jednotlivce, jenž dojmy své v řadu spořádati dovede a příčiny jejich, události totiž sběhlé netoliko posuzuje, nýbrž i pamatuje, podobný postup znamenáme, kdy poesie lidu od lyriky naklonila se k živlu výpravnému, epickému.

Lyrické tedy písně rázu náboženského lze pokládati za nejstarší druh písní, kde mimo »bohy« síly přírodní a zjevové nebeští hlavní tvořili předměty zpěvu. Písní takových dotýká se pěvec Záboje, kde vítězové nejenom že obětovali »bohóm svým spósám«, nýbrž spěchali »jim hlásat milých slov«. A v Oldřichu a Jaromíru čteme, že po dobytí hradu Kruvojova: »prokni jda kol oběti, bohóm slávu hlásáše, i zacházeje zezvuče nemeškáše«. Otec staroslovanské rodiny jda podvečer obětovat bohům do háje posvátného velebil je zpěvem a obětí, jak zřejmo ze Záboje: »dáváše krmě bohóm, k něm hlásat chodíváše«. Modlitbou tedy byl zpěv, ten pak přecházeje v hymnus měl podobu chvalozpěvu.^[2]

Ale nezapomínejme, že neméně vážnou stránkou každého projevu náboženského byly a jsou obřady. V čem se obřady starých Slovanů shodovaly a čím lišily se od jiných jinde obvyklých, co bylo jich podstatou a základem, kdož chtěl by dnes již odpověděti? Netušené teprve otevírají se poklady čekajíce svých badatelův! Jako všude, kde starodávné zvyky naprosto dosud nevymřely, neznáme obyčejův národních, které by spolu svých popěvků neměly: podobně za dávných dob, ať po domácku ať veřejně jádrem všech slavností a obřadů byly popěvky a písně, které tradicí s pokolení na pokolení přecházely a obřad sám nejenom doplňovaly, nýbrž i namnoze vysvětlovaly. Tyto písně obřadové zaujímají tedy u vývoji poesie lidu slovanského místo druhé. Ale budiž nám dobře rozuměno! Nechceme tím říci, že by všecky písně obřadové, jak nám z různých sbírek jsou známy, stejnou měly cenu i váhu. Nikoli! Máme tu na mysli pouze druh básní těch, kteréž rozumí se samo sebou převelice byly časem pozměněny. Potřebí tu spolehlivého kriteria. Tak na př. že ve hře na »Dodolu«, u Srbův do dneška oblíbené, starý pohanský obřad se skrývá, jest jisto, rovněž tak jisto však, že vlastní, k němu náležitý popěvek nám zachován není.

Bývá totiž obyčejem u Srbův, že v létě při velikém suchu děvčata vesnická od stavení ku stavení chodívají a déšť zvláštním způsobem přivolávají. Jedna z nich vesměs travou a kvítím po celém těle obložena zove se Dodola. Před stavením seřadí se v kruh. Dodola hraje a druhé dívky prozpěvují:

»Modlíme se v nebi k Bohu,
Oj dodo! oj dodo le!
aby seslal tichou vlahu,
by porosil naše pole,
a pšeničku, ozimničku^[3]
a dvoulistou kukuřičku«

Mezi zpěvem přichází hospodyně a vezmouc plnou konev anebo vědro vody Dodolu polije, načež dívka ta ve hře pokračuje.

Podobně známe hru na »králice«;^[4] obřad zůstal, části jeho namnoze nechápeme nevědouce proč se dějí, poněvadž popěvek jemu vlastní zaměněn byl jiným. Připomeňme dále, že »kolo« u Srbův i Bulharů tolik oblíbené není bez významu pro čas, o kterém nejvíce tančen bývá. Poněvadž o slavnosti letního slunovratu jako »tanec kolední« se tančí, tuť zřejmo, že význam »Kolo« spojen s kolem slunečním, jemuž ta slavnosť posvěcena. Tanec zůstal, ale původ jeho není znám, jakož nevíme nic víc o mythické a náboženské jeho stránce.

Za těmi písněmi teprve klásti dlužno dva hlavní druhy zpěvů srbských rázu i podkladu historického. Jsou to mužské a ženské zpěvy, ve kterých děj a dojem z děje rovnoměrně jest rozdělen.

O formalné jich stránce řekneme pouze, že mužské po pravidle mají verš desítislabičný s přerývkou mezistopní^[5] (diairesis) po čtvrté slabice; písně ty pouze se recitují a to nikoli dle slovního přízvuku nýbrž dle arsí. V písních ženských převládá verš trochajský, osmislabičný, dimetr s diairesí po druhé stopě. Refrain písní bývá v rozměru daktylickém. Ani v jedněch ani ve druhých není rým pravidlem; assonance i rým jsou věcí náhodnou. Písně epické vynikají svou obsáhlostí nade všecky u druhých Slovanův. »Ženitba Černojevičova« má 1125 veršův a obyčejná píseň junácká kolísá mezi 250–400 verši. Děj pomalu ku předu postupuje a jako v Iliadě nebo Odyssei podobně i tu slyšíme rozkazy pánů, které poslové opakují doslovně, jinde zase vypravuje hrdina proroctví nebo rozkazy od víly týmiž slovy jak víla jemu vše ohlašovala, jinde opět básník sám s jakousi zálibou, že příkaz se splnil, vypovídá týmiž slovy. Otázky, obrazy z přírody, podobenství, přirovnání, palilogie jsou písním srbským vlastní svým rázem. Tak na př. o milostném poměru dvou vyvolených srdcí pěje píseň srbská těmito slovy:

»Vinula se vinná réva bělavá
pode městem pod bílým Budínem:
nebyla to vinná réva bělavá,
ale byl to sličný Ivo s Marií.«^[6]

Ne méně zajímavé jsou příznaky osob i věcí. Jako v Iliadě dočítáme se, že u Troje »oškornění« Achajští^{[red 1]} bojovali, že »mrakosběrce« Zeus ve hněvu svém Olympem otřásal, jako v rukopise Kralodvorském připomínají se: ručí koni, ponížený úval, blahodějné jutro, širý les, bubny hromné, trúby hlučné, právě tak v srbských písních jest: junák dobar, šavle břitká, moře siné, slunko žhavé, víno rudé, město bíle a podobně.

Podobně jako epos hellenské i epos srbské vypráví nám o věcech nemožných, k víře nepodobných, jakoby to byly věci známé a skutečné; zkrátka: hyperbola tu i tam domovem jako v starodávných zpěvech našich Kralodvorských. A pak hyperboly ty měly býti důvodem podvrženosti! V Záboji sice čteme: »i uderi Záboj mlatem — otskoči hbitý Luděk — v dřevo vrazi mlat — i skoti sě dřevo na voj — i trideset jich otide k otcem«; podobně dále jest: »i mlat i dušu vyrazi — a zanese jí pět siehóv u vojsku«: ale což to jest proti hyperbole srbské! Bez nějaké zastávky slěpoc srbský pěje o Milošovi, že dříve než zahynul, »Turků zhubil dvanáct tisíc«; dle jiné písně tolikéž lítých kyrysníku odvedl Vuk Brankovič na Kosovu od Lazara; dle jiné zase Dmitar^[7] junák ztrativ koně sedlo na vrubnatý buzdohan uvázal a mrštiv jím až do Bělehradu od Kosova dohodil!

S přírodou srostlému Srbu není divno, pěje-li, že starý Jug a devět Jugovičův odrazili první útok tureckeho vojska, které nad 70.000 hlav mělo; je mu pochopitelno, přilétá-li drak v ohnivém voze k corici Milici, mrtvého-li Ivona andělé křísí atd.

---

1. Srovn. prof. V. Jagič: Gravja za slovinsku narodnu poeziju 1. §. 1. Pojma pjesme. Najstarije slovinska pjesni bijahu hieratske i ritualne.
2. Srovn. dr. Herm. Jireček: Sebr. spisy II. 8. (Nár. bibl. 53. svaz.).
3. Čelakovský, Slovan. nár. pís. 1827. III. 188.
4. Týž, Slov. pís. II. 158. (1825).
5. Srovn. Naučný slovník IV. díl str. 352
6. Srovn. prof. M. Hattaly úvahu o antithesi ve slov. básn. Musejník 1860, str. 77.—81.
7. Srovn. Čelakovský, Slov. pís. II. 151. (vyd. 1825).

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. V použité předloze „Tchajští“.