Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena/Zlý kníže
| Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena | ||
| Sedmikráska | Zlý kníže | Pasák |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Zlý kníže |
| Autor: | Hans Christian Andersen |
| Původní titulek: | Den onde Fyrste |
| Zdroj: | Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena. Praha: I. L. Kober, 1872. s. 110–112. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Karel Bohuš Kober |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Panovalť jednou zlý, zpupný kníže, jenž přemýšlel pouze o tom, jakby si podmanil všechny země všehomíra a jakby jmenu svému vší platnosti získal; projížděl se kolem, vše niče a hubě, nic se mu nesmělo postaviti v cestu; oheň a meč všechno strávil, vojsko jeho plenilo domy, šlapalo osení, tak že práce rolníkova byla marna. Mnohá chudá matka skryla se v doutnajících ssutinách domku svého s malým svým dítkem; a jakmile ji ale vojáci s dítětem nalezli, zajásali ďábelsky; zlí duchové nebyli by zacházeli hůře, než to oni činili, knížeti to ale právě bylo po chuti, ponechalť jim úplnou vůli, aby dělali co chtěli. Každým dnem šířila se jeho moc; jeho jmeno bylo již všude známo a provoláváno: „Zlý kníže přichází!“ přivedl všechno do panického strachu. Mělť nesmírné štěstí, s vydrancovaných měst zavážel si poklady do země své, v které se brzo takové bohatství nashromáždilo, že nebylo nikde věčšího. Nyní si dal vystavěti nádherné zámky, kostely a sloupení, a každý spatřiv vše toto, zvolal: „Jak velký jest to kníže!“ nepomysle ovšem při tom, že tím zchudlo takové množství lidí a zemí a neslyše bědování a sténání těch, jejichžto jměním zlý kníže zbohatnul.
Zlý kníže přehlížeje zlato své a nádherná stavení, myslel jako poddaní jeho: „jak velký jsem! ale musím ještě více míti! mnohem více! Žádný mocnář nesmí mi býti roven, tím méně snad bohatším;“ a proto vedl válku se všemi sousedy a zvítězil nad nimi. — Přemožené krále dal zlatými řetězy k svému vozu připoutati, kdykoliv ulicemi jel; při jídle jej obsluhovali a jídlem jejich byly drobty, zbyvší po jídle na stole.
Nyní dal zlý kníže zhotoviti velkou sochu své osoby a tuto postaviti na všech zámcích svých a veřejných místech, ano on chtěl ji dáti i do kostela postaviti, aby se mu lid klaněl, kněží ale pravili: „Ty’s arci velký a mocný, Bůh jest ale mocnější, a my tak nemůžeme učiniti.“
„Dobrá,“ odpověděl zlý kníže, „tudíž přemohu také Boha!“ a v zpupnosti a bláznosti srdce svého dal vystavěti skvostnou loď, kterou se mohlo ve vzduchu jezditi; byla pestrá jako ocas pávův, a zdála se býti posázena tisícemi pávích očí, to ale byly otvory děl; a kníže sedě v lodi, potřeboval jen na jedno péro zatlačiti, tu hned vyletělo tisíce kulí, a stejně se opět děla nabila. Mnoho set orlů bylo k lodi zapřaženo, a tak letěla vždy výše a výše k slunci.
Země ležela hluboko pod ním, nejdříve se lesy a vrchy podobaly rozorané zemi, kterou zelení prokmitá, později se podobala rozložené mapě zeměpisné, a konečně zcela byla v mlha a oblaka zahalena. — Vždy výše letěla loď, tu odeslal Bůh jediného z nesčíslných svých andělů, a zlý kníže vystřelil tisícem děl proti němu, koule ale spadly jako krupobití z lesknoucích se křídel andělových, jen jediná, krvavá kapka kápnula s křídel sněhobílých na loď, v které zlý kníže seděl, tam ale se usadivši, stížila se na mnoho tisíc centů olova, strhnouc zároveň loď k zemi, silná křídla orlí zlomila se, vítr burácel kol hlavy knížete, oblaka utvořená kouřem a dýmem popleněných od něho měst, tvořila hrozné tvory, podobné veledlouhým rakům, ostrá klepeta k němu vztahujícím; dále povstávaly velké skály, k němu se vrhnoucí, draci oheň vydechující tak, že kníže strachem na polo v lodi zemřel, která konečně na silných větvích lesných se zastavila.
„Chci a musím nad Bohem zvítěziti!“ pravil, „já jsem tak přísahal, a po mé vůli musí se státi;“ a pak nechal po sedm let umělé lodě větrové stavěti, dal blesky z nejtužšího ocele kovati, chtěje pevnosť nebeskou roztřískati. Se všech svých zemí stahoval vojsko, mnoho mil dlouhé. Toto se posadilo na umělé lodě i s knížetem; tu poslal Bůh malý houf mušek, docela malých; tyto obletávajíce knížete, píchaly a štípaly ho do obličeje a rukou, on sekal mečem sem a tam, vždy ale sekal jenom do povětří. Tu velel, aby mu přinesli skvostné koberce, těmi se dal obalit, a proto nemohla ho žádná muška štípati, jedna ale posadivši se do vnitřné strany koberce, vlezla knížeti do ucha, píchajíc ho. To ho jako oheň pálilo, jed z mušky vlezl do jeho mozku, on se odtrhl, odmrštil koberce, strhl šat svůj, a běžel nahý před surovými divokými vojáky, kteří se mu nyní smáli, poněvadž chtěl nad Bohem zvítěziti a byl přemožen malou nepatrnou muškou.