Kytice (almanach pro mládež 1878)/Zima
| Kytice (almanach pro mládež 1878) | ||
| Amen, amen, amen… | Zima | Kormidelník |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Zima |
| Podtitulek: | (Obrázek přírodopisný) |
| Autor: | Josef Klika |
| Zdroj: | Kytice. Almanah pro mládež česko-slovanskou. Praha: Fr. A. Urbánek, 1878. s. 123–132. |
| Licence: |  PD old 70 |
Již příroda se zastřela Krásnohorská. |
Přešly dny přívětivého podzimu, a příroda uložila se k zimnímu spánku. Vše s ní odpočívá a sílí i připravuje se k následujícímu jaru.
Venku jest sychravo, a proto každý utíká se do teplé světnice. Za let mého dětství sedali jsme všichni kolem velikého, pamětihodného krbu s dědem a babičkou. Babička stěžovala si do kruté zimy, žalovala na onu mrzutou mrazivou paní, která prý jen k tomu je dobrá, aby následující jaro nám příjemnějším a milejším učinila. Ale o tom nemohla se s dědem shodnouti.
„A není to velkou zásluhou?“ říkával děd. „Bylo by nám jaro tak vítaným, kdyby po tuhé zimě nenásledovalo? Slavili by je tak často básníci? Ostatně my, chladní seveřané, a zejména my staří, věnujeme kráse, jíž příroda v zimě se zdobí, málo pozornosti, jako obyvatel Alp, který krásy svých hor téměř zcela si nevšímá. Některému z obyvatelů na rovníku měla by se však naše zima ve svém lesku ukázati! Ten by žasl nad našimi rovinami ledem a sněhem krytými, a v osněžených hájích spatřoval by divokrásné chodby, kde po smrti obývati bude. A což teprv pod ledovým severem, v krajinách okolo točen zemských, kde zima jest vlastně doma, kde obrovské lední balvany, hory a pohoří jen zlými medvědy obývané k nebi strmí a časem v severní záři jako ohromné démanty se skvějí; tam bychom i my našli mnoho krásného a obdivuhodného.“ Tak mluvíval děd a měl pravdu. — Zima zajisté má jako každé počasí roční krásy mnohé:
Slyš! — rány biče, zvonků souzvuk hravý
jak vesele zní do chmúrného rána!
Ta naše trojka Bůh ví, kde se staví,
jak o závod by divým větrem hnána;
hle, kolem stromy jak duhová brána!
Jak slunce kmitne rouškou mlhotkanou,
hned každá snět rubíny obsypána,
ty v svitu jeho v barvách duhy planou
a roztavené jím jak slzy s větví kanou.
J. Vrchlický.
A čím zima zejména se vyznačuje, co ji zvlášť lahodnou činí? Sníh. Sníh jest znamení, po kterém zimu nejsnadněji poznáváme.
Co pak vlastně jest sníh? Jak tvoří se sněhové peří? K tomu odpovídám: Sníh jest z téže látky jako dešťové kapky — z par vodních, které jako malinké bubliny vznášejí se ve vzduchu. Ve dne i v noci, za tepla i za studena vypařují se všecky vody pozemské. Čím větší teplo, tím rychlejší jest výpar. Dobře poznávají tu věc naše pradleny, rozvěšujíce mokré prádlo na teplém slunci nebo blíže kamen, kde rychleji vysýchá. Snadno můžeš sám, milý čtenáři, o výparu se přesvědčiti; vezmi sklenici vody a ostav ji na vzduchu; za den shledáš, že hladina vody klesla, za některý čas vypaří se do poslední kapky. — Jako všecky plyny, jest i vodní pára neviditelná. Nejlepším zvětšovacím sklem neuvidíš výparu vody. Dávej však pozor na páru, když z parního kotle proudí; tu ochlazuje, zhusťuje se na vzduchu a viditelnou se stává. Také páry z vroucí vody v nádobě proměňují se na chladném vzduchu v duté kuličky, podobné bublinám mýdelným, jimiž rády děti se baví. Že duté jsou, poznalo se z toho: na slunci nezáří jako diamantová kapka vodní, ale mají barvy dutých bublin mýdelných. Pokryjeme-li nádobu poklicí, tu na chladné poklici zhustí a srazí se páry až v kapky. Dýchajíce vydáváme ze sebe také vodní páry, které na chladném skle oken se srážejí a jako kapky dolů stékají; „okna se potí“ říkává se.
Čím teplejší jest vzduch, tím více par může pojmouti. Při 20 °C. může 1 krychlový metr vzduchu pojmouti 22½ gramu vodních par. Tím jest 1 kr. metr vzduchu nasycen; přijal-li par ještě více, jest přesycen. Toto přesycení nastane také při ochlazení vzduchu. Přebývající část vodních par mění se potom v bublinky, které shromažďují se v mracích (poblíž země) a oblacích (výše nad zemí).
Při ochlazení větším promění se bublinky v kapky, které zvětšují se pádem, přibírajíce z par níže se vznášejících. Mrakům jaksi se tím odlehčí a vypadají menší. Někdy jest obloha celá mraky zatažena, a tu zajisté jsou nad těmi mraky, jež vidíme, i jiné mraky. — Je-li ochlazení ještě větší, ztuhnou bublinky více: v pevné ledové jehličky, které sníh tvoří. Mraky sněhové jsou tmavší, zvláště v lednu, únoru i březnu patrné; po sněžení úplně mizí. Někdy zastřou celou oblohu husté mlhy a z nich padá sníh. Utvoření sněhu závisí však nejen na zimě, ale i na vlhkosti proudů vzdušných, nasycení a napnutí par a j. Za velmi malého napnutí a přesycení stačí jen několik stupňů zimy, bublinky a kapky vodní proměniti v ledové jehlice, které v podivuhodné pravidelné tvary se skládají. Sníh tedy jsou krystaly vody. Přineseš-li sníh v nádobě do teplé světnice, rozpustí se, taje ve vodu.
Sněhový lupének jeví se oku okrouhlým a poněkud vykrajovaným; pozoruješ-li jej v studené světnici dobrým zvětšovacím sklem, seznáš v něm krásnou hvězdu šestihrannou, pravidelnou; je ozdobena větvičkami, které opět se rozvětvují a v pravidelné tvary skládají. Často je hvězda jako opeřená; také nese šestihranné jádro opět malý šestihran s pérky v koutech; někdy mění se šestihran v pěknou rosetu o 12 koncích. I do šířky skládají se jehlice ledové okolo kulatého jádra v kouličky, také v šestistěnné hranoly a jehlany. Všem rozmanitým tvarům jest pak základem šestihran. Vždycky nám se nepoštěstí nalézti tvarů úplných, často bývají i zkomolené. Padajíce vlhnou a částečně se rozpouštějí na teplejším vzduchu anebo ztrácejí ramena a paprsky, dotýkajíce se vespolek. Za mírné povětrnosti kupí se krystaly v chomáčky, ve větší kločky, a na těch jen stěží poznáme původní šestihranné tvary; za to pozorujeme na těchto chomáčkách pěkné tvary listové a květové. — Voda vůbec ráda se krystaluje; poznáváme to nejen na sněhu, ale i na „zimních květech“ našich oken, kde ledové jehlice spojily se v bujné a fantastické květiny, listy, palmové vějíře, stromky a p.
Sněhové krystaly a kločky ukládají se nevázaně a velmi načechraně k sobě, tak že v mezerách uzavírají mnoho vzduchu, špatného to vodiče tepla. Proto jest sníh velmi důležitý prostředek zahřívající, i chrání zemi před nejkrutějšími mrazy. Básníci rádi mluví o teplé sněhové pokrývce, kterou paní zima zemi přikrývá:
Kam jste se, květinky, poděly,
co jste tak líbezně voněly?
Pod sněhem spinkají dětinky,
jsou na nich bělavé peřinky.
Štulc.
Povědění taková jsou nejen pěkná, ale i pravdivá. Sníh chrání zemi před zimou podobně jako dvojitá okna v našich světnicích; vzduch mezi oběma okny uzavřený nedopouští teplu ze světnice rychle unikati.
Že pod sněhem je tepleji, okáže nám zřetelně teploměr. Pod sněhem na samé půdě ukazuje sotva 1° zimy, na povrchu sněhu již 3° a ve volném vzduchu ve výši 11 m. i 12° zimy. V studené Sibiři, kde země na několik metrů promrzá, nevystoupí rtuť na půdě (pod sněhem) tak vysoko, přece však mezi teplotou pod sněhem a teplotou volného vzduchu (kde jest 40—45° zimy) bývá rozdíl 24°. Na vrcholu vysoké hory Montblanku našel přírodozpytec Martius již 20 cm. pod sněhem teplotu o 2½° větší. Všude jest tedy sníh poměrně teplým.
Rolník nemohl by jinak ozimu zasévati, neboť mráz by zničil všecky mladé rostlinky. Také výživné byliny alpské, jimiž v letě dobytek se živí, zahynuly by dlouhou zimou, kdyby nebyly kryty vysokou vrstvou horského sněhu. Beze sněhu nebylo by Eskymákům, Laponcům, Jakutcům, Tungusům a jiným národům dalekého severu možno obývati studené pásmo a přežiti tam dlouhou zimu. Sníh chrání jejich nízké chatrče před krutými mrazy, chrání i mechy a lišejníky, kterými živí se sobi. — Naše mechy a břečťany rozmnožují se v zimě, červené jahody, vždy zelené cesminy uzrávají mezi sněhem; jedlová semena dozrávají v lednu. Kýchavice čili čemeřice černá vyhání své velké květy s pěti lupeny často o vánocích, i pod sněhem; jakmile tento počíná táti, vykouknou z něho i liliové zvonky dřípatky. Náš podsněžník, bledule a šafrán jarní s jedovatým, páchnoucím lýkovcem ukazují se již v únoru, jakmile teplejší větřík zavane a sluneční paprsek zemi ohřeje. Červený sníh pokrývá pod studeným severem a na vysokých Alpách až do výše 2800 m. rozsáhlá pole, barvě je na purpurovo. Dříve domnívali se, že jest to drobná řasa, prvozrnko sněhové; nyní považují jej za nálevníka, který s úžasnou rychlostí se rozmnožuje.
Sníh prospívá však zemi i bezprostředně, zúrodňuje půdu amoniakem. Tento plyn (z vodíku a dusíku sloučený), rostlinám velmi prospěšný, bývá ze vzduchu mlhou, deštěm i sněhem na zemi přiváděn. Po teplých prškách prchal by amoniak zase do vzduchu, sníh však útěku tomu zabraňuje. Jestliže tuhý mráz škodlivý hmyz na polích zničil a hroudy roztrhal, a jestli po něm řádně sněžilo, tož může rolník právem očekávati rok úrodný.
I svěří rolník zemi roční práci,
a země laskavá mu stokrát vrací.
J. Goll.
Sníh vyrovnává také příkré cesty, naplňuje propasti a hlubiny — tím usnadňuje dopravu na saních. V horách často odkládají dovoz dříví a sena na zimu; v lesnatých a bahnitých krajích sibiřských a kamčadských lze cestovati jen v zimě na saních, když sněhu leží vysoko. V sídelním městě veliké říše ruské, v Petrohradu, těší se na sníh asi tak jako u nás těšíme se na máj; potom teprv nastane tam čilejší život. Beze sněhu nemůže si Rus upřímně zajásati! Pěkně líčí zimu nejznamenitější spisovatel ruský, myslivec Turgeněv:
„A v zimní den jaká to rozkoš choditi po vysokých závějích na zajíce, dýchati mrazivý, ostrý vzduch, bezděky mhouřiti oči před třpytem měkkého sněhu, hleděti na jasnou zeleň nebes nad červeným lesem!“ —
Beze sněhu není zima zimou! Sníh je zimě tolik jako sůl chlebu; jen sníh činí zimu krásnou, dodává jí života. „Když sv. Martin přijede na bílém koni“, jest první sváteční den zimní; každý vesele pohlíží, jak sníh ponenáhlu půdu, střechy, věže, stromy pokrývá bílým rubášem, jak cesta pro saně se chystá! A svátky vánoční, nejradostnější v roce, nebývají nám beze sněhu tak milými a příjemnými. Patrně má sníh veliké kouzlo! I poslyšte, co básník náš K. J. Erben o zimě povídá:
Tma jako v pytli, mráz v okna duje,
v světnici teplo u kamen;
v krbu se svítí, stará podřimuje,
děvčata předou měkký len.
„Toč se a vrč, můj kolovrátku!
Ejhle, adventu již na krátku,
a blízko, blizoučko štědrý den!“
Každá věc na světě má při svých vlastnostech dobrých i některé špatné. Jako někdy léta jsou na déšť tak bohata, že potoky a řeky nízké pobřeží zavodňuji, tak bývá mnohdy v zimě i sněhu velmi mnoho; cesty a silnice bývají jím tak zaváty, že v něm uvázne poštovní vůz, a „ohnivý kůň parní“ v jízdě musí ustati. Ještě hůře bývá v horách, kde sníh i osady zasypává, že vyčnívají toliko komíny a střechy domků. S příkrých strání řítí se mocné sněhové spousty čili laviny, které silné jedle jako slámu drtí, stavení odnášejí a mnohého občana v chladný pochovávají hrob.
Na rovinách střední Evropy jest sníh 1 m. zvýší skoro vzácností, však v horách bývá ho tři- až čtyřikráte výše. V naší vlasti mají Krkonoše zimy velmi přísné, větrné a dlouhé (od října až do května). Minulého podzimku počal tam padati sníh již 19. září; do 22. bylo celé pohoří jím pokryto. Když nastává zima, seženou zdejší horalé dobytek do teplejších údolí; z několika bud, jež za léta obývají, sejdou se potom vždy do jedné, kde přezimují. Často jsou boudy tak zaváty, že jen kouř komínem vystupující prozrazuje, která jest obydlena. Obyvatelé její musí na celou zimu opatřiti se potravou, nebo není za ten čas spojení se světem ostatním. Chtějí-li salašníci jedné boudy sejíti se s druhými, musí pod sněhem prokopávati si chodby. Zemře-li někdo z nich, nechají mrtvolu ve sněhu a teprv nastávajícího jara pochovají ji v zemi posvěcené. V tu dobu lze na vyšší temena, ku př. na Sněžku, odvážiti se toliko za největšího nebezpečí života. — Zima na Šumavě počíná již koncem října, jest ještě sněžnější a místy i tužší než v Krkonoších.
Při konci měsíce října 1876. byly všecky vrcholky Krkonošů pokryty sněhem. Dne 20. t. m. padal sníh silně v Rudohoří. Vůbec ochladilo se od toho dne znamenitě v celé střední i jižní Evropě. V severní Evropě padal sníh po celý den; v Moskvě a Petrohradě měli 8° zimy. Mnozí domnívali se, že chladného počasí toho příčinou byly veliké ledovce plovoucí od severní točny k jihu.
Za posledních dnů měsíce prosince r. 1876. řádily v severozápadní Evropě strašné chumelenice a bouře sněhové; na dánských drahách leželo sněhu na 4 m., jinde 4—5 m. zvýší. Bouře ty učinily na pobřeží anglickém škod za miliony zlatých. V měsíci březnu 1877. počala po oblevě zima znovu. V Praze bylo 11. března 8° zimy; v okolí zamrzly všecky rybníky. I v jižní Italii nastalo mrazivé počasí a padal sníh.
Nejhroznější zimy zakoušejí však obyvatelé Alp; sněhu napadne tu často až na 15 m. zvýší, lavinami a strašnými bouřemi sněhovými zahyne každým rokem mnoho lidí. Koho bouře sněhová v horách zastihne, ten zřídka zdráv domů přijde. Na hoře sv. Bernarda i Gottharda mají k vyhledání zavátých cestujících silné psy. Mimo bouře sněhové spůsobují tu i laviny mnohá neštěstí a ničí životy lidské i zvířecí.
Také sněhové bouře v ruských a sibiřských stepích jsou nebezpečné. Není tu sice lavin, zato jsou sněžné spousty stejně mocné, vzdálenosti míst větší, cesty ještě méně znatelné. V měsíci lednu 1875. zasypáno město Baku sněhem téměř úplně; všecky silnice a cesty zaváty, a 100 lidí nalezeno později zmrzlých; mimo to ještě mnozí se pohřešovali. V listopadu 1876. zahynula v Zákavkazsku za hrozné sněhové bouře skorem celá karavana ve sněhu; 20 lidí a 60 koní přišlo o život, toliko 13 osob se zachránilo.
Jakkoli sníh velikou často nouzi a mnohé nebezpečí jednotlivcům připravuje, zůstává přece dobrodincem lidstva a nenahraditelným v hospodářství přírodním.
V teplém a horkém pásmu udržuje se sníh na nejvyšších horách. Nežli roztaví slunce sníh starý, napadne již nový. Vysoká místa na zemi stále sněhem pokrytá tvoří říši věčného sněhu; hranice říše této nazývá se čarou sněhovou. Čím jest podnebí teplejší, tím čára sněhová jest výše. Na Špicberkách jest ve výšce 460 metrů, v jižní Americe 4850—5620 metrů. Jak přibývá tu sněhu, tak ubývá rostlinstva. Nad čarou sněhovou (i v horkém pásmu) nedaří se rostliny zrovna tak, jako pod studeným severem.
V Evropě padá nejvíce sněhu v Alpách; kdyby tu zůstal všechen ležeti, tvořil by tak říkaje hory. Avšak s příkrých strání a nejvyšších hřebenů smetou jej větry; níže roztaví jej suchý a teplý vítr föhn. Výše, kde föhn nevane, promění se sníh ve tvrdá okrouhlá zrnka, jimž horalé říkají firn. Zrna firnu zvětšují a slepují se opět zmrzlou vodou, až utvoří horský led čili ledovec. Když dole počne ledovec táti, smýkají se hořejší ledovce dolů, berouce s sebou kamení a balvany. Ledovcový proud valí se pomalu do údolí, kde led taje a četné prameny i potoky utvoří. Pod kameny a balvany led táti nemůže, a tyto ostanou na ledových násadách čili stolech. Ledovci odpraví se největší část alpského sněhu.
Hle, jaké podivuhodné tvary bere na sebe táž neviditelná pára vodní! Vyjde z moře, procestuje vzduchem mnoho tisíc mil a dostává se na zemi jako rosa, déšť, sníh, firn i ledovec. Teplem vyloupne se z ledovce kapka vodní a s řekou dostane se zase snad do toho moře, ze kterého byla přišla. Jak pamětihodný to oběh, jaké zajímavé kolování!
I jest nám zajisté velmi obdivovati se moci Stvořitelově, která tak moudře a krásně přírodu uspořádala.
Jestiť jedna velká hlava
v oboru nebeských těl,
my vidíme její divy,
jí však nikdo neviděl.
Josef Klika.