Patery knihy plodů básnických/Ze »Smrti Jánošíkovy« zpěv I
| Patery knihy plodů básnických | ||
| Etiam moriens | Ze »Smrti Jánošíkovy« zpěv I | Jan Hannibalec |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Ze »Smrti Jánošíkovy« zpěv I |
| Autor: | Ján Botto |
| Zdroj: | Patery knihy plodů básnických Online na Internet Archive |
| Vydáno: | Patery knihy plodů básnických. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 172 – 174. |
| Licence: |  PD old 70 |
| Úryvek je uveden ve Wikizdrojích kvůli rozsáhlým poznámkám v češtině (autor: František Bílý) a drobným rozdílům v pravopise. Celá báseň v originále je ve slovenských Wikizdrojích. | |
Horí ohník, horí na Kráľovej holi.
Ktože ho nakládol? - Dvanásti sokoli.
Dvanásti sokoli, sokolovia bieli,
jakých ľudské oči viacej nevideli!
Dvanásti sokoli, sokolovia Tatier,
akoby ich bola mala jedna mater;
jedna mater mala, v mlieku kúpavala,
zlatým povojníčkom bola povíjala.
To sa chlapci, to sa, jak oltárne sviece,
keď idú po háji, celý sa trbliece.[1]
Košieľky zelené, striebrom obrúbené,
klobúčky obité, orlom podperené;
valaška[2], karabín a pištoliek dvoje:
To sa chlapci, to sa, potešenie moje! –
Keď vatru[3] rozložia na hronskom pohorí:
v dvanástich stoliciach biely deň zazorí.
A keď si od zeme[4] chlapci zadupkajú:
dvanástim stoliciam žilky zaihrajú.
Hoj, a keď nad hlavou palošík[5] im blysne,
to až hen v Budíne srdce pánom stisne!
Hory, šíre hory - to jich rodné dvory,
hole[6], sivé hole - to jich volné pole -
a na tom Kriváni zámok murovaný:
Ktože tým pod slnkom voľne žiť zabráni?!…
A ten ich kapitán, to je len veľký pán!
Perečko belavé, červený dolomán;
keď ide po hore, ako rannie zore,
keď ide po lese, celý svet sa träsie!
Od Tatier k Dunaju ľudia si šepkajú:
Ber, pane, tie dane, však príde rátanie[7].
Ber; vlčko, však ty to zaplatíš raz kožou!
Nezvieš skiaď, iba[8] keď zblisne dvanásť nožov:
„Stoj! tisíc hrmených!“ - vyskočia desiati, -
„stoj! - daj Bohu dušu a chlapcom dukáty!“
Nad hlavou paloše, na prsiach pištole:
„Sem, pane, tie zdrané slovenské mozole!“
Od Tatier k Dunaju siroty spievajú:
Dajže, Bože, šťastia hôrnemu šuhaju!
Šťastia, Bože, šťastia zrána i zvečera,
a to takou mierou, ako nám on merá.
Merá nám on, merá dukáty z klobúka,
červenú angliu[9] od buka do buka!
Nad horou na skale perečko sa belie:
Kloňte sa chalupy, traste sa kaštiele!
Bo, kohos' Jánošík na paloš načiara,
tomu nespomôžu ani tria cisára;
a komu odpíše lístoček trirohý,
toho nezachráňa múry do oblohy.
Raz junák zapískne - z dvanásť pušiek blískne;
druhý raz zapískne - tisíc chlapcov zvýskne;
tretí raz zapískne - šabličky zazvonia
z hora od Považia, z hora od Pohronia -
a jedným sa hlasom ozvú štyri strany:
„My sme u nás doma - my sme tuná páni!“
Horí ohník, horí - nie jak voľakedy[10] -
a okolo ohňa desať chlapcov sedí.
Sedia oni, sedia, do ohníčka hlädia
do ohníčka hlädia, slovka nepovedia.
Len keď bor zašumie, keď vetor zaveje,
skočia - zavzdychajú: „Jaj, naše nádeje!
Janíčko, Janíčko, ty naše slniečko!
Čakáme na teba sťa[11] na ten deň z neba.
Svitaj, Bože, svitaj, že by bolo ráno,
aby nás ohrialo slnko malováno!
Už vatra dohára jak obetná žiara,
a chlapci sťa sochy okolo oltára,
sedia oni, sedia do ohníčka hlädia -
do ohníčka hľädia, slovka nepovedia.
Už plamenček malý, - už len blysk slabušký,
na nich sťa na hroboch svätojanske mušky;
už i ten plamenček pomaly zhasína -
už temno, už ticho jak v stred cintorína[12].
A kdesi čo zvolá ako nadzemská moc:
,Jánošík lapený! - Šuhajci, dobrá noc!“
Zahučali hory, zahučali doly -
zanôtili chlapci: „Boli časy, boli!
Boli časy, boli, ale sa minuli -
po maličkej chvíli minieme sa i my!
Keď sa my minieme, minie sa krajina,
akoby odlomil vŕštek z rozmarína;
keď sa my minieme, minie sa celý svet,
akoby odpadol z červenej ruže kvet.“
(V Budínském almanahu Lipě, 1862.)
(Jiří Jánošík byl náčelníkem horské tlupy loupežnické, t. z. hôrnych chlapcov, která v čas nejtužší poroby slovenského lidu v 17. stol. stala se jeho ochráncem a dobrodincem. Jánošík t. bohatým bral a chudým dával, a tak se stal v ústech lidu junákem svobody. Slíbil prý i císaři postaviti pluk vojska, dá-li mu svobodu. Císař prý mu ji udělil, ale přišla pozdě. Jánošík byl dne 16. břez. r. 1713 odpraven.)