Poesie sociální/Z hymny Lazarovy

(přesměrováno z Z hymny Lazarovy)
Údaje o textu
Titulek: Z hymny Lazarovy
Autor: Jaroslav Vrchlický
Zdroj: Poesie sociální
Online na Internet Archive
Vydáno: In: Poesie sociální. Praha, 1902. Tiskové družstvo českoslovanské strany sociálně demokratické (časopis »Zář«). s. 83–86.
Licence: PD old 70
Ke zveřejnění vybral Antonín Macek

V tmu uvržen, ač zrozen v světle žíti,
v prach povalen, ač určen k zlatohlavu,
syn potupy, ač očekávám slávu,
v let hotov, padám přes otázku bytí.

Vždy týž a jeden v sterém žiju tvaru,
mne křídlo dějin nedotklo se v letu,
vždy týž jsem v lidstva úpadku i květu,
v Sibiřském ledu i v Lybickém žáru.

Já nosil cihly k stavbám faraonů,
já nosil kámen ku bastilly věžím;
dnes u boháče zlacených vrat ležím,
před chrámem zítra v lidstva šumném shonu.

Já na Gangu jsem seděl pod lotosy,
já dumal v zprahlém písku Thebaidy,
mnou věků všech a lidí chvěly bídy,
vždy slzí zrak můj a můj ret vždy prosí.

U paty kříže zvedám dlaně v pláči,
skráň ukláním před popraviště schody,
dnes v žízni úpím o krůpěji vody,
ač sotva ocean mým žárům stačí.

Jak fantom králů sny se často míhám,
krok, v dějinách jejž činím, sluje věkem;
mně Krista úsměv jediným byl lékem,
stín padá na svět, když pěst k nebi zdvíhám.

Dnes nasycený soustem chleba malým,
jsem věčně, věčně nenasycen láskou,
a Job i Lazar pouhou byli maskou,
v ní pláčem zrytou skráň svou posud halím.

Jsem žebrák bídný, jemuž všeho třeba,
dnes holi k chůzi, zítra k boji meče,
jsem člověk, který věčností se vleče,
hned o myšlénku lká — hned o kus chleba.

Jen ob čas zvedám zbodané své ruce
a křičím k nebi: »Člověk jsem a hynu!«
Jen málokdo mne zří, neb kráčím v stínu
a za mnou lačný chrt jde — revoluce.

-

Jen jednou kdos mi řekl: Doufej, bratře!
jen jednou padl v tvář mi paprsk světla,
a obličej, jejž zloba věků zhnětla,
se vyjasnil do slunce lásky patře;

Když v pokrytců a zákonníků davu
šel Ježíš, přede mnou tu stanul náhle
a pohleď na mne; v dno mé duše zprahlé
v tom sjela rosa nebes, já vznes' hlavu

A v světle viděl ne tesaře syna,
leč Soucit sám, jenž s nebe zbloudil na zem,
chtěl chytit jsem jej — leč on zmizel rázem
a lidstvo naň vždy více zapomíná.

-

O Smíření! Noema holubice,
kdy sletneš k zemi, proč tvé křídlo váhá?
Či děsí tebe bedná hruď má nahá?
mé kalné oči a mé bledé líce?

Nad mrtvol spousty sletla's ve pravěku,
kde nyní dlíš? — Snad dřímáš v klínu Boha?
Kde otálíš? Já čekám léta mnohá
a nikdo víc nemluví ke člověku.

Jsou prázdné oltáře tak jako hroby.
Proč, holubice, Bůh ti svázal křídla?
Tím, našich srdcí, našich duší zřídla
jsou kalna pro tě, je v nich rmutu zloby

A sliny výsměchu a žluče záští,
a žárliv Bůh na bílé tvoje peří
tě pro ty, kteří modli se a věří,
ukrývá pečlivč v svém hvězdném plášti.

Co pomůže můj pláč? — Na rajském stromu
ty sedíš, zde jsi prorokův sen pouze,
zde sup je hltavost a havran nouze,
ty soudí svět v děl rachotu a hromů.

-

Ta báseň kosmu, s tajným srdce tlukem
jíž naslouchám a před níž chvím se v děsu,
ta epopej, v niž všecko ústí v plesu,
ta nesmí skončit drsným nesouzvukem.

Před dílem Boha, na něž slunce vlídný
svit rozlévá se, strhanými mračny,
v hod tvorstva nesmím křičet: »Já jsem lačný!«
ve choral radosti: »Jen já jsem bídný!«

Já musím vstáti z potupy a prachu
jak obr skalný, jenž má patu v moři,
po těle jemuž hvězdy šperkem hoří
a jehož skráň prasvětlo koupá v nachu.

A čas ten přijde, rosa padne k zemi,
má duše vzplane veliká a čistá
se silou Herakla a láskou Krista
a oděn budu celý liliemi!

Co bylo žlučí, medem svlaží rety,
mé pohanění bude aureolou,
jež nad mých útrap dlouhou pláň a holou
se rozletí, až vytrysknou z nich květy!

Já roven synům světla, dědic jejich,
vstříc půjdu nebi, svaté odpuštění
jak hlasatel můj padne v duchů pění
a nepočetných světů po peřejích

Před sebou věčnost naplním cíl světa,
neb nemožno, by v tmu a zmatek děsný
se sřítil vesmír, duchů žalář těsný.
Ráj musí být mučírna tato kletá!

V prach zdeptám fatum, stařenu tu slepou,
až světla jas jí šlehne v důlky oční,
bych vesmíru řek': »Nyní teprv počni
jsa očistěn svou bájí velkolepou!

Teď teprv nastane ti doba pravá,
jas, vzkvět, ruch, síla, dobra s krásou sňatek,
jichž prostředkem nad sporných živlů zmatek
plát bude věčná bratrství všech sláva!«

(Sfinx.)