Z útulné domácnosti venkovské
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Z útulné domácnosti venkovské |
Podtitulek: | (Před porotou) |
Autor: | Ignát Herrmann (jako —on) |
Zdroj: | Národní listy, roč. 27, č. 18. s. 3 Národní knihovna České republiky |
Vydáno: | 19. 01. 1887 |
Licence: | PD old 70 |
Josef Dvořák, 36letý zedník a hudebník v Korycanech u Mělníka, neupravil ani sobě ani ženě své domácí ráj, když se před lety oženil. Povídalo se o něm, že nežil se ženou svojí v míru, že s ní nevlídně nakládal, ano že ji bil. Manželka jeho netěšila se dlouho z něžného tohoto spojení a zemřela. Dvořák nechodil příliš dlouho ve smutku a oženil se brzy, když si byl vyhlédl za nevěstu vdovu, kteráž byla o tři leta starší než on a kteráž přinesla mu věnem dvě děti. Než ani nyní neusmálo se na Dvořáka pravé štěstí manželské a zdá se, že osud pamatoval naň při druhém ženění a že mu dal družku, která byla manžela svého důstojná.
Cecilie Dvořáková totiž, nynější jeho choť, není vzorem trpělivé manželky a oplácí Dvořákovi každou ránu. V domácnosti jejich panují stálé různice a rvačky a leckterý hrnec vzal za své od té doby, kdy ona zavítala pod „útulnou“ střechu Dvořákovu a kdy odrážela a splácela rány manželovy vším, co jí do ruky přišlo.
Dne 10. září minulého roku pohádal se zase Dvořák se ženou; máť ona totiž jedno ze svých dětí, dcerku, v Břežanech a tu chtěla zmíněného dne navštíviti, Dvořák však ukládal jí nějakou domácí práci a když poslušná žena odpověděla, že nebude dělat, ale že půjde do Břežan, byl oheň na střeše. Slovo dalo slovo, od slova došlo k činu a za krátko lítaly z Dvořáka plátěné hadry — něžná manželka roztrhala na něm košili.
Hádku synovu se snachou pozorovali stařičtí rodičové Dvořákovi, kteří mají u mladých Dvořáků výměnek a bydlí naproti v komoře a otec Josef Dvořák, stařec asi sedmdesátiletý a od šesti let na pravé oko slepý, spěchal do světnice, aby rváče roztrhl. Milostná snacha však popadla těžký hrnec a byla by stařečka nečistě zvedla, kdyby zase stará tchyně nebyla přiskočila a nevěstě hrnec nevyrvala.
Cecilie Dvořáková vrhla se tedy jen holýma rukama na starého muže, jednou rukou rozedrala mu košili a druhou — jak výměnkář udává — udeřila ho do levého oka. Starci zakalilo se oko a něco horkého počalo mu z něho se roniti. Stařeček myslil, že mu slzelo — zatím byla to krev. Protřel si oko, aby lépe viděl — ale vůkol něho rozkládala se již tma, oko neprozřelo a nikdy více nepopatří již na svit sluneční, na zelený luh a kvetoucí stromy — ranou surové snachy je starý Dvořák oslepen na vždy.
Stařec seznává, že neucítil vlastně velikou ránu, ale domnívá se — a soudní lékařové potvrdili to také — že Cecilie Dvořáková drápla tchána nejspíš nehtem do oka a že je protrhla.
Pro tento čin vznesena na Cecilii Dvořákovou žaloba pro zločin těžkého poškození na těle a včera postavena před porotní soud.
Obžalovaná popřela, že starého Dvořáka zúmyslně poranila a tvrdí, že na ni přišel tchán s holí, aby syna zastal, že mu ji chtěla vyrvat a při tom nejspíše že zavadila hůl koncem o oko výměnkářovo a je poranila.
Naproti tomu tvrdil výměnkář se vší určitostí, že mu snacha poranila oko rukou a že teprve po tomto poranění tápal ke dveřím, kde stávala vždy hůl, že ji tu vzal a šel znova na snachu — ač už viděl jen její stín — a že jí chtěl také oko vyrazit.
„Neboť — pravil včera před soudem — zpomněl jsem na Písmo, kde stojí: Oko za oko — zub za zub! Chtěl jsem jí tedy také vypíchnout oko…“
Ale nevypíchl a snad ani neměl skutečně úmysl, aby to udělal — vždyť na snachu už neviděl.
Tak vylíčil běh věcí poškozený, podobně svědčila i stará žena jeho a jen syn Dvořák — kterýž svědectví se nevzdal — nevěděl, jak vše se událo a byla-li otci rána do oka zasazena než přišel a holí aneb teprve pak, když se hole chopil.
Porotcům dány byly dvě otázky. Hlavní týkala se úmyslného těžkého poškození na těle dle § 156., vedlejší otázka pak vztahovala se ku přečinu proti bezpečnosti života dle § 335.
Porotci k oběma otázkám odpověděli jednohlasně ne i propuštěna jest Cecilie Dvořáková z obžaloby a na svobodu. Odcházela s mužem ze soudní síně a za ní nejistým krokem kráčel vetchý, politováníhodný stařeček, jejž vedla žena jeho, rovněž vratká jako pára nad hrncem. Dokud viděl aspoň na to levé oko, živil se žebrotou po obci — nyní i o to jest připraven…