Wótka lasów, wótka jagodowa
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Wótka lasów, wótka jagodowa[1] |
| Podtitulek: | Črta z Haliče |
| Autor: | Jaroslav Hašek |
| Zdroj: | Národní listy roč. 42, č. 185. str. 1 Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 07. 07. 1902 |
| Licence: |  PD old 70 |
Žádný farář nepojistil si tak vděčné paměti svých osadníků, jako „ojciec plebań“[2] v Dąbrowicích.
Po celém tarnowském kraji budou si ještě dlouho vzpomínati na tohoto dobrého stařečka, a potomci nynějších osadníků budou svým dětem vypravovati, co od svých rodičů o tomto dobrém muži slyšeli.
A nebyla to snad ohnivá kázání, vlévající spokojenost do duše dobráckých sedláků, nebyla to snad jeho zbožnost, která mu získala nesmrtelnou slávu v Dąbrovicích, v okolí, ba až i v Tarnowě. Byla to jeho zelená wótka, o které sám někdy v nadšení tvrdil, že je to krev z jeho těla, extrakt jeho myšlének, dítě jeho rozumu.
A ne méně poeticky zněl název jeho výrobku: „wótka lasów, wótka jagodowa“. On tvrdil, že dal mu tento název, když kdysi před léty vyrobiv po dlouhém bádání první sklenku, ucítil z čerstvého zeleného výrobku vůni všech nesmírných lesů kolem Dąbrowic, vůni jara a léta, totiž vůni květů jahodových a chuť uzrálých jahod zároveň.
Nikdo nevěděl, jak tento znamenitý nápoj pan farář vyrábí. Jedině se vědělo, že hlavní součástkou jeho jsou velké červené jahody, které vlastnoručně sbíral po lesích.
Ve svých modlitbách přidával vždy nějaký otčenášek, aby se urodilo hodně červených jahod, které pak sbíral s ohromným košíkem na určitých, jedině jemu známých místech.
Po celý srpen pozdě do noci blikalo se světlo v oknech nízké, začernalé fary, otevřenými okny drala se ven libá vůně, a vylezla-li vesnická mládež na stromy ve farské zahradě, tu zřela, jak dlouhé, bílé vlasy „ojcie“ poletují nad zvláštními hadovitými přístroji, viděla, jak třesoucí se rukou vzal pan farář kalíšek svého čerstvého výrobku, pokřižoval se zbožně, pomalu vypil, zamlaskal a louskl prsty, až starý kocour spokojeně předoucí na objemných kamnech vyskočil, jakoby mu byl nad hlavou zapálil vích slámy a vyrazil, vrče, ven z jizby.
V tomto okamžiku připadal jim pan farář jako bytost nadpozemská, zvláštní a s posvátnou bázní slézala mládež s farských hrušní a jabloní, neopomenuvši naplniti si opasky ovocem těch kterých stromů.
To bylo v srpnu. Listopad uplynul v naplňování velkého počtu láhví a nalepování etiket, jež byl dąbrowický pan rektor přes zimu nakreslil a namaloval.
Etikety znázorňovaly trochu fantasticky, jak sv. Stanislav žehná malému andělíčku, který nese objemnou láhev, na které zlatem psán, stkví se nápis: „Wótka lasów, wótka jagodowa“.
Když objevil se první sníh, a bylo slyšet v noci nedaleko vesnice vytí vlků, tu v jednu neděli oznámil pan farář měkkým a dojemným hlasem, že zve všechny věřící na odpolední křesťanské cvičení na faru.
Tu neděli byla prostranná jizba farní plna a osadníci se tlačili jeden na druhého.
„Ojciec“ seděl na staré, vybledlé lenošce, pamatující, bůh ví, kolik farářů, a laskavě hovořil, neustále se usmívaje, že přišla zima a že jest advent, aby nezapomněli pro zimu chodit do kostela a podporovali nuzné; k tomu připojil ještě několik slov o blízké době vánoční, a pak vytratil se ven.
Za chvíli se vrátil s košíkem láhví a nyní rozdával osadníkům svou zelenou vodku z lesů, svou jahodovici.
V tomto okamžiku mnohým vytryskly z očí slzy, když se podívali na jeho bílou hlavu, na milou tvář a jak se mu brada radostí třásla, když rozdával jim svůj výrobek. Vytryskly mnohým slzy při myšlénce, jak bude, až starý farář bude dřímat věčný sen pod břízami a modříny na dąbrowickém hřbitově?
Pak přišla zima do Dąbrowic, které se vždy pan farář bál a která byla příčinou, že po celé jaro a léto se modlil, aby mu Pán Bůh odpustil hříchy, které v předcházející zimě spáchal a jež v budoucí spáše.
Někdy se mu zdálo, že modlit se do zásoby, jest přece trochu nemístné, ale uklidnil se myšlénkou, že Pán Bůh ví, proč jsou tvorové lidští křehcí.
A jaké to byly zimní hříchy? Jeho zimním hříchem byla láska k jeho zelené vodce.
Večer v zimě stýskalo se mu po těch zelených lesích, ve kterých se tak rád procházel, a tu, aby jaksi se vžil do doby vonného léta, sedával v teple ohromných kamen před velkou láhví svého výrobku.
Vedle láhve stojící sklenka se občas plnila krásně zeleným nápojem a opět prázdnila.
Když první kapky nápoje dotkly se úst pana faráře, tu před jeho zrakem objevila se svěží zeleň dubů, smrků, bříz a vynořila se před jeho zrakem místa červenající se zralými plody velkých jahod.
Breviář, který si byl přichystal, zůstal neotevřen a místo večerní modlitby nesly se tichou jizbou podivné zvuky, jak labužnicky srkal zelený perlící se mok.
Starý pan farář seděl, pil a dumal o zeleni lesů, o jaře, o létě, a nevyrušilo ho ani, když dole nedaleko fary vyli vlci a třeskly občas pušky, zahánějící hladové šelmy.
Ba nevyrušila ho ani o dva roky mladší sestra jeho hospodyně, když přišla a počala naříkat nad hříchem svého bratra a svolávat všecky svaté a světice boží, jichž jména jí přišla na mysl.
Pan farář neříkal nic, jenom kýval bílou hlavou a dále přemýšlel o vůni zelených lesů.
Když pak se odebíral na lože, točívala se mu trochu hlava a on zpíval si dlouhou píseň o lesních ženách a zelené vodce, až si jeho stařičká sestra zacpávala obě uši.
Druhého dne ráno pozdě vstával a zaříkal se, že jakživ se už na ten pekelný nápoj ani nepodívá. Ale co platno! Přišel večer a leskl se venku ve měsíční záři sníh, i poznovu se ho zmocnil stesk po létě a on poznovu prázdnil sklenku za sklenkou.
Jeho sestra se modlívala den za dnem po kolik let, aby Pán Bůh chránil jejího bratra před pekelnými přízraky, ale každou zimu opakovaly se tyto večery, při nichž breviář zůstával netknut a láhve se prázdnily.
Nadarmo byly všechny pouti do Kalwarie,[3] ba až do Częstochowy, nadarmo věnovala tam peníze na obětování svatých mší za svého neštastného bratra.
Když časem o tom přemýšlela, hořce zaplakala.
Její zbožnou myslí střídaly se představy pekelných muk s obrazem pana faráře.
Jednou v zimě pokoušel se ďábel, jak říkala, s větším úspěchem o pana faráře.
Kdysi před spaním zpíval o lesních vílách tak hlučně, že Jurzik Owczina, obecní strážník, vracející se pozdě večer z krčmy, zastavil se před farou a za chvíli již ozývalo se tichou nocí duetto.
Jeden hlas dosti silný, ale ztlumený tlustými okenními skly náležel panu faráři a druhý, chraplavější, obecnímu strážníku, který napodobil snad vytí vlků, neboť několik sedláků s puškami a kyji shromáždilo se za nedlouho před farní budovou, kde byli ovšem překvapeni a v překvapení naslouchali zpěvu „ojce plebaňa“ o lesních ženách a zelené vodce s takovou zbožností, jako kdyby se v kostele předzpěvovaly litanie k Panně Marii.
Když druhého dne k polednímu pan farář vstal z lože, dověděl se od své uplakané sestry o velkém pohoršení, jež způsobil, když večer se opět o něho ďábel pokoušel.
I zařikal se, ale večer opakoval se noční zjev a půl vesnice naslouchalo zbožně a uctivě s otevřenými ústy pod okny ložnice, jak tam nahoře jejich starý duchovní pastýř pěje divné dumky o zelené vodce a lesních ženách.
Od toho dne opakovaly se pěvecké zábavy a sedláci chodili vždy večer poslouchat pana faráře.
Pro jeho sestru nastaly smutné časy. Všude viděla pekelné ohně i dodala si jednou odvahy a napsala třesoucí se rukou list konsistornímu vikáři v Tarnowě, ve kterém ho prosila, aby ve prospěch spásy pana faráře v Dąbrovicích učinil u nich generální visitu a jejímu bratrovi otcovskými slovy domluvil a vyprostil ho tak z osidel a spárů ďábelských.
Podepsala list, skropila slzami a odeslala do Tarnowa, svému bratru se však ani slovem nezmínila.
Uplynulo několik dní.
Za krásného dne zimního zazvonily před farou sáně, zadupali o zmrzlou půdu čtyři bujní koníci, a jiskry lítaly kolem a ze saní vystoupil ctihodný tarnowský pan konsistorní vikář, hláše udivenému panu faráři, že přijel na generální visitu.
Bleskem projela panu faráři hlavou myšlénka, jestli se tak dověděli v Tarnowě o jeho pěveckých produkcích i neodvážil se pohlédnouti na šedivého, ale o mnoho let mladšího vikáře, který naproti tomu velmi uctivě mluvil s mnohem starším, bělovlasým farářem.
Důstojný pan vikář projevoval velkou spokojenost s kostelem a po večeři usadil se naproti panu faráři, hledaje příležitost, by nějakým způsobem vyplnil přání sestry páně farářovy, která ve vedlejší jizbě trvala na modlitbách.
„Zdejší krajina je asi v létě velmi krásná,“ počal po dlouhém mlčení.
„Zajisté, velmi krásná,“ zarmouceně pronesl pan farář, pokukuje do kouta, kde se nacházela veliká láhev se zbožnou etiketou.
A lesů jest zde, to máte v létě radost,“ pokračoval pan vikář, „ale v zimě smutno. Tu se to nejlépe sedí u teplých kamen a modlí z breviáře. Též pěkně se čte rozjímání sv. Augustýna a církevních otců. Pak je marné ďáblovo pokoušení. Pane bratře, přivezl jsem sebou několik knih o věčném životě, krásné rozjímání sv. Augustýna. Nejlépe jest čísti večer dvě, tři hodiny. Hned je přinesu.“
S těmito slovy vzdálil se do vedlejšího pokoje.
Pan farář po jeho odchodu vzchopil se, přiskočil k láhvi a napil se svého kouzelného nápoje.
Když se ctihodný vikář navrátil s haldou knih v náručí, seděl již zase pan farář klidně na svém místě a díval se zbožně do stropu.
„Zde jest ta četba, která povznáší čtenáře do jiné říše a zapuzuje všechny zlé myšlénky, pravil pan vikář, klada před pana faráře knihy, a po chvíli dodal: „Ale máte tu nějakou vůni, tak nějak jako les to voní.“
„To je moje „wótka lasów, wótka jagodowa“, vyrazil ze sebe radostně pan farář a nečekaje na odpověd, naplnil dvě sklenky zeleným nápojem a přiťukl si se zaraženým panem vikářem.
Vyprázdnili sklenky.
„Není-liž pravda, skvostná chuť,“ tázal se zářící pan farář, vida, jak pan vikář si pomlaskuje.
„Ještě jednu, že ano?“ A poznovu se vyprázdnily sklenky.
„Skvostné, zdá se, že člověk se toulá v létě lesy a dýchá do sebe vůni léta, roztouženě vzdychl visitátor.
Panu faráři jen se leskly oči, když vypravoval o svém výrobku, o dítěti svého rozumu a extraktu svých myšlének.
Při tom oba stále ochutnávali zelený nápoj a důstojný vikář před každou čerstvou sklenkou si šeptal: „Multum nocet, multum nocet“,[4] zapomenuv úplně na účel své návštěvy, na ďábla, na sv. Augustýna a na sv. otce.
Když pak podle zvyku večer se shromáždili sedláci před farní budovou, uslyšeli ke svému ustrnutí, jak z farské ložnice vycházejí zvuky písně o lesních ženách a o zelené vodce, zpívané ne jedním hlasem, nýbrž dvěma hlasy; ale ten druhý, neznámý hlas byl mnohem silnější…
Diskrétně mlčím. Dodávám toliko, že to byla první, ale nikoli poslední generální visita, a že když ctihodný tarnowský pan vikář navrátiv se třetího dne domů, rozbalil velkou láhev „wótky lasów, wótky jagodowy“, ke svému ustrnutí seznal, že za obal láhve sloužilo několik stránek ze sv. Augustýna a svatých otců.
„Wótka lasów, wótka jagodowa“ pojistila dąbrowickému „ojci plebaňu“ nesmrtelnou slávu.