Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských/Zázračný visutý zámek

Údaje o textu
Titulek: Zázračný visutý zámek
Autor: Karel Jaromír Erben
Zdroj: ERBEN, Karel Jaromír. Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských. Svazek III. Praha : Otto, 1907. s. 149–156.
Licence: PD old 70

Byla jednou jedna žena a měla syna. Ten syn živil matku i sebe: pásl krávu a chodil na dříví i nosil je do města na prodej a za ty peníze kupoval chléb. I přihodilo se jednou, že nesl roští na trh, i koupil chléb a šel domů. Musil lesem a přijde k pastýřům a vidí, že chtějí psa zabit, i řekl: „Nezabíjejte ho, však vám to ubohé zvíře nic neublížilo, raděj mi je dejte.“ A pastýři mu řekli: „Co nám dáš? dej nám ten chléb.“ I dal jim ten chléb, vzal si psa a nesl ho domů. Přijde domů a matka se ho táže: „Zdali’s přinesl chléb?“ — „Nepřinesl, ale psíka jsem koupil za chléb.“ Ona pak řekla: „Čím ho budeme živit? však sami nemáme co jíst.“ — „Nu, půjdu na roští, prodám a nakoupím chleba.“ I šel zase na roští, prodal je a koupil chléb, a jda lesem, vidí, že pastýři chtějí kocoura zabit, i řekl jim: „Nezabíjejte toho zvířete, však vám neublížilo, raděj mi je dejte.“ A oni mu řekli: „Co nám dáš?“ — „Co bych vám dal? nemám nic.“ — A pastýři řekli: „Ten bochník chleba.“ I dal jim chléb a nesl si domů kočku. Stará opět toužebně čekala, a když přišel domů, řekla: „Neseš-li pak mi chléb?“ — „Nenesu, tu hle jsem kocoura koupil za chléb.“ A stará řekla: „Nemáš sám co jíst, a což teprv kocour!“ On pak řekl: „Však to taky bude k něčemu dobré! nu, půjdu zas na roští, prodám a koupím chléb.“ I šel po třetí, prodal a koupil chléb. Jde domů lesem a vidí, že pastýři chtějí hada zabit, i řekl: „Nezabíjejte toho hada, však vám nic neublížil.“ I prosil, aby mu ho dali, že se mu líbí, proto že je tak pěkný. Pastýři řekli: „Co nám dáš, když ho nezabijem?“ A on řekl: „Ten bochník chleba.“ I dal jim chléb a oni jemu hada. I nesl si ho domů a had mu řekl: „Živ mě, až vyrostu, potom mě k nám domů doneseš.“ Když si ho přinesl domů, řekla matka: „Proč jsi nepřinesl chleba? a co’s to přinesl ?“ A on řekl: „Bude to taky k něčemu dobré.“ I šel zase po čtvrté na roští, nasbíral ho a prodal, i koupil čtyři bochníky chleba a přinesl domů. A tak se všickni najedli: pes, kocour, had, matka i on. A on všecka ta zvířata živil. Had vyrostl a byl veliký; tehdy ho potom nesl domů. I řekl mu had: „Poslouchej! moje máti bude ti dávat zlato i stříbro, ale ty nebeř nic, než ať ti dá ten zámek, který tam za vraty visí. A když něco budeš chtít, jen zaklepej na ten zámek, a přijde hned dvanácte mládenců a budou se tě ptát: Co poroučíte? A ty jim řekni, co bys rád, a hned to budeš mít.“ Když ho tam donesl, ptali se ho hadovi rodiče, co za to chce, že jim dítě donesl domů. A on řekl, jak byl naveden: „Nic jiného než ten zámek, který za vraty visí.“ A oni mu řekli: „Oj synáčku! toho ti nemůžeme dát, a co by ti byl ten zámek platný? my ti raději dáme mnoho peněz, co budeš moci unest.“ On pak řekl: „Nechci vašich peněz, jen mi ten zámek dejte.“ A když mu ho dlouho nechtěli dát, chtěl odejít. Ale že věděli, že bez zaplacení nesmí odejít, i dali mu ten zámek. Když jej už měl a kousek od stavení odešel, zaklepal na ten zámek, a hned vyšlo z něho dvanácte mládenců a ptali se: „Co poroučíte?“ — „Nic, než abyste mne hned donesli domů.“ A v tom okamžení stál už před svou chalupou. A když ho matka spatřila, radovala se. „Dobře, synáčku, že’s přišel domů; jak těžce jsem já byla živa, že tebe doma nebylo!“ — „Nu mlčte, maminko! nyní budeme lépe živi, než jsme byli potud; přinesl jsem vám něco, čím lehko živi budeme.“ I zaklepal tiše na zámek a přiletělo dvanácte mládenců: „Co poroučíte?“ — „Mně, matce, psíkovi a kočce jíst a pít“ A hned to tu bylo. Stařeně se to líbilo a měla syna svého ještě radši. Brzy potom si vzpomněl, že se bude ženit, i řekl matce: „Mámo! jděte k našemu králi, aby mi dal svou dceru za ženu.“ Matka ho hubovala: „Co to žvástáš?“ — „Nu jen jděte ku králi a řekněte mu to.“ Stařena netroufala si tam hned jít, ale potom přece šla a řekla králi, že její syn by rád jeho dceru. Král jí řekl: „Dobře; jest-li že mi udělá, co mu poručím, tehdy mu ji dám; jest-li že tam hle ty hory všecky do zejtřka do rána rozhází, jak daleko budu očima vidět, a poroste-li tam nejlepší pšenice, a budu-li z ní zejtra koláče jíst, tehdy dobře; pakli tak nebude, přijde o hlavu.“ Matka přišla domů, plačíc: „Ach, synáčku! zle’s učinil!“ a vypravovala, co král řekl. „Nu, mámo! jest-li že jen to řekl, tehdy bude dcera jeho mou.“ — „Oj, synáčku! jak by ti to bylo možné udělat?“ — „Mlčte, mámo! teď půjdeme spat, a zejtra ráno uhlídáte, bude-li všecko hotovo čili nebude.“ I navečeřeli se a matka šla spat. Tu on zaklepal na zámek a hned vyskočilo dvanáct mládenců. „Co poroučíte?“ — „Chci, aby tam hle ty hory byly rozházeny tak daleko, jak bude král očima vidět, a musí tam nejlepší pšenice růst.“ A všecko se to stalo. Ráno šla stará ku králi s koláčem. Král vstal a vidí, že skutečně je všecko hotovo a stará že čeká s koláčem. I vyšel ven a ona mu řekla: „Dobré jitro, tu hle jsem přinesla.“ Tehdy řekl král: „Dobře, to vykonal; nyní mu řekni, že do zejtřka musí všecky lesy vymýtit, jak daleko já budu moci vidět, a musejí na tom místě nejlepší vinohrady být, a já že chci z nich zejtra hrozny jíst a mest pít; a nevykoná-li toho, přijde o hlavu.“ Stará přišla zase s pláčem domů a vypravovala synovi, co jí král řekl. A on se jen zasmál a povídá: „Nu, dobře, jen jděte spat, a uhlídáte, bude-li zejtra všecko hotovo, čili nebude.“ Když se navečeřeli, šla stará spat, a on zaklepal na zámek a vyšlo z něho dvanáct mládenců: „Co poroučíte?“ — „Poroučím, aby do zejtřka tam hle ty lesy byly vymýtěny a nejlepší víno tam musí růst.“ A všecko se to stalo. Král ráno vstal a vidí, že je to skutečně hotovo. A stará naň už čekala s hrozny a s mestem. „Nu dobře,“ řekl král; „řekni synovi, udělá-li ještě jednu věc, že mu dceru dám: bude-li mít taky tolik dobytka a takový hrad jako já, tehdy mu dceru dám; pakli nebude, tehdy přijde o hlavu.“ Stará šla zase domů a pověděla mu, co král řekl. Tehdy on zaklepal na zámek a hned vyskočilo z něho dvanácte mládencův: „Co poroučíte?“ A on řekl, že do zejtřka tu musí stát lepší hrad, nežli ho král kdy viděl, a že musí více dobytka mít nežli král, a že musí být klenutí z jeho hradu do královského hradu, a že tu musí taky stát krásná zahrada a v ní všeliké stromoví a všelikého spůsobu ptactvo aby tam zpívalo. I to se stalo. Ráno dal si zapřáhnout nejpěknějších šest koní a jel si pro dceru, aby šli na oddavky. Tehdy nařídil král, aby byly hody do pěti let. I oženil se s ní a byly hody, a každý mohl na ně přijít. Když pak už ty hody tři léta trvaly, král začínal mít nedostatek. Tehdy on řekl: „Nyní já budu po tři léta častovat.“ I přišel na ty hody taky mořský král, a líbila se mu ta dcera královská, kterou onen si vzal. I dával na něj pozor, kterak to, že nikdo nevaří a pořád jídel dost. Jednou viděl, jak on zaklepal na zámek a hned se stalo, co chtěl. Když šli spat, tehdy mořský král ukradl ten zámek i zaklepal naň, a přiletělo dvanáct mládenců: „Co poroučíte?“ — ‚Abyste mne, i tento hrad, i tu hle ženu na černé moře přenesli.“ I stalo se to. Ráno ulekli se ti páni, vidouce, že leželi ve sprosté chatrči. A on hned věděl, že přišel o zámek. Tehdy šel ku králi a prosil ho, aby vzal jeho matku k sobě, že půjde svého zámku hledat. Dobře; šel, a vzal psíka i kocoura s sebou. Přijde k tomu moři a vidí z daleka svůj zámek a povídá: „Kocourku! psíku! vidíte náš hrad? ale jak se do něho dostat?“ I sedli si tu na břehu, a on kterak byl unaven, usnul. Tehdy psík a kocour řekli: „Pojďme my pro zámek.“ Pes povídá: „Ty neumíš plovat, sedni si na mě a já tě ponesu.“ Šli a přišli ke zdi. Tu povídá psík: „Já pak neumím po zdi lezt.“ A kocour mu řekl: „Chyť se mne nějak.“ A tak se dostali na dvůr. „Ty počkej venku,“ povídá kocour, „a já tam půjdu sám.“ Mořský král měl taky takového kocoura. A onen kocour přišel ke dveřím a mňoukal: „Mňou!“ Mořský král povídá: „Pusť tu kočku sem!“ Kočka tam vešla a vzala tak pěkně ten zámek, že mořský král ani toho nepozoroval; potom šla ke dveřím a mňoukala: „Mňou!“ „Pusť tu kočku ven!“ řekl mořský král a kocour vyběhl. „Máš?“ ptal se ho pes. „Mám, jen pojď.“ I přelezli přes zeď a na moře; a když už byli blízko svého pána, tehdy se chtěl pes pochlubit, že on přinesl zámek, a řekl kocourovi: „Dej mi ten zámek! pakli nedáš, shodím tě do moře.“ I tahali se spolu a v tom jim zámek upadl do moře a ryba ho pohltila; ale kocour rybu popadl a řekl: „Nedáš-li mi zámku, zakousnu tě.“ A ryba řekla: „Nezakusuj mne, dám ti ten zámek.“ I hned ho zase vyplila, a oni pak šťastně zase přišli na břeh. Když se pán probudil, řekl: ‚Jak se tam dostanem?“ A oni řekli: „Pane náš! už jsme ti zámek přinesli.“ — „A kde je?“ — „Tu hle.“ Tehdy jej vzal i zaťukal a dvanáct mládenců z něho vyskočilo: „Co poroučíte?“ — „Poroučím, abyste můj hrad zase postavili tam, kde prvé byl, i s tím králem a s mojí ženou.“ A hned se to stalo. I vešel do hradu a ona hned k němu i objali se. A mořského krále dal vstrčit na kůl do prostřed moře. A tak zase dostal svůj hrad a byl potom se ženou šťastně živ, a ten mořský král byl zahuben.