Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských/Ivánek a věďma

Údaje o textu
Titulek: Ivánek a věďma
Autor: Karel Jaromír Erben
Zdroj: ERBEN, Karel Jaromír. Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských. Svazek II. Praha : Otto, 1906. s. 42–46.
Licence: PD old 70

Byl jednou člověk a žínka a u nich syn Ivánek. Tak ten Ivánek: „Tati, tati, udělej mi člunek! Půjdu ryby lovit a budu vás živit.“ A on mu ho udělal. Tak Ivánek jde, naloví rybiček a tak živí otce i matku. A jak přijde obědní hodina, tak matka donese mu oběd — a přijde k břehu a volá ho:

„Ivánku, synku,
zlatý můj člunku,
a stříbrné veslíčko,
pluj ke mně,
moje srdíčko!“

Ivánek ji zpozoruje: „Blíže, blíže, člunečku ku břehu! To je moje matička!“ Tu připluje a odevzdá rybku a sám pojí a vypluje znovu.

Ale věďma zazáviděla, že ten člověk a ta žínka mají takové dítě, a začala jim všeliké neplechy tropit. Brzo se udělají u nich na louce kopky, brzo dvůr zaplete křížem krážem nitkami, brzo koňskou hlavu, lebku, položí na práh, brzo moukou obsype, nebo krví růžek chaty pomaže. A oni modlí se k Bohu a pamatují na mrtvé a tak jim všechno to nic neškodí. A tu: „Počkejte!“ praví, a přišla na břeh a volá Ivánka:

„Ivánku, synku,
zlatý můj člunku
a stříbrné veslíčko,
pluj ke mně,
moje srdíčko!“

Pozná Ivánek, že to takový hrubý hlas: „Dále, člunečku, dále od břehu! To není moje matička!“ Tu věďma šla ke kováři: „Kováři! Kováři! Ukovej mi takový tenounký hlásek, jako má Ivánkova matička.“ On jí ukoval. Ona pak přišla ku břehu:

„Ivánku, synku,
zlatý můj člunku
a stříbrné veslíčko,
pluj ke mně,
moje srdíčko!“

Připlul, a ona ho uchopila a do železného míšku s ním a pak nesla si ho až domů. Přišla ke dveřím: „Miláčku — Olenko, otevři!“ Miláček — Olenka otevřela. Ona vzala bělounkou košilenku, kalhotky Ivánkovi oblékla, paličku dala i oříšky. On louská paličkou a jí. A tu praví zmije potichu Milence — Olence: „Zatop,“ praví, „v peci, a vsaď ho do pece, a zavři, a pokliď tady čisťounce, a já půjdu pro hosti!“ A šla. Milenka — Olenka zatopila v peci a lopatu připravila. „Sedni si,“ praví, „Ivánku na lopatu.“ On položí nožku. „Ne tak!“ praví. On položí ručku. „Ne tak!“ praví. „A sedni,“ praví, „sama a nauč mě, jak si sednout.“ A jak jen si sedla, Ivan chytne lopatu a do pece. Tak ona tam se uškvařila. Zastrčí pec dvířky a zamaže. Poklidiv v chatě, sám odešel, chatu zavřel a vlezl na převysoký javor. A věďma je tu a jde s hosty. „Milenko — Olenko! Otevři!“ — Ticho. — „Milenko — Olenko, otevři! Běda! není Milenky — Olenky. Šla snad na táčky.“ Šla a sama otevřela. Hosti usedli si za stůl. Ona vyndala z pece a jedí. Napili se dobře, vyšli na dvůr a houpají se: „Pokývám se, pohoupám se, Ivánkova masíčka najed’ jsem se.“ A Ivánek s javora: „Pokývá se, pohoupá se, Olenčina masíčka najedla se!“ A oni: „Co to?“ Divili se, divili a spatřili: Vrhli se k javoru a začali hrýzti ten javor. Ale ne — zuby si polámali. A oni ke kováři: „Kováři, kováři! Ukovej nám takové zuby, abychom ten javor překousli.“ On jim ukoval. Tu tedy šli a začali kousati. Tu letí husy. Ivánek je hned prosí:

„Husy, husy, labutěnky,
vemte mě na perutěnky,
zaneste mě k tatíčkovi,
budete tam jísti, píti,
všeho dobrého do syta.“

A husy praví: „Ať tě prostřední vezmou.“ Tu letí prostřední. On prosí prostřední:

„Husy, husy, labutěnky,
vemte mě na perutěnky,
zaneste mě k tatíčkovi,
u tatíčka jísti, píti
všeho dobrého do syta.“

A husy praví: „Ať tě ta nejzmazanější zadní vezme.“ Letí. Zůstala, ubožátko, v zadu. A věďmy stále hryžou a hryžou. Už, už padne javor. A Ivánek prosí housátko:

„House, house, labutičko!
Vezmi ty mě na křídlíčko!
Zanes ty mě k tatíčkovi,
bude nám tam jísti, píti,
všeho dobrého do syta.“

A ono i uchopilo ho na křídla. A unavilo se, chudáček, tak, že nízko letělo. A věďmy za ním, aby ho chytily. Ženou se, ženou, a přece ho nedohnaly. Tu ono ho přineslo a posadilo Ivana na komíně a samo chodí po dvoře, pase se. A matka vyndala pirožky z pece a praví: „Ty, tobě, člověče, pirožky a ty mně.“ A Ivánek s komína: „A mně?“ Matka se ptá: „Kdo je tam?“ A opět: „Ty tobě, dědoušku, a ty mně.“ A on znovu: „A mně, matičko“ Člověk s žínkou vyběhli, dívají se a spatřili Ivánka na komíně. Sundali ho s komína a do chaty přinesli. Housátko chodí po dvoře, a matka je zpozorovala: „Hle, housátko, chodí. Půjdu, a vezmu ho i podříznu.“ A Ivánek praví: „Ne, matičko, nepodřežte je, ale nakrmte je. Kdyby jeho ne, tož bych u vás už nebyl.“ Tu ona nakrmila je a napojila a na zápraží nasypala pšenky. Tak ono i odletělo. Tak vám pohádka a dětem cukrátka.